--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Nad návrhem volebního zákona
Zdroj: NN Ročník........: 0004/008 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 02.06.1993 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Návrh předpokládá stálé seznamy voličů, které mají být veřejnými. Volič do nich může nahlížet a navrhovat změny. Toto je chvályhodné. Je též chvályhodné, že budou moci volit ti, kteří nemají trvalý pobyt na území republiky. Ti budou zapsáni ve zvláštním seznamu voličů, a teď pozor, spolu se zástupci, kteří za ně volbu provedou. Na první pohled pro naše spoluobčany v zahraničí pohodlně. Až na nesnadnou odpověď na otázku: Budou zástupci volit podle přání zastoupeného? Odpověď není jednoznačná. Proto by bylo vhodnější zřídit volební okrsky na našich zastupitelských úřadech v cizině, aby naši zahraniční spoluobčané mohli provést volbu osobně a tajně. Aby se nemuseli spoléhat na charakter zástupce, aby nemuseli nikomu, ani zástupci sdělit, koho volili. Návrh totiž předpokládá, že volební lístky a obálku dostane do ruky zástupce, který za zastoupeného odvolí.
Ústřední volební komise
Její bezzubost a neoperativnost, nemám-li použít slova neschopnost, jsem poznal z vlastní zkušenosti. Jí, tak jak byla ustavena podle stávajícího volebního zákona, by do parlamentu prošlo i psí spřežení z Grónska. Nedivme se tedy, že se to podařilo LSU. Avšak navrhovaná změna je horší z možných variant. Navrhuje se, aby UVK předsedal pan ministr vnitra, aby jejími členy byli další představitelé výkonné moci, náměstci ministrů financí, obrany, zahraničních věcí, hospodářství, spravedlnosti, práce a sociálních věcí a předsedou statistického úřadu. Pěkná sešlost, reprezentující vládní, tedy v minulých volbách zvítězivší politické strany. Nezapomínejme, že ministři a jejich náměstci jsou politickými funkcionáři.
Jeví se mi lepší variantou ustavení Volebního soudu s pravomocemi pro soudní moc obvyklými.
Informování voličů
V obvyklých ustanoveních o čase a místu konání voleb chybí to, co by mělo být společné pro volby do Poslanecké sněmovny i do Senátu. A tím je povinnost kandidátů poskytnout o sobě co nejobsáhlejší informace. Ač se mnohé strany předhánějí ve vychvalování svých programů, o těch, kteří jej budou prosazovat, mnohdy slovo nepadne, doufám, že ne proto, že by šlo o slovo hanlivé.
Bez takové povinnosti se stává to, co se již i stalo. Že volič kupuje zajíce v pytli, že volič nakonec ani neví, kdo že jej v tom parlamentu zastupuje.
Nejlépe by bylo stanovit kandidátům povinnost osobně se představit voličům svého volebního kraje či obvodu. Takovéto opatření se jeví pro omezení vstupu kohokoliv do parlamentu lepší, než jakákoliv finanční kauce. Rovněž tak by nemusel pan Uhde, předseda Poslanecké sněmovny, popřát šťastnou ruku voličce ve svém seriálu Proč tolik lidí nedůvěřuje parlamentu. Volby nejsou loterie.
Volby do Poslanecké sněmovny, záloha na tisk lístků Jako podmínkou k platnému podání kandidátky určuje návrh složení zálohy na tisk hlasovacích lístků. Tato povinnost je prezentována jako úsporné opatření, ale nelze v něm nevidět překážku kladenou pro vstup do voleb tzv. malým politickým stranám. Zjevné je to zejména z toho ustanovení návrhu, podle něhož se záloha vrací těm politickým stranám, které v daném volebním kraji získaly alespoň 5 % celkově odevzdaných hlasů. Naskýtá se otázka, zda jejich hlasovací lístky byly tedy vytištěny zdarma?
Že nejde o úsporné opatření ve prospěch státního rozpočtu, ale pouze ve prospěch parlamentních politických stran, je tedy nasnadě. A to i z ustanovení o úhradě volebních nákladů. Tam je pouze pojistka pro ty z parlamentních stran, které na politické scéně takzvaně propadají. Pojistka spočívá v úhradě volebních nákladů těm politickým stranám, které získaly ve volbách nejméně 4 % z celkového počtu odevzdaných hlasů. Přičemž do parlamentu projdou ty s 5 %.
Jaký bude důsledek takovéhoto opatření? Politické strany, které si nemohou dovolit složit v každém volebním kraji zálohu 100 000 Kč, budou vyřazeny z voleb. A nejen ony. Budou vyřazeni i jejich příznivci, jejichž počet lze zahrnout i do statistického čísla určujícího voliče nerozhodnuté. Není nikde napsáno, zda se voleb nakonec účastní. Pak ale chybí ustanovení, které by určovalo nezbytně nutné procento účasti voličů z celkového počtu oprávněných voličů, potřebné k platnosti voleb jako takových. Pro volby do Senátu takové ustanovení existuje. Jeho smyslem je, mimo jiné, zainteresovat politické strany na takové politice, která občany k volebním urnám dostane. To však jen potud, stojí-li politické strany o takovou širokou občanskou přízeň, není-li pro ně výhodnější stav nezájmu a apatie. A může být výhodný jen pro vládní strany.
