--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Polák Jiří
Název: Existuje demokracie?
Zdroj: NN Ročník........: 0004/007 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Jiří Polák III. část

Od objektivismu k subjektivismu

Výše nastíněný vývoj je odrazem vývoje v hlubší, psychické sféře. vývoje projevujícího se ve všech intelektuálních oblastech - ve vědě, v umění i ve filozofii. Pro jeho vystižení je velmi užitečný pojem paradigma, zavedený do vědní teorie (Philosophy of Science) v šedesátých letech. Nejlepší ilustrací je tu přechod od newtonské představy všude stejného, na čase nezávislého trojrozměrného prostoru k Einsteinově prostoročasu: Einstein objevil ohromující fakt, že měření prováděná kterýmkoliv pozorovatelem závisí na místě pozorování v časoprostorovém kontinuu. Z charakteru tohoto kontinua vyplývá, že pozorovací místa nejsou zaměnitelná, a že tudíž měření každého pozorovatele se více nebo méně liší od měření všech ostatních pozorovatelů, i když v malém okruhu zeměkoule jsou tyto rozdíly nepostřehnutelné. Zkušenost každého pozorovatele je tedy unikátní. Celý vesmír je hluboce demokratický, nemá střed ani periferii, neboť všechny jevy jsou určovány místními příčinami (Einsteinova lokalita). Tato struktura skutečnosti, ve které žijeme, byla vlastně už dávno před tím odhalena - čistě matematicky - vznikem neeukleidovských geometrií (Lobačevský a Bolyai, první polovina devatenáctého století). Tomuto převratnému objevu začala však být věnována pozornost teprve počátkem století dvacátého. Newtonovo paradigma bylo popřeno a nahrazeno paradigmatem teorie relativity. Tím to však neskončilo.

Einstein se dostal do sporu s Bohrem, badatelem v oboru kvantové mechaniky - fyziky velmi malých dimenzí. Z objevů kvantové mechaniky totiž vyplývalo, že musí existovat signály, šířící se větší rychlostí než rychlost světla, kterou Einstein považoval za nejzažší mez. Pokusy dokázaly, že pravdu měl Bohr, nikoli Einstein. Zatímco teorie relativity zůstává (alespoň přibližně) v platnosti ve sféře velmi velkých dimenzí, dosáhla ve sféře opačné kvantová mechanika naprostého vítězství. Einsteinova koncepce zůstávala objektivistickou. Každé pozorování je sice podle ní jedinečné, ale jde pořád jen o pozorování, závislé jen na pozici. Kvantová mechanika naproti tomu předpokládá pozorovatelovu aktivitu. Hlavní směr kvantové mechaniky - Kodaňská škola - si představuje skutečnost jako nesmírný počet potencialit (vlnových funkcí), z nichž si pozorovatel aktem pozorování vybírá jednu, čímž všechny ostatní zkolabují. Jiný, značně výstřední směr (teorie mnoha světů) se dokonce domnívá, že každý z nás se novým pozorováním rozštěpí ve dvě osobnosti, které o sobě neví, a to prý pořád pokračuje, takže by měl existovat obrovský počet světů bez jakéhokoliv kontaktu. Buď jak buď, lze konstatovat, že objektivistické paradigma ve fyzice - v této základní a nejobsažnější vědě - bylo vystřídáno paradigmatem subjektivistickým.

Kosmologie došla k poznatku, že vesmír vznikl před nějakými třinácti až sedmnácti miliardami let velkým třeskem z jediného bodu, v němž byla soustředěna veškerá jeho hmota - energie. Tento vesmír se mohl vyvinout nesmírným množstvím různých způsobů, z nichž téměř všechny by vylučovaly jakoukoli formu života. Skutečnost, že je vesmír takový, jaký je, označují kosmologové za nepředstavitelně nepravděpodobnou. To vedlo až k formulaci takzvaného anthropického principu, který (zjednodušeně) praví asi toto: vesmír je takový, jaký je, protože jsme si vybrali ten, který nám nejlépe vyhovuje. Subjektivismus dosáhnuvší nejzažší myslitelné hranice!

