--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: "Propaganda 2", aneb vzpomínky na budoucnost?
Zdroj: NN Ročník........: 0004/019 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Propaganda 2", aneb vzpomínky na budoucnost?

Anachronismus elit

Jak již jsem uvedl v minulém čísle, po druhé světové válce ve svobodném zednář ství definitivně převládl anglo-americký vliv, který z něho učinil již natrval o záležitost především byznysu. Přijetí do hnutí otevírá cestu ke známostem a v případě umělců, či prezidentů, ke slávě, či moci, ale především k možnosti d alší peníze "dělat". Z průměrně talentovaného dramatika lze přitom vyrobit dra matika světového a dokonce jej třeba, hodí-li se to, i obdarovat Nobelovou cen ou. Svobodní zednáři, pokud jim padnete do oka, vám toto všechno perfektně zař ídí a jejich pomoc bude přicházet často i velmi nečekaně. Když však zednáře ne budete mít rád, zle se vám povede na zemi. To poznal i velký odpůrce zednářstv í Ch. de Gaulle, který se stal po dobu výkonu své prezidentské funkce terčem m noha atentátů a poznává to dnes i Petr Cibulka, jehož mamince zaměstnankyně z brněnského daňového úřadu otevřeně řekla, že nepřestane kontrolovat firmu NN d okud si na ní přeci jenom něco nenajde (čím by se dala zlikvidovat?). Systém svobodného zednářství musíme z pohledu snah o uskutečnění přímé demokra cie, tedy jako každé elitářství považovat za anachronismus. Rozpornost elitářs kých snah, majících za cíl ať již změny pomocí bolševické revoluce, či napomáh ání nastolení fašistické diktatury, jichž se nakonec zednáři stali sami obětí dokazuje, že plánování dějin uskutečnit nelze. Ani doba počítačů nedokáže toti ž postihnout nekonečnost variant, kterými se události mohou ubírat. Vzhledem k tomu, že se jedná o nadnárodní tajné společenství, lze zednářství tolerovat p ouze jako ryze klubovou záležitost. Nemají v něm však co pohledávat ti, kteří se dostali do veřejných funkcí, neboť do nich mají být voleni občany a nikoliv dosazováni nadnárodními "kmotry". Stejně tak zpravodajské agentury by neměly sloužit zájmům elitářů, ale občanům z jejichž daní a nikoliv odjinud mají být placeny. Právo na informace by mělo být věcí veřejnou. Chovat se v tomto přípa dě tržně, je stejné jako kdybychom chtěli tolerovat volný obchod s jadernými z braněmi. Zednářské skandály, které občas ve světě propuknou ostatně dokazují, že toto kdysi nesporně pokrokové hnutí se již dávno dostalo na zcestí. Snahy n ezveřejňovat žádné údaje o současných aktivitách zednářských lóží u nás a obzv láště cokoliv o působení lóže "P 2" ve světě, je symptomatické právě pro okolí pražského tzv."humanistického" Hradu. Přitom bychom neměli zapomínat, že naše země má dnes s Itálií, která se po válce zbavila fašistické diktatury jako my nedávno komunismu, mnoho společného. Dokazují to i poslední aféry, které po t éto změně otřásají a budou jistě ještě dlouho otřásat v řetězové reakci ovzduš ím veřejného dění u nás a u nichž se podoba s italskou podnikatelsko - politic kou scénou 70. a 80. let jeví často až dojemně podobná. Zneužití italských pol itických stran, které ke svému udržování mají právo vyvíjet dokonce i podnikat elskou činnost, by se nemělo stát pro nás vzorem. Protože u nás již delší dobu působí nadnárodní Lions sdružující především smetánku polistopadových zbohatl íků, měli bychom trvat na tom, aby poskytl veřejnosti o sobě, tak jak je to po žadováno i v jiných zemích, přehled své činnosti a především jmenný seznam svý ch členů.

