--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Poznámky známého surovce Jana Beneše k práci Přímá demokracie
Zdroj: NN Ročník........: 0004/013 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Předem bych chtěl podotknout, že "náš letopočet" počítá se narozením Krista. Odkazy na "před" a "našeho letopočtu", jsou marx-leninským vynálezem, jak vymazat jakýkoli odkaz na růst naší civilizace z lidského vědomí. Neboť podle těchto teorií měly dějiny začínat až rokem 1917. Je symptomatické, že autor se drží předznamenání tohoto druhu. To samo o sobě pak vylučuje například Masarykův slogan: Ježíš ne Caesar !, který toho má k přímé demokracii zítra, pozítří i popozítří říci zatraceně více, než rozvláčné verbalizmy, už tím, že kličkování civilizace našeho typu, té jediné, podle které, ne vždy správně, měříme i všechny ostatní, patří letopočtu po Kristu. Zde známe a určujeme světlé i temné hodiny lidstva dosti zřetelně. Nikoli nezbytně všeplatně. Naše husitské hnutí "proti tehdejší oligarchii" je hned v sousedním Německu hodnoceno značně rozdílně než u nás, ačkoli právě z této, vše marno, doby úpadku našeho království na evropské scéně (ruku v ruce s objevením Nového světa a růstu zámořského obchodu a zámořských zájmů) nakonec vyrůstá Petr Chelčický, Jednota Bratrská a vše, nač právem můžeme být hrdi. Nemluvě o tom, že značný díl dosavadní světové vojenské terminologie je odvozen právě od té původní husitské, která poprvé použila palných zbraní takticky, a změnila tak dosavadní způsob vojenské vědy - až do nástupu nukleárního věku.

Takže teď se můžeme až do nekonečna hádat, co je černé a co je bílé.

Čínská civilizace je prokazatelně nejtrvalejší tohoto světa. Sahá XXI. století před Krista, a vcelku právem nás, jako celou bílou rasu, považuje za barbary. Pokud jde o historii Číny, hovoří se tam zásadně o poslání čínské, nikoli žluté, prosím, ale čínské rasy. Zhlediska trvání ji lze, prosím, považovat za vedoucí. Že se i v této společnosti po čtyřicet plus století rostlé v jiných tradicích (i když i zde je zajímavá historie čínského judaismu, genocidně vyhubeného až v XIX. století) nakonec ujaly myšlenky svobody, tak jak jim rozumíme my, budiž dokázáno "studentskou revoltou" potlačenou na Náměstí nebeského klidu roku 1989. Teď jde o to, jak těmto myšlenkám rozumí autor.

Hovořit o manipulaci mas, a dokazovat to toporně marxistickým pojetím dějin, pro autora příliš hovořit nemůže. Masy byly manipulovány, neboť se dávaly manipulovat, v závislosti na svých chámských pudech. Obdobně samozřejmě manipuluje "masy" vězňů každý bachař v komunistickém kriminále, když si přeje "vůlí mas" vyřídit nepohodlného vězně. A masy se, s odkazem na mimořádný nákup tabáku, či hodinu TV navíc rády manipulovat dávají. Proslavený knedlík trestance Šejby, pudové pohyby smečky, předpokládající za svou věrnost bolševickému převychovávateli odměnu privilejí, a vyhovující své radosti ze zla. Takový je v kostce výčet "dějinných postupů", ze kterých se část Hebrejců (nikoli sekce farisejů) a křesťané vyjali. Pocit nutnosti být odpovědný právě jen svému svědomí, nebýt ponořen do atavismu bílých slepic, které si přejí uklovat tu černou.

Autor ve svém historickém shrnutí zcela opomíjí ten malý fakt, že jeho pád Říše římské byl pádem jen její západní části, a že pak více než osm století existovala Východoevropská římská a přerodem byzantská civilizace, jejíž proslulá upadlost a patolízalství nabyly vrchu teprve v době, kdy už se Řím opět vzpamatovával a Evropa byla opět konzolidována latinkou se vyznačující kulturou. Vývoj, který měl a má co dělat s ruským mesiášstvím a teorií "Třetího Říma", kterým se má stát už na věčné časy Moskva, hezky oživovaný v osobě Žirinovského v současné době. Teorie pramenící z faktu pádu Říma, schizma Církve (1054), pádu Byzance (1453) a přenesení Patriarchátu do Moskvy, a zde jakoby nahrávající autoru Polákovi a jeho pojetí přímé demokracie. Pravoslavná Církev, narozdíl od katolíků, nemá centrální organizaci.

