--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Zwettler Otto
Název: Ctnosti, noviny a demokracie
Zdroj: NN Ročník........: 0004/008 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Ačkoli to není lehké prominout Švýcarům jejich ctnosti, nejsou naštěstí prosti některých slabostí, jimiž nám přirůstají k srdci. Jako první budiž zde zmíněna švýcarská varianta demokracie, tzn. demokracie se švýcarsko-německým (se schwyzerdütsch) akcentem. Ve své původní verzi vychází švýcarská ústava z přísahy z roku 1291. A toto kulaté výročí, které připadne přesně na letošní 1. srpen, se stalo záminkou, proč věnujeme Švýcarům a jejich zemi těchto několik rozmarných fejetonistických příspěvků. Zatímco se Švýcaři skutečně vášnivě zajímají o politiku jiných, nechává je vlastní politická scéna poměrně chladnými. Jsou nadšenými čtenáři novin, a tak člověk nalezne v jejich malé zemi několik největších deníků světa, i když některé z nich patří současně k nejnudnějším. V mnoha případech se s obojím setkáváme současně. Pak by např. Neue Züricher Zeitung byly nejen nejrozsáhlejším a nejnáročnějším, nýbrž také jedním z nejlépe informovaných listů, kdyby byly čitelné. Ale čtenářovu oku se tu nabízí olověný hřbitov, bezútěšné a nekonečné černé moře, mezi sebou sotva oddělenými mrňavými písmeny.

Revoluce v Latinské Americe, zlomy čínské politiky, spory v Zairu a v SSSR, hospodářská krize na Kubě, události ve východní Evropě a v Perském zálivu vzbuzují u Švýcarů vášnivý zájem. Události v Bernu je však sotva vyvedou z míry. Stále se totiž nezbavili pocitu, že žijí v provincii, a proto jsou ve svých vlastních záležitostech velmi zdrženliví. O své vlastní politice hovoří s prosebných úsměvem stále vyžadujícím omluvu, takže když již jde o věc bez skutečného významu, raději nemluví o jejích mezinárodních důsledcích. Zdá se, že se trochu stydí, že nikdy neudělali světu nic pro zlost, že se chovají více či méně jako normální lidské bytosti a prakticky nikdy nehrozí, že uvrhnou Evropu do války, což jinak přece učiní každý malý národ nejméně jednou za dvacet let.

Avšak Švýcaři si jsou pevně vědomi toho, že debata o nových spolkových daních nemůže být zdaleka tak zajímavá a vzrušující jako nějaký politický únos v Římě či události v Náhorním Karabachu. A když jsou tyto daně po několika letech opět zrušeny, není to tak dramatické jako otevření nové kapitoly konfliktu na Blízkém východě.

Pro své občany se švýcarská demokracie vyvinula v určitý druh vedlejšího zaměstnání. Jejich ústava není amerikánsky federalistická. Každý z 26 švýcarských kantonů je vlastně malou republikou, která si nenechá mluvit do svých záležitostí jako školství, zdravotnictví, kantonální daně, policie atd.

K tomu přistupují ještě otázky spolkové politiky a četné komunální problémy. Švýcaři rozvinuli až do perfektnosti 2 rozkošné politicky mechanismy: lidové referendum a právo iniciativy. Každý občan může, splňuje-li podmínky stanovené ústavou, podat návrh na jejich změnu. A není vůbec obtížné přimět spolkovou vládu, aby rozhodla o určitém záměru lidovým referendem, což v mnoha případech činí bez donucení.

Důsledky tohoto předávkování demokracie jsou nasnadě. Švýcaři jsou dosti zaneprázdněni tím, že stále spěchají k volebním urnám. Bez ustání musí (prostřednictvím urny) manifestovat své mínění o spolkových, kantonálních nebo komunálních zákonech, politických rozhodnutích nebo výnosech.

Před několika lety poznamenal jeden z mých známých, že skutečně velkolepá je ve Švýcarsku skutečnost, že nikdo ani neví, jak se jmenuje jeho prezident. Většina z nách jistě alespoň jednou slyšela jméno Richard Nixon. Jen nepatrný zlomek z nás bude patrně vědět o existenci dr. Nello Celia (byl švýcarským současníkem Richarda Nixona). Mimo několika Švýcarů, a o tom jsem přesvědčen, neví o něm nikdo.

Švýcarsko je demokratický stát, v němž volební výsledky vlastně nehrají žádnou roli. Švýcarský parlament má 2 komory, Národní radu (s 200 členy) a Radu států (s 44 členy), který se svým složením podobá americkému Senátu. Obě tyto komory dohromady tvoří Spolkové shromáždění. Má velké pravomoce, k nimž patří zejména legislativa. Kromě toho volí každý rok jiného člena prezidentem a viceprezidentem. Kdybyste byl členem švýcarské vlády, mohl byste být zcela určitě, dříve nebo později, zvolen také prezidentem, přičemž je jisté, že tento druh volby není příliš strhující.

Spolkové shromáždění volí ze svých řad také vládu, tzv. Spolkovou radu. Má 7 členů. Členové vlády patří k různým politickým stranám a po dlouhých tahanicích je koaliční rovnováha dnes pečlivě vyvážena. Proto nemá nikdo zájem na tom, aby se poměr sil uvnitř vlády změnil a jestliže ani jedna či druhá strana ani jednou nevybojuje vítězství rovnající se sesuvu půdy (což je v blízké budoucnosti nepravděpodobné), zůstane složení vlády ještě po dlouhou dobu nezměněné. Z tohoto důvodu nehrají volební výsledky ve Švýcarsku opravdu žádnou roli. Trochu vzrušení, které by mohla švýcarská demokracie nabídnout, se do veřejnosti stejně nedostane. Většina sporných témat je projednávána ve výborech. Dosti mladých lidí není s touto skutečností spokojena. Požadují skutečná práva, nikoli jen právo říkat ani či ne. Jeden zkušený švýcarský politik kantonálního významu pokrčil pouze rameny, když jsem se ho na to otázal.

"Říkat ano či ne je často nebezpečné. Říci ne by mohlo být osudné, i když člověk ani ve snu nepomyslí na to říci ano." Snad měl pravdu. Znělo to ovšem jako nejistá moudrost starého lišáka. Jeho dovětek mě snad vcelku přesvědčil: "My, Švýcaři, máme ve zvyku souhlasit s velkolepými projekty, jestliže se ale jedná o financování, zdráháme se poskytnout prostředky. Chceme například mít letiště, ale jen pokud to nic nestojí." Vše plyne v klidných kolejích a bez rozčilování. Všechno je kouzelné. Ostatně úkol vlády nespočívá v tom, aby pobavila zahraniční čtenáře novin, nýbrž v uvážlivém řešení problémů země. To zařídí švýcarská Spolková rada. A Bůh ochraňuj Švýcarsko a zbytek světa přede dnem, kdybychom se měli dovědět jméno švýcarského prezidenta.

Otto ZWETTLER

(LD, 1991)