Calvi

Italský "Grand Orient", byl před druhou světovou válkou spíše Orientem malým, neboť v jeho zhruba 500 lóžích zasedalo přibližně jen 18. 000 zasvěcenců. Přes tože jim byla pokrytecky vytýkána ze strany jejich amerických bratrů vůči prof ánní veřejnosti, až příliš velká "neprůhlednost" ( ještě horší dnes v Čechách, kde o současném působení zednářských lóží a jejich obsazení parlamentními, či vládními činiteli nesmí být občan informován!), přesto se tito američtí bratř i - ať již šlo o "severní" větev z Bostonu, či "jižní", se sídlem ve Washingto nu, nerozpakovali poslat počátkem 60. let svým italským souvěrcům účet na tučn é "výpalné". Vztahy mezi italskými zednáři a papežským stolcem v té době nebyl y příliš vřelé. Teprve na II. vatikánském koncilu 1962 se objevil návrh požadu jící větší toleranci mimo jiné i k zednářskému hnutí. Tento postoj byl však po zději a to 17. 2. 1981 ( po některých vatikánských informacích o podvratných a kcích lóže "Propaganda 2" a po provalení Sindonovy aféry, který patřil mezi tř i slavné "hvězdy" lóže, vedle Gellima a Roberta Calviho), přeci jen zase změně n.

Představitel "P 2" Roberto Calvi jako prezident bankovního domu Banco Ambrosia no s uloženým kapitálem 14. 000 miliard lir, však přesto využil tohoto téměř d evatenáctiletého příměří a infiltroval Vatikán způsobem, že ten byl nakonec v jeho bance angažován sedmnáctiprocentním podílem. V Calviho finančním impériu, vybudovaném na nastrčených holdingových společnostech, mizely záhadně jako v tlamě molochově nejen miliony obratně předisponované na stavební podniky, a ji nam, ale i peníze drobných důvěřivých střadatelů. (V případě naší banky Bohémi a jde o podobnost jistě jen čistě náhodnou. Jejich vkladatelům je sice vyčítán o, že si neobstarali informace o lidech, kterým peníze svěřují, nikde však nen í popsán návod jak je spolehlivě mimo líbivé prospekty zjistit a novinářů, kte ří by riskovali život na jejich získání je žalostně málo. Nehledě k tomu mezi podvedenými střádali zas není tolik těch, kteří si mohou dovolit platit vlastn í zpravodajské služby, u kterých ostatně platí, že dostane dobré informace pou ze ten, kdo dá více. Státní záruka, poskytovaná opět z peněz daňových poplatní ků, v případě vkladatelů banky Bohémia, je pouze obrana před zmatkem a aby se střadatelé nezalekli peníze ukládat. Je totiž jasné, že a to nejen bez těchto malých důvěřivců by neměli naši velcí zloději co krást.)

Velmistr lóže Don Licio Gelli měl pak za úkol Calviho finanční machinace krýt po politické rovině svými zednářskými styky s vedením nejdůležitějších vládníc h stran. Calvi byl zas specialistou především v oblasti úniku kapitálu. Prodáv al akcie podniků patřícím Banco Ambrosiano do Švýcarska ( samozřejmě ale, že f irmám a bankám, které měl pod kontrolou) a získával je zpět za přemrštěné ceny . Rozdíl připisoval na svá zahraniční konta. Calviho banka se tak stala základ ním finančním centrem lóže "P 2" a jejich podnikatelských kruhů, zabývajících se výnosnými dodávkami zbraní nejrůznějším zámořským diktaturám. Potřebné kryt í pro tyto obchody obstarávali spolupracovníci tajných služeb. Calviho smrt př išla nečekaně a překvapila celý tehdejší svět. Dodnes zůstává záhadou jak se m ohl tento nesportovní dvaašedesátiletý bankéř, navíc trpící závratí oběsit 18. června 1982 po pás ponořen do řeky Temže u mostního pilíře, na tak nepřístupn ém místě, jaké by mu mohla závidět snad jen špičková artistická esa. Stejně ja ko trest, který byl pravděpodobně vykonán z loďky tak i most sám nesoucí název Černých bratří, však až příliš vyvolává vzpomínky na zednářskou rituální preh istorii.

