--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Čeřovský Zbyněk
Název: Náš rozhovor
Zdroj: NN Ročník........: 0004/005 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 11.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

(Rozhovor s panem Karlem Srpem o ARTFORU dne 11.1.1994) Pane Srpe, Rudé právo přineslo nedávno na titulní straně Vaši fotografii s krátkým textem, že odstřihujete telefonní sluchátko v pracovně ministra kultury Dr.Jindřicha Kabáta. Z krátkého textu a zobrazené fotografie by čtenáři mohli usuzovat, že tento akt byl osobně namířen proti panu ministru Kababátovi. My však víme, že tento akt nebyl namířen proti panu ministrovi, ale proti ministerstvu kultury jako instituci. Co byste nám k tomu mohl říci?

K.Srp: Podle mého názoru má veřejné mínění stále menší a menší váhu.Státní administrativa se astronimickým skokem odrazila od života docela obyčejných lidí, takže předchozí rozpory vzrostly a já si myslím, že budou ještě větší. Já jsem to neudělal jako akt zoufalství, ale chtěl jsem touto happeningovou formou povzbudit naše spoluobčany k jisté kuráži, jako jsme to dělávali za komunismu. Vidíte sám, že se lidé o veřejné věci už tolik nezajímají, problémů s existencí vlastního bytí je tolik, že každý se stará hlavně o to, aby se uživil. Tento můj čin skutečně způsobil, že se v tisku i televizi poprvé objevily vtipy a já jsem nabyl dojem, že se někteří lidé opět projevili svojí vtipnou, českou rétorikou.

Náš spor s ministerstvem kultury se táhne dvacet let. Já jsem v podstatě jediným pamětníkem technologie tohoto státního úřadu, protože na ministerstvu se lidé téměř ve všech funkcích vyměnili. Já si tedy připadám jako historizující osoba tohoto dění.

Ani naše problémy za komunismu nebyly ekonomické, ale ideologické. Když jsem v devadesátém roce nastoupil na Ministerstvo kultury, tak tam ještě celá řada těchto udavačů seděla. Hodně jejich udání se nachází v archivu Ministerstva vnitra a kultury. Tito lidé postupně odešli jinam, vyměnili se ministři a náměstci. Také mně ještě v roce devadesát vyhodili z Mi nisterstva kultury.

Tento úřad si dnes, stejně jako celá řada dalších, neví rady, protože se doba rychle mění a vyvíjejí se věci, které předtím nikdo nikdy nepoznal. A tak se tomu ani nedivím.

Ale naší organizaci, tím myslím ARTFORUM-jazzovou sekci nejde vůbec o to získat od ministerstva nějaké peníze nebo nějaké jiné výhody. My chceme pouze to, aby nám státní správa ať minulá nebo současná vrátila to co nám zabavila, zničila nebo ukradla a to je věcí mnohaleté soudní pře, která nespěje k žádnému konci. A pokud jde konkretně o to ustřižené telefonní sluchátko, tak k tomu jsem dospěl poté, co více než rok mne a Jožku Skalníka pan ministr kultury Kabát a jeho další náměstci ubezpečovali, že problémy našeho přesídlení z Valdštejnské 14 do jiné budovy neexistují a dojde k němu co nejdříve. Nejprve jsme dostali písemné ubezpečení od předchozího ministra Uhdeho, že od 2.července 1992 máme být v budově U Černé Matky Boží. Dnes je 11.ledna 1994! a my jsme dosud tady.

Mezitím nám v létě odtud vyházeli nábytek, udělali proti nám různé další sankce a kdykoliv jsem pana ministra nebo některého z jeho náměstků potkal, tak mně vždy říkali- pane Srpe, je to v nejlepším pořádku, ano, přestěhujete se, to vyházení nábytku, to byl vandalismus, není možné, aby docházelo k tomu či onomu. Nevím proč ministr nemluvil pravdu a dostal nás do takové situace, že my jako ARTFORUM jsme opustili většinu místností ve Valdštejnské ulici č.14. Tyto místnosti jsme dobrovolně přepustili pražské konservatoři aniž jsme museli, protože soud o naší výpovědi nevydal definitivní rozhodnutí a my očekávali přestěhování v roce 1992. V důsledku rekonstrukce této budovy nemůžeme více jak rok vykonávat žádnou činnost, nemáme proto také žádný příjem a jsme tedy existečně úplně na dně.

