--------------------------------------------------------------------------------
Autor: David Radek
Název: Půlkacíř. Ukázky ze stejnojmenné knihy Karla Kryla
Zdroj: NN Ročník........: 0004/019 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

PŮLKACÍŘ

(pokračování z čísla 16/94)

Ukázky ze stejnojmenné knihy Karla Kryla Demokracie rozkvétá,

byť s kosmetickou vadou.

Ti, kteří kradli po léta,

dnes dvojnásobně kradou,

ti kdo nás léta týrali,

nás vyhazují z práce -

- a z těch, kdo pravdu zpívali,

dnes nadělali zrádce.

(Demokracie)

Timur a jeho parta Když jsi v listopadu přijel, lidé tě vítali se slzami v očích. Obdivovali t ě. Legenda KAREL KRYL se tyčila mezi nebem a zemí. Jaký to byl pro tebe pocit? V první chvíli nádherný, samozřejmě. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně n ejsem živý zpěvák, ale pomník. Dlouhodobě nepřítomný člověk se dostává do situ ace mrtvého. Vazba mezi ním a ostatními lidmi neexistuje. Takový člověk se nem ůže zkompromitovat - například tím, že se opije v hospodě. De facto přestává e xistovat - nemá možnost dělat chyby, není viděn, postrádá pohled zevnitř. Kdysi jsi v jednom rozhovoru řekl, že na pomník serou holubi. Mojí první povinností, když jsem se vrátil, bylo rozbít pomník. Reagovat na dobu a komentovat ji. Pochopitelně ne každému, kdo se dal pod prápor té či on é strany, to bylo příjemné - prostě proto, že měl jiný vývoj, že se dal k jiné partaji a nebo si oblíbil člověka, kterému věří. Za každých okolností. Proti tomu samozřejmě nic nemám - ale ve chvíli, kdy se takového svatého dotknu, tak je zle.

Mnoha lidí jsi se dotkl. Přestali tě mít rádi. Možná si nekoupí ani tuhle k nížku. Kdysi tě obdivovali a teď říkají, že jsi se zbláznil. Ti lidé si představovali, že budu stát v řadě, v jednotném šiku s jednou ví těznou stranou - vzhledem k tomu, že jsem na začátku stál mezi vítězi. Prostě : byl jsem mezi těmi, kteří se dvacet let snažili změnit jakýsi setrvalý stav, a stalo se, že jsem s nimi stál na tribuně na Náměstí SNP, na balkóně Melantr ichu...

S Karlem Gottem, pokud si pamatuju. Nikoliv. Karel Gott tam byl se mnou. Ale to je jedno, na tom už dneska nezá leží. Byl jsem požádán, jestli Karel Gott smí se mnou zpívat hymnu. Ale to nec hme, to není podstatné.

Pokračuj, prosím.

Byl jsem předurčen k tomu, abych se stal praporečníkem, nebo jakousi galeon ovou figurou, která je na lodi na prodlouženém kýlu a proráží cestu do předu. Ale tím jsem se nestal - a jenom částečně z vlastní volby. Zpočátku jsem dost dlouho srážel kufry a držel krok, v obavě o mláďátko demokracie, nebo - aby to neznělo tak pateticky - o mláďátko společenského pohybu. Z toho jsem velmi br zy vystřízlivěl.

Odkdy ?

Řekněme od toho nešťastného a pomýleného vystoupení s Karlem Gottem. Považu ji je za velkou politickou chybu - v té době to bylo samozřejmě z nadšení. Byl jsem ochoten eliminovat svou ješitnost,své výhrady - aby se pohnulo dobou. Al e bylo to ode mě naivní. Záhy na to se začaly objevovat první příznaky a důkaz y, že vše není tak, jak jsem si představoval. A že si to jinak představovala s pousta dalších lidí, kteří tou dobou hýbali.

Prý jsi se urazil, protože ti nikdo nenabídl žádnou funkci. Ta nabídka tu byla. Mohu ji doložit, můžeme o tom diskutovat - ale nemám ne mám chuť. Dnes už to není důležité.

Jisté věci jsi si představoval jinak. Například? Od začátku jsem tvrdil - v mnoha soukromých i novinových rozhovorech - že n edojde-li k potrestání viníků, nastane politický marasmus. Nemluvím o kolektiv ní vině - existuje velmi mnoho konkrétních lidí, kteří jsou fakticky odpovědní za stav této země. A kromě Štěpána, který si demonstrativně odseděl pár měsíc ů, nebyl potrestán nikdo.

Co jsi navrhoval? Oprátky a telegrafní sloupy? Vůbec ne. Existuje krásnej příběh v knížce Hrabě Monte Christo. Pan baron, co utekl s kasou, se dostane do římského podsvětí, do takové malé kopky, které říkají hotel. Pan baron chce něco k jídlu - a oni mu přinesou husičku, na zla tém tácu. Za sto tisíc - pan baron ji nechce. Zdá se mu moc drahá. Za několik dní znovu chce jídlo. Dopředu upozorňuje, že kachničku nechce, že by si dal ku s chleba. A nakonec za něj zaplatí sto tisíc, protože ve vězení jsou jednotné ceny.

Takhle nějak bych si to představoval. Ti hoši, kteří si dvacet nebo třicet let kradli by všechno vrátili do poslední korunky. Sami a rádi. Žádné vězení, kdepak, hotel!

