--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Unzeitig J.I.
Název: Zrcadlo
Zdroj: NN Ročník........: 0004/005 Str.: 025
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Velmi svědomitě a s dojetím jsem si přečetl Váš projev před Městským soudem v Praze a ve vzpomínkách jsem zabloudil do minulosti. Protože nejsem prezidentem republiky, a tak mi nepíší všichni ti "ukřivdění", dovoluji si zavzpomínat jen na několik podobně bolestných případů z nejbližšího okolí malého města. Když po slavném únoru soudruzi káceli les a létaly třísky, jeden můj přítel (JUDr. J. K. - abych napodobil Váš útlocit a nepostavil na pranýř hanby znovu tuto postiženou rodinu), byl vykopnut z podniku až kamsi do malého pohraničního městečka, aby se tam vyučil popelářskému řemeslu a manželka s pěti dětmi měla štěstí, že tam za ním nemusila, protože tam nebyl pro ně vhodný sklep. Z pěti jeho nadaných dětí se ani jedno nedostalo ani na střední školu, protože to byly děti nebezpečného klerikála. Jeden můj přítel prof. J. M. měl štěstí, že bydlil v předměstí v domku, nehodícím se žádnému papaláši, ale on sám během tří roků změnil asi pět zaměstnání (samozřejmě, že ne v nějaké škole) a jeho tři děti skončily v JZD, protože to byly také děti člověka, který chodil do kostela. Jiný můj známý měl štěstí dostat se k "Černým baronům", protože to byl kapitalista, který ve své malé kovárně vykořisťoval učně - vlastního syna a manželku. "Továrnu" mu samozřejmě zabrali a kluka dali na doučení do státního statku. Jiný můj známý byl i s rodinou vystěhován do pohraničí, protože si dovolil mít malý obchůdek, a také chodit do kostela. Všichni skončili v JZD. Mohl bych pokračovat, ale takových případů ze starších pamětníků, kromě členů KSČ samozřejmě, jsou desetitisíce. Nakonec si však neodpustím vlastní případ. Když nám hned v únoru zastavili deník a mne spravedlivě a po zásluze vyškrtli ze seznamu novinářů, nastal pro mou rodinu přímo ráj na zemi. U sousedů v domě i okolí si podávali kliky členové tajné bezpečnosti, aby sháněli a zaznamenávali o mne kdejaký drb a klípek, až mne nakonec dostali před soud, a pak "za katr". Manželka přes tři měsíce sháněla zaměstnání, až se protekcí, jako středoškolačka, uchytla jako uklízečka za 650,- Kčs měsíčně. Mou dcerku, která byla stále premiantka třídy, posadila třídní učitelka samu do poslední "oslovské" lavice a stále ji utěšovala, že ani se samými jedničkami se na střední školu nedostane. Nadto si pozvala matky dceřinných kamarádek a varovala je, aby svým dětem nedovolily se s ní stýkat, protože má otce kriminálníka. Jaký div, že třináctileté dítě tento totální nápor nevydrželo a nakonec se v noci jednou otrávilo. Spolykalo celou tubu uspávacích prášků a manželka je ráno našla v naprostém bezvědomí a jen včasný zákrok lékaře, který bydlil v domě a svědomitě práci nemocničního personálu jsem nepřišel o jediné dítě. Ti totiž nedbali, že má rodina je prašivou ovcí v čisté socialistické společnosti. Tenkrát totiž nechodili "ukřivdění" lidé po pražských mostech a nehledali nejvhodnější místo se spácháním sebevražd, ani nepsaly matky odkudsi až z východního Slovenska soudruhu prezidentovi, jak rodina trpí za členství otce v StB, ale tenkrát se lidé opravdu v celách věšeli nebo si přehryzávali žíly, protože neměli nožů. Když mne v zimě 1940 gestapo také poslalo do káznice na víc než pět roků, manželka ani okolní německou společností nebyla tak šikanována, jak tentokrát společností komunistickou.

Zcela chápu, proč vy, velcí páni (dříve jsme jim říkali "papaláši") můžete, a snad i máte důvody dělat za minulostí tlusté čáry, zapomínat a odpouštět. Co nám tedy, nám malým lidem, zbývá jiného, než také odpouštět, že nám na záda psaly nacistické gummiknüpple německé zákony a bolševické nahajky zase zákony sovětské. Ale ani české býkovce nás nedonutí dělat za minulostí ty tlusté čáry a zapomínat.

J. I. Unzeitig, člen ČSPB a KPV