--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Gajda Jaroslav
Název: Kde je pravda o Kavanovi?
Zdroj: NN Ročník........: 0004/008 Str.: 021
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
2. část Necenzurované noviny č. 9/92 zveřejnily článek autora Lubora Kohouta pod titulkem "Jan Kavan: Agent na roztrhání", ve kterém se Kohout o zadržení automobilu (akce "Delta") zmiňuje. Dopouští se však, v souvislosti s nalezenými seznamy lidí z opozice, které Kavanovi předal Pavel Tigrid, nelogičnosti - Kavan nemusel zmíněné seznamy předávat tak komplikovanou cestou, mohl je jednoduše poslat poštou kterémukoliv čs. zastupitelství na světě, odkud by byly do republiky dopraveny diplomatickou poštou! Způsob, jakým to provedl, mohl mít jen jeden účel - záměrné "odhalení" dopravovaných tiskovin, které byly k odhalení určeny. Zůstává totiž faktem, že filmové kamery a filmová surovina ukryté v automobilu odhaleny nebyly! V tomto případě je nutno zabývat se otázkou "proč byly odhaleny jen tiskoviny a seznam, proč nebyl odhalen filmový materiál a filmové kamery!?" Může jít o dva důvody - a) záměr StB, která "neodhalením" části nákladů, navíc potřebného k pokračování natáčení disidentu, bez něhož by realizace dokumentů pravděpodobně skončily, sledovala svůj cíl, b) skutečně důkladné ukrytí kamer a filmů.
V případě, že šlo o akci organizovanou StB, musel být Kavan jejím agentem. V tomto případě pak šlo o realizace podle přesně připraveného scénáře a akce mohla sledovat jen jediný cíl - ujistit všechny, kdo se na natáčení disidentů podíleli, že jde skutečně o tajnou akci opozice prostřednictvím agentury Palach Press. (To by také vysvětlovalo, proč jeden z kameramanů natáčených materiálů, Ivan Kyncl, po emigraci svého otce (v roce 1983 - pozn. red.) okamžitě přerušil spolupráci s Kavanem a agenturou Palach Press. Jeho otec, bývalý zahraniční korespondent čs. rozhlasu, mohl disponovat důvěrnějšími informacemi o Kavanovi!).
Po ukončení třídění materiálu odcestovali Kavan s Ivanem Kynclem zpět do Londýna, zatímco filmové materiály zůstaly v úschově produkce Rhein Film. Zejména proto, že část materiálu byla vyžádána TV stanicí ZDF, a podle výsledku jednání měly být později předány k vysílání ještě další materiály.
Jednoho dne, krátce po odjezdu Kavana zpět do Británie, zazvonil na produkci telefon a vedoucí pobočky Amnesty International z Heidelbergu mne žádal o umožnění shlédnutí materiálů ze sledování disidentů sledovačkou StB a dále se zajímal o překlady interview některých signatářů Charty. Byl jsem z toho na infarkt. Existence materiálů byla přísně utajována i před spolupracovníky produkce Rhein Film, kteří s materiály nepracovali, a najednou, cizí člověk mi sděluje, že je o všem informován. A ne špatně! Okamžitě jsem zavolal Kavana a informoval jej o telefonátu Amnesty International z Heidelbergu. Nebyl vůbec překvapen a řekl, že jsou pravděpodobně informováni Amnesty International z Londýna, pro kterou v té době pracoval, také bývalý komentátor čs. televize Vladimír Tosek. Omezil se jen na zákaz jakéhokoliv předváděcího promítání komukoliv.
Krátce nato žádala televizní stanice ZDF zapůjčení další dokumentace. Původně jsme chtěli materiály vybrat sami, ale pak jsme přece jen informovali Kavana, který obratem přijel a osobně určil, které záběry německá televize dostat může a které ne. Konkrétní záběry ze sledování Václava Havla byly předány k vysílání redakci politického pořadu "ZDF Magazín". Osobně jsem je pak vezl do Wiesbadenu, kde byly překopírovány a originály okamžitě vráceny. Tehdy jsem došel k názoru, že Kavan vybírá materiály ke zveřejnění podle nějakého "klíče", ale nemohl jsem, v tak krátké době, najít jeho podstatu. Později jsem si však uvědomil, že přes širokou škálu natočených disidentů jsou pro vysílání TV stanic v podstatě vybíráni jedni a titéž lidé. Mezi nimi dominoval Václav Havel tak často, že jsem nabyl dojmu "konkrétního budování ŢimageŢ Václavu Havlovi v zahraničí". Ale nejen jemu. Kavana jsem se pak při první příležitosti tázal, zda takový cíl sleduje? Jeho odpověď byla až agresívně zápornou. Tím však mé podezření jen zesílil a přinutil mne, abych znovu sedl za stříhací stůl a všechny materiály prohlédl ještě jednou, tentokrát pozorněji.