Hm, to je dost krylovskej nápad. Myslíš to vážně? Dobře, nemuselo se to stát přesně takhle. Ale k potrestání viníků mělo dojí t. Bohužel se na to zapomělo. Domnívám se - nevím to jistě - že nikoliv náhodo u. To se nepřímo potvrdilo, když vznikly staronové struktury. V té chvíli už b ylo pozdě.

Nejsem si jistý, jestli máš pravdu. Možná to opravdu líp udělat nešlo. Proboha, vždyť byla revoluce - i když něžná a sametová. Při revoluci se děl ají revoluční činy. Když to všechno začalo, tak ti hoši, kterých se to týká, s eděli doma a báli se o krk. V tu chvíli by rádi vrátili aspoň část toho, co na kradli. Ale pak zjistili, že stačí připíchnout trikolórku, zanotovat s Krylem hymnu - a všechno bude dobré. To je moment, o kterém mluvím - když už bylo na rozumné a spravedlivé vyrovnání pozdě.

Je pravda, že revoluce požírají svoje děti. Ale je mnohem horší, když děti sežerou vlastní revoluci.

Vraťme se do doby po převratu. Mnoho lidí ještě žije v euforii z vítězství, ale ty už píšeš svůj první známý porevoluční text: Timur a jeho parta. Věř mi, že se mi do toho nechtělo. Tušil jsem, že z toho bude průšvih. Ale bylo třeba to říct. Naprosto jasně - a ne už jen přátelsky kopnout do holeně. To už jsem zkusil před tím, písničkou Někdo jiný sklízí to, co jsme zaseli - a le nezabralo to. Uvědomil jsem si, že došlo k jakémusi podivnému patu. Velmi p ěkně to řekl v jedné svojí písni Karel Plíhal: Co jsme si, to jsme si, sejdem se na schůzi, Občanského fóra.

Ale to jsme znovu u staronových struktur. Co je to "staronová struktura"?

Lidé, kteří byli viníky, namnoze zločinci - a najednou jsou přičiněním vítě zů v pozicích, kdy mají znovu šanci vést loutky. To vše završené dvěma volbami , z nichž ta první byla proti, a ta druhá ze strachu. Bububu - jestliže ne, ta k...

Myslíš, že to byl iracionální strach? Ten strach byl racionální, protože tento národ byl vychováván ke strachu. S trach je vždycky ve své podstatě racionální. Setrvává v lidech, v obou národec h - a dokonce je hýčkán a přiživován. Lidi pobuřuje, když někdo řekne vlastní názor. Říkají: Raději ne. Mají strach. O tom to celé je. Proč mají strach?

Nerad o tom mluvím. Mnoho lidí to zraňuje, cítí se tím dotčeni. Mám být tvr dý?

Ano.

Lidé si zvykli být poplatní jedné straně. Proplout ve chvíli, kdy mají jiný názor - ale na veřejnosti s ním hluboce nesouhlasí. To bylo v téhle zemi čtyř icet až padesát let. Lidé žili v poručnickém státě se zajištěním a byli zbaven i odpovědnosti sami za sebe. Nelze čekat, že tito lidé budou volit slabší stra nu, která nemá šanci, že se dostane do koalice. Pocit, že musím mít silnou tu či onu stranu, vede ke stavu, kterému se v rozvojových zemích říká: Přechodná diktatura směrem k demokracii. To ne musí být totalita - to je vláda silné ruk y. Někdy se tomu říká vláda osvíceného panovníka - v uvozovkách. Stejné to bylo v přístupu k urnám i k dělení státu. V této zemi nebyl vypěs tován instinkt, který je ve starých demokraciích - totiž vědomí, že silná koal ice automaticky tíhne ke zneužití moci. Svědčí o tom například Švédsko. Staré evropské demokracie mají v chování lidí zabudované cosi, čemu se říká politick ý instinkt. Tedy zhruba tento přístup: Ne, že bych tu stranu miloval, ale volí m ji proto, abych omezil moc té druhé. Strana, která získá příliš mnoho moci, ji automaticky zneužívá ve svůj pros pěch.

Co ti vadí na panu Klausovi?

Protestuji, když začíná svoji řeč slovy: Každý rozumný člověk v tomto státě přece ví, že... - tím odsouvá všechny, kteří s ním nesouhlasí do pozice lidí nerozumných, polobláznů a politických idiotů. Každý rozumný člověk ví, že ráno vychází slunce. To beru. Ale ne všichni rozumní lidé musí mít stejný rozumný názor na ekonomickou reformu. Takhle se v demokracii neformuluje. Ve chvíli, k dy tohle slyším, se mi naježí chlup. To už jsme tu jednou měli. Nechci žít ve státě, kde takto mluví politici. Pro to křičím - a riskuji, že mi bude nasazen a psí hlava. Ale očekávám, že se popereme fair.

A písničky, které publikuješ?

To jsou častušky, nic jiného. Škleb nad tím, co v téhle zemi vidím. Zpupnos t člověka, který měl hodně naděje - a teď je moc zklamaný. Připomíná to situac i, kdy jsem musel odejít ze Svobodné Evropy - protože jsem byl někde jinde. Te ď chci odejít odtud. Tohleto není moje vlast, tou bylo Československo. Ale to už neexistuje.

Pokračování... Vybral a připravil: Radek DAVID