Podobný vývoj nastal dokonce i v oblasti matematiky (a co může být objektivnějšího?). Proti staršímu "realistickému" názoru, že čísla a číselné vztahy existují nezávisle na čemkoli, převládá teď spíše názor, že jde o tvůrčí, mozkovou činnost matematiků. V lingvistice dominoval v první polovině dvacátého století objektivistický strukturalismus - představa, že formy slov nemají žádný vztah k jejich smyslu, že jde jen o snahu jazyka odlišit slovní tvary jeden od druhého. Tento směr dal vznik fonologii Pražské školy, která proslavila hlavní město Čech mezi jazykovědci celého světa. V padesátých letech přišel Chomského generativismus - to jest (znovu)zavedení mentalismu (tedy, i když jen nepřímo, subjektivismu) i do této discipliny. Generativismus a podobné směry doznaly velkého rozšíření. Strukturalismus ovšem zcela nevytlačily.

Takto by bylo možno pokračovat ještě dlouho - ale na to není místo ani čas.

Všimněme si jen ještě umění a pak filozofie. Díváme-li se na středověké obrazy, můžeme si všimnout, že proporce často nejsou správné. Umělec jakoby maloval věci a lidi ne tak, jak se jeví zrovna jemu, nýbrž jaké jsou obecně. Teprve objevem perspektivy (připisovaným renesančním umělcům Brunelleschimu nebo Masacciovi) došlo k plné subjektivizaci pohledu. Obrazy zůstávají přesto každému divákovi plně srozumitelné. V devatenáctém století však začíná proces stoupající subjektivizace, projevující se vznikem směrů jako impresionismus, pointilismus, surrealismus, kubismus a nakonec abstraktní malířství, kterému (snad) plně rozumí jen sám autor. Podobně v hudbě. Zde panovaly přísné zákony formy, tonality, harmonie a rytmu až zhruba do Wagnera, který už začal kolísat. Pak došlo - alespoň ve vážné hudbě - k popírání tonality, rozpadu forem, zrovnoprávnění disonance s konsonancí, narušování rytmu, k víceméně naprosté anarchii.

V literatuře nastala - po vrcholu románové tvorby v devatenáctém století - krize románu, zavádění všech možných grafických kuriozit, rozrušování syntaxe, interpunkce, užívání mimoliterárních prvků atd. O smyslu díla ("co chtěl básník říci") je často možno se jen dohadovat. Toto všechno se děje i v próze (primát zde má Francie), o básnictví ani nemluvě.

V devatenáctém století vyvrcholila i produkce velkých filozofických systémů, které ovšem začaly vznikat už od Descartesa. Myslitelé jako Kant, Hegel, Schopenhauer, Marx a mnozí jiní se všichni domnívali, že s definitivní platností nadzdvihli roušku, halící podstatu všech věcí. Takové sebevědomí, neřku-li nabubřelost lze ještě najít (už poněkud utlumené) i v první polovině století dvacátého. Ale pak přišla krize. Ozývají se hlasy, že filozofie spěje ke svému nezadržitelnému konci. Pokud se jí ještě někdo zabývá tradičním způsobem - jako objevitelskou činností - pak jsou to snad jen profesoři filozofie, kteří musí zachovávat dekorum, aby jejich katedry neztratily raison-dŢetre.

Proč je tomu tak? Tradiční filozofie předpokládá existenci objektivní reality, společné pro filozofa i všechny ostatní. Jen za tohoto předpokladu si může filozof dělat nárok na to, že skutečně objevil její podstatu. Avšak jevy, které pozorujeme ve všech výše zmíněných oborech intelektuální a společenské činnosti, svědčí o naprostém rozpadu právě této objektivní reality. Celé více než dvoutisícileté filozofické snažení se tím stává bezpředmětným. Cokoli filozof objeví, se týká v nejlepším případě jen jeho subjektivní reality, která se bude více nebo méně lišit od reality jiných lidí a nemůže si tedy dělat nárok na obecnou platnost.

