--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Lid je jediným zdrojem státní moci
Zdroj: NN Ročník........: 0004/008 Str.: 029
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Měli jsme tehdy zrovna nějaké peníze, a já pak hlavně pocit, že není třeba se usadit jenom proto, že mám takzvaně dobré místo. Splátky na automobil zaplaceny na dva měsíce dopředu, a ochotni platit je i nadále, třebaže možnost, že by mne úvěrová společnost na území mezi Atlantikem a Pacifikem kdy mohla najít, byla mizivá. Knížky a pár jiného osobního majetku (popravdě řečeno haraburdí) uložili u Karla Křížů v Marbourough v Massachusetts, správě koleje v Cambridge odevzdali klíče od bytu a vyrazili tou starou stezkou na Západ. Stará stezka, po které kdysi uháněla i jedna z větví Ponny Expressu, a na které se v době války o nezávislost činili Minutemani Otce zakladatele, se naštěstí nepřeměnila na Freeway, čili dálnici, ani a Turnpike, čili placenou dálnici, ale zůstala jen silnicí číslo 20, tedy Hwy 20, po které se ještě dodnes dostanete od Atlantiku až k Pacifiku, arciť pomaleji naž dálnice zajistí. Za to však máte jistotu, že projíždíte kolem tisíců bistříček a hospůdek, hned kousek za Bostonem dokonce kolem dosud klapajícího mlýna. Klape samozřejmě už právě jen pro parádu, jako kdysi ten v pražské Čertovce klapával, ale za to je tam hospoda a můžete shlédnout i postel, ve které generál Washington, v těch heroických časech Minutemanů, přespával. Spíše tedy postýlku, žádné lamželezo ten Washington zřejmě nebyl.

Tak zrovna tuhle silnici jsme si k cestě za radostnější budoucností, než sliboval Harvard, vydali. Pokud jde o ten dosud nezaplacený vehikl, měl značku AMC, už dávno jí odzvonilo japonským dovozem, typ Javelin, čili oštěp. Zakoupen nikoli proto, že bychom si byli vědomi toho pětilitru uvnitř a jiných takových věcí, ale ženě se líbila hezká zelená barva a tvar plechu namačkaný podle designu jakéhosi Talijána. Co ještě k takové cestě za radostnější budoucností člověk potřebuje? Dva spací pytle, byl konec dubna a zrovna byl výprodej těch zimních, pár kusů nádobíčka, dominoval mezi nimi nenahraditelně čs. vojenský eušus, jakýsi vařiček, jakousi cestovní ledničku a pár thermosek s hrdlem dostatečně širokým, aby se daly nacpat ledem. Jinak tedy hlavně neznalost toho, do čeho se vlastně pouštíte.

Byl konec dubna, když jsme vyjížděli, ale byl konec května, když jsme dorazili, po odbočce na kanadské Rocky Moutains, přes Idaho do státu Washington. Kromě toho, že tam vedla ta Hwy 20, nás rovněž lákalo právě tehdy ve Spokaine pořádané EXPO, jmenovitě jeho sovětský pavilon. K tomu účelu jsme si dokonce dali natisknout dvě trička s nápisem:

CZECHOSLOVAKIA STILL OCCUPIED !

Samozřejmě, že jsme je měli pod bundami, a bundy svlékli až v tom pavilonu, za velkého nesouhlasu přítomných sovětských lidí, kteří se nás snažili vystrnadit, jsme jim podobnými protistátnostmi ještě popsali všech sedm pamětních knih. Sovětští vlastenci pořvávali bojovné rusky, žena jim neméně bojovně rusky odpovídala, já anglicky. Američané se zájmem přihlíželi, a během pár minut tam byla dokonce i TV. Hezký a úspěšný den to byl, přivolaná policie poradila Rusům, aby nás netahali za kabát a nestrkali do nás. Dva sovětští soudruzi nás pak sledovali až na parkoviště a zapsali si pilně číslo našeho vozu. Bůh s nimi. Číslo bytu z Illinois, a tam jsme už rok nebydleli.

Zamířili jsme po washingtonské státní 395 nazpátek k severu na Dvacítku a obrátili se opět na západ. Ve Shermanově průsmyku ležel dosud sníh, však je to 1 800 metrů plus, ale silnice byla suchá a čistá. Jen tam fičelo tak značně, že nám na závětrné straně vozu, který designer pro parádu neopatřil okenním rámem, vacuum za vozem vycuclo okno. Ale jelo se dál, ve střídačce noc ve voze, noc v motelu, až nás cesta přivedla do městečka Mazama, a mezi námi a Pacifikem byly už právě jen jedny hory.

V městečku byl jediný motel, a jediná hospoda, kde muži v holinkách a cowboyských širácích tančili cosi, co se teprve o polovinu generace později mělo jmenovat square-dance. Byli srdeční, byli příjemní, a politovali nás. Byl sice konec května, ale ty hory před městečkem Mazama byly čerstvě zavalené vánicí a odjet nebylo kudy ani kam. Zavalené sněhem byly hory i za městečkem Mazama, i když to prý bude O. K. už za dva dny. Viděli dva lidi, kterým angličtina dělala určité potíže, anebo obyvatelům městečka dělalo potíže té jejich angličtině porozumět. Ale ano, vzpomenuli si, že před pár dny viděli cosi v TV, co se Československa a Rusů týkalo. Ve Skopaine se to stalo. A kam, že to prý jedou? Inu, na západ jedou, a hledají práci. Kdo hledá práci, nemívá peníze. Kdo nemá peníze, má snahu si je vydělat. Chce si je tenhle cizinec vydělat?

Arciť, že chtěl. A tak jsem po čtyři dny, kdy se silnice čistila a laviny odstřelovaly, čistil polomy, stavěl ploty a vůbec dával dohromady i jiné následky zimy. Stavěl i den pátý, kdy silnice už byla průjezdná, ale robota v Mazamě dosud nedokončena.

Když jsem odjížděl, měl jsem v kapse telefony na číhosi švagra v Eureka, který je supervisor na pile, a práce by tam byla také. Na číhosi bratra v Seatlu, který rovněž o nějakém tom zaměstnání bude vědět, a další a další příbuzné a známé a kamarády lidí z toho ztraceného městečka ve státě Washington. Nikdy jsem žádný z těch kontaktů nepoužil, ale byl jsem rád, že jsou, tak jako jsem rád tomu městečku a lidem v něm. Nikoli, že by jakoukoli z těch vykonaných prací rak nutně potřebovali, anebo nebyli schopni zaobstarat si sami. Ale přáli si být nápomocni. Neptali se po nějakých papírech a pracovních povoleních. Sami se živili, a dali mi možnost živit se i u nich. Toť všecko. K rozpočtu, který na té dlouhé cestě vykazoval stálé minus, přibylo v Mazamě i po zaplacení motelu, náhle plus.

Jan Beneš