O postupu stran
Aby se strany mohly podílet na rozdělování mandátů v Poslanecké sněmovně, musí získat jako jednotlivě kandidující alespoň 5 % z celkového počtu platných odevzdaných hlasů. Pro koalici dvou stran je touto hranicí 7 %, pro tříčlennou koalici 9 % a pro čtyř a vícečlennou 11 %. Ke chvále návrhu budiž řečeno, že zamezil vzniku něčeho takového, jako je LSU. Avšak nelze vyloučit, že politické strany, jež si jsou vědomy "šíře" své členské a příznivecké základny, budou hledat jiné cesty, aby procentní klauzule obešly. Naopak strany a hnutí, které svým zaměřením neobsáhnou celou šíři společenských problémů, jako např. důchodci, zelení, KPVČ, podnikatelé atd., se nebudou moci společně, ve spojení svých různých zájmů voleb účastnit.
Volby do Senátu
Ty jsou pojaty jako volby s většinovým systémem s jednomandátovými volebními obvody. Senát má též odlišné, šestileté volební období, na rozdíl od čtyřletého období Poslanecké sněmovny. Již z ústavy vyplývá, že je však 1/3 senátorů volena vždy jednou za dva roky. Má-li být smyslem odlišného způsobu volby senátorů a obměňováni jejich jedné třetiny vždy po dvou letech zachycení změn politických preferencí občanů - voličů, pak jednomandátové volební obvody budou činit problémy při rozhodování, ve kterých volebních obvodech má být ta jedna třetina senátorů volena. Které že části naší republiky se budou volby té jedné třetiny senátorů týkat. Výsledkem jakéhokoliv rozhodnutí však bude zachycení změn v politických preferencích jen v té části republiky, kde budou volby probíhat. Pro lepší naplnění účelu takzvané rotace senátorů, tedy obměňování senátorů vždy po jedné třetině jejich celkového počtu, by bylo vhodnější stanovit volební obvody třímandátové. Tak by se měnil ve volebním obvodě vždy jeden z tam zvolených senátorů. Protože volby první jedné třetiny a druhé jedné třetiny proběhnou po dvou a pak po čtyřech letech, lze pro objektivitu doporučit určení těch senátorů, kteří budou v poprvé zvoleném Senátu zasedat pouze dva či čtyři roky, losem. Volebních obvodů by takto bylo 27 pro ústavou stanovený počet 81 senátorů.
Opět záloha, tentokrát malá
I ve volbách do Senátu se objevuje známá finta se zálohou, která bude vrácena jen někomu. Tentokrát to však navrhovatel zákona bohapustě opsal z voleb do Poslanecké sněmovny, takže se dostane nejen na ty, co ve volbách uspěli, ale i na některé ostatní, respektive ty, kteří získají ve svém volebním obvodě alespoň 5 % hlasů. Opsání lze považovat za záměr. Tady u Senátu by bilo do očí přímé ustanovení o vracení zálohy jen vítězům.
Soudní přezkoumávání
V této části se návrh zabývá pravomocemi obecných soudů v oblasti uplatňování volebního práva. Již výše jsem uvedl, ve stati o Ústřední volební komisi, jako vhodnější způsob dohledu nad dodržováním zákona a průběhem samotných voleb. Jeho účel jsem vzpomenul v části pojednávající o volbách do Poslanecké sněmovny. Chci jen připomenout, že instituce Volebního soudu je lepším vyjádřením vztahu dvou mocí, jakými jsou moc zákonodárná a soudní, než instituce Ústřední volební komise, složené z představitelů moci výkonné, která i svůj původ odvozuje od moci zákonodárné, tedy od výsledků voleb, je tedy na jejich výsledku chtě nechtě zainteresovaná, a tudíž není nestranná.
Proto vidím v instituci Volebního soudu, jako stálého orgánu, vzniklého například jmenováním prezidentem, větší záruku demokracie, než ve volební komisi vzniklé navrhovaným způsobem.
K závěrečným ustanovením, úhrady politickým stranám Chtěl-li by erár skutečně šetřit, nezabýval by se finační stránkou existence politických stran. Námitka vyplývající z představy, že politické strany jsou výrazem uskutečňování práva občanů sdružovat se za účelem politické činnosti, zní sice hezky, ale motivuje mnohé politické strany právě jen na volebním zisku, ne na získávání přízně občanů - voličů.
Z celého ustanovení o úhradě nákladů lze snad připustit jen to, které hovoří o jednorázovém příspěvku za hlasy získané ve volbách. Každoroční příspěvek však konzervuje stav existující pouze a jen v den voleb. Není bez opodstatnění představa, že titíž lidé by druhý den nedali svůj hlas těm, kterým jej dali včera, tak říkajíce ani za prase.
Z vlastní zkušenosti vím, že není u nás pouze jedna politická strana, která se na takovýto příspěvek spoléhá. Která si tak z politiky učinila svérázný druh podnikání, při němž se, jak říkával feldkurát Katz, člověk příliš nenadře. Pokud tedy považujeme politické strany za projev práva občanů být politicky činnými, pak jediným oprávněným příspěvkem pro ně je úhrada nákladů na provedení voleb z prostředků státního rozpočtu, a to včetně tisku hlasovacích lístků. Nic více, nic méně.
V Praze dne 2. června 1993
pro NN JUDr. Vladimír Kolář