--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: To je hrůza budou volby
Zdroj: NN Ročník........: 0004/015 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 04.04.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Někteří naši politikové, ponejvíce z ODS, ale nesmíme vynechat ani měňavku pana Hirše, se děsí skutečnosti, že by měly být v naší republice volby každý druhý rok. Ba co více, v perspektivě případných předčasných parlamentních voleb, po rozpuštění Poslenecké sněmovny, vyhrožují občanstvu volbami každoročně.

Jak tomu skutečně je doposud? Volby do Poslanecké sněmovny se konají jedenkrát za šest let. Komunální volby co každé čtyři roky a senátní, s ohledem na rotaci- obměnu 1/3 senátorů, vždy po dvou letech. Nebezpečí senátních voleb předčasných nemá oporu v textu Ústavy ČR, respektive, přímo z textu jejího 17. článku toto nijak nevyplývá. Lze tedy oponovat. Neboť po rozpuštění Poslanecké sněmovny prezidentem by postačilo zvolit nové poslance pouze do ní a ponechat původní senátory. Tento názor má oporu v širším výkladu Ústavy ČR. Dá se totiž dovodit, že Poslanecká sněmovna je rozpouštěna prezidentem z důvodů spočívajících v její činnosti, ne v činnosti Senátu, či Parlamentu ČR jako celku. A právě existence Senátu je pojistkou proti vakuu zákonodárné moci při rozpuštění Poslanecké sněmovny. S t r a c h a š e t r n o s t.

Mají tedy obavy politiků původ v jejich péči o "klídek" občanů, nebo je to jejich vlastní strach? Strach z trestu za napáchané hříchy. Z trestu spočívajícího v nezvolení. Dalším argumentem jsou volební náklady, jichž mají být občané ušetřeni. Kde se bere ta spořivost? Na jednu stranu se má šetřit na volebních nákladech, na straně druhé má občan ze svých daní přispívat do kasičky politických stran. Takovou úsporou pak ušetří jen státní rozpočet, o jehož užití občan nerohoduje. A pokud ano, tak zprostředkovaně svými poslanci. A o nich má rozhodovat, pokud možno v co nejdelších intervalech? Divné. Ale kdež, pouze obyčejná lumpárna. Politickým stranám bude nadělováno každoročně. A p o l i t i č n o s t o b č a n ů.

Ještě jeden druh obav vyslovují páni politikové. Dle nich občané nebudou chodit k volbám. Časté volby se stanou občanům něčím obtížným a zbytečným, což ve svém důsledku povede k jejich neúčasti na volbách.

Jistěže se i toto může stát. Bude však apolitičnost občanů důsledkem častého konání voleb? Nikolv! Jediným důvodem nízké účasti občanů ve volbách je prosté zjištění, že si zvolení poslanci dělají z občanů blázny. Že předvolební sliby se po převzetí mandátu rozplynou jako pára nad hrncem. Že veřejné mínění je považováno za nežádoucí hlas ulice.

O b č a n a v o l b y.

Kdysi řekl spisovatel a poslanec Victor Hugo, že volební akt je tím, co činí občana občanem, co jej vyzdvihuje, jako toho, kdo je odpovědný za společnost. Leč tento ideál se málokdy, tím méně v naší republice, podařilo naplnit. Občan vidí, že je považován za nesvéprávného jedince, za nějž musí vždy někdo moudřejší rozhodovat. A protože není ani slepý, ani hluchý a ani natvrdlý, tak současně vidí, že zájem politiků o něho začíná a končí s předolební kampaní. A aby, byť jen takový zájem o občana politikové měli, musí platit pro volby - čím častěji, tím lépe.

Victor Hugo považoval volební akt za něco, co zbavuje občana práva na vzpouru. To ale bylo v dobách, kdy byli občané ke vzpouře hotovi a ochotni. Dnešní občan je pasivnější, snad z neblahé zkušenosti s marností vzpour, jež nakonec využijí lidé stejných morálních kvalit, jakými oplývali ti, proti nimž byla vzpoura vedena. Poslední jejich zbraní je tedy apatie. Ta nakonec vede k zániku jakéhokoliv systému, i když někdy až po mnoha generacích. Každý systém se totiž dostane časem do stavu, v němž je mu zapotřebí podpory širokých vrstev občanstva. Pak přihlížející, apatický dav přichází pozdravit nové vůdce, které sám nevytvořil. Svorně a nadčeně cinká klíči v naději, že se mu dostane odměny v podobě lepších poměrů. Pokud se lepší poměry nedostaví, tak se dav vrátí ke své apatii. Komu takový stav může vyhovovat, než těm, kteří bez aktivní podpory občanů, za jejich apatického přihlížení, bojují mezi sebou o moc. Oběma či všem bojujícím stranám nahání strach pouze volby.

V o l b y j a k o p r o s t ř e d e k b o j e. Výsledky voleb se stávají pro zvolené jakýmsi zaklínadlem. To platí zejména pro strany vládnoucí. Avšak ať ony, či opozice, vždy používají voleb jen jako prostředku k udržení svých dobytých pozic. Základním prostředkem boje politických stran volby zdaleka nejsou. Stačí se začíst do novin a nelze nevidět, že jsou to skandály, pomluvy a korupce, demagogie a lži, co je ve vzájemných jejich potyčkách užíváno nejvíce. Cílem potyček, pak je prospěch jednotlivců, kteří jménem stran vystupují, kteří se za strany schovávají. Čím více špíny vyjde v těchto rvačkách napovrch, tím více se všichni soupeři bojí voleb. Protože ty jsou pro ně jen jedním, nikoliv však nedůležitějším, z bojovým prostředkem.

Občan, volič, však jiný prostředek politického boje, než volby, nemá. Alespoň ten ze všech, který není a nechce být apatický. Proto je v jeho zájmu, aby volby splnily, přes veškeré nedostatky konkrétního volebního systému, tuto svoji úlohu.

Volby nejsou pro občana zbraní všemocnou. Jinou zbraň však občan nemá. I s vědomím, že vždy kupuje zajíce v pytli, by se měl voleb účastnit. Politických stran je dost. Pokud jej jedny zklamaly, může volit jiné. Časté volby, pojaté v jejich základech daných Ústavou ČR, jsou pak pro něho možností vyjádřit svoji spokojenost či nespokojenost s daným stavem věcí veřejných. Proto by neměl šetřit na volebních nákladech, protože toto šetření neprosopěje jemu, ale jen tomu, kdo se bojí voleb. Jak volby komunální, tak senátní budou oním varováním pro Poslaneckou sněmovnu a tím i zárukou oné požadované stability. Stability takových poměrů, které zdárně projdou každou zkouškou voleb.

Dlouhá volební období jsou však též stabilitou. Stabilitou těch, kterých jsme se měli již dávno zbavit.

V Praze dne 4. dubna 1994, pro NN Vladimír Kolář