--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Čtenářské ohlasy
Zdroj: NN Ročník........: 0004/004 Str.: 029
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 06.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

O soudním sporu Nebylo možno očekávat, že naši čtenáři přejdou mlčením výroky Petra Cibulky na adresu pana Václava Havla.

Tak jako se nehodnotí nejvyšší a nejnižší známka bodování výkonů v některých sportech, vynechme krajní slova hany i chvály. Věnujme se hodnocení, jež lze nazvat střízlivým.

Někteří čtenáři odsuzují Petra Cibulku za použité výrazy. Považuji je pro soudní síň za nevhodné. Avšak hovoří nejen o nevhodnosti výrazů užitých Petrem Cibulkou, ale i o nevhodnosti výroků Václava Havla na adresu Petra Cibulky a Luboše Vydry. To i mnozí z těch, co nesouhlasí se zveřejněním seznamů. Mají vcelku za to, že si Václav Havel o označení, jehož se mu dostalo, koledoval.

Ti, kteří se k výrokům Petra Cibulky připojují, navozují současně další téma, které je zdrojem sporu mezi NN a Václavem Havlem. Dvojí disident.

Ať již jde o signatáře Charty 77, či o občany, kteří svůj podpis pod Chartu nepřipojili, shodují se naši čtenáři v jednom. Dle jejich názoru byl disent dvojí. Zde je možno připomenout tvrzení Petra Pitharta o uzavřenosti představitelů Charty, o vytváření jakési kasty vyvolených disidentů. Z nich se pak stali první představitelé polistopadového Československa.

Ponechme stranou úvahy o takovém rozdělení disentu, jako o úmyslném kroku někoho, kdo toto vše v pozadí řídil. Čtenáři z řad signatářů Charty sdělují v této souvislosti zkušenost s rozdílným přístupem represivních orgánů totalitního státu k disidentům. Tomu nasvědčují i zkušenosti samotného pana Václava Havla s vězněním, v kontrastu s tím, co ve vězení museli prožít Petr Cibulka a mnozí jiní.

Bez zajímavosti není ani rozdíl v přístupu význačných osobností západních demokratických států k disidentům. Některým byla věnována pozornost z míst nejvyšších, jiní posloužili jako příklady porušování lidských práv, ostatní byli rádi, že se jich ujala Amnesty International či jiné nestátní organizace zabývající se ochranou politických vězňů.

Dvojí názor.

Nutně se pak musel vyvinout po listopadu z předlistopadového dvojího disentu, i polistopadový dvojí názor na ty, kteří vůči disentu v době totality rozdílnou míru represe uplatňovali. To podpořil i zájem oficiálních západoevropských představitelů zaměřený po listopadu jen na ty z disidentů, o něž projevili zájem již před listopadem.

Lze však mít za to, že onen dvojí názor měl základ již v dobách předlistopadových. Mezi ty vyvolené disidenty patřili zejména takzvaní osmašedesátníci. Tedy lidé s komunistickou minulostí, jichž se však sami komunisté zbavili. Mnozí z takto postižených své vyloučení z partaje těžce nesli. Avšak žádný z nich se nevyrovnal s vlastní aktivitou v padesátých letech a v letech před srpnem 1968. A pokud někdo toto učinil, je čestnou výjimkou. Pravidlem naopak je, že své postavení, jehož dosáhli před srpnem 1968, přisuzovali svým dokonalým vlastnostem, mezi které však neřadí přinejmenším slepotu a hluchotu k událostem padesátých let, svoji servilitu k tehdejší bolševické vrchnosti, motivovanou touhou po moci.

Nad ono umění, nevidět dozadu, vyniká například postoj pana Dienstbiera, který se, dle svých vlastních slov, nemá za co stydět. Jeho osoba je příkladná i pro přístup západních politiků k disentu. Oni jej přeci znali již z dob před rokem 1968, a hlavně v onom osudovém roce, kdy jim poskytl naději na možnou změnu poměrů v prospěch jejich politických záměrů. On mohl z titulu svých funkcí, jež díky své komunistické minulosti zastával, být pro ně užitečný více než ten, kdo pod totalitou pouze trpěl.

Hlavní rozdíl.

A v tom je snad ten hlavní rozdíl mezi oběma disenty. Jedni vždy byli něčím více. Zprvu komunistickými kádry, pak hlavními postavami disentu. Do pozic komunistických kádrů se dostali aktivním prosazováním idejí bolševismu. Ke své úloze v disentu se dostali díky své imafge ukřivděných a poražených vůdců. Druzí byli vždy jen neúspěšnými, a proto věčnými, mnohdy bezejmennými odbojníky.

Ti první se znovu chopili příležitosti uspokojit svoji věčnou touhu po moci, neschopní analýzy svých chyb z jiného hlediska, než z hlediska potřeb boje o moc, neschopní vidět zlo, které takovými svými chybami napáchali druhým a už vůce neschopní se alespoň omluvit obětem svých omylů.

Ti druzí se dívají dozadu a analyzují křivdy na nich spáchané proto, aby k takovým křivdám nemohlo již nikdy docházet. Snad se někomu mohou zdát zatrpklými. To, co se zdá zatrpklostí nad minulostí, je obavou o budoucnost.

O vzájemném vztahu obou disentů platí to, co napsal kdysi dávno staroindický mudrc Mahá Bhárata: Člověk, jenž jede ve voze, nikdy nebude přítelem toho, jenž jde pěšky.

V Praze, dne 6. ledna 1994

pro NN Vladimír Kolář