Tento poznatek má hluboký význam i pro politiku. Vyplývá z něj, že nikdo nemůže být adekvátně reprezentován nikým jiným, jelikož každý žije ve své vlastní, subjektivní, individuální a jedinečné skutečnosti, kterou nemůže nikdo jiný plně postihnout a pochopit. V tom je také filozofické zdůvodnění oprávněnosti demokracie: Nikdo nemůže být považován za něco víc než kdokoli jiný, protože nikdo není s nikým souměřitelný. Všichni mají právo na vlastní názor, na realizaci vlastní osobnosti. Vnucovat někomu zvenčí nějaký program nebo reprezentanty, kteří budou na reprezentování pravděpodobně především budovat vlastní kariéru - což je hlavní snahou každé politické strany - to je psychické znásilňování, proti kterému se většina občanů nemůže bránit, dokud si neuvědomí, oč tu vlastně jde. Skutečná demokracie nemůže být proto nikdy nepřímá, reprezentační, nýbrž pouze přímá, vycházející z konkrétních, jednotlivých, po zralé úvaze a na základě nestranných informací formulovaných požadavků, vznášených přímo na administrativní struktury, bez deformujícího filtru politické strany nebo jiné (korporativní) organizace.

Zbývá položit a pokusit se zodpovědět otázku, je-li takový systém v praxi realizovatelný. Dříve bych však chtěl poukázat ještě na jeden trend v politickém vývoji, trend, který je možno definovat jako vývoj.

Pokračování příště

EXISTUJE NA ZÁPADĚ DEMOKRACIE ?

Jiří Polák

IV. část

Od konfliktu ke spolupráci

Každý systém politických stran je založen na konfliktu skupin, které se tyto strany snaží reprezentovat. Klasická situace vznikla průmyslovou revolucí, která proti sobě postavila podnikatele, reprezentované pravicovými, konzervativními stranami a proletáře, vidící oporu v levicových stranách socialistického typu. Tato situace byla poměrně jednoduchá a jednoznačná. Příslušné strany skutečně zpočátku reprezentovaly zájmy svých voličů. Kromě stran vznikaly i odborové organizace a celá řada organizací dalších, méně významných, lišících se od stran tím, že neusilovaly o formální moc ve státě. Boj odborů za lepší platy a pracovní podmínky proletářů, živořících v bídě a bezohledně vykořisťovaných kapitalisty, byl samozřejmě oprávněný a sympatický. Charakter odborového hnutí se však postupně měnil. Dnes jsou odbory v mnohých případech spíše ekonomickou zátěží než progresivní silou.

Tento vývoj je zákonitý. Již na počátku dvacátého století formuloval Michels, jeden ze tří ruských elitistů (ti dva ostatní jsou Mosca a Pareto), "železný zákon oligarchie". Podle něj vznikne v každé poněkud větší organizaci oligarchie, která deformuje účel, pro který organizace vznikla, a to tak, aby mohla využívat organizace pro vlastní prospěch. Michels - původně socialista - došel k tomuto poznatku studiem frakcionalizace, vnitřních bojů a korupce uvnitř německé sociální demokracie. Odborové hnutí není v tomto směru žádnou výjimkou. Nepřiznaným účelem jeho neustálého prosazování vyšších mezd - často bez ohledu na produktivitu příslušného podniku - a rozpoutávání stávek je dnes ospravedlňování existence a zachovávání tučných platů odborových předáků, spíše než snaha pomoci zaměstnancům. Ve změněných podmínkách moderní průmyslové společnosti skutečný konflikt mezi zaměstnanci a podnikateli víceméně vymizel. I ti nejméně placení dosahují přijatelné životní úrovně. Všichni zúčastnění mají zájem na dlouhodobém úspěšném fungování podniků, což zajišťuje zachování pracovních příležitostí i zisků. Tato změněná situace ovlivňuje samozřejmě i čistě politickou sféru. Pravolevá dimenze politiky ztratila své dřívější opodstatnění. Se zmírněním nebo vymizením konfliktů pozbývá oligarchie svou dosavadní mocenskou základnu. Propaganda politických stran se nadále snaží konflikty rozdmychávat, ale její agitace bude znít čím dále tím falešněji. Konflikty ve společnosti prospívají několika málo jedincům na úkor obrovské většiny. Na spolupráci naopak vydělají téměř všichni.

