--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Victorin Pavel
Název: Privatizace skončila, aneb kupředu levá ...?
Zdroj: NN Ročník........: 0004/015 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 04.12.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Zdá se, že náš pan premiér místo věcného vyvracení kritických argumentů upozorňujících na odchylky jím reprezentované politiky od předvolebních slibů, díky kterým on a ODS obdržel od voličů většinový mandát, nyní věnuje stále více svého státnického osvětového úsilí na známkování každého, kdo má na vývoj v našem státě od něj odlišný názor a tolik občanské statečnosti, že jej veřejně projeví. Pan premiér pro označení každého, kdo projeví nesouhlas s praktickou politikou vlády, zavedl novátorský pejorativní termín fundamentalista, což má značit, že dotyčný je individuem primitivním, nezdravě ambiciózním, či jinak zavrženíhodným.

Některé názory našeho pana premiéra jsou státníka až poněkud nedůstojné, jako např. pokud opravdu zcela vážně veřejně tvrdí, že jeho oponenti nejsou schopni rozlišit podstatné od nepodstatného (např. rozhovor s ním, s názvem "Fundamentalisté nejsou s to vnímat jemnosti politiky", v MF Dnes, z 24. 11. 1993).

V jiném pramenu zase pan premiér publikoval další zajímavý názor o tom, že pouze těm, kteří jsou vybaveni "instrumentáriem ekonomické vědy", je dána "čistota uvažování" a schopnost "odlišení konstant a proměnných" (citace z premiérova článku "Ekonomistní redukce lidského života, nebo pouze jiné předpoklady?", viz ČD z 22. 10. 1993).

Úvodem k názoru pana premiéra ohledně schopností "čistého uvažování" si dovoluji oponovat a v případě potřeby jsem ochoten svůj nesouhlas i dokazovat, že nejen ekonomové, nýbrž i absolventi neekonomických škol mají schopnost odlišovat "konstanty od proměnných".

Zmíněná schopnost vyplývá především ze studia matematiky, a té např. technici absolvují na většině vysokých škol nejméně o semestr více než ekonomové.

Jsem si jistý, že i ze studia dalších předmětů, které ekonomové často ani neznají, získávají i neekonomové neméně kvalitní předpoklady pro schopnost "odlišování konstant a proměnných", a nikoliv výlučně ekonomové, jak se nerozpakuje veřejně tvrdit náš pan premiér.

Ostatně např. fyzik Albert Einstein, neekonom, který se nepokládal za výjimečného člověka, avšak oproti našemu panu premiérovi skutečně výjimečným myslitelem byl a stal se známým nositelem Nobelovy ceny, byl nesporně schopen "čistého" uvažování a "rozlišování konstant od proměnných", aniž by byl vybaven "instrumentáriem ekonomické vědy".

Pan premiér na druhou stranu schopnost "čistého uvažování", a proto kompetentnost k napravování komunistického marasmu přiznává ve značné míře ekonomickým odborníkům, kteří "vybrušovali" čistotu svého myšlení v KSČ, kde, jak známo, vstřebávali především umění "cyklistiky" (nahoru se hrbit a pod sebe šlapat) a studovali nejvědečtější vědy věd, jako marxismus-leninismus, vědecký komunismus a podobné, které zárukou "čistého myšlení" zrovna nikdy nebyly.

Pan premiér dále ve zmíněném rozhovoru o nechápavých "fundamentalistech" používá příměr o výměně kyčelního kloubu a názorně objasňuje, že v současnosti, přes údajně úspěšně již provedenou privatizaci, má ještě ODS s doléčováním pooperačního stavu našeho hospodářství "před sebou strašně moc práce", jako lékaři s doléčováním operovaného pacienta.

V tomto rozhovoru rovněž s pýchou připomíná, že privatizace u nás proběhla a probíhá "nejrychlejším tempem, jakého se kdy podařilo dosáhnout".

K rychlosti privatizace chci pouze okrajově podotknout, že si nejsem tolik jistý, jako pan premiér, že u nás aplikovaná ekonomická věda je zcela imunní proti chybám dle úsloví typu "práce kvapná-málo platná", či Komenského "veškerý spěch, toliko pro hovada dobrý jest", anebo německého "nicht schnell, aber sicher" apod. To ale není zásadní připomínka. Rychlá privatizace je správná, pokud není zásadně na úkor podstaty věci, kterou by mělo být odebrání státního vlastnictví představitelům zločinecké státostrany a předání oprávněným a poctivým a schopným novým vlastníkům. Porozhlédněme se trochu, jak je tomu u nás. Premiérovu přirovnání privatizace k zásadní operaci kyčelního kloubu, myslím, přiměřeněji odpovídá taková operace, kdy nefungující, nákazou infikovaný kloub, vyjmutý z těla, by chirurg neočistil, a tak, jak byl, by jej pouze pootočil a vložil co nejrychleji zpět do nešťastného pacienta a prohlásil zásadní operaci za úspěšně hotovou, a jezdil po světě přednášet o svém úspěšném zákroku, zatímco pacient by neprojevoval známky očekávaného zlepšení oproti stavu před operací.

