--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Ta naše ulička zlatá
Zdroj: NN Ročník........: 0004/004 Str.: 015
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Byla, nebyla,jedna pohádková zemička. Na starobylém hradě vládl moudrý starý pán, TGM a v jeho těsném sousedství, v malebném domečku, ve stejně prastaré malebné uličce prodávala návštěvníkům pohlednice paní Emilie Černá. Oč méně pohodlí jí její domeček poskytoval, o to více jí to vynahrazoval svou polohou.

Nejen ona, i tisíce návštěvníků Pražského hradu které přitahovala známá turistická atrakce, se kochalo vyhlídkou na Belveder, Míčovnu, Jelení příkop a celou Královskou zahradu.

Tak tomu bylo po celá dlouhá léta, TGM vystřídal E. Beneš, kupodivu ani německým okupantům nevadila paní Emilie Černá, ani její pohlednicová živnost a pohledy jejích zákazníků do areálu Pražského hradu.

Potom přišel den, kdy jeden rudý strejc s fajfkou sdělil národu na Staroměstském náměstí, že už bylo dost vykořisťování dělnické třídy a že buržoustům odzvonilo. Jako první představitel nové vládnoucí vrstvy nejen obsadil kanceláře hradu, ale se svou rodinkou i nově postavenou "prezidentskou vilu" v Královské zahradě. Kyprá paní Marta mohla teď na vlastní kůži poznat styl života nenáviděných třídních nepřátel, jejímu pozdnímu štěstí nic nebránilo. Malá vnučka, plod lásky neznámého vojína, si hrálo mezi záhony azalek, s dědou pinkalo na jeho starém ponku a soudružky kamarádky paní Marty teď své párty pořádaly zde místo na pavlači.

Jedna chybička však zde byla. Nešlo dost dobře zakázat pracujícím aby teď nechodili na své hradní procházky - zvláště, když jim po vítězné revoluci konečně patřil Mladým (Čepičkovým) bylo hej. Ti si svou vilu na Ořechovce obehnali sice příšerně nevkusným dřevěným plotem, vlastně ohradou, proti dělnickým čumilům. Ale kdybyste postavili ohradu na výšku šumavských jedlí, ta Černá ze Zlaté uličky vidí ze svého strategického bodu Gottwaldovům i do talíře a s ní díky té její zpropadené živnosti, toho kapitalistického přežitku, mohli pracující při nákupu pohlednic zvědavě jukat co dělá rodinka pana prezidenta,když zrovinka táta nepřipravuje světlé zítřky. BUĎME NA NÍ HODNÍ, SOUDRUZI !

Odpusťme jí, že její zeť utekl za kopečky před vládou dělnické třídy. Však ona právě proto si dá říci a příjme naší velkorysou nabídku.

A ona si říci právě proto dala a velkorysou nabídku přijala. A tak trhovou smlouvou ze dne 27.9.1950 podle úředního odhadu vl.nařízení 175/1939 Sb. za cenu 70.000,- Kčs se domeček ve Zlaté uličce v areálu Pražského hradu čp.23 a pozemek parcely č.55 stává vlastnictvím čs.státu a paní Černá se stěhuje do malého bytu své dcery.Jak štědrá je vláda lidu, když této živnostnici vyměřuje i měsíční apanáž 500,- Kčs za zrušený prodej pohlednic!

Na smůlu se paní Černá ze svého náhle nabytého "štěstí a majetku" netěší. To víte, přesazovat starý strom. Navíc 70.000,- Kčs před pamětihodnou měňovou reformou z r. 1953 nebylo zase tak moc, nenechme se mýlit a 500,- Kčs měsíčně bylo přibližně tolik co teď. (Ještě o tom bude řeč, protože to potřebuje vysvětlit i Kancelář prezidenta republiky). Možná i ta měňová reforma, která udělala z paní Černé něco jako sedláka, který měnil hroudu zlata a měnil až vyměnil za jehlu, kterou ztratil když lezl přes plot. Přepočet 1:5,:5O udělal z jejích 70.000,-Kčs 14.000,-Kčs.Paní Černá, jak je citováno v úmrtním listě, umírá 14.3.1954.....

A ZAZVONIL ZVONEC

pohádky však není konec, právě naopak, protože to byl zvonec, vlastně klíče vaše, vážení čtenáři,a to v listopadu 1989.

