--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: O kulatém čtverečku a suchém hadru na dně mořském
Zdroj: NN Ročník........: 0004/020 Str.: 022
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

O KULATÉM ČTVEREČKU A SUCHÉM HADRU NA DNĚ MOŘSKÉM.

Miloš Zeman, předseda našich socdémáků se nechal slyšet, že listopadová revoluce byla dílem odborářů. Svým výrokem se dostal na TV NOVA v "Lize politiků" na druhé místo, hned za ministrem Baudyšem s jeho teorií řešení situace v býv. Jugoslávii.

Ona to zase taková švanda není, ba dá se říci, že z pohledu nemarxistické levice, kam se ČSSD hrdě hlásí (byť plna bývalých marxistů) to je dokonce i pravda.

Levičáctví je jakási přenosná choroba snílků a datuje se zřejmě od doby, kdy Ježíš Kristus lámal chléb a sytil hladové. To, že z bochníku neubývalo je pro levičáka fakt, o kterém je ztrátou času přemýšlet po důvodech.

Zásadní rozdíl mezi levicí nemarxistickou a marxisty je v tom, že jeden je ochoten o své pravdě diskutovat, kdežto druhý je názoru, že s pravdou se nediskutuje a mrtvý nepřítel - žádný nepřítel.

Je to samozřejmě velice zjednodušené rozlišení, ale v podstatě vystihující. Měli jsme tu ukrutnou smůlu, že jsme dlouho, velice dlouho, prakticky celý produktivní věk 1,5 generace žili ve společnosti umělé, v níž vše bylo přizpůsobené demagogii o beztřídní společnosti v níž vládne pracující lid. Pod rouškou této utopie nám vyrostla třída nadlidí s červenou knížkou, neboť rovnoprávnost a rovnostářství není totéž. Rovnoprávnost je v demokratických systémech samozřejmostí. Rovnostářství je utopie neslučitelná s podstatou lidské existence a jejích rozdílů. Tak, jako pro daktiloskopii jsou důkazem otisky prstů, neboť se nenajdou dva shodní jedinci, tak i naše individuální schopnosti, píle, inteligence a charakterové vlastnosti jsou různé. Celá léta jsme byli krmeni teorii o vykořisťování člověka člověkem, v nelidském kapitalismu. V socialismu jsme se dočkali vykořisťování člověkem člověka, v potlačování osobnosti sestřihem anglického trávníčku. Konečně na nereálnost této utopie v praxi přišli i naši soudruzi, takže vlastně již v padesátých letech jsme společenské třídy měli, ovšem výběr druhu nešel přirozenou cestou, ale přes filtr členství v partaji oné zrůdné demagogie.

Zase byli lepší a horší, ovšem výběr dle komunistických kriterií. Zelenou měli buď jedinci s vrozenou vadou logického uvažování, v krvi zafixovanou diktaturou proletariátu, nebo ti, co byli ochotni prolhat celý život. Důsledkem bylo, že schopní k seberealizaci byli nuceni si vypěstovat charakterovou vadu. Charakterové deformace vám žádná revoluce neodstraní, proto vývoj po listopadu 1989 i v koalici vítězné, tak říkajíc pravicové, je kuriozním křížením levico- pravého tolerování a krytí lumpáren.

Komunisticky žít, socialisticky pracovat.

Marx-leninští vědci do nás hustili prakticky od peřinky svou ideologii, až se jim podařilo v informačním vakuu předělat myšlení lidí. Do ulic v listopadu vyšli lidé s vědomím, co nechtějí. Jen málo jich však vědělo, co vlastně chtějí. Proto bylo tak snadné získat jejich hlas u volebních uren. Stačilo kritizovat to co bylo a slibovat, že bude lépe. Proto je i dále poměrně snadné nejen říkat něco jiného než odpovídá skutkům, ale veškerá negativa vítězné a tudíž vládnoucí koalice svádět na politický směr a bodovat pro opozici. Po listopadu se stalo moderním být pravičákem. Lze úspěšně pod hlavičkou pravicové strany hlásat levicové názory, lidé to nepoznají. V širších souvislostech lze zmapovat politický vývoj v postkomunistických státech a dojdeme tak k pochopení scénáře předem připraveného. Po pádu komunismu musel přijít revoluční opak . V lehce manipulovatelném davu snadná práce přesvědčit jej pragmatickou aplikací opaku, aby v příštích volbách dali opět hlas levici. Konečně té správné, nemarxistické. Jen se rozhlédněme. V Polsku se tak již stalo a v posledních dnech i v Maďarsku. Koncepce je jasná -nepřevlékali jedinci kabáty. Kabát převlékl celý režim. Hospodářské embargo komunistických států bylo takové, že jsme stáli před totálním krachem, který by dokázal, že komunismus je totéž co hladomor.

Od památného roku 1989 , tedy údajně politického převratu, kdy se kupodivu komunisté přerodili v kapitalisty a upevnili si hospodářskou moc její privatizací, v příštích volbách jim zmatení dáte i moc politickou. Zase tu svobodně zvítězí levice, divadlo před světem dokonáno, a budeme v Evropě ! Promiňte mi mou tvrdost, jdeme jako stádo na porážku se stále stejnou ohlávkou kolem krku. Nesnažíme se myslet, přejímáme, hledáme mesiáše, kdo za nás naše trable vyřeší. V podstatě se chceme mít co nejlépe a co nejméně pro to udělat.