Totéž platí pro mezinárodní sféru. Oligarchický parlamentarismus se mohl jevit jako optimální a jedině možná forma organizace státu, dokud byly jedinou alternativou fašistické, nacionalistické a komunistické diktatury. Po zhroucení těchto posledních se vynořují problémy zcela nového typu. Celý svět má společný zájem na odstranění bídy a urovnání etnických konfliktů v bývalém sovětském imperiu, poněvadž hrozí příval uprchlíků do evropských zemí a v extrémním případě militaristická diktatura, disponující dosud existujícími jadernými zbraněmi. Jaderná technologie a know-how se ze zbídačeného Ruska, Ukrajiny a Kazachstanu může šířit do zemí ovládaných islámským fundamentalismem, jakož i do rukou menších teroristických skupin. Ještě důležitější roli bude hrát ekologická hrozba, která je nebezpečím pro přežití lidstva. Zamořování prostředí, růst ozónových děr, skleníkový efekt - to postihuje každého a nutí všechny ke společnému obrannému úsilí.

Demokracie budoucnosti

V každém poněkud stabilním systému si většina lidí pravděpodobně představuje, že jejich systém je něco definitivního. Málokdo má dostatečnou fantazii a rozhled, aby rozpoznal směr vývoje směřujícího k radikální změně. I tak vzdělaný a inteligentní muž jako Hegel věřil, že pruský stát jeho doby byl nejdokonalejším a optimálním státním útvarem.

Dávno před zavedením výše zmíněného pojmu paradigma do vědní teorie razil Mosca v oblasti politiky tentýž koncept pod názvem politická formule. Poukázal na to, že se politické formule během historie mění. Politická formule feudalismu - po dlouhá staletí chápaná širokou veřejností jako legitimní a přirozená - byla velkou francouzskou revolucí popřena a během krátké doby ji vystřídala politická formule partajního parlamentarismu vydávaného za demokracii. I tento systém je nyní ještě převážnou většinou občanů považován za definitivní a legitimní.

Vezmeme-li však v úvahu všechny výše uvedené trendy - přechod od kolektivismu k individualismu, subjektivizaci hlediska i v exaktních vědách, a tím spíše ve všech ostatních odvětvích intelektuální a společenské aktivity, mizení tradičních konfliktů mezi skupinami a rostoucí globální ohrožení nutící ke spolupráci bez ohledu na příslušnost k té či oné skupině nebo národu, a dále: uvědomíme-li si, jaké nikdy dříve netušené možnosti otvírá před lidmi moderní a neustále se zdokonalující informační, komunikační a počítačová technika, pak není těžké pochopit, že bude dříve nebo později odzvoněno i zastarávajícímu partajnickému, oligarchickému parlamentarismu. Lidé si zkrátka nedají do nekonečna líbit, aby jejich životní kvalita byla trvale narušována a ohrožována třídou profesionálních politiků, byrokratů, odborových předáků a militaristických struktur - všech těchto v podstatě parazitních sil, vznikajících a tyjících z konfliktů - často uměle vyvolávaných - na úkor těch, jejichž zájmy zdánlivě hájí. Dříve nebo později přijde demokratická revoluce (její plamínky již tu a tam proskakují ve formě různých projevů občanské neposlušnosti a mimoparlamentární aktivity), revoluce, která odstraní nynější politickou formuli a nahradí ji formulí spolupráce všech občanů - formulí přímé demokracie. V budoucnosti nepůjde o to zjistit, která strana dostala kolik hlasů. Strany a profesionální politici přestanou existovat. Politika je příliš důležitá, než aby mohla být přenechávána politikům. Na základě rozvinuté a každému dostupné sítě hlasovacích stanic budou mít občané podle potřeby možnost vyslovovat se ke konkrétním aktuálním problémům. Parlament bude samozřejmě zachován, ale ne na stranickém základě. Jeho složení bude odpovídat numerickému poměru různých kategorií (dělníci, státní zaměstnanci, školství, zdravotnictví, svobodná povolání, soukromí podnikatelé atd.). Poslanci budou vybíráni náhodně (ovšem s vyloučením nevhodných osob - alkoholiků, narkomanů, duševně nemocných a kriminálně zatížených) a jejich funkční období bude časově omezeno bez možnosti prodloužení. Parlament i občané budou rozhodovat na základě informací poskytovaných nezávislými experty. Administrativní struktury a procesy budou projektovány, korigovány a implementovány politickými inženýry ve shodě s přáním občanů. Ve všech zákonodárných orgánech bude dodržován princip naprosté rovnosti mezi pohlavími - to znamená vždy polovina mužů a polovina žen. Teprve tím dosáhnou ženy skutečné rovnoprávnosti, která zůstává v oligarchickém parlamentarismu často jen na papíře.

