--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bičík Tomáš
Název: Svobodná Evropa - poprvé
Zdroj: NN Ročník........: 0004/019 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Svobodná Evropa - poprvé
V České republice dnes už ji prakticky málokdo poslouchá a ona sama potřebuje co nejdelší dobu k přežití, aby oddálila alespoň na nějaký čas svůj konec. Ten má podle prognózy nastat už v roce 1995. Každému z jejích zaměstnanců je to n aprosto jasné a tak se snaží být co nejdéle zaměstnán a pobírat na naše malé č eské poměry gáži na opravdu slušné výši. Je to pochopitelné a nelze se tomu an i příliš divit. Konec Svobodné Evropy znamená tedy i konec jejich práce v RFE. Pro ty staré "harcovníky" z 50. let to vlastně žádná tragedie není. Těch zůst al ve Svobodné Evropě už jen mizivý počet a ti, kteří se tam přece jen ještě s poradicky vyskytují, se chystají do penze. Ale pro "překabátěnce" z roku 1968, kteří se, nasadivše si škrabošku "lidské tváře", vetřeli do "štvavé vysílačky " Svobodné Evropy, pro ty je to malér. Do důchodu mají ještě dost daleko, i u nás se hranice pro odchod do důchodu díky Parlamentu zvýšila, a lukrativní zam ěstnání sehnat není ani pro člověka z RFE tak jednoduché. Dnes už Svobod né Ev ropě věří, ve srovnání s její bojovností z 50. a 60. let, jen hodně zanedbatel né procento veřejnosti. Dávno totiž už není to, co bývala.I Amerika, jinak boh atá země, je nucena šetřit a protože náklady na provoz rozhlasové stanice Svob odná Evropa platí Kongres USA, omezil z toho důvodu striktně výdaje na její či nnost proti původnímu záměru zrušit ji úplně. V Mnichově jsou náklady nepoměrn ě vyšší než v České republice (kde se platí skoro jako v některé rozvojové zem i). Z finančních důvodů se tedy bude RFE stěhovat po 40-tiletém působení v Mni chově do Prahy. O tom, kde by měla Svobodná Evropa konečně zakotvit a mít své definitivní sídlo se vedla po řadu uplynulých měsíců jednání na různých úrovní ch a s různými představiteli, počínaje hradní přímluvou přes kdejakou vlivnou osobu a v Českém rozhlasu konče. Úvahy se točily kolem bývalé budovy Federální ho shromáždění, uvažovalo se také o dosud nedostavěném objektu rozhlasu na Pan kráci a tak poslední rozhodnutí, ale opět ne konečné, padlo na Český rozhlas v e Vinohradské ulici 12. Za dobu čtyřleté existence rozhlasové stanice Svobodná Evropa v Praze to už bude vlastně její třetí stěhování, (nejprve do Jirchářů, potom do Vinohradské 46 a teď tedy o pár set metrů níže do Vinohradské 12). T o si opět vyžádá značné finanční částky a tyto peníze jdou prakticky z kapes a merických poplatníků. Z posledních jednání se ukazuje, že se tento záměr oprav du uskuteční a Radio Svobodná Evropa se do budovy Českého rozhlasu přestěhuje. Tím pak dozajista utrpí na svém někdejším výsadním postavení mezi doma poslou chanými rozhlasovými stanicemi. Ztratí i ten poslední zbytek své důvěryhodnost i a prestiže, které se po dlouhá desetiletí za doby komunistické diktatury těš ila a o kterou nyní díky svému prohradnímu politickému obratu úspěšně přichází . Obávám se, že postupem času dojde k ovlivňování obsahu vysílání prostředím, ve kterém budou její zaměstnanci pracovat a časem s nimi splyne a posluchači b udou těžko rozeznávat, zda poslouchají Svobodnou Evropu nebo Český rozhlas. Je jí existence pak už opravdu nebude potřebná, protože by bylo přepychem vydržov at si další hlásnou troubu Hradu a Parlamentu. A tak bohatí přece jenom nejsme , abychom mohli platit za laciné "zboží", prakticky už ve " výprodeji". Ani pe rsonální obsazení nově se formující české redakce Svobodné Evropy nevzbuzuje d ůvěru. Nebudeme "propírat" žaludek všem, mnozí z těch upřímných a poctivých si to nezaslouží, ale několik "těžkých kalibrů" (tělesnou vahou i postavením) za to stojí. A protože ryba smrdí od hlavy, začněme dnešním šéfem Radia Svobodné Evropy panem Pavlem Pecháčkem. Jeho žoviální, přátelské a nenucené chování vz buzuje u řady bezelstných lidí důvěru a sympatie, náboženské založení tomu jen om napomáhá (nakolik je opravdové a nakolik účelové je věcí svědomí pana Pechá čka). V současné době figuruje v seznamu agentů pod číslem 020740 15237. Nevyl učuji, že se dnes třeba ohání negativním lustračním osvědčením nebo jiným doku mentem, potvrzujícím mu jeho bezúhonnost. Ale na takové dokumenty musíme dívat trochu s nadhledem a trochu s podezřením. Řada lidí ví, jakým způsobem se zís kávaly, že o vydání jejich žadateli často rozhodovala osobní známost, velikost nebo váha "obálky" či jiné za námahu stojící pozornosti. Mohla to být také dů ležitost postu, který zájemce kdysi zastával a protože ho zastává třeba i nyní , mohla by na něho padnout hanba z jeho proradnosti. To je případ i pana Pechá čka, se kterým je veřejnost zčásti seznámena, ale neuškodí si ho znovu v někte rých pasážích připomenout.
