--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: Kterak ministr o sluchátko přišel
Zdroj: NN Ročník........: 0004/015 Str.: 026
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Kde bral L. Zimmermann a někteří další majitelé domů, hanebným až zločinným způsobem se zbavující nájemníků, svou inspiraci? Zdá se, že zřejmě na Ministerstvu kultury ČR. Ministerstvo ne-kultury, zavírající nájemníkovi vodu, znemožňující provoz telefonů a elektřiny a podnikající další akce, které mají nájemníkovi doslova znemožnit jeho pobyt v najatých prostorách, popírá vymoženosti civilizace, jakými jsou soudní rozhodnutí, exekuce a podobně. Volí prostředky, o kterých by si člověk v Evropě a ve 20. století myslel, že už dávno neexistují. Leč - renesanci barbarství, pěstního práva a dalších zákonů džungle nelze přehlédnout.

Staré pořekadlo zní, že ryba páchne od hlavy. Tato ryba páchne od ministerstva, které má v zemi pěstovat kulturu.

Obvodní soud pro Prahu 1 loni v dubnu rozhodl, že Artfórum - Jazzová sekce (dále jen AF/JS), obývající část Pálffyho paláce v Praze na Malé Straně, je povinno tyto prostory vyklidit. AF/JS se odvolalo k Městskému soudu, který tento rozsudek zrušil a věc vrátil zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání. Žalující strana, kterou je Ministerstvo kultury, svůj vleklý spor s představitelem Artfóra - Jazzové sekce Karlem Srpem zatím řeší zmíněným způsobem.

Vítězství prvního kola patřilo ministerstvu, v druhém kole naopak AF/JS. Zdá se, že problém není jednoduchý ani pro soudy. Abychom se ve sporu lépe vyznali, pozvali jsme na rozhovor pana Karla Mašitu, který v této cause jako zmocněnec vzal na sebe právní zastupování Artfóra - Jazzové sekce i představitele těchto institucí pana Karla Srpa samotného.

NN: Pane Mašito, co přimělo odvolací soud zrušit rozsudek, v němž soud prvního stupně potvrdil oprávněnost požadavku MK, aby Artfórum Pálffyho palác opustilo?

M: První jednání v dubnu 1993 proběhlo u soudu bez nás. Karel Srp se omluvil, že se nemůže ten den zúčastnit, ale soud, namísto aby jednání odročil, vynesl rozsudek. To je pobuřující zejména proto, že jsme vůbec nebyli seznámeni se zněním žaloby, kterou MK den před hlavním líčením změnilo. My jsme se proti rozsudku odvolali a požadujeme výslechy svědků - bývalých ministrů kultury Milana Uhdeho a Jindřicha Kabáta a jejich náměstků. Odvolací soud nám vyhověl a celý kolotoč tak začal za znova.

NN: Domníváte se, že se mezi tím vaše vzájemné vztahy s ministerstvem, řekla bych, znormální, když nyní má MK nového šéfa?

M: Nedomnívám. Už je to tři měsíce a nic se nezměnilo. Nikdo s námi nejedná, ačkoliv jsme se snažili. Karel Srp zaslal novému ministrovi panu Tigridovi krátce po jeho jmenování dopis s prosbou o přehodnocení předchozího postupu jeho ministerstva. Odpověď dodnes žádná nepřišla. Žádná reakce, nikdo z úředníků MK s námi nenavázal kontakt, nastalo ticho po pěšině...

NN: Proč si myslíte, že tomu tak je?

M: Zřejmě všichni vyčkávali, až jak dopadne soud. S nimi i Pražská konzervatoř, která získala od MK na Pálffyho palác dlouhodobou nájemní smlouvu. Myslím, že všichni očekávali potvrzení původního rozsudku.

NN: Jak velké prostory si Pražská konzervatoř v paláci pronajala?