Pravice.

Být pravičákem neznamená být jen antikomunistou. To je sice samozřejmé, ale nestačí to. Znamená to zcela jiné chápání na chod společnosti. Pravicová politika vychází z podpory iniciativy a schopností. Má tendenci co nejvíce motivovat lidi k samostatnosti a podnikavosti. Je, velice lapidárně řečeno, politikou zaměstnavatelů. Každý podnikatel má snahu co nejvyšších výsledků své činnosti a tudíž co nejnižší daně. Tyto podmínky motivují co nejširší vrstvu k osamostatnění a roste tzv.střední podnikatelský stav, který je de facto základem státu. Čím větší střední stav, tím bohatší stát. Vsugerovávaný nesmysl o kapitalistech nic nedělajících, jen hodujících na vykořisťované dělnické třídě, je stejná pohádka jako ta o sedmihlavé saňi a sežrané princezně. Socialistický ředitel podniku prakticky zkrachovat nemůže v přerozdělovacím státním systému plánovaného hospodářství. Majitel firmy ano. Mají-li schopnosti zelenou v podmínkách podnikání, nejde ani tak o pár bohatých magnátů, jako spíše o střední a drobné podnikatele. Žádný dobrý podnikatel své zisky neutratí na Rivieře v kasinu, ale investuje do rozšíření své živnosti. Tím zvyšuje i úroveň státního hospodářství. Dává více pracovních příležitostí, snižuje nezaměstnanost, vytváří podmínky trhu práce a jejího odpovídajícího ohodnocení. Vytváří přirozené podmínky tím pádem ve všech oblastech hospodářství, jinými slovy roste kupní síla. Levice.

Jsme jenom lidé. V tom je řečeno vše. Kdybychom byli dokonalí, nebylo by třeba justice a zákonů, policie a věznic. Jako máme dvě ruce a dvě nohy, musí být nutně i vyvážené myšlení a skutky. Nelze přece soudit, že mám dvě nohy ale křivé, kdežto soused jen jednu ale za to krásně rostlou. Samozřejmě, že vše je zneužitelné a ideální je vyváženost a přirozená regulace. Opakuji : regulace přirozená, nikoliv diktovaná.

Ve státě, kde je spokojenost občanů, je funkční levice i pravice, vzájemně se korigující. Levicové myšlení je politikou zaměstnaneckou. Nikoliv zjednodušeně politikou sociální, jak je nám stále vsugerováváno po léta, což znamená, že opakem je politika asociální.

Levicové myšlení v podstatě spočívá v teorii, že všichni mají právo mít se dobře a pokud možno, všichni stejně. Z toho vyplývá, že schopní musí ještě přidat ve výkonu, protože jsme jedna velká rodina a v rodině se nedělají u talíře rozdíly . Je důležitá porce na míse, nikoliv okolnost, zda jedlík nemůže a nebo nechce se sám namáhat. Koupí-li se nové boty, potom se kolektivně hlasuje, kdo je nejpotřebnější. Živitel do toho nemá co mluvit. Teorie pro snílky a romantiky a nelze se divit, že jsou jí plni umělci a intlektuálové. Ať o tom klidně píší, jen proboha z nich nedělejme spasitele lidstva, nebo prezidenty. Na čelná místa je potřeba zdravý rozum. Ruku v ruce s touto představou sociální spravedlnosti kráčí závist. Co ta nadělá, jsou naše poslední dějiny dokladem. Levice se snaží o co největší sociální zázemí pracující vrstvy. Co největší nemocenské, co nejdelší dovolené, co nejširší výhody specifické pro jednotlivé rezorty ( zaměstnanecké jízdné, tarif služeb a energie, rekreace). Samozřejmě na to je třeba mít. Nejjednodušší je státní dotace a proto je třeba co nejsilnější státní hospodářskou sféru, což vede samozřejmě k potlačování podnikavosti, neboť nutně následuje i omezená možnost soukromého podnikání. (Dejme tomu v počtu zaměstnanců, hrubého výnosu, zisku). Pro komunisty řešení velice jednoduché, prostě soukromý nebude ani ševcovský verpánek. Kam potom vedou např.služby obyvatelstvu jsme všichni bohatí. Zkušenostmi. V nekomunistických levicových systémech je regulace podnikání nepřímá, v daňovém systému. Dochází potom k úkazu, že když spočtete skutečný zisk odpočtem přímých a nepřímých nákladů, dojdete ke zjištění, že vaše námaha je neúměrná výsledku a že si v klidu za stejné peníze odpracujete 8 hodin ve státním podniku a zbytek dne si "budete válet šunky".

