--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Přímá demokracie je cesta k autentické politice pro každého
Zdroj: NN Ročník........: 0004/016 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Luboš Vydra

Pozor na finty politiků!

Především přiznám, že jsem rád, že jsme otiskli ukázky z knihy Dr.Jířího Poláka "Demokracy", které jsou z hlediska pohledů na věc pro naše noviny přínosem. Samotný systém společnosti, vedený politiky kategorie, jak říká správně Polák - sui generis - je při současném stupni vzdělanosti již značně zastaralý. Otázkou jinou však zůstává, zda takový přístup politiků k vládě není současně i určitým projevem chování lidského druhu, jako živočicha a tedy je vlastně určitým způsobem trvalý. Již v době ledové, tedy za pračlověka Janečka, se našli lidé, kteří přišli na to, že přikládat na oheň je mnohem příjemnější, než hloubit ve studené zemi jámu pro mamuta. Proto byl nymbem posvátnosti opředen oheň a nikoliv jáma. Také řeč se rozvíjela podle toho jak kdo objevoval, že je příjemnější mluvit než pracovat a to tím výrazněji, oč byl k práci neschopnější. Největších úspěchů dosahovali ti, kteří neodbytně, hovořili o pomoci těm, kteří žádnou pomoc ve skutečnosti nepotřebovali a jenom dělali tu chybu, že si nevěřili, že mohou vše dosáhnout vlastními silami. Postupně se přišlo na to, že na kostech, které po neodbytných řečnících byly ve zlosti házeny bylo stále ještě dost masa, takže se to onomu kostmi tlučenému pořád vyplácelo, pokud se ovšem naučil mít i hroší kůži. Tak se v bolesti rodili první politici. Ani my bychom si neměli o politice dělat žádné iluze a přistupujme k ní jako dospělí lidé s vědomím, jak je snadno zneužitelná pro vlastní sobecké zájmy. Politický život je však nevyhnutelný, protože vznikání politiků je defektem lidského druhu. Nesnažme si tedy nic namlouvat a všechny pseudohumanistické bludy jimiž se živí, ukliďme kam patří. Uděláme lépe budeme-li místo nich číst pohádky, protože ty alespoň nepředstírají, že pohádkami nejsou a na rozdíl od intelektuálských konstrukcí jsou půvabné. Politický život by měla být především míra účinného společenského organizování a spolupráce. Spolupráce, aby byla úspěšná pro co největší počet lidí a nikoliv jen pro pár nepřístupně se tvářících jedinců, musí být i naprosto průhledná. Tomu vyhovuje koncepce demokracie přímé. Otázka však je jak jí dosáhnout?

Nebuďme inženýry lidských duší

Kategorizace rozvrstvení zaměstnání jak o ní píše v 9.části "Přímá demokracie zítra" Jíří Polák by se hodila nanejvýše do národního vyhlazovacího tábora Pol-Pota, na kterém jsem shledal něco málo sympatického, obdobně jako na Hitlerově lásce ke psům, pouze v tom, že přikázal všechny automobily v zemi navézt na jednu velkou hromadu. Představa "representativní soustavy, která čítá 400 členů a 40 volebních obvodů", kde "každý volební obvod vysílá 10 svých zástupců do representativní soustavy", více připomíná Platonovu symetrickou vládu v bájné Atlantidě, než něco co by mohlo prakticky fungovat. Nehledě na to předpokládá to opět jakousi světovou revoluci, protože politici "sui generis", zakopaní na svých postech si Polákovy návrhy vnutit zas tak snadno nedají. Má-li to však být revoluce proletářská, či pomocí semtexových bombiček, není rovněž jasné, stejně jako jestli jí bude financovat KGB, FBI, Kadáfí, či samotní Rothschildové, bez kterých nikomu na této planetě nespadne ani vlas z hlavy.

I vládci jsou jen lidé, ale někteří z nich o tom dosud nevědí

Abychom nezabředli do dalších mentálních konstrukcí o kterých sní různé levé aternativy, z nichž nejznámější je u nás Petr Uhl, uvažujme o tom, co možné je, na rozdíl od toho, co možné není. Jedna z možností je volit ombudsmany. A to tak, že nebudou voleni parlamentem, ale že budou voleni přímo, jako se na příklad volí v USA šerifové. Systém ombudsmanů může kontrolovat jak činnost parlamentů a ministerstev, tak samotnou vládu. Tito ombudsmani by při dokázané korupci s mocí museli být pochopitelně snadno odvolatelní. Měli by to být velmi čestní, ale především prozíraví a stateční lidé, neboť boj s vládními zločinci bude pochopitelně těžší, než s běžnými relativně méně informovanými kriminálníky. Proto by také měl být vládnoucí oligarchii odejmut informační monopol a ombudsmani by měli tak získat maximálně možný přístup k informacím. Najdou se však v našem parlamentě lidé, kteří ideu ombudsmanů uznají za reálnou a neohroženě se za ní postaví? Nebo snad současný stranický partikularismus připomínající spory fotbalových klubů se stane již trvalým jevem české politiky? Jakým právem má mít pak poslanec důvěru občanů, když jej především řídí stranická disciplína a dohoda zájmů? Tvrzení pana ministra Jana Rumla, pronesené 6. 4. 1994 při jednání výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí, že "nezávislý kandidát neexistuje, a jestliže by byl zvolen, není možnost jeho kontroly, jak to jde u členů politických stran", je úzkoprsé a k otevřené společnosti nevede, stejně jako k ní nevedou přetrvávající polofeudální modlářské tradice a zákony, mezi které patří urážka prezidentského Majestátu, parlamentu a republiky.