M: Konzervatoř si nárokuje celý palác. My tam nyní užíváme už jen čtyři místnosti. Po vypovězení nájemní smlouvy ministerstvem jsme spoustu místností uvolnili, abychom ukázali dobrou vůli: dvě galerie, některé kancelářské místnosti v prvním patře, přístavek za dvoranou. Když Karel Srp palác v roce 1990 přejímal, převzal protokolárně i jeho vnitřní zařízení, za které je dosud plně odpovědný. Co šlo, to jsme soustředili do skladu. Jde však o obrovský majetek, který se do toho, co nám zbylo, prostě nevejde. A tak mnoho věcí zůstalo tam, kde bylo. Není kam je dát. Žádné nové prostory se nám získat nepodařilo.

NN: Co je to za majetek?

M: Veškeré vnitřní vybavení tak, jak jej zde zanechal v létě roku 1990 Ústav marxismu leninismu ÚV KSČ. Šlo o proces vracení majetku KSČ lidu, tehdy ještě československému, podle příslušného zákona Federálního shromáždění. V celé této věci je nutné uvědomit si, že ministerstvo kultury není přímým vlastníkem paláce, tím je stát. Ministerstvo je pouze jeho správcem. Na základě vládního usnesení z roku 1990 byl tento objekt pronajatý Karlu Srpovi pro neziskovou kulturní činnost, jakou tehdy představovaly jak Artfórum - Jazzová sekce, tak i česká sekce PEN klubu a Evropský kulturní klub.

NN: Veřejnost se často domnívá, že jste palác zabydlili nějakým partyzánským způsobem a že nepříliš kulturní způsoby Ministerstva kultury jsou odpovědí na nekulturnost vaši. Nemůže prostě uvěřit tomu, že vůči legálnímu nájemníkovi by si MK dovolilo používat nelegální prostředky.

M: Jistě, veřejnost nemá dostatek informací. Doposud žádné noviny se této věci nevěnovaly takto komplexně a do hloubky, jako nyní vy. Deníky nemají tolik prostoru a navíc - je obecně známo, že řada tiskovin je podporována z fondu MK, a možná proto se tím raději příliš detailně nezaobírají. Dojem našeho nelegálního postupu tak může snadno vzniknout. Opak je však pravdou. Karel Srp se nemůže a ani nesmí jen tak sebrat a z paláce odejít, dokud věci, za které převzal odpovědnost, nebudou jednoznačně, tedy protokolárně vyřízeny.

NN: Kdyby pan Srp majetek, za který je odpovědný, opustil, mohlo by se stát, že bude žalován pro zpronevěru? Mám na mysli stav, kdy nikdo náhle neodpovídá za nic a majetek je buď zničen nebo rozkraden, což by nebyl první případ. Pak by si při hledání viníka někdo vzpomněl, že posledním, kdo jej užíval, byl pan Srp.

M: Nic není vyloučeno. Žádný z odpovědných úředníků MK totiž tento majetek nechce převzít. Vzpomeňte si na loňskou aféru kolem nábytku z paláce, který Pražská konzervatoř dala vyházet z oken na dvůr. Konzervatoř si prostřednictvím Ministerstva školství najala stavební firmu, která měle celý tento památkově chráněný palác rekonstruovat pro školní účely. Nejde tedy o rehalititaci celého objektu, ale o přizpůsobení objektu potřebám školy, tedy o devastaci jeho vnitřku. Pracovníci této firmy dostali od kohosi z konzervatoře pokyn, aby nábytek vyházeli, a tak ho tedy vyházeli.

NN: Naštěstí jste byli nablízku. Co jste pak udělali?

M: Ihned jsem zavolali policii, která okamžitě zahájila vyšetřování. Víme, že v průběhu tohoto šetření byly značné tlaky ze strany ministerstev školství a kultury i Pražské konzervatoře na to, aby se všechno ututlalo. Jenže my dbáme na to, aby nic se netutlalo a trváme na řádném vyšetření.

