--------------------------------------------------------------------------------
Autor: K. Filip
Název: My nic, my jsme muzikanti
Zdroj: NN Ročník........: 0004/013 Str.: 017
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V nedávné době se opět dostaly takřka ve všech novinách na přetřes dvě témata, která však mají jednoho společného jmenovatele - vyrovnání se s minulostí komunistického režimu. První věcí, která se právem zasloužila o pozornost veřejnosti, byla soudní pře, při které Václav Havel po dlouhé době usedl na lavici obžalovaných a v roli navrhovatele bývalí přátelé V. Havla z Charty 77, pánové Cibulka a Vydra. Předmětem jednání věc ožehavá - seznamy agentů StB, otištěné v Necenzurovaných novinách. V. Havel, jak se ostatně na poctivého donašeče sluší, ostouzel dotyčný seznam, jak jen mohl a kde jen mohl, až jednoho dne pronesl inkriminovaný výrok, že otištění seznamů způsobilo mnoho lidských tragédií atp. Zřejmě však již zapomněl na skutečnost, že v předvečer prvních svobodných voleb způsobil první tragédii on sám, když označil pana Bartončíka za agenta, dovolávaje se přitom Boha, a nepřestal ani ve chvíli, kdy pan Bartončík byl hospitalizován v nemocnici pro psychické vyčerpání. Druhým případem, kterým se dostáváme k jádru celého problému, je projednávání možnosti, zda zpřístupnit každému občanu spis, který o něm StB vedla. Tímto činem by se předešlo různým prohlášením typu "já nic, to všechno někdo jiný", a mnohým soudním sporům. Bylo by také možné očistit lidi, které StB kontaktovala na nejnižší stupeň spolupráce bez jejich vědomí.

Zůstává však otázka, nakolik se bude současná vláda chtít angažovat v odkrývání zločinů minulého režimu, když doposud dělala a dělá přesný opak. Je veřejným tajemstvím, že při nutnosti prokázat původ peněz by malá privatizace neskončila tak úspěšně, jak skončila. Také u některých členů různých akciových společností, které leckdy dosti podivným způsobem vykrystalizovaly ze státních podniků, se dá o morálních kvalitách s úspěchem pochybovat. Pro příklad netřeba chodit daleko - pan Mach, jako mladistvý, dvakrát soudně trestaný, koupil fotbalovou Spartu za pět milionů Kč, když např. účetní hodnota Slávie činila třicet milionů. Nedosti na tom, za svého kolegu si zvolil spolupracovníka Státní bezpečnosti a všechno to "posvětil" člen současné vlády, kterého pan Mach taktéž přijal do svého "souboru".

A tak se snaha o jistou spravedlnost stává opět záležitostí několika jedinců, na které se většina veřejnosti dívá přinejmenším s nepochopením, pokud jim ovšem rovnou nespílají do agentů a udavačů. V tomto ohledu jsme oproti letům minulým do Evropy moc velký krok neudělali.

Filip K., Praha 10