--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Bratříčku Havle, zavřel jsi vrátka
Zdroj: NN Ročník........: 0004/013 Str.: 028
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra
Po ovoci je poznáte...
Ivan Medek na pohřbu Karla Kryla prohlásil, že se náš velký písničkář a básník mýlil v posuzování polistopadové skutečnosti. Vzápětí nato byl několikerým zvoláním z přítomného davu obviněn ze lži. Kdo má tedy pravdu? Ivan Medek, který na pohřeb přišel jako zástupce Václava Havla, jenž po zkušenosti u soudu s Cibulkou se nejspíše bál dalších zraňujících výroků na adresu své osoby a proto se raději nedostavil, nebo mají pravdu prezidentovi oponenti, bojkotováni sdělovacími prostředky a obviňováni, že jsou stiženi paranoiou?
Kdybych byl šéfem KGB, mám za to, že bych nenašel v předlistopadové minulosti vhodnějšího rezidenta v Čechách nad disidenta Václava Havla. Nejen, že v jeho případě jde o člověka nemožně tolerantního, který je schopen zahořet "láskou" ke každé významné tajemné bytosti, jež by ho pod rouškou konspirování navštívila, ale především je to člověk nadaný velkými organizačními schopnostmi a téměř charismatickým vlivem na lidi. Po léta vedl všechny významné akce v disentu a se vzácnou pečlivostí je organizoval. Několik dní po 17. listopadu se mi dostal do rukou seznam lidí a funkcí ve vedení OF. Opět je vybíral on. Kdyby však ovoce jeho činů vedlo k potrestání komunistických zločinců, k zabavení jejich majetku a jejich žijící oběti po právu byli postaveni do čela společnosti, zahrnuti všemožnou péčí a pochopením, jež by jim měli alespoň zčásti nahradit ztracené roky života v komunistických kriminálech, kdyby u nás docházelo k tvorbě spravedlivých demokratických zákonů, pak namísto předešlého řekl bych s úctou: "Hle nový T.G.M. !" Skutečnost jak víme je ale poněkud jiná.
Máme špatné zákony?
Světové sdružení bývalých čs. politických vězňů v zahraničí je pověřeno českými zahraničními spolky, aby se zabývalo problematikou restituce majetku, který byl exulantům protiprávně odňat komunistickým režimem. Předseda tohoto sdružení je devětaosmdesátiletý pan JUDr. Ing. Jaroslav Anděl, jehož noblesnost a přes všechen věk bystré slovní formulace, nezatížené populistickým balastem, dávají po léta odpověď na často opakovaný bezradný dotaz: Koho za prezidenta na místo Václava Havla?
K zákonu o mimosoudních rehabilitacích pan Anděl sděluje, že porušuje nejen naše, ale i všechny mezinárodní právní normy, které mluví o ochraně majetku a o základních lidských právech a svobodách. Už v článku 17 Charty Spojených národů z roku 1948, kterou naše republika také přijala, se praví, že každý má právo mít majetek a nikomu nesmí být tento majetek svévolně odebrán. Z toho také vyplývá, že je jedno jestli se tento majetek nalézá v tom, či onom státě. V každém právním státě by měl být tento majetek chráněn bez ohledu na to, zda jde o majetek občana tohoto státu nebo cizince. To však paní Lalumiérovou, generální tajemnici Rady Evropy nezajímá. Ta se starala hlavně o to, aby byl u nás co nejvíce otupen hrot "lustračního zákona" a aby nebyl náhodou ubohým agentům StB na hlavě zkřiven vlas. Inu levicové školy a různí ti Aragonové a Trioletové a další bláznovství komunistických intelektuálů jejího mládí zřejmě zasely svoji sedbu dobře.
