--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Polák Jiří
Název: Existuje demokracie ?
Zdroj: NN Ročník........: 0004/006 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Jiří Polák II. část

Jsou lidé, kteří spatřují skutečnou demokracii spíše v USA než v Evropě, a to právě z výše uvedených důvodů: V americké společnosti hraje často větší roli politikova osobnost, než príšlusnost k té či oné straně. Skutečnost je však složitější. Strany existují i v Americe, i když volněji organizované a více lokálně zakotvené než v Evropě. Dokumenty z období vzniku státu (Prohlášení nezávislosti, Ústava se všemi dodatky a The Federalist) mají v americké státní ideologii funkci jakéhosi písma svatého (podobně jako marxismus-leninismus v bývalých komunistických státech), jehož hlavní myšlenky nemohou být uváděny v pochybnost, a které slouží jako podklad pro interpretaci a ospravedlňování jevů americké politiky. Oficiální doktrína včetně politické "vědy" odmítá vidět fakt, že to, co bylo velkým pokrokem a solidní základnou pro budování nového, lepšího státu ke konci osmnáctého a začátkem devatenáctého století, je zcela zastaralé v době televize, počítačové techniky, zbraní masového ničení, ekologické hrozby a jiných jevů soudobého světa.

Oproti Evropě je hlavním rozdílem amerického politického myšlení - vyjádřeným například Madisonem v desátém Federalist Paper - odmítání politické kliky (faction) - totéž, co evropská politická strana - a myšlenka, že občané mají být reprezentováni zvláště kvalifikovanými jedinci, kteří mohou vystupovat jako jejich důvěrníci a poradci. Avšak již samotný tento princip je nedemokratický. Poradce nevyhnutelně manipuluje mínění toho, komu radí. A s největší pravděpodobností bude radit tak, aby z toho měl on sám nějaký prospěch.

Pro posouzení demokratičnosti amerického systému nemá ovšem valný smysl studovat krásné zásady, na kterých je vybudován. Je třeba studovat skutečné chování jeho aktérů. A tu lze konstatovat - což přirozeně udělali mnozí přede mnou - že přesvědčení o rovnosti všech lidí nikterak nevadilo následovníkům Washingtonovým a Franklinovým při uchvácení severní části Mexika, při zabrání skoro celého území Indiánů a zdecimování těchto původních obyvatel Ameriky, při okupaci havajských ostrovů a kolonizaci Filipin, při diskriminaci černochů až do šedesátých let tohoto století, při zvýhodňování bohatých před soudem (možnost propuštění na kauci, získání nejlepších advokátů atd.) a mnohé jiné situace, které činí z demokratického požadavku rovnosti občanů frašku. Jeden americký sociolog konstatoval, že systém jeho země se vyvíjí k něčemu, co nazval "přátelský fašismus", systém, kde místo teoretické nezávislosti tří orgánů vlády - legislativní, exekutivní a soudní - vládne v praxi "big business" a "big government". Americký prezident je volen pomocí cirkusových představení, jejichž metody se v podstatě neliší od nabízení konzumentům třeba krému na boty. Kterýkoli majitel inzertní kanceláře potvrdí - bude-li upřímný - že mezi prodejem politika voličům a prodejem výrobku spotřebitelům není v podstatě žádný rozdíl. A tohle má být demokracie? Americký systém spočívá na naivitě, malém rozhledu a často i politické apatii průměrného Američana.

Přes určitou odlišnost systémů nevládne ani v Evropě, ani v Americe lid, nýbrž snadno identifikovatelná oligarchie. Nazývat tyto systémy demokracií je výrazem nedostatečné informovanosti a chápání, pokrytectví nebo oportunismu. V každém případě je to škodlivé, protože se tím v lidech budí nebo utvrzuje dojem, že to, co koná jejich vláda, se vlastně děje se souhlasem většiny voličů, a že je to tudíž OK.

Nedostatky takzvaných demokratických systémů mnozí nebo snad všichni ochotně připustí, ale pak namítnou: Přes tyto nedostatky se nelze dostat dál, radikálně lepší forma demokracie nemůže v praxi existovat. Je toto tvrzení pravdivé? Odpověď na tuto otázku usnadní poukaz na některé dlouhodobé trendy vývoje lidských společností a kultury.

Od kolektivismu k individualismu

Na počátku historie byl naprostý kolektivismus - to jest naprosté podřízení se průměrného jedince kolektivu, přičemž některý privilegovaný jedinec, nebo malá skupina - velekněz, náčelník, císař, feudální pán atd. - měli nad ním neomezenou moc. Náběh k demokracii v řeckém městském státě byl silně jednostranný - vyloučeni byli otroci, svobodní neobčané a ženy a znevýhodněni byli méně majetní občané. V Římě bylo ke skutečné demokracii ještě dále.

Za feudalismu byly pohřbeny i tyto první krůčky. Teprve od třináctého století začala být v Anglii panovníkova moc omezována postupným rozšiřováním mocenské základny, procesem, z kterého se nakonec vyvinul parlament. Není náhodou, že se protagonistou tohoto vývoje stala právě Anglie. Anglosaská kultura byla odedávna ze všech kultur nejvíce individualistická, a proto také nejvíce ovlivnila kulturu světovou a vytvořila na čas obrovské impérium. Přestože východiskem byl jen malý ostrov na okraji Evropy.

Individualismus je ovšem charakteristickým rysem všech evropských národů. Evropská individualistická kultura se rozšířila po celém světě a dále víc a více zatlačuje do pozadí ostatní, kolektivistické kultury. Nebylo tomu tak vždy. V době, kdy Evropa po pádu Římské říše prožívala staletí chaosu a úpadku, těšila se například Čína pod dynastií Tang snad největšímu rozkvětu v celé své historii. Ještě v době Stoleté války se mohla s Evropou co do pořádku a stability měřit i Afrika. Renesancí však bylo zahájeno šíření evropanství do celého světa. Iniciativní a neohrožení Evropané odkrývali neprozkoumané oblasti, dělali epochální objevy ve vědě a technice, rozvíjeli umění.

Pád feudalismu otevřel cestu k bohatství a moci podnikavému jedinci i z řad nešlechticů. Parlament nahrazoval nebo postupně omezoval dříve absolutní moc panovníka. Zpočátku šlo ovšem o parlament stavovský, to jest kolektivistický. Během devatenáctého století začala být vláda stavů nahrazována vládou politických stran - instituce mnohem více individualistické než byl stav. Avšak ani strany se nestaly - a nemohly stát - nositelem skutečné demokracie. Vytvořily oligarchické vlády, které se dříve nebo později - v procesu dále postupující individualizace - musely víc a více dostávat do konfliktu s požadavky jednotlivého občana. Tento proces se začal zrychlovat zejména po druhé světové válce. Jeho symptomy jsou, mimo jiné, emancipace žen, sexuální revoluce šedesátých let, destabilizace tradičních stran, vznik nových, často jen lokálních stran a hnutí, růst mimoparlamentární aktivity občanů, rostoucí nedůvěra k politikům (doložená řadou sociologických studií) atd. Samotná věda o společnosti - sociologie - prodělala podobný vývoj. První z nyní uznávaných klasiků sociologie - Durkheim (druhá polovina devatenáctého století) - chápal ještě společnost jako nadřazenou jedinci. S Maxem Weberem (začátek dvacátého století) začínají směry vycházející z jedince. Tyto směry nabyly v poslední době naprosté převahy.

Pokračování příště