--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Gubernátor má titul "hlava státu"
Zdroj: NN Ročník........: 0004/010 Str.: 029
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Gubernátor má titul "hlava státu"
Luboš Vydra
"Nehlásím se k žádné konkrétní ideologii, doktríně nebo dokonce politické straně či sektě, nesloužím nikomu, a tím méně nějaké mocnosti, sloužím-li něčemu, tak jen svému svědomí. Nejsem komunista ani antikomunista a kritizuji-li svou vládu, pak nikoliv proto, že je komunistická, ale proto, že je špatná. Kdyby tu byla vláda sociálně demokratická, nebo křesťansko-sociální nebo jakákoliv jiná a kdyby vládla špatně, kritizoval bych jí stejně jako tuto..." Tolik z myšlenek Václava Havla, které se objevily na plakátech s jeho sympaticky vyhlížejícím portrétem na konci roku 1989.
Takže komunistická vláda, která by vládla dobře, by byla vláda Václava Havla. A kdyby fašistická vláda poté co by zahladila poslední stopy po milionech vyvražděných Židů, přesto vládla nordicky čistým Němcům dobře, i to by byla vláda Václava Havla? Co to je za povrchnost? A slouží-li Václav Havel svému svědomí, je otázkou jaké je to svědomí a z jakých zdrojů vědomí, či spíše nucení z podvědomí toto svědomí pochází. Z jiných jeho oblastí totiž čerpal Mahátmá Gándí a z jiných je ovládán zakomplexovaný ješita.
Ve svém rozhovoru s Adamem Michnikem, který zveřejnila 21. 7. 1993 MF dnes, Václav Havel uvádí: " Dnes ale má podpis prezidenta ČR pod zákonem zcela jiný smysl, než měl podpis prezidenta Československa (...) Podle nynější Ústavy ČR může hlava státu podepsat zákon, nebo jej odeslat k parlamentu k opětovnému posouzení. (...) Podle předchozí ústavy (ČSFR) prezident neměl právo veta." Všiměme si pojmu hlava státu. Má to být něco co je svým způsobem nadřazeno parlamentu. Je to krok k Jelcinovi, tedy krok na východ. A Havel pokračuje: " V Polsku má prezident právo veta, proto automaticky uvažujete ve vašich kategoriích." Asiatská koncepce prezidenta, jako první krok k carovi, či generálnímu tajemníkovi je i v Polsku. Hleďme jak nenápadně se jim tu podařilo zas nás o něco vzdálit od přímé demokracie, od onoho pojetí společnosti, ve které prezident není nic víc, než jeden z mnoha úředníků a tedy občanů, který se musí ze svých činů právoplatně zodpovídat.
Lokajství označil Vladislav Mňačko před svojí smrtí, když uvažoval, že bude emigrovat ze Slovenska do Čech, za největší neštěstí svého, ale i našeho národa. A bylo to lokajství, které nejprve vedlo ke kolaboraci s nacisty, pak s komunisty a které bylo zdrojem udávání a souhlasu s vysokými tresty. S důkazy lokajství, které ostatně podporuje i český president, se setkáváme téměř denně. Tak na příklad na Úřad vyšetřování hlavního města Prahy 1. odbor, došel 20. prosince 1993 dopis, v němž pisatelka paní Dagmar Kohoutová z Brna mimo jiné uvádí: "Cibulka nejen hrubě urazil hlavu státu, ale urazil celý stát, nás občany. Zasluhuje exemplárního potrestání. Nejméně ve III. nápr. skupině. V rozhlase jsem slyšela, že míníte předvolat i našeho drahého pana prezidenta. Prosím Vás snažně, nedělejte to, nedopusťte, aby se pan prezident ještě jednou musel setkat s touto kreaturou." Co k tomu dodat? Stejné hlasy kdysi posílaly na smrt doktorku Miladu Horákovou a další politické vězně. Tak to je ta pravda a láska vítězící nad lží a nenávistí? Na adresu těch, kteří uvažují stejně jako paní Dagmar Kohoutová odpovím dále již jen citátem z Písma svatého: " Bezpečnější jest člověku potkati se s medvědicí, které pobrali mladé, nežli s bláznem doufajícím v bláznovství své." A k tomu jen dodávám, pokud by Petr Cibulka i na prezidenta plivl, neměli bychom mu ani to mít za zlé, neboť i Pán Ježíš právě slinami zbavoval postižených jejich slepoty.
Příčina toho proč gubernátorovi se dnes říká vzletně "hlava státu" musíme hledat v tajných dohodách, které na Maltě uzavřel americký prezident s exšéfem sovětské KGB Gorbačovem. Díky jim revoluce, která ve skutečnosti, aby byla účinná, by musela proběhnout ve dvou fázích, to jest 1) změna režimu a 2) odebrání držitelům moci ekonomický zdroj této moci, proběhla pouze ve fázi prvé. V Hlasu 3/94 se zeptal Ferdinand Peroutka JUDr. Ing. Jaroslava Anděla, exulanta žijícího ve Švýcarsku, jak se prezident Václav Havel stavěl při jeho jednání s nim, ke komunisty zabavenému majetku. Pan Anděl odpověděl: " Měl jsem s panem prezidentem poněkud nepříjemné osobní setkání už na počátku ledna 1990. Pan prezident je totiž toho názoru, že ten komunisty zabavený majetek, který někdo koupil, nemá být těm lidem odebírán, a že jeho původní vlastníci by měli být nějak odškodněni. Respektuji názor pana prezidenta, není právník a toto je ryze právní problém. Navíc my nežádáme žádné odškodnění, ale svůj majetek, protože ten nám byl právně už zákonem č.119/1990 vlastně vrácen. Tento zákon o soudní rehabilitaci totiž zrušil všechny zabavovací rozsudky ke dni jejich vydání. A účelem zrušení rozsudku kdekoliv na světě je návrat k předcházejícímu právnímu stavu. To tedy znamená, že prakticky právně naše nemovitosti zabaveny nebyly. Jenomže devět měsíců po tom, kdy nám ty nemovitosti byly takto právně vráceny, vyšel zákon o mimosoudních rehabilitacích, který nám je fakticky znovu zabavuje a tím potvrzuje staré komunistické bezpráví".
Naskytá se tedy otázka. Není zákon č.119/1990 o soudních rehabilitacích pro Václava Havla vlastně totéž, co zákon lustrační, o kterém při rozhovoru s Adamem Michnikem prohlásil: " Mám dojem, že tento zákon splnil psychologickou potřebu společnosti, která chtěla mít pocit, že se s komunismem, agenty a estébáky zúčtovalo, že byli odsunuti z veřejného života. Psychologicky měl úspěch, věcně žádný." Tím se ale vládnoucí "hlava státu" zcela konkrétně staví za nedodržování zákonů, za jejich formálnost. Pouze moc a mezinárodní tajné dohody drží Václava Havla na postu prezidenta, kam z principu mravního ale nepatří.
Vidíme, že nikoliv velké pravomoce omylného člověka, byť by se i tituloval "hlava státu", ale pouze decentralizace moci a přeměna naší země, dnes již alespoň duchovně ve středoevropské Švýcarsko, tedy v zemi s přímou demokracií by měla být cesta po které by se naše republika měla ubírat. Z těchto důvodů se i obávám, že pokud tu nenastane podstatná změna v naší politické koncepci, každá vznikající pravicová strana zcela zákonitě nepřekročí stín ODS.