Podle článku 10 platné ústavy také vyplývá, že mezinárodní právní normy, které náš stát přijal, stojí nad zákonem. Je tedy kuriozní, že zákon o mimosoudních rehabilitacích, který podepsal prezident Václav Havel právě vylučuje exulanty z nároku na jejich majetek. Právo na majetek je v našem státě vázán na trvalý pobyt. To je neslýchané a bolševické. Když se Světové sdružení bývalých čs. politických vězňů obrátilo na podzim roku 1992 se svým podnětem na Generální prokuraturu s rozkladem proti zákonu o mimosoudních rehabilitacích, již nic nepořídilo. Federální Ústavní soud totiž ztratil svoji působnost 31. 12. 1992 a nový zákon o Ústavním soudu vyšel teprve v červenci 1993. GP tedy návrh na novelizaci nebo zrušení tohoto zákona dát nemohla. Podle nové legislativy však dnes právní zástupce není již oprávněn navrhovat změny zákonů. Tuto pravomoc má dnes jen prezident a 41 poslanců anebo 17 senátorů, dosud neexistujícího českého senátu.
Vláda Majestátu, podpora udavačů S bývalým politickým vězněm Václavem Havlem je však jak se jeví těžká řeč. Kult jeho osobnosti doposud stoupá k zenitu a Mimi Ricci mu patrně leží více na srdci než muklovská solidarita. K tomu všemu jej nová ústava povyšuje na něco podobného skoro jako je konstituční monarcha. Přestože je tzv. "hlavou státu" strkající nos do všeho, z právního hlediska je nesvéprávný, neboť za své činy nezodpovídá. Paragrafy hanobení navazují na monarchistické zákony vztahující se k tzv. urážce Majestátu, tedy k těm zákonům, které vytvořili udavačskou pověst našeho národa. Od roku 1549 bylo totiž snadné usvědčit nepohodlného souseda, či obchodního konkurenta, že se této urážky dopustil. Je jasné, že národy, které takové zákony nemají, postrádají i příležitost být charakterově tak špatnými, jako národy, které takové zákony mají. Cibulkova urážka prezidenta pak byla především urážkou čecháčkovské malosti toho, kdo neřekne souvisle tři věty, aby současně neupozornil na to, že on je tu tím prezidentem.
Zákony, jejichž význam je pouze psychologický
Zákon o mimosoudních rehabilitacích je směšný již ve své podstatě. Peněžní náhrada za nemovitosti zkonfiskované po r. 1948 a to je ještě vyplácená tak, že v hotovosti by měl každý dostat maximálně 30. 000 Kč a zbytek v cenných papírech vydaných státem, je urážlivou almužnou.
Proto se nelze divit, že někteří političtí vězni, jako třeba z KPV v České Lípě se tohoto odškodnění zřekli. Jsou totiž toho názoru, že by ho měli dostat od komunistů a nikoliv od dnešního státu a jeho daňových poplatníků. V ş 10 zákona o mimosoudních rehabilitacích je uvedeno: " Peněžní náhrada se neposkytuje jestliže stát převzal věci na základě soudního rozhodnutí o propadnutí majetku v důsledku trestného činu opuštění republiky. To ovšem neplatí pokud se občan musel pod nátlakem vystěhovat do zahraničí, nebo mu nebyl umožněn návrat ze zahraničí." Nikomu nevadí, že to silně zavání silně kádrováním emigrace, a že přísně vzato, podle tohoto zákona se snad vystěhovávali jen čeští Němci za odsunu. Politická emigrace namísto toho od nás až do poloviny šedesátých let utíkala přes dráty s nasazením života. V časech normalizace pak již za hrubého šikanování a s podepsaným prohlášením, že odchází z vlastní vůle. Na první pohled je jasné, že mimosoudní rehabilitace dopadly stejně jako tzv. malá restituce. Jak by cynicky řekl Václav Havel, to co pravil v případě lustrací: " Splnily svůj psychologický úkol." Také v tomto případě totiž vše vypadá jako by šlo jen o gangsterský vtip. Opravdu nepřehlédnutelný je ş 15: " Byla-li nemovitost v době před účinností tohoto zákona před 1. 11. 1990 převedena do vlastnictví jiných fyzických osob, než jsou osoby oprávněné, tedy původní majitelé, zůstává právo těchto nových vlastníků zachováno a původní majitel má právo jen na finanční odškodnění. Zachováno podle ş 15 zůstává i vlastnické právo se zahraniční majetkovou účastí, jakož i takové obchodní společnosti, jejimiž společníky jsou výhradně fyzické osoby, bylo-li na ně vlastnické právo převedeno 1. 11. 1990."