Z rozsudku 12C 192/92 - jménem republiky Obvodní soud pro Prahu 1 zastupovaný JUDr.Martinou Škodovou jako samosoudkyní, dne 16.3.1993 , čteme, že žalobci, panu Vladimíru Šídlovi, vnukovi paní Emilie Černé, se zamítá jeho žádost o navrácení nemovitosti podle ş 5 zák.č.87/1991 Sb., kterou uplatňuje proti žalovanému, Kanceláři prezidenta republiky. Citací zdůvodnění tohoto rozsudku vás nebudeme unavovat, protože de facto opisuje zajímavé výroky z dopisové agendy Kanceláře prezidenta republiky vyměněné od první výzvy k vydání nemovitosti ze dne 13.5.1991 s p. Vl.Šídlem Z několika vyměněných dopisů vás seznámíme se stanoviskem bolševických dědiců, Kanceláře prezidenta republiky, podepsaných postupně Karlem Hampeisem, ředitelem správy kanceláře a počínaje 12.zářím 1991, kdy se Vl.Šídlo obrací přímo na pana kancléře, přebírá spor o vydání nemovitosti za KPR z pověření pana kancléře , K.Schwarzenberga, JUDr.Marie Hurychová, právní útvar. Současný majitel, kterému dal soud za pravdu je toho názoru, že trhová smlouva je platným dokladem toho, že paní Černá svůj objekt prodala bez nátlaku a za cenu o 34 tis.Kčs vyšší než byla cena odhadní, tedy dvojnásobnou, což samo o sobě nasdvědčuje tomu, že s ní ( řečeno slovy autora) bylo slušně nakládáno.Rovněž prý 500,-Kčs měsíčně za odstoupení živnosti nebylo v době vzniku smlouvy tak málo, neboť průměrný plat v té době činil 948,-Kčs. Tato nehoráznost opřená o krajní neznalost je citována i v rozsudku. Před již zmíněnou měňovou reformou byl plat v průměru kolem 5.000,-Kčs, příkladně vysocí státní úředníci, důstojníci armády atd.pobírali 11.000,-Kčs, vážený slavný soude a Kanceláři prezidenta. Spletli jste si datum , kdy se z bohatých stali chudí a z kufru peněz sběrový papír. Toto datum je 6.6.1953. Mimochodem od tohoto data se z 7O tis.paní Černé stalo tisíc 14 a z 500,-Kčs měsíčně tak na jednu meltu denně.To ovšem není rozhodující argument, pouze ukázka, na jak pevných základech stojí zdůvodnění nechuti KPR vrátit kdysi ukradený majetek pravému vlastníkovi. Z takového demagogického pytle jsou všechny důvody ze kterých KPR vychází a soud přebírá. Vzhledem k umístění objektu nemohl bolševický režim postupovat, jak bylo obvyklé, vyvlastněním. Měl-li se argument, že vlastnice byla donucena k prodeji nátlakem někde potvrdit, potom mohl jedině v trhové smlouvě ( ústní těžko prokážeme, že vážení zákonodárci). Jak by asi znělo " na základě toho, že váš zeť nedovoleně opustil republiku, koukejte nám prodat vaší nemovitost"? Či jak si zákonodárce představoval, že oběťi komunistické zvůle budou dokazovat nátlak ? Rovněž okolnost nadvýšení ceny o 34 tis.Kčs není dokladem korektního jednání, ale úřední vyjímka z vládního nařízení u objektů památkově chráněných ( rozuměj-vyhl.175/1939 hovořící o zákazu zvyšování odhadních cen). Pokud KPR z tohoto vychází a takto zvýšenou cenou zdůvodňuje "slušné zacházení", potom pokládám za neslušné, že se alespoň p.Šídlovi neomluví za to, že "tržním hospodářstvím" cena objektu ve Zlaté uličce je tak vysoká, že KPR na právoplatném dědici Emilie Černé vydělala několik milionů.Jak čteme z vyměněných dopisů, pan Šídlo se nijak nevzpírá, naopak nabízí, že tu částku 34 tis .,byť byla vyplacena v souladu se zákonem, vrátí. Kdyby KPR měla jednat tímto způsobem, mohla by si od vrácených několika milionů těch 34 tis.jistě odečíst.

Rovněž další utopický argument, že areál Pražského hradu byl vykupován do vlastnictví státu již od dob první republiky a (teď ocitujme přímo z pera zástupkyně Hradu našeho pana prezidenta, jemuž ta láska s pravdou stále vítězí)" ... což potvrzuje trvalé úsilí prezidentů republiky a Kanceláře o arondaci hradního majetku a sjednocení režimu vlastnictví k objektům v historickém areálu Pražského hradu" je přímo typický. Kléma by měl radost s toho souzvuku duší. Je sice pravdou, že za pánů prezidentů Masaryka, Beneše, dokonce i za Němců soukromé vlastnictví na hradě nevadilo a poslední soukr.vlastník byl donucen prodat státu objekt až v r. 1956, ale třeba to nebyla ta pravá láska s pravdou.

KULTURNÍ A HISTORICKÉ PAMÁTKY

PATŘÍ VŠEM.

Některým ale o trochu více.Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.3.1993, kterým se zamítá pod č.j. 12 C 19/92 právo na restituci dle zákona 87/1991 Sb. k objektu čp.23 a pozemku č. 55 v Zlaté uličce v areálu Pražského hradu se m.j. opírá o skutečnost nedořešení zákonů kulturních památek. Citujme z rozsudku: "Je třeba poznamenat,že soud by nemohl žalobě vyhovět ani v případě že by se jednalo o cit.usn.zák. 87/91Sb.,a to s ohledem na ş 8 odst.6 tohoto zákona", neboť " dle vyhl.6/66 NVP (!) je dle usn.vlády č.251/62 národní kulturní památkou a nelze objekt vydat do doby přijetí nového zákona."

Nechápu.Když nárok na vrácení nevznikl, proč tato doouška ? Pokud však to měl být jeden z argumentů zamítnutí, potom snad měl být případ zastaven do doby přijetí nového zákona. Zároveň je nad mé chápání, jak to že byl ( a to je jen jeden z případů) vrácen hrad Orlík panu exkancléřovi, knížeti Karlu Schwarzenbergovi ? Vnucuje se mi šťouravá myšlenka,jest-li křeslo kancléře nebylo zároveň postem parlamentáře k nárokům šlechty a tudíž i ovlivnění textace zákona o kulturních památkách. Ale to už je asi deformace mého "revue, stoky lží".

Iva SEDLÁŘOVÁ