Sindona

Protože se ne nadarmo těmto útvarům parazitujících na lidské společnosti říká chobotnice, další z chapadel s nervovými organizačními zauzlinami a tepnami pr oudících milionů obhospodařoval jiný z čelných zednářských "zasvěcenců" Michel e Sindona. Šlo o jméno známého člena "protifašistického odboje", můžeme-li tak vůbec nazvat mafiánskou opozici proti Mussoliniho zásahům na potření sicilské mafie. Americké vylodění přišlo Sindonovi vhod, neboť mu pomohlo upoutat na s ebe pozornost zednářských přátel z USA. Díky těmto novým známostem si začal bu dovat závratnou podnikatelskou kariéru. Také chapadlo jeho obrovské finanční ř íše, která se mu nakonec stala osudná, sahalo až do Vatikánu. Na druhé straně jeho vřelé styky s mafií mu současně otevírali dveře státních firem. V době sv ého největšího rozkvětu, měl Sindona pod kontrolou zhruba 140 obchodních spole čností v 10 zemích. Život peněz zde pulzoval díky obratnému zamlžování pohybu milionových částek, včetně těch fiktivních dlužných, zpronevěřených jejich neu stálým převáděním mezi milánským ústředím a bankovními institucemi, založeným za tímto účelem Sindonou ve Švýcarsku. Vskutku alchymisticky vedenou transmuta cí mizeli při těchto transakcích nejenom peníze drobných šetřílků, stejně jako v případě Calviho, ale i peníze firem státních, Vatikánu a sicilské mafie. Ne lze se divit, že Sindonův příliš nezednářsky vyzývavý systém začal časem budit pozornost peněžního ústavu Banco d Italia. Vzhledem k Sindonovým velkorysým f inančním darům ve prospěch italské provládní křesťanské demokracie (odhaduje s e, že dosahovaly až 13 miliard lir), však tyto zprávy zůstávaly bez odezvy. Fi nančně podporoval všechny kampaně této strany, včetně zamítnutí rozvodového zá kona. Po neúspěšném dolarovém boomu, který tak nečekaně ukončila ropná krize a poté co se v r. 1974 položila s nekrytými 258 miliardami lir jeho oblíbená Ba nca Privata Italiana opustilo ho štěstí i v jeho newyorské Franklin National B ank, kde chybělo na účtu 45 milionů dolarů. Sindona proto usoudil , že přišel čas, kdy bude muset něco učinit také na svoji obranu. Neztrácel čas a obrátil se o pomoc ke svým vlivným americkým zednářským bratrům. Richard Nixon, na jeh ož volební fond přispěl jedním milionem dolarů, bohužel po nešťastné aféře a k Sindonově velkému zklamání, opouštěl právě prezidentské křeslo. To však nikte rak nebránilo ostatním "humanistickým dobrodincům" a tak vznikl "Výbor na obra nu Sindony". Na čele tohoto výboru stáli bývalý Nixonův ministr financí a ilio nský finanční magnát David Kennedy a bývalý texaský guvernér John Connaly. Poz adu nezůstala ani věrná "Cosa nostra" s klanem Johna Gambina z Brooklynu. To v šechno nebylo ale našemu finančnímu démonovi přesto nic platné a americká just ice nejúspěšnějšího Itala roku 1973, přesto odsoudila za podvody a machinace k pětadvaceti letům žaláře a k pokutě směšných 207. 000 US dolarů. Po složení k auce 3 milionů dolarů však byl Sindona opět propuštěn na svobodu. Ale to se ji ž na něho vrhali další nepřátelé, jako třeba daňový expert Giorgio Ambrosoli, který ale nedlouho po příliš projevené horlivosti s jakou se zajímal o Sindono vy přehmaty ukončil život provrtán dvěma kulkami záhadně vystřelenými odkudsi ze zálohy. Po něm, poté co též projevil o Sindona nadměrný zájem, pokračoval v odchodu na věčnost i šéf protigangové skupiny Boris Giuliani, jehož patronou ráže 7, 65, zastřelil při pití kávy v bistru, když se dostal příliš neprozřete lně z okruhu své ochranky, jakýsi zasněný mladík, který se pochopitelně rychle vytratil, aniž by zaplatil útratu. Po svém nečekaném útěku, ze kterého se vša k Sindona vrátil s podivně prostřelenou nohou, byl opět odsouzen italskými sou dy k dalším dvěma a půl letům žaláře za fingování únosu a pokus uniknout soudu . Ve vězení, kde žehlil košile si však Sindona opět dlouho nepobyl. Gelli