Teprve při druhém shlédnutí stejných materiálů jsem si uvědomil řadu skutečností, které se diametrálně lišily od vyprávění jak Kavana, tak i Ivana Kyncla. Oba tvrdili, že šlo o "tajná" natáčení, která jsou organizována, i v případě interview s disidenty, tak, že nikdo z nich není předem o natáčení informován, aby se zamezilo, třeba i náhodně, informovanosti Státní bezpečnosti.
Tomuto vysvětlení odporují záběry natočené přímo Ivanem Kynclem. V tomto okamžiku si už nevzpomínám, zda šlo o vězněnou Otku Bednářovou, nebo Petrušku Šustrovou. Není to také podstatné. Podstatné je, že Ivan Kyncl s kamerou přišel k zadnímu traktu věznice, ze "skrytu" a vzdálenosti asi 100 až 150 metrů zakomponoval okno cely vězněné ve třetím paře rohu vězeňské budovy a začal natáčet. Po chvíli se v okně objevila žena a zamávala bílým šátečkem proti kameře. Pak opět od okna odstoupila.
Vzhledem k tomu, že jsem původním povoláním kameramanem a léta jsem v Československu točil, uvědomil jsem si několik skutečností, které jsou v rozporu s vyprávěním o "tajných" natáčeních disidentů:
1) Pohybovat se kolem věznice s kamerou znamenalo z 99 % jistě zatčení. Je ovšeobecně známo, že i okolí věznic bylo nenápadně střeženo.
2) Odkud věděl Kyncl, že právě v této cele je vězněna disidentka? 3) Odkud věděla disidentka, že venku, asi ve 100 metrové vzdálenosti, čeká Kyncl s kamerou na její zamávání?
4) Odkud věděl Kyncl, že právě v tuto dobu se vězněná disidentka objeví v okně a zamává proti jeho kameře?
5) Odkud disidentka věděla, ve kterém směru je umístěna kamera, když Kyncl točil ze "skrytu"?
6) Pokud by ze skrytu netočil a disidentka by nevěděla, že člověk ve stometrové vzdálenosti drží v rukou kameru, nemohla by na tuto vzdálenost sama rozeznat nejen kameru, ale ani obličej kameramana.
7) Podle stability obrazu bylo jasné, že a) musela být kamera na stativu, nebo b) kameramanem nemohl být amatér Kyncl, nýbrž profesionál znalý způsobu jiné stabilizace kamery proti chvění obrazu v případě natáčení teleobjektivem. Ani fotoreportér Kyncl, pokud by chtěl někdo namítat jeho příbuznou profesi, by "klid natáčeného obrazu" nemohl po tuto dobu udržet! Statická fotografie a "pohyby" filmový záznam mají totiž společnou maximálně expozici a kompozici. Jinak jde u obou povolání o dvě naprosto odlišné profese a rutinu z nich vyplývající.
Obdobně lze říci o natáčení sledovačky StB v okolí chalupy Václava Havla. Mnoho záběrů bylo natočeno z oken chalupy. Celá řada jich však byla natočena tak, že venku stojící osoba musela člověka s kamerou v okně vidět. Já si zase nejsem jist "benevolencí" StB, která by při poznatcích o natáčení byla ochotna takové materiály pustit z chalupy pana Havla do světa. I kdyby neměla zájem, nebo z jakýchkoliv jiných důvodů nemohla prohledat přímo chalupu, mohla kohokoliv vycházejícího z chalupy velice lehce "svléknout donaha" a natočené materiály zadržet. To se však nestalo, poněvadž jsem měl tyto materiály před sebou, ve střižně v Německu.
Takové a podobné myšlenky mne napadaly při každém dalším metru shlédnutých, "tajně" natočených materiálů o disidentech a s disidenty. Patřily mezi ně i záběry "disidentů-kotelníků" a "disidentů-umývačů výkladních skříní" přímo v centru města, kdy kameraman "tajně" natáčel z davu kolemjdoucích a vzdálenosti několika metrů.
V totalitním Československu bylo tedy "tajně" natočeno hodně přes deset tisíc metrů filmového materiálu dokumentujícího "disidentskou činnost". Stejné množství materiálu bylo dopraveno "tajně" do Velké Británie a tady jsem u dalšího nejasného bodu. (pokračování příště)
Jaroslav Gajda