--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Zahrajem si na vojáky
Zdroj: NN Ročník........: 0004/007 Str.: 013
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Zajisté, že jsme všichni velice hrdi na svůj prapor. Ne každý se očividně ale táže, nakolik může být takový prapor hrdný na jednoho každého z nás. Podobně občanstvo, všude na světě, je velice pyšné na svou armádu, případně námořnictvo, letectvo a takové ty věci, ale velice nerado na tuto armádu vydává svůj poplatnický peníz.
Naše země pak řeší problém, který se vyskytl občanstvu málokde. Totiž, co s armádou, na kterou jsme na mou věru hrdi být nemohli. Byla to totiž armáda, jejíž doktrina směřovala proti zájmům země, armáda, která sloužila okupační moci, jakési naprosto nelegální a nikoli svobodně zvolené, okupační vládě.
Rozkaz podepsaný tehdejším velitelem 4. armády, tehdy soudruhem generálem Petrem, dne 24. XI. 1989, aby přípravy k akci ZÁSAH proběhly bez účasti vojáků základní služby, hovoří sám za sebe. Pocity hrdosti služby socialistické vlasti, nejčestnější to povinnosti se u těch, kdož sloužit musili, nějak nevyskytovaly. Až do roku 1968, troufám si tvrdit, v této armádě ještě žilo cosi, co snad nejlépe nazvat vojenskou ctí. Ono to totiž vskutku existuje. Už pár století to existuje, a existovalo to věru i tehdy, když jsme měli doslova plebejskou armádu, tak jako jsme měli plebejskou literaturu. Byly jednotky, například prostějovská parabrigáda, které zatkly ty své velitele, kteří se pokusili sloužit okupační moci, hned 21. srpna 1968. Plebejci tohoto státu, byť v uniformách, věděli. Pak se čekalo na rozkaz vrchního velitele, který vyjednával v Moskvě, kterak důvěru v uniformovaného starce a bývalého legionáře, proměnit ve zradu. - Kdo má nějaké jiné jméno, ať s ním poslouží. Když se konečně z Moskvy vrátil a Hradčanským náměstím kráčela jednotka Hradní stráže (tehdy se to snad jmenovalo i jinak), zazněl potlesk davů. Myslím, že to byl poslední pocit hrdosti, který pamatuji. Hrdosti na armádu, která byla naše, třebaže už tihle hoši nenosili ony legionářské uniformy, které na Hrad zavedl, u vědomí zdroje naší nové státnosti, T. G. Masaryk. Co symbol státnosti vybojované. Však se tam ty uniformy už nikdy neměly vrátit. Snad na znamení toho, že o svobodu a státnost už se tady bojovat nebude. Pan generál Petr už povýšil. Za nových poměrů, řádně prověřen, povýšil na náčelníka štábu Vojenského velitelství Střed v Olomouci. Samozřejmě vůbec není sám, ale je symbolem toho, proč se nám nejen nechce na tuto armádu platit, ale proč se rovněž zdráháme jakýmsi pocitům hrdosti, a pravda, ročníky, kterých se to týká, i služby v něčem takovém.
Vše marné, ti, kdož sloužili okupační moci, jsou zrádci, zůstanou jimi. Tato armáda ztratila svého ducha, svůj smysl existence právě ve chvíli, kdy byl pojem zrada nahrazen eufemismem internacionální povinnost, snaha po spravedlnosti, přímosti a poctivosti vytratila se z jejích řad právě tehdy.
Tento sbor jsme podědili, tak jako mnoho jiných věcí podědili jsme. Nikde ovšem nevystupovala pravda natolik nahá, jako právě tady. V této armádě nemusil nikdo profesionálně sloužit povinně. Ti, kdo v ní setrvali, a ti, kdo do ní vstupovali po roce 1969, věděli přesně, proč tak činí, a věděli přesně, že to není armáda existující k zájmu jejich země. Zajišťovala ovšem svým členům privilegované společenské postavení. Jiné zajisté byly pohnutky lékaře, který měl na vybranou konat své povolání v uniformě, anebo být podplaceným otrokem na středisku, jiné u muže usilujícího o kariéru politruckou.
Téměř pět let po listopadu 1989 je tento ozbrojený sbor stále zde.
Pět let po roce 1918 měl jsme kádr prošlý legiemi, a většinový zbytek převzatý Rakousko-Uherskem. Legionáři samozřejmě byli, z hlediska Vídně zrádci, ale zbytek velitelského sboru byl závazkům k Mocnářství zbaven císařským výnosem, kterým císař Karel vyvazoval důstojníky z přísahy. Akt možná směšný z hlediska dnešní pružné morálky, ale akt zavazující. Akt, který nenutil k přepisování životopisů ani služebních záznamů, a k lavírování nezlavírovatelného.
Na jinou než tuto armádu se zřejmě ještě nějaký čas nezmůžeme. Měli bychom se však zmoci na novou doktrinu tohoto sboru. S velitelskými kádry sovětské krevní skupiny se taková možnost nejeví realistická. Tito lidé se budou vždy bát své minulosti, a proto k této minulosti budou i nadále tíhnout. Tito lidé se budou vzájemně podporovat, a vzájemně si osvědčovat své zfalšované služební záznamy. Budou ve funkcích, kde budou následně zneužitelní, a jak nedávný případ návštěvy komunistického exministra v Olomouci (nejezdí ostatně právě jen tam) ukazuje, budou mít ke své minulosti srdečnější vztah než k přítomným povinnostem i závazkům mravním. Situace srpna roku 1968 může se s touto armádou opakovat, přesněji řečeno s tímto velitelským sborem. Zatím mají exsoudruzi velitelé a jejich přátelé dosud uniformy nosící, spíše snahu cosi si urvat. Viz projekt Ralsko. Velký bratr má zatím jiné starosti. Zítra může být situace jiná. To, že Amerika si prostě nemůže dovolit nechat padnout Vietnam, byl demoralizující duch oné války v Indočíně, která se chybně počítá za americkou porážku. Tou nebyla, byla válkou, ve které se Spojené státy nikdy nepokusily a ani nechtěly pokusit zničit nepřítele a ohnisko agrese. Platilo tam: Vietnamci, snažte se, a Amerika vám pomůže. To samé platí pohříchu všude jinde, a tedy i v našich poměrech.
Pěkná řádka amerických instruktorů působí dnes už v našich ozbrojených silách. Pěkná řádka příslušníků našeho velitelského sboru prošla, anebo se chystá projít přípravou v USA. Což by bylo kladné, kdyby poznatky těchto Američanů a poznatky o našich důstojnících v USA byly dominantně kladné. Není tomu tak. Bohužel tomu tak není.
Jan Beneš