Na rozdíl od Sindony, věřícího, že moc jsou peníze, Gelli rozpoznal, že pramen y skutečné moci jsou především v informacích. O opravdovém významu jeho osoby napovídá i skutečnost, že tento svého času zdánlivě nenápadný podnikatel byl p ozván do USA na slavnostní prezidentské inaugurace Jamese Cartera a Ronalda Re agana. Rád se též chlubíval, že za funkce mu vděčí řada lidí, mimo jiné prý i prezident Italské republiky a křesťanský demokrat Giovanni Leone. Ví se o něm, že o protialiandovském puči v Chile byl informován dokonce čtyři dny před jeh o provedením. Protože mu stál v jeho italských plánech v cestě expremiér Aldo Moro, svolal Gelli podle Picchiottiho svědectví koncem roku 1977 poradu nejvyš ích armádních činitelů a šéfů tajných služeb a vyzval je, aby všemožným způsob em naplnění Morových snah zabránili. V žádném případě mi tu však nejde o obhaj obu levicového politika, který byl vzápětí nato v r. 1978 zavražděn teroristy Rudých brigád, ale o ilustrování elitářského pozadí tohoto případu, ve k terém levicoví extrémisté sloužili jak se zdá pouze coby vražedný nástroj. Ostatně existují celé fascikly důkazů o tom jak se zednáři na všech služebních postech zpravodajských služeb snažili své podřízené úmyslně svádět ze správných stop, či nevyužívali možnosti, podle kterých by se dal Aldo Moro zachránit. V praxi prý probíhal tento postup podle některých dokladů takto: Dva dny po únosu vol ali na policii nájemníci domu via Gradolim, kteří nabyli podezření, že v jedno m z bytů vše naznačuje, že by se v něm mohli skrývat teroristé. Policejní důst ojník jim nato přislíbil, že podezřelé vyslechne vyšetřovatel jakýsi dr. Ellio Cioppa - držitel zednářské legitimace s číslem 1890. Ten však jejich oznámení nechal bez povšimnutí. V téže době jiný zednář, generál Santovito pečlivě roz šiřoval verzi, že únos mají na svědomí cizí mezinárodní specialisté. Když však byla policii anonymním telefonátem sdělena jména pachatelů a dokonce i místa jejich pobytu, skončila tato informace u prefekta Guccioneho, pověřeného mj. t aké velením nad telefonními ústřednami všech institucí, zapojených do pátrání po Morovi. Trestuhodná nedbalost Guicciona pak spočívá v tom, že předal tuto z právu dále, až s měsíčním spožděním, když bylo po všem a Aldo Moro byl zavražd ěn. Guccionovo členské číslo v lóži "P 2" bylo 136. Jak poučné. Jsem přesvědče n, že by také naši společnosti prospělo, kdyby takhle mohli být u nás sledován i při své činnosti, nejen agenti, ale především důstojníci StB. Nejsou snad al e ti, kteří se těchto estébáků zastávají poněkud podobni těm, kteří kryjí obdo bné podvratné živly v Itálii?

Gelli na této již uvedené poradě dokonce vyzýval k omezení některých základníc h svobod, včetně zavedení kontroly nad tiskem, pozastavení činnosti odborů, re formy soudního systému a ústavy vůbec, zrušení parlamentních imunit a posílení prezidentských pravomocí v míře připomínající diktaturu. Zde prosím opět lask avého čtenáře, aby posoudil zda shoda se snahami, některých našich vládních či nitelů o podobné kosmetické úpravy u nás, je čistě jen náhodná.

Kapitolou samu pro sebe tvoří v historii Gelliho lóže i dodávky moderních fran couzských raket Exocet do Argentiny v časech britsko-argentinské války o Falkl andské ostrovy v r. 1982. Sám Gelli se tehdy - již jako marně hledaná osoba - ujal na černém trhu obstarat rakety tohoto typu. Třebaže se ale britská tajná služba o jeho jednání s firmou Aérospatiale dozvěděla a zalarmovala za tímto ú čelem italské zvláštní komando, tak to vzápětí nato, když obklíčilo místo jedn ání, narazilo na nepropustnou hráz francouzských agentů, které zatčení Gella z nemožnili. Mnohé indicie nasvědčují však tomu, že Gelli nejednal na vlastní pě st, ale že skutečnou hlavou lóže "Propagandy 2" byl předseda vlády Giulio Andr eotti. Ostatně ani Aldo Moro jak se prokázalo u turinského soudu neměl příliš čisté ruce, jak dokazuje jeho korupční účast v aféře ve státních ropných podni cích z počátku 70. let a jejich předisponování ze švýcarských bank na konta kř esťanskodemokratické strany.