NN: Jak to bylo s tím sluchátkem? Neumím si dost dobře představit, že vejdu do kanceláře ministra, řeknu dobrý den, pardon, uříznu sluchátko, řeknu nashledanou a odejdu.

M: Ale přesně tak to bylo. Počátkem letošního roku jistý úředník MK nařídil, aby nám byly odpojeny všechny telefony. Byla to součást akcí, které nám měly znepříjemnit život tak, abychom se už konečně vystěhovali. Dávno předtím nám byla odpojena voda a elektřina, od roku 1992 se nevyváží odpadky (ty nyní likvidujeme vlastními silami). Odpojením telefonů už naše trpělivost přetekla. Vypravili jsme se k tehdejšímu ministrovi Jindřichu Kabátovi a pan Srp mu prostě pilkou uřízl sluchátko.

NN: Krásný příklad, jak násilí plodí další násilí. I když tohle zní spíš jako anekdota. Co jste s tím sluchátkem udělali?

M: Odnesli jsme ho předsedovi vlády panu Klausovi s písemnou žádostí, aby jej ministru Kabátovi vrátil, a to co nejpozději. Pan premiér ho sice vrátil už za dva dny na řádném středečním zasedání vlády, nicméně za pár dní pan Kabát stejně odstoupil.

NN: Četla jsem v České deníku, že pan Srp vyhrál jiný soudní spor, pro změnu s Ministerstvem spravedlnosti. O co v něm šlo?

M: O odškodnění za nezákonné uvěznění. Loni v listopadu Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl, že panu Srpovi náleží odškodnění pouze podle zákona o soudních rehabilitacích, zatímco jako jako právní zástupce Karla Srpa jsem trval na tom, že panu Srpovi náleží plné odškodnění.

NN:???

M: Jsou dva režimy odškodnění se dvěma různými zákony. Jedním je zákon o soudních rehabilitacích č. 119/1990 a druhým je zákon o náhradě škod způsobených nezákonným odsouzením nebo vadným rozhodnutím orgánů státní správy č. 58/1969. Obojí se někdy plete dohromady. Zatímco zákon 119/1990 Sb. odškodňuje hlavně morálně (finanční odškodnění je víceméně symbolické), a to osoby minulým režimem postihované za pomoci státem uznané svévole, zákon 58/1969 Sb. odškodňuje za nezákonnosti, tedy za porušování tehdy platných právních norem. Tento zákon, schválený původně pro oběti nezákonností z doby před rokem 1968, dosud nebyl zrušen a je možné jej použít. Na rozdíl od zákona 119/90 Sb. poskytuje odškodnění v plné výši. Každá z těchto dvou koncepcí má jiné právní postupy a jiné výsledky. V případě pana Srpa jsem v odvolání požadoval použití zákona 58/1969 Sb. a odvolací - Městký soud v Praze můj názor uznal a postupoval podle tohoto zákona.

NN: Tato informace bude určitě pro mnoho lidí velmi užitečná.

M: Řekl bych, že v problematice odškodňování vězněných osob zde jde o precedentní případ. Vzhledem k tomu, že vaše noviny se těmito záležitostmi zabývají víc, než ostatní, domnívám se, že mnohým vašim čtenářům právě tento případ poslouží k řešení své vlastní rehabilitace. Postižený či jeho advokát však musí dřív než jde k soudu vědět, do které kategorie jeho případ patří. Něco jiného je soudní rehabilitace po kdysi zákonném rozsudku a něco jiného je zrušení nezákonného odsouzení.

NN: Jestli jsem dobře rozuměla, musím nejprve zjistit, zda rozsudek o mém uvěznění vznikl porušením tehdy platných komunistických zákonů. Pokud s nimi byl v souladu, pak můj případ je řešitelný pouze zákonem o soudní rehabilitaci.

M: Přesně tak.

S právním zástupcem Artfóra, Jazzové sekce a Karla Srpa rozmlouvala

Jitka STUDNIČNÁ