Kdo koupil od zloděje, kradl také A opět, jelikož mezinárodně platné normy stojí nad špatným zákonem, kde je Václav Havel, že jako bývalý disident, nyní s plnou prezidentskou mocí, neinicuje zákon, který by těmto normám vyhovoval? Jako výsměch jeho odvážné minulosti je skutečnost, že tento zákon za jeho prezidentské vlády umožnil nomenklaturní mafii, aby za 11 měsíců svoji kořist zlegalizovala a aby se starý obsah skryl pod novým vývěsním štítem, zatímco původní majitelé se musejí spokojit jen s pár tisíci vysoce inflační almužny. Pokud se někteří ti poněkud slizcí iniciátoři tohoto zákona vymlouvají, že aby tehdejší koupě byla legální bylo jí třeba provést v dobré vůli, pak se tomu lze jen zasmát, neboť o žádné dobré vůli v uvedeném zákoně není ani slovo. Pan Jaroslav Anděl na takový pohled na právo říká: " Tady snad panuje nějaký názor, že krádeže se může dopustit jen fyzická osoba, ale to je omyl. Krádeže se zrovna tak může dopustit i právnická osoba, a tedy společnost nebo stát, který je také právnickou osobou. A v tomto případě stát nakládal s našim majetkem jako s majetkem vlastním a tedy stát se dopustil krádeže. Všichni, kteří ten náš majetek koupili, věděli, že jde o konfiskát. Tyto konfiskáty byly zákonem 119/90 prohlášeny za protiprávní, čili šlo o krádež. Kdekoliv na světě se zjistí kupec kradeného majetku, tento majetek se mu bez náhrady odebírá a vrací se jeho vlastníkovi. A i kdyby se tento majetek těm kupcům odebral bez náhrady, žádnou škodu by neutrpěli, protože oni jej bezplatně užívali 25 nebo 40 roků." ( Hlas 3/94).
Zlatý věk komunistů
Ale tak zvaný malý restituční zákon byl již novelizován. Postižený může na příklad vznést své právo na svůj někdejší majetek, jestliže nový majitel přišel k tomuto majetku v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a nebo byl při koupi neoprávněně zvýhodněn. Kámen úrazu však přesto zůstává ono klíčové datum 1. 10. 1990, tedy téměř rok po změně režimu. Pro ty kdo seděli přímo u pramene a kdo jiný to byl než opět komunisté vznikl tak jakýsi hospodářský zázrak. Je zajímavé, že dávno před tím než se začalo v parlamentě a na ministerstvu privatizovat, věděli již náměstci a ředitelé státních podniků jak na to. Nejvýnosnější obchody státního podniku se převedly na akciové společnosti kam jdou největší zisky. Výdaje byly přitom naprosto minimální, neboť veškerou administrativu, údržbu a mnohdy i výrobní náklady nesl státní podnik, který byl zakrátko po takovém hospodaření v dluzích až po uši. Při jeho krachu, upadli zaměstnanci pochopitelně do velkých nesnází, pouze bývalí komunisté v jeho čele opustili nyní již odumřelý podnik jako vlastníci právě oněch prosperujících akciovek. A juchej, ejchuchů, do světa nám tak vyrazili noví továrníci, milionáři. Proměna hnusných červů v krásné playboyské motýly se podařila.