Když vládnout - tak dnes!

Za zamyšlení stojí, že ani jedno z těchto zednářských es lóže "P 2" není vylož eně židovského původu. Humbuk z důvodu tak zvaného antisemitismu živí totiž ja ko kouřovou clonu zednáři sami (jak jsem již ostatně zveřejnil v minulých čísl ech v materiálech o chování Sorose), využívajíce tak legend v obecném povědomí z počátku tohoto století, vytvořených fantasii Ludendorffovou a jemu podobnýc h, či vyšlých jako třeba "Protokoly siónských mudrců" z dílny carské tajné pol icie. Dnes schematicky uvažující osoby svádějící všechny problémy světa na žid y obratně zneužívají také arabské, ale i kágébácko-estébácké zpravodajské agen tury. Znovu opakuji, o čemž jsem se zmínil již na začátku této kapitoly, že pl ánování světovlády podle představ vytvořených dopředu není, a ani nikdy nebude v lidských silách, protože nekonečno možností jaké skýtá vývoj, nemůžeme nikd y obsáhnout omezenými prostředky. To ovšem nevylučuje, že když nelze plánovat vládu do budoucna, že nelze vládnout již dnes. A právě tímto pravidlem se svět ové finančnické centrum řídí.

Musím se tu také zmínit o údajné svobodě sdělovacích prostředků, která odpovíd á především míře finančního zázemí, jež je z valné většiny utajené a provést o pět malé srovnání s italskou stranou. Není totiž bez zajímavosti, že Nuccio Fa va, ředitel televizních novin italské státní stanice RAI, byl nucen v létě 199 0 rezignovat na svoji funkci za to, že povolil vysílání čtyřdílného seriálu o spolupráci mezi CIA a lóží "P 2", v němž jeden z klíčových svědků je i americk ý podnikatel a údajně bývalý agent CIA Richard Brennecke, vypovídající o svých někdejších nákupech zbraní v Československu pro potřeby italských teroristick ých skupin. Je těžké pochopit proč není tato věc u nás dávno již vyšetřena a z veřejněna, pokud nechápeme ovšem i toto jako důkaz o pokračování kontinuity ko munistického režimu s režimem polistopadovým.

Obdobně ohledy s jakými zacházejí úřady s Liciem Gellim z "P 2" na první pohle d připomínají "toleranci" prokazovanou bývalým komunistickým zločincům v posko munistických zemích. Gelli, jehož hotovost uložená na švýcarských kontech se o dhaduje na pouhých 100 milionů švýcarských franků, se díky svému zhoršujícímu zdravotnímu stavu hodlá vrátit ze svého švýcarského vyhnanství, se získanou pr ávní "imunitou", maximálně do domácího vězení. Jeho zločiny včetně financování teroristických akcí a tím i jeho prokazatelný podíl na atentátu na nádraží v Bologni jsou totiž švýcarskou justicí charakterizované pouze jako "politické". České svobodné zednářství zastřešeno Národní velikou lóží se vrátilo z mannhei mského, ale i nemannheimského exilu k nám 5. dubna 1990. Třebaže se tváří jako poněkud archaická rekvizita poskytující útočiště "romantikům", kteří údajně t ouží po vymanění z ubíjející průměrnosti a proto usilují o vstup do prestižníh o klubu, nelze vyloučit, že u nás má za úkol hrát roli pouhého dublera. Osobně jsem však přesvědčen, že skutečný vysoký hodnostář zednářů u nás působí již d ávno a je v čelné vládní funkci stejně jako byl svého času v Itálii i několikr át za sebou zvolený Giulio Andreotti.

zpracoval Luboš Vydra