Jaké stanovisko zaujímá k přímé demokracii politická věda? Většinou žádné, přechází ji mlčením. Občasné zmínky se omezují na jednu, dvě věty, které naznačují, že jde o něco, čím není třeba se zabývat. A když, tedy je přímá demokracie bez jakékoli analýzy odmítnuta ve prospěch frázovité definice nynějších systémů jako "zodpovědné vlády". Zodpovědné komu?

Tento nezájem a tendenční zkreslování jsou snadno pochopitelné. Politická věda je především produkt amerického establishmentu. Hraje na Západě roli připomínající roli marxismu-leninismu v bývalých komunistických státech, i když je ovšem přece jen vědečtější a věcnější. Ale k naprosté nezávislosti a intelektuální poctivosti má daleko.

Přímá demokracie nepředpisuje žádné specifické společenské a ekonomické zřízení. Je to jen systém struktur a pravidel, prázdná skořápka, jejíž obsah bude vytvářen a pravděpodobně i průběžně pozměňován samotnými občany.

Za nějakých sto let bude tento systém samozřejmostí. Hrůzy dvacátého století budou našim pravnukům připadat stejně vzdálené a nepochopitelné jako nám připadá středověké upalování čarodějnic, řádění svaté inkvizice a války, vedené jen proto, že se ten a ten panovník oženil s tou a tou princeznou.

Optimismus contra pesimismus

Po vydání mého románu 2084, který přináší optimistickou vizi Evropy za sto let, se objevily různé kritické a někdy i nevlídné hlasy. Jeden recenzent z USA napsal mimo jiné asi toto: Jak můžete být optimistický tváří v tvář vraždění v Bosně a růstu arabského fundamentalismu a terorismu?

K tomu, abych chtěl říci následující: Pesimismus je konzervativní postoj, který vyvěrá buď z vnitřní nejistoty, nebo nedostatku představivosti, z pohodlnosti nebo oportunismu. Pesimismus hraje do ruky vládnoucí elitě, poněvadž paralyzuje pokusy o odpor a změnu.

Optimismus je postoj vnitřně silného jedince, který věří v neomezené možnosti člověka zařídit si život podle vlastních představ, který věří v pokrok civilizace, růst úrovně vzdělání a rozhledu.

Generace, která prošla obdobím nacismu, světové války a komunistické diktatury, se pravděpodobně - kromě světlých výjimek - pesimismu a poraženectví už nezbaví. Přichází však generace nová, nezatížená minulostí, generace, která bude chtít rozhodovat sama o sobě v mnohem větší míře než její otcové. Válka v bývalé Jugoslávii, konflikt mezi izraelskou oligarchií a Palestinci, fundamentalismus v Iránu i jinde - to všechno bylo vyprovokováno oligarchickou politikou, a to nejen v těchto zemích, nýbrž i na Západě. S odstraněním oligarchie dojde i k usmíření mezi Západem a světem vyznavačů Alláha.

Mládí nepotřebuje konflikty. Mládí chce ideály, s kterými se může ztotožnit, za které může bojovat. Po krachu ideálů socialismu a komunismu musí přijít nová optimistická vize budoucnosti a musí být identifikován skutečný nepřítel. Tento účel nemůže plnit hašteření a politikaření partají a klik. Vizi budoucí, lepší společnosti musí mladí lidé najít sami v sobě. Prostředkem k jejímu uskutečnění může být jedině skutečná demokracie, demokracie přímá.

Čtenáři, kteří by se rádi vyjádřili k tezím tohoto článku, se vyzývají, aby tak učinili. Můžete psát česky, nebo v kterémkoli světovém jazyku, pod vlastním jménem nebo anonymně. Naše adresa je:

Vydavatelství DD

Pošt. přihrádka 38

149 00 Praha 415

Česká republika