Ostatní platí opět marasmem, aneb nový únor
Jak vidno jen tato fakta jsou na trestní stíhání těchto desetitisíců podnikavců. Je udivující, že ministra spravedlnosti Nováka to nechává naprosto klidným, vláda nepodává demisi, zločiny nevyšetřuje policie a vyšetřovací vazby dosud nejsou korupčními spekulanty plné. A to i přesto, že v tomto případě nejde o podnikání s vlastním našetřeným, zděděným, či poctivě vypůjčeným kapitálem, ale majetkem který byl tentokrát pro změnu ukraden nikoliv nepohodlným občanům, ale přímo státu. Přitom by nebylo nic jednoduššího, než provést kontrolu, jakým způsobem soudruzi akcionáři k tak nebývalému majetku přišli. Opět tu nejde jen o tuto chvíli, ale i o budoucnost. On totiž bude muset někdo jednou ony horentní dluhy záměrně zruinovaných podniků zaplatit. Námitkám pragmatiků, že oni akcionáři budou muset přeci jednou platit daně, se pro změnu dá oponovat fakty, že kolik je a. s., které již dnes usilují o vyjímku z daňové povinnosti. Prochází-li ilegální obohacování komunistům a nomenklaturním kádrům tak beztrestně, jsou běžní občané nejen fascinováni, ale především pokořeni a začnou váhat mezi morálním rozhořčením a číháním na vhodnou příležitost. Ten kdo se chová slušně si stále víc připadá jako naprostý idiot.
Grupensex bez zábran
Zapomíná se, že tento systém je zaveden tak, že vše v něm bude fungovat podle toho jak my budeme dodržovat jistá pravidla. Bohužel od vlády dolů se je každý snaží obcházet. Na příklad, když je zrušena nějaká činnost, tak ta samá skupina právníků, která připravovala novou právní normu, již má za finanční úplatek, pro několik vyvolených připravenou variantu jak se to nemusí dodržovat.
Obálkový systém pronikl již i do parlamentu. Navíc každý z pánů poslanců má nějaké známé a podle českých metod od nich něco potřebuje. Dochází k nekontrolovatelnému prodeji. Najednou totiž zjistíte, že zdánlivě nevýznamné lesy, objekty, kus betonu, vlastní někteří bývalí federální poslanci. Běžný občan o tom nic nevěděl, protože jemu se takové informace vůbec do ruky nedostaly. A kolem vidíte, jak nefunguje zákonodárství, státoprávní věci. Jak mají však fungovat, když páni poslanci mají plno vedlejších starostí? Všichni víme, že spousty zahraničních delegací se v tomto ohledu na ně obracejí. Jsou informováni, že na tom a tom ministerstvu je zajímavý projekt, do kterého lze investovat tolik a tolik milionů dolarů a jakýsi náměstek ministra řekne, že nemá nyní právě čas, ale přijďte třeba ke Kalichu a já vám dám soukromně s.r.o. , tady by to nešlo, protože by to trvalo čtyři měsíce. To je know how, který si dělá bokem vlastně každý pracovník ministerstva. A poslanec - spekulant ví, že třeba za čtyři roky bude již "píseček" rozebraný. Dostáváme se k úvaze, jak tomu zabránit , když ne morálkou a morálka tu není. Bohužel stát nemá peníze na to aby poslanci dostali 200 tisíc a ve smlouvě měli, že při každém jejím porušení musejí zaplatit sto tisíc. To jest za každé nedostavení se do parlamentu, podepsání pochybné smlouvy, atd. Kdo má dobrou paměť, nebo sleduje výroky určitých politiků, zjistí, že ti se nejen po určitém čase přesouvají do jiných politických stran, a to často i do stran jejichž politický program je v rozporu s jejich předchozím image, ale dokonce ve výrocích popírají sami sebe. Přímo klasickou ukázkou byl soudruh Čalfa. A byla to neskonalá drzost Václava Havla, že představil právě jeho jako hlavu polistopadové vlády. Poslanecký mandát je dnes velký, vhodně modifikovaný, "know how" v podnikatelské činnosti. Je pozoruhodné jak před schvalováním zákonů se sejdou parlamentní komise se stoprocentní účastí a každý návrh zákona je zkoumán ze všech stran, aby ve své platnosti neohrozil zájmy osobní. Zrovna tak je evidentní, že nikdo z pánů poslanců nepočítá se zvolením v příštím období a tudíž se tak starají o svoji budoucnost. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze se divit, že dosud nebyl iniciován zákon proti komunistickým a estébáckým zločincům, kteří rozkradli státní majetek pro své podnikání. Korupční aféry, jdoucí v našem státě v počtu již do stovky, mají pak svoji příčinu v tomto amorálním zneužíváním moci.