Já jsem panu ministrovi několikráte nabízel schůzky, ale on mne vždy přehrál na někoho jiného, např. náměstka Kratochvíla atd. A tak bych chtěl říci, že někteří lidé na Ministerstvu kultury spíše hledí na vlastní prospěch než na prospěch jiných.

Několik dní po tomto článku napsal pan Dostál docela krátkou noticku, ve které popsal tento váš čin a nazval ho zoufalstvím z nouze proto, že veškerá vaše předchozí činnost se nesetkala s žádným úspěchem. Dá se skutečně tento čin nazvat jako výraz nouze či zoufalství, protože jste vyčerpali všechny možnosti a nic se v podstatě nezměnilo?

K.Srp: S Pavlem Dostálem plně souhlasím. Mně kriminál naučil mimo jiné tomu, že nemám používat násilí. Oba dva ze svých vlastních kriminálních zkušeností dobře víme, že násilí plodí další násilí a já ho proto zásadně používat nechci. Byla to prostě špatná taktika. My stejně jako za komunismu rok a půl píšeme dopisy, prosby, žádosti a reakce na ně je nulová. A také nedostáváme žádné odpovědi! Proto nejsem zastáncem teorie "zub za zub, oko za oko", ale pravé věci v pravou chvíli. Prostě jsem šel k ministrovi, měl jsem do jeho sekretariátu přístup a ustřihl mu sluchátko na protest proti tomu, že nám nechal vypnout telefon. Byla to poslední kapka. Tisková mluvčí ministra tvrdila, že dlužíme za telefon čtvrt miliónu korun.To je ovšem pustá lež a já mohu předložit účty, které jsem dostal včera (t.j.10.ledna 1994). O října 1993 to dělá měsíčně přibližně 200 Kč. Kdybychom protelefonovali za rok 1993 250.000 Kč, museli bychom devět hodin denně telefonovat v Praze někomu každou půlminutu. Každý náš hovor je zaznamenáván, dokonce i volaná čísla a je to proto nesmysl, že každý, kdo má zkušenosti s pražskou telefonní sítí ví, že za půl minuty není schopen telefonní číslo ani vytočit.

Jaké jsou plány ARTFORA do budoucnosti a co očekáváte na poli zlepšení vztahů mezi ARTFOREM a Ministerstvem kultury?

K.Srp: My nechceme být na Ministertvu kultury závislí, ale máme to specifické postavení, protože historii tohoto úřadu velice dobře známe. Víme, že zbytečně plýtvá prostředky, že by se dalo pracovat mnohem hospodárněji. Jsou tam ovšem i lidé, kteří pracují do úmoru, jsou to skutečně otroci této organizace. Ale ony spekulace probíhají na vyšších stupních a my na ně útočíme a jsme jim proto nepříjemní, protože tuhle historii známe. Známe osobně i lidi, kteří jsou ve svých funkcích noví a víme proto, že nás nemohou "převézt".

V loňském roce jsme vydali několik knih, poesii ve spolupráci s vydavatelstvím ARKÝŘ. V Belgii jsme udělali velkou výstavu MINISALON.V březnu bude převezena do USA, kde bude po dobu dvou let největší putovní výstava československého soudobého umění, chceme vydat několik knih, zejména poesii. Proděláme na tom, zadlužíme se. Budeme to vracet z dalších půjček, ale žijeme v této oblasti jako všichni ostatní.

Moje poslední otázka. Za svého dlouhodobého pobytu v zahraničí jsem se v západních zemích nesetkal s institucí ministerstva kultury. Ptám se vás proto na váš názor na existenci Ministerstva kultury u nás?

K.Srp: Myslím, že v této chvíli by toto ministerstvo existovat mělo a to zejména proto, aby zabezpečovalo a vydávalo finanční prostředky na knihovny, na nekomerční umění, památky, na osvětu, na kterou soukromník nemá v důsledku současné legislativy. Mělo by proto být jako nějaký akumulátor peněz, který by měl uvážlivě a užitečně vydávat.

Děkuji Vám za rozhovor.

Zbyněk Čeřovský

Pozn.redakce NN:

Ministr Dr.Kabát mezitím podal dne 17.ledna demisi a odstoupil z funkce. Redakce se domnívá, že dávno předtím měli odstoupit pro svoji nekompetentnost zcela jiní ministři české vlády, jako např. Jan Ruml, Jiří Novák a další, ještě nedávní nositelé rudých knížek, jako např. pan Dlouhý.