Lze s premiérem souhlasit, že vydražení státního majetku v prvém privatizačním kole, po jeho výzvě o možnosti beztrestně uplatnit špinavé peníze, proběhlo opravdu velmi rychle.

Méně impozantní okolností na malé privatizaci však je, že z tuzemců mohli v dražbách koupit státní majetek téměř výlučně komunističtí bossové a mafiáni a jimi respektovaní příživníci v totalitním režimu. Po čtyřiceti letech budování socialismu řádní občané na dražby státního majetku prostě mít nemohli. To bylo veřejnosti jasné i bez jakéhokoliv "instrumentária ekonomické vědy".

Skutečností je, že neméně rychlým tempem se u nás usadily různé tuzemské i zahraniční mafie, tvořící dnes ekonomickou infekci našeho národohospodářského organizmu.

Názor pana premiéra na tyto souvislosti jsem nikde nezaznamenal. Státní majetek zařazený do druhého kola privatizace, tzv. "velké", pak naši privatizátoři většinou pouze doslova přenechali nomenklaturním vedoucím pracovníkům, jmenovaným ještě totalitní komunistickou státostranou. Druhou privatizací obdarovaní dnešní soukromí velkopodnikatelé, jak známo, nebyli z nomenklaturně obsazených vedoucích postů po listopadu 1989 odstraňováni v duchu sametových hesel typu "nejsme jako oni" a "antikomunismus není program". Proč asi?

Při vší úctě k privatizátorům si myslím, že vymyslet vydražení státního majetku za špinavé peníze a ponechání nevydraženého majetku komunistům zase nebyla až tak vrcholná a už vůbec ne čistá "věda". Ocenění spíše než na Nobelovu cenu za ekonomii bych viděl na ústavní soud za oklamání většiny voličů.

Posledním privatizačním krokem jsou, jak známo, dvě privatizace kupónové. Někteří obdivovatelé pana premiéra, zastávající dobře honorovaná místa bankéřů (mimochodem nepodléhající mzdové regulaci, protože výdělky bank z lichvářských úroků naši ekonomiku neohrožují, a kdo to nechápe, je patrně fundamentalista), kupónovku označují jako "geniální".

Na geniálnost této formy privatizace lze jistě mít rozličné názory, avšak zdá se neoddiskutovatelné, že z největší míry posloužila k soustředění státního majetku investičním fondům. V těchto fondech se to ovšem, bohužel, údajně "nomenklaturníky a estébáky jen hemží" (cituji z článku, na který uvádím odkaz v textu dále).

Podle mne občan opravdu nemá ohledně představitelů investičních fondů příliš důvod k iluzím, např. vzhledem k informacím z tisku o metodách zakladatele a spolupracovnících jednoho veleúspěšného investičního fondu, spojeného se jménem jedné prestižní americké univerzity bez jejího souhlasu.

Přátelské porozumění pana premiéra a jeho pana výkonného místopředsedy, veřejně projevené při této aféře tomuto představiteli, patrně nejzkompromitovanějšího, avšak komerčně veleúspěšného investičního fondu, a naproti tomu jejich morální odsudek novinářů za to, že plnili svou povinnost a o aféře veřejnost informovali, nesporně velmi ilustrativně dokresluje míru respektu našich nejvyšších politiků k Masarykovu "nelhat a nekrást".

Takže právě při schopnosti rozlišovat podstatné od nepodstatného a konstant od proměnných lze zcela opodstatněně mít určité pochyby o proklamované systémové bezchybnosti naší nejrychleji provedené privatizace státního majetku a nikoliv, že ne. Provedenou privatizací systematicky především došlo pouze k "transformaci přímé politické moci komunistů v jejich nepřímou moc finančně-hospodářskou", konstatuje nezávisle na mých názorech v příspěvku "Technokraté a lid obecný", v ČD z 25. 11. 1993 fundovaná ekonomka a socioložka paní Alena Hromádková. Je to vysokoškolská profesorka a odbornice vybavená nejméně stejně kvalifikovaným "instrumentáriem ekonomické vědy" jako sobě a svým názorově vstřícnějším kolegům přiznává pan premiér.

Pan výkonný místopředseda naší hlavní politické strany, potvrzený na nedávno uskutečněném sjezdu ve funkci, mimochodem patrně odborník, decentně řečeno "na všechno" (jak známo, coby profesí dětský lékař, se svého času ujal i řízení ministerstva vnitra), se již stihl ke kritickému názoru kvalifikované odbornice a věrohodné, avšak již odstavené političky, zmíněné profesorky Hromádkové, veřejně vyjádřit.

