--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vrzala Jaroslav
Název: Jak to vidí exil(...i my)
Zdroj: NN Ročník........: 0004/006 Str.: 025
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 31.08.1993 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

U příležitosti výročí obsazení Československa vojsky Varšavského paktu, uveřejnil pařížský deník LE MONDE článek Jiřího Pelikána pod názvem "Historie se nedá revidovat zákonem".

Z Francie reagoval na tento článek Jaroslav Vrzala (v exilu od r. 1948), bývalý tajemník Rady svobodné mládeže střední a východní Evropy a vydavatel časopisu Jeunesse libre, od r. 1959 redaktor čs. vysílání francouzského rozhlasu.

V letech 1985 až 88 - jako generální tajemník "Unie pro evropskou solidaritu" s působením zaměřeným na Evropský parlament - přednesl řadu referátů o náboženském pronásledování ve střední a východní Evropě před komisí pro lidská práva OSN v Ženevě.

M. Jaroslav VRZALA

19, Ch. du dessous du Rocher

91120 Palaiseau

F r a n c e

Šéfredaktorovi deníku

Le Monde, Paříž

Pane šéfredaktore,

jako bývalý novinář vím, že je třeba podávat informace pokud možno úplné a objektivní - ostatně, vy to víte lépe než já. Posílám vám proto některé doplňující údaje k životopisu pana Pelikána, který se znovu pokouší rozplakat čtenáře vašeho listu nad "tragickým" údělem českých komunistů, jejž jim uchystala česká vláda a Parlament přijetím zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.

Tento zákon, proti němuž se bouří, má za cíl vynést morální soud nad stalinskými metodami, jimiž komunisté ovládali zemi, nikoli rozpoutat hon na čarodějnice, jak se pan Pelikán obává. Jeho obavy zřejmě pramení ze skutečnosti, že se cítí tímto zákonem postižen, neboť se tento zákon týká také jeho.

Jeho politická kariéra jako člena KSČ totiž nezačíná obdobím Pražského jara, kdy byl ředitelem Čs. televize, ale mnohem dříve: už v r. 1945 a hlavně v r. 1948, neboť hned po únorovém puči byl jmenován předsedou prověrkové komise na vysokých školách a svými podpisy ničil osudy - a možná životy - stovek českých a slovenských univerzitních profesorů a studentů. Tak úspěšně vedený třídní boj mu otevřel cestu k mezinárodním funkcím. Stal se předsedou Světového svazu studentstva, organizace, která byla poslušným nástrojem KGB k infiltraci studentských organizací všude ve světě a rekrutovala v zemích třetího světa mládež do nechvalně proslulých univerzit Lumumbově v Moskvě a 17. listopadu v Praze.

Dobře seznámen s poměry v destalinizované Moskvě, nemohl neodhadnout ideologické změny, ke kterým musí v komunistických stranách dojít. Proto se tak angažuje v "obrodném procesu", známým pod názvem Pražské jaro, kterému ovšem nešlo o změnu režimu v ČSSR v demokracii západního typu, ale o jakési "polidštění" komunismu.

Odtud heslo "socialismus s lidskou tváří". Proslulý tajný sjezd KSČ, mezi jehož organizátory Pelikán patřil, také přijmul rezoluci o "udržení KSČ jako vedoucí síly společnosti". Ohledně jeho místa v čele Čs. televize je těžko posoudit, zda tam byl jmenován proto, aby televizi vymanil z kontroly strany, nebo proto, aby tuto kontrolu umožnil. V té době totiž, díky náporu mnohých českých a slovenských spisovatelů a novinářů, veřejné sdělovací prostředky se vymaňovaly z vlivu strany a vlády: stačí zalistovat v knize Pavla Tigrida "Pražské jaro".

Porážkou Pražského jara pan Pelikán moc neutrpěl. Byl jmenován kulturním přidělencem v Římě, kam se odstěhoval i se svým (?) nábytkem a kde velmi brzy navázal styky s italskými reformisty, s nimiž se znal již po dlouhá léta, např. se soudruhem Longo a jeho skupinou. Tehdy udržovali italští soudruzi oficiální styky s Moskvou, a tak - aby jim Jiří Pelikán politicky nepřekážel - konvertoval k socialismu Bettino Craxiho, s jehož pomocí se pak dostal do Evropského parlamentu. Italští socialisté se tehdy sami nenadáli, že v něm budou mít devět poslanců včetně J. Pelikána, který - jako devátý na jejich kandidátní listině - prošel. Kdekdo se v té době, nejen socialisté, ucházel o přízeň a sympatie "obětí" pražské normalizace.

Co říci k Pelikánově činnosti v exilu? Dnes snad by už nám mohl říci bez obav, že by někoho ohrozil, kdo financuje jeho časopis Listy. Jako poslanec v Evropském parlamentu (kde jsem se s ním několikrát sešel) byl zapsán v parlamentní skupině socialistické a spolupracoval zvláště s panem Ottou Habsburkem, pověřeným stranou křesťansko-demokratickou zabývat se problémy střední a východní Evropy.

Domnívám se, pane šéfredaktore, že čtenáři Le Mondu by měli znát více z kariéry Jiřího Pelikána, aby mohli posoudit, odkud pramení jeho obavy z přijatého zákona.

(Se souhlasem autora volně přeložila Anna Stránská, Francie)

Dne 31. srpna 1993