--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Lid je jediným zdrojem státní moci
Zdroj: NN Ročník........: 0004/006 Str.: 002
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Už od dob Charlese Dickense, viz jeho "Americký zápisník", se stalo zvykem hodit téhle Americe, ale myšleny právě jen USA, cosi na hrb. Neb americká zkušenost tak či onak šokovala a provokovala. Lidi tak či onak uvyklé poddanství, uvyklé byrokratické zvůli té či oné provenience. U nás se k tomu hbitě používal i stařičký agent Kominterny E.E.Kisch a jeho "Americký zápisník" z dvacátých let. Píše tam třeba o zločinecké vesnici Cicero. Že je to, či spíše až donedávna byla, čtvrť po výtce česká už zuřivému reportéru a ještě zuřivějšímu bolševiku ušlo.

Zasvěcené reportáže tohoto druhu kupodivu přicházejí i po uvolnění cestovního ruchu ze zadrátované vlasti po roce 1989 dodnes. Proto jsem se rozhodl trochu také cosi napsat. Jako člověk, který se tam musil naučit žít, který tam žil, a který tam uvykl pocitu svobody.

Člověk v socialismu vyrostlý a socialismem do podoby nového člověka ufackovávaný se hlavně bojí. Života jako takového prosím. Připočtěte k tomu neznalost, později nedokonalou znalost jazyka. Ale i pozvolné sebevědomí, když se navzdory této dokážete uživit. Můj první příjem činil za týden USD 150, a to u firmy Dellin Lanscape and Nursering v Northbrooku. Sekal jsem trávu po residencích bohatců ve Winnetce nad Chicagem. Přesně té samé, co od ní má název ta slavná jazzová skladba: Velký rámus ve Winnetce. Bohatec tu zní arciť pejorativně, ale ve Winnetce vskutku chuďasů není. Velikost té částky za týden práce, v relaci na dosud mentálně zafixovanou hodnotu dollaru v Praze, mne natolik ohromila, že jsem šel s bossem vyjednávat, aby mi nedával nic z milosti, že chci jen za svou práci.

Napřed mi, ač mluvil česky, vůbec nerozuměl. Potom v nevýslovném zmatku své kanceláře nalezl potřebné papíry, a ukázal mi, že beru právě tolik kolik platí svým sezonním Portorikánům, i jednomu českému lékaři čekajícímu na cosi lepšího. O něco později ostatně na mou přímluvu už zaměstnal i jednoho projíždějícího českého režiséra. Všichni jsme tam ovšem hlavně sekali trávu, tuto také, pravda shrabovali a uklízeli na náklaďák a dbali, aby byli majitelé trávníků spokojeni i s dalšími případnými pracemi.

U téže firmy se ostatně také objevil o málo později z Voice známý Mirek Zástěra. Jednoho dne si dáma na Mary Street přála rovněž vyplít záhonek okurek, které si tam ze sportu pěstovala, a Mirek vskutku práci poctivě vykonal, až na to, že nerozeznal co je okurka, a tak všechny okurčičky jsme pečlivě vylovili z odpadu, naštěstí dosud nesešrotovaného, záhonek přeryli, okurčičky zasadili a zalili. Přes dobrých 38o Celsia onoho dne to odolné rostlinky přežily. K závěru léta si na nás majitelka vzpomněla a po jednom pobíhání po trávníku přišla s vychlazeným okurkovým salátem se smetanou.

Přicházející zima tuhle práci ukončila, nezbylo než se poohlédnout po něčem jiném, ale ještě než k tomu došlo, zbylo i na krátkou dovolenou. Vyjeli jsme si do New Orleansu ze hlasem jazzu a poprvé také použili služeb motelu. Či motýlku. - A tehdy to přišlo. Nikdo nechtěl žádný občanský průkaz. Nic. Prostě jen majitel té živnosti (devět pokojů) přistrčil knížku a pravil: "Zapište se!" Neodolal jsem a napsal: Pan a paní Herrmann Goering. "Fine," řekl majitel. "To bude devět dolarů, pane Goering, a tady je váš klíč." Teprve později jsem se dozvěděl, že použití jiného jména, pokud není motivováno nekalým úmyslem, patří rovněž ke svobodě. I v USA musíte čas od času vyplnit nějaký formulář, zpravidla značně méně složitý než kdekoli v Evropě, a zpravidla tam také naleznete rubriku:

Jiná jména, která jste používal nebo používáte. Jan BENEŠ