--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Vox populi a vox vulgus
Zdroj: NN Ročník........: 0004/007 Str.: 021
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Vždycky si rád přečtu cosi ze statistik. Nic není tak potěšujícího, jako zkušenost, že výroba šamponu na vlasy vzrostla v Indonésii o 200 %. Tu fabriku na šampony tam mimochodem, za americké peníze, postavila americká firma Alberto Culver VO/5. Daňový poplatník americký zaradoval se velice, a propukal v jásot, když k němu ta zvěst došla. Propukal? Inu, nepropukal. Ale vláda Američanů stále ještě, přes odpor daňového poplatníka, a přes přečetné starosti doma, tyto a jiné projekty financuje. U nás doma zase bývá, zvláště poslední dobou, v módě citovat jakýchsi 60 % dotazovaných, kteří vyjadřují nesouhlas s restitucí majetku ukradeného zrádné emigraci. Zrádná už sice úředně není, dokonce je rehabilitovaná, pokud některý z těch prchajících za svobodou neklepl cestou socialistické výdobytky a socialistickou klec bděle bránícího péesáka, ale okradená zůstává.

Potíž zástupce lidu Payna nenastala tím, že tuto statistiku připomenul, ale tím, že se s touto statistikou ztotožnil. Potíž, pravda, jen mimoparlamentní, pokud se trefoval do brňavky exilu, který se plným právem cítí použit a ošizen. Nářku těchto oklamaných Falstaffů arciť nebylo dbáno, ale nedobře zástupce svrchovaného lidu učinil, když přestal hovořit hlouposti o emigrantech, kteří do Indie neodešli, ale prohlásil, že věří seznamům spolupracovníků StB. Tahle brňavka ho bude zjevně stát sesli předsedy Zahraničního výboru našich zákonodárců. Brňavka tentokrát patřila nikoli těm, kdo dissent živili, na jeho osud venku upozorňovali a věc jeho podporovali, i jinak jí přáli, ale přímo držitelům vesel státních. Zřejmě všem těm holoubkům sivým, kteří seznamy za zásadně falešné prohlašují, dnes už vůbec nepřipadá, že tohle už tady bylo tehdy, když se Anticharta dávala podepisovat, ale nikomu nebylo k dobrému, když se po Chartě tázal. Jsou-li tyto seznamy falešné, inu, nenastal čas dokázat to vydáním těch pravých? Kupodivu, po názoru dotazovaných právě na tohle, se sběratelé statistik jaksi nepídí. Podivuhodné. Budeme se však držet statistik, kterými jsme začali. Když soudil režim Miladu Horákovou, statistiky nezjišťovaly procenta, ale zajisté, že kdyby tomu tak bylo, však tisíce rezolucí se sešlo, dojista bychom číslu 100 dospěli. Pročpak jste ji dnes rehabilitovali, proti vůli onoho lidu? Nebyl to ostatně jediný hlas lidu tehdejší procesy doprovázející. Ani soukromým iniciativám se meze nekladly. Známý brněnský básník velice prosil soud nad svými kolegy ruralisty, aby ty nejpřísnější tresty vynesl, že? Co si o tom myslil jako dissident po roce 1970, jsme se nedozvěděli.

Nevím, zda se zachovaly dotyčné rezoluce, ale filmové dokumenty se zachovaly, dokumenty, kterými prostý český lid atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha odsuzuje. Nebyl to snad otec dělnických rekreačních pobytů v českých lázních a jiných vymožeností, které komunistický režim právě jen na výdobytky přejmenoval? Tytéž, které touha opustit znamenala na hranici kulku do zad! A zbytkový trest dnes, když se napadený bránil a ubránil.

Takže, pokud jde o zlodějnu exulantova majetku, běžte k šípku panáčci statistikami se ohánějící. Vox vulgus namísto voxu populi nám podstrkujete. Ukradené zůstane ukradeným, a zlodějům zůstane ten, kdo kradl. Tohle žádná statistika neopentlí. Nebude právního stavu v zemi, pokud tento stav bude. Tak jako neexistuje střední cesta mezi těhotenstvím a netěhotenstvím. Neposkvrněné početí státní nevinnosti se nemůže konat při shodné legalizaci zlodějství, občané zákonodárci. Kdo tvrdí, že ukradené musí zůstat ukradeným, neboť mezi dotazovanými je 60 % těch, kdož zlodějně přejí, otázce právního stavu země neslouží dobře. Kolik procent populace této země měl za sebou Masaryk, když se rozhodl toho Žida Hilsnera se zastat?

Politik je ten, kdo veřejné mínění tvoří, nikoli ten, kdo se mu podrobuje i tehdy, když docela obyčejně nemá pravdu.

Zděsilo mne velice, když jsem onehdy v TV shlédl "porotu" studentů vědy právní, kterak zkusmo rozsuzují případ člověka, který ač na hranici zatčen, samopalu se ubránil.

Ten člověk byl ve službě a konal svou povinnost, mínili budoucí muži práva o esenbákovi, který uprchlíky pod samopal vzal a směrem od svobody chtěl odvést. Byl ve službě, hoši a dívky, zločinného a illegálního režimu. Právě tak byli ve službě oni, příslušníci SS, kteří do plynových komor plechovečky s cyklonem B vysypávali. Služba je služba, že? Nebo ne?

V Německu tohle musili vyřešit, také my budeme musit. Kdyby americký zákonodárce chtěl následovat takzvaný hlas lidu způsobem, o který se ten český právě v otázce ukradeného snaží, inu nejen nebylo by šamponů v Indonesii, ale ani rachejtlí ve vesmíru, ani těch jiných, díky kterým zůstal kus Evropy svobodný, a díky kterým dnes máme šanci být svobodní také my. Budeme ovšem, až budeme mít právní stav krádež co krádež uznávající. Například. Fízla fízlem nazývající, například. Právní stav se ovšem nastoluje, o právní stav se neusiluje.

S poslancem Paynem je to právě tak, že dokud se zlodějů zastával, byl zcela v pořádku. Zapomenul se zastat fízlů, a má malér až na půdu.

Tak takové právní poměry máme.

Jan Beneš