Pád Římské říše, respektive její graduální vyvrácení barbary od roku 395 do roku 476 (nehledě na generace trvající otravu populace olovem dnes prokázanou) pak nezasáhl enklávy v dnešním Švýcarsku ani Pyrenejích, a právě odtud lze vystopovat souvislost těchto individualistických komunit a soudobého chápání přímé demokracie.

"Vládnoucí elita", jedná-li se o "elitu" rychlokvašenou, jak ukazuje náš československý případ, zvláště pak ve východní části bývalého státu, samozřejmě bez intelektuální přípravy, právě jen dovede kráčet ve stopách dávných novopovýšenců krále Nabuchodonozora, zmíněných minule. A chyba ovšem je ve stranickém systému, který právo občana deleguje na strany. Jako všichni věrozvěsti zlepšení zeměkoule, ať už cestou náboženství, či ideologie, pak považuje za svůj úkol přesvědčit následovníky o tom, že elitu je nutno živit. V mnoha případech je možno říci, že tato elita, takzvaná elita, právě jen dovede kopírovat zvyklosti aristokracie, ale bez odpovědnosti, kterou tato aristokracie kdysi měla a vykonávala. Také ne vždy nejlépe, ale většinou odpovědněji než volení zástupcové lidu.

Americká demokracie dokázala stranický prvek úspěšně potlačit, a při vší generozitě země snažící se o to, aby neměl nikdo hlad a nikdo netrpěl zimou, ani nevůlí svých nehodných bližních, má v podstatě jediné zásadní heslo:

Žádný oběd není zadarmo !

V tomto hesle vězí zásada individualizmu jako takového, přes ty miliony obědů a večeří, které Amerika denně po světě rozdává. Požadavek dost rozdílný od našich milých pracujících, kteří žádají valorizaci mezd, ale nepřipadá jim, že by měla následovat až po valorizaci práce. Mám právo na svůj individuální přístup ke světu pouze tehdy, když na tomto světě nejsem závislý svým obědem, je možno říci. Intelektuální aktivity autorem Polákem zmíněné pak jsou spíše v trendu čs. státních básníků všeho druhu, kteří si přáli být avantgardou, ale zároveň si rovněž přáli mít peníze, což se s postavením avantgardy vylučuje, ale ministerstvo kultury dle přání stranovlády tyto snahy naplňovalo, a i po listopadovém převratu dosud naplňuje. Jak autor praví, jsou to z naprosté většiny takzvané intelektuální aktivity, objednané, věnující se předstírané intelektuální činnosti a v závislosti na této primární nepravdě o vlastním bytí, pak i předstírání nesmírné vlastní důležitosti. To vše ovšem a jen, právě ve snaze opatřit si svůj oběd zdarma.

A protože již Ježíš raději než teoretické rady dával k dobru podobenství, použiji tentokrát na závěr empirie zachycené pro milého čtenáře v dnešním pokračování LID JE JEDINÝM ZDROJEM STÁTNÍ MOCI, které po výtce kolegy Vrzaly z Francie, že Beneš líčí tu Ameriku až moc růžově, nechávám na autoru jiném. Kvalita života i kvalita demokracie je totiž přísně odvislá od toho, nakolik jsme v něm schopni realizovat své sny, a nakolik jsme ochráněni před radostí ze zla bílých slepic vůči černým. Nikoli v tom, že bílé slepice naleznou své Rychetské, Jičínské a jim podobné, jakož i obecné rozdělovače mravních naučení všeho druhu. Ze všeho nejvíce potřebují své spravedlivé šerify chránící občana nejen proti útočným opilcům, ale stejně vydatně i proti útočným členům státního aparátu. Což je, technicky vzato, vláda lidu, lidem a pro lid, společnost dalšího rozvoje schopná. Jan Beneš