V případě paní profesorky prý nejde o "přátelskou" kritiku. Pan výkonný místopředseda kromě této moudrosti žádné věcné argumenty proti článku ale neuvedl. Obdobně, jako postupuje vůči kritikům sám pan premiér, který by snad na adresu paní profesorky z pozice své autority doplnil, že autorka je jistě fundamentalistka. Není to tolik k smíchu, jak by se mohlo zdát. Jde o vážné věci, protože došlo k doslovnému oklamání řadových občanů a protagonistů poctivých podnikatelských iniciativ, protože naprosto systémově bylo ignorováno zavedení rovných podmínek na startu v hospodářské soutěži pro všechny zúčastněné, na jehož nutnost opakovaně naše vládní činitele upozorňovali zkušení podnikatelé ze zavedených tržních ekonomik, zejména z USA. Důsledky mohu přiblížit na vlastním případě. Jako soukromý podnikatel jsem začínal s kapitálem utrženým za prodej rodinné škodovky. Přesto jsem v r. 1990 a v začátku r. 1991 dokázal při stavebních dodávkách pro zahraničního generálního dodavatele být úspěšnější než renomované státní podniky. Dnes, po ukončené privatizaci, jsem v zahájeném podnikání bez perspektiv. Nemohu v usilování o zakázky a o zahraniční partnery vůbec soutěžit s novými soukromníky, kteří do začátků dostali třeba podnik v účetní hodnotě 260 milionů, jako např. bývalí komunističtí šéfové podniku, odkud jsem byl jako nekomunista v r. 1990 vyčleněn jako "nadbytečný".

Podobná zkušenost není bohužel výjimečná. Je pro polistopadový vývoj našeho státu spíše charakteristická. V tomto názoru mne utvrzuje znalost obdobných osudů jiných podnikatelů, kteří začali z ničeho jako já, i názory veřejnosti, která se ještě nezalekla paragrafů 102 a 103.

Není mi známo, že pan premiér dostal od voličů mandát k tomu, aby zprivatizoval státní majetek jeho předáním, či přenecháním do soukromého vlastnictví komunistům. Přesto, zdá se, v nadmírné míře právě takto vláda postupovala a pan premiér se rychle ukončenou privatizací veřejně chlubí a rád o "úspěšnosti" jím provedené privatizace dokonce přednáší v zahraničí.

Domnívám se, že ze strany vlády a jejího premiéra by byla namístě ne pýcha, nýbrž pokorné zamyšlení, jak se omluvit občanům za výrazné obdarování komunistů při privatizaci na úkor většiny voličů, a zda lze tyto zásadní chyby alespoň dodatečně nějak eliminovat. Naprosto není namístě od těch, kteří důvěru voličů zklamali, ještě oklamané urážlivě známkovat arogantními, rádobyučenými rétorickými bezduchostmi typu "fundamentalista". Jakou sebekritiku pan premiér učinil po seznámení s výsledky oficiálního výzkumu uskutečněného Institutem pro výzkum veřejného mínění v říjnu 1993, kde 80 % dotázaných uvedlo názor, že velkými podnikateli se staly osoby, které prostředky získaly v minulosti nepoctivým způsobem (zpráva ČD z 2. 12. 1993)? Pan premiér se snad domnívá, že oněch 80 % občanů jsou jeho zájmu nehodní fundamentalisté, anebo že novináři opět zlobí?

Pokud nezájem o většinové názory pokládá politik za "čisté myšlení", je to napováženou. Motivace většiny občanů je pro národní hospodářství podstatná. Makroekonomické ukazatele, které pan premiér bedlivě hlídá, se netvoří pouze v bankách z lichvářských úroků a devalvací naší měny, nýbrž také prací občanů ve výrobě, kde je jich většina.

Situace v našem státě je velmi vážná. Naši přední politici nevytvořili řádné podmínky pro využití iniciativy a schopností obrovského množství občanů, kteří se chtěli soukromě realizovat v poctivé tržní hospodářské soutěži. Bylo by možno pochopit, že začínající politici neuměli dokázat všechno tak, jak by si přáli. Jejich přezíravost k názorům převládající části veřejnosti ale svědčí o nezájmu plnit přání většiny voličů, a to nelze tolerovat, pokud nechceme být národem samých Švejků.

Myslím, že by bylo velmi potřebné uspořádat k provedené privatizaci referendum. Nesouhlasí-li s jejím výsledkem většina občanů, není pštrosí strkání hlavy do písku před skutečností namístě. Je potřeba uvažovat o tom, co a jak lze ze zásadních chyb napravit, a jestli je tak schopna činit právě současná vláda.

Přimlouvám se za to, aby první občan naší republiky, prezident Václav Havel, inicioval zmíněné referendum a následná opatření, která z něj vyplynou, namísto jiných svých aktivit podružného významu (otevírání kaváren, odkládání nástupu zaslouženého trestu řádně odsouzenému sportovnímu reprezentantovi apod.).

V Praze, 4. prosince 1993

Ing. Pavel Victorin, v.r.