V době, kdy jeho rodiče emigrovali a poté žili v cizině, starali se o Pavla Pe cháčka, který zůstal v Československu, jeho příbuzní. Jeho otec dr. Jaroslav P echáček (v Československu byl osobním tajemníkem Msgr. Josefa Šrámka) pracoval v emigraci ve Svobodné Evropě jako její spolupracovník a pozdější ředitel. Av šak o nějakou dobu později mohl syn Pavel s nepodstatnými překážkami studovat střední školu, po jejím ukončení zahájil studia na AMU v Praze. Pracoval také externě v Československém rozhlase na Vinohradské ulici č. 12, později jako re žisér některých pořadů. V roce 1968 odešel za rodiči do emigrace. Soudného člo věka, znalého zdejších poměrů z doby nejhlubší totality musí přinejmenším zara zit fakt, že syn, jehož otec byl ředitelem štvavé vysílačky Svobodná Evropa, m ohl bez vážnějších problémů získat vysokoškolské vzdělání a dokonce ještě v at raktivním oboru. Děti jiných, z hlubokého vnitřního přesvědčení nepřátel tehde jšího komunistického režimu byly šikanovány za mnohem menší a často banální pr ohřešky svých rodičů a útěk rodičů za hranice už byl důvodem k vypálení Kainov a znamení na čelo, které bylo zároveň poukázkou ne-li rovnou do kriminálu, tak alespoň k PTP. Byl prakticky odsouzen k práci pomocného dělníka nebo do učňov ské školy, ale téměř nikdy nemohl studovat na střední nebo na vysoké škole pří mo, pokud nepoužil nějakých ponižujících kliček nebo úskoků. Do konce svého ži vota byl ocejchován. Tady se v mnoha případech odehrály skutečné lidské traged ie, kdy lidé byli doslova vyháněni ze svých domovů, před jejich očima hordami zfanatizovaných dělnických kádrů rozkrádán jejich majetek, jehož hodnotu si ve svém primitivismu neuměli ani představit, dobytek odváděn do kolektivních stá jí, hospodářské stroje rozkrádány nebo házeny do starého železa. Toto bezpráví se konalo v masovém měřítku ve jménu budování socialismu a vítězství dělnické třídy. Za tím vším nelze udělat jen nějakou tlustou čáru, jak by si přál a ne jraději udělal pan Havel. Ano, jsem taky pro zapomenutí veškerého neřádstva, k terého se komunisti dopustili, ale až po řádném vyúčtování morálním i faktické m a odčinění všech křivd a zločinů, kterých se státní moc a její spolupracovní ci dopustili. Namalováním tlusté čáry by z toho všichni, včetně jejich ochránc e, vyšli hrozně moc lacino, ale zmařené lidské životy však pořád ještě volají po spravedlnosti. Spolupracovníků StB je v rozhlasové stanici Svobodná Evropa v Mnichově pořád ještě dost a kdyby se činnost jednotlivých jejích zaměstnanců zkoumala do detailu, vydalo by to bezesporu na pořádný skandál. A tak vypravo vánky páně Pecháčkovy o tom, jak vodil estébáky za nos, dělal si z nich legrac i (to by si troufnul jen jednou a pak by poznal, zač je toho loket) nebo je up lácel zahraničními bony od otce jenom proto, aby měl od nich pokoj, jsou hodny tak pohádek brouka Pytlíka z Ferdy mravence nebo se hodí do "besídky pomocné školy". Logicky uvažující člověk by takovým báchorkám nemohl uvěřit i kdyby se snažil sebevíc. Ale ještě k lustracím. Od dvou, na sobě naprosto nezávislých ale zcela spolehlivých osob, pracujících v bezpečnostní službě vím, že ten, kd o byl uveden v seznamech důvěrníků StB se do tohoto seznamu nedostal ani náhod ou, nedopatřením, omylem nebo snad zlomyslností či ze žertu StB. Každý, kdo v nich je uveden to přesně věděl, souhlasil s tím a také konkrétně znal své úkol y a jaké výsledky od něho StB očekává. To se týká i pana Pavla Pecháčka, souča sného představitele českého oddělení Radia Svobodná Evropa. Při vysokém IQ pan a Pecháčka nelze ani v nejmenším uvěřit jeho smyšlenkám, že si s StB hrál jako kočka s myší. Podle mých osobních zkušeností mohu potvrdit (a se mnou jistě i řada dalších), že by si tuto hru zahrál jen jedinkrát. Později by si už StB n enechala věšet bulíky na nos, ale napříště by byl tou myší on.
Když vypukla sametová revoluce, někteří ve Svobodné Evropě, především ti s "má slem na hlavě", viditelně znejistěli. Nevěděli, jak se politická situace vyvin e, kterým směrem se obrátí a jaký dopad bude mít jejich spolupráce s StB na je jich další setrvání ve "službách pravdy a svobody". Ale díky nezměrné laskavos ti pana Havla, který všechny zlotřilce uklidnil prohlášením, že si žádný "hon na čarodějnice" nepřeje, může dnes většina komunistů opět sebevědomě zvedat hl avy. Škoda, tehdy jeho slovo platilo skoro jako zákon, tolik jeho osobě lidé v ěřili a byli by za něho šli i do ohně. Kdyby byl tenkrát ukázal palcem k zemi, mohli jsme pokročit ve vyrovnání se s minulostí hezky daleko. Ale on tu morál ní lekci komunistům neuštědřil. Většina z nás ví, proč to neudělal. Hrál si sn ad tehdy na humanistu a spasitele národa. Možná ale, že měl strach, aby ho ten kalný proud nestrhl sebou a nesmetl s povrchu politického života.
Tomáš Bičík