Dokonce i když vaše pracovní výsledky nebudou k ničemu, moc se toho nezmění, máte nárok na dávky v nezaměstnanosti a budete-li šikovný, stačí vždy odpracovat jen několik týdnů v roce a proflinkáte se až do stáří. V nekomunistické společnosti ovšem. V komunistické jste měli v ústavě právo na práci, zdánlivou vymoženost, ve skutečnosti v absolutní neexistenci svobody jste se stali kriminálním živlem pokud si stát usmyslel, že se pro své názory a neproletářský původ nehodíte jinám, než k pásové výrobě a vy jste odmítli. Nutnost vyváženosti obou směrů politického náhledu je patrna ne v postkomunistickém světě, to je kuriozita, ale i ve státech, kde převážně měla hlavní slovo po léta levice. Příkladně Švédsko, Francie a Italie.

Pravicové odborové svazy ?

Nedavno někdo pro NN napsal, dle mého výstižný článek o Švédsku, kde se zmiňoval i o odborových svazech. V polemice kolem něho, padl názor, že odstřelil bez rozdílu odbory a tudíž i pravicové odborové svazy. Článek nebyl publikován. Nicméně argument o pravicovosti odborů, či jejich části je totéž, co povídání o kulatém čtverečku. Nic proti odborům, jejich činnost je nutná právě tak, jako již zmíněná vyváženost levice a pravice. Protože však jsou organizací zaměstnaneckou, hájící zájmy zaměstnanců, jsou svým významem levicové. Mohu tvrdit, a bude to i pravda, že jsou odborové svazy, rozumně přistupující k dohodám u kulatého stolu a jejich požadavky jsou reálné. Nikdy však nemohu říci, že je nějaký odborový svaz pravicový, protože myšlenka, že by se podnikateská sféra sdružovala v jakýchsi odborech, je nesmysl. K podobnému účelu v rovině zaměstnavatelské, či-li podnikatelské, slouží hospodářské a obchodní komory. U nás jak pan ministr Dlouhý, tak pan ministr Dyba jejich funkčnost podceňují. Jak by ne! Aby viděli podnikatelé do karet renomovaným exsoudruhům a ti museli odkrýt své hospodaření a původy zisku ? Hlavně těch počátečních, v původu kapitálu.

V cizině, řečené "západní", jinými slovy v krajině civilizované, jsou odbory obávaným partnerem , který má vážnost a úctu. Proto každý rozumně uvažující zaměstnanec je odborově organizován a měsíční členský příspěvek není nijak malý. Sociální výhody si tak vlastně zaměstnanci z větší části hradí sami a pochopitelně i své placené funkcionáře. Také není paušální, ale individuální, dle sociálních záruk, které poskytuje ten který odborový svaz. Doplácí příkladně rozdíl dávek v nezaměstnanosti do výše posledního platu, připlácí v nemocenském, v mateřské dovolené, pořádá rekvalifikace, zajišťuje advokátní poradny, příplatky na vdovské a sirotčí důchody atd. Není také podmínkou být organizován v odborovém svazu v profesi, v níž pracujete. Jste-li zaměstnám příkladně v těžkém průmyslu a měsíční příspěvek do profesního odborového svazu je pro vás finančně neúnosný, není problémem být členem odborového svazu pracovníků masného průmyslu, ovšem musíte počítat i s tím, že sociální zázemí je nižší, úměrné výši členského příspěvku.

V tragikomedii absurdního charakteru naší společnosti před listopadem bylo dáno, že co Čech to zaměstnanec a i odborář jednotných odborů. Nebýt v KSČ znamenalo nemít nárok na slušný plat, na vzdělání. Nebýt v odborech, ani na kolekci pro děti o vánočních svátcích, i když vás přišla bratru při průměrné tehdejší mzdě 2.500 Kčs - 12 x 25 kč, tj. 300 Kčs a ta samá stála v obchodě 45,-Kčs. Inu, funkcionářů bylo tolik co členů a jejich platy vyšší než mzda průměrná. Na výběrovou zahraniční rekreaci, byl výběr náročný, nejlepším z nejlepších, což bylo zase to členství ve straně.

To však zdaleka není všechno. Jelikož si vládl lid, ten nejlepší , kdo si sedl na křeslo vedoucího pracovníka, nebyl zrovna nejkvalitnější odborník, nýbrž dle kádrového pořádku kádr nomenklaturní, který to s komunismem myslel dobře a proto i komunismus to myslel dobře s ním. Převelice často byl vytížen funkcí i odborářskou. Když si chudák sekretářka šla stěžovat na odbory, že nemá ráda když jí soudruh ředitel poplácává po zadečku a proto nebere premie, dost často si stěžovala jednomu a tomu samému. Inu, šli jsme po vzoru SSSR a to byla přece země zázraků !

Postkomunistické fígle postkomunistických odborů.

Není to tak dávno, kdy nám naše porevoluční odbory předvedly na Staroměstském náměstí v Praze, jak si představují svojí činnost v novém společenském řádu. Těžko byste vysvětlili stále stejným funkcionářům, že demonstrace, manifestace a stávky jsou nezdravou nátlakovou metodou, která nemůže dojít k oboustrannému uspokojivému řešení. Oni se léta učili, že v kapitalismu je to zbraň na vykořisťovatele, nu tak to praktikují. Vem kde vem, ale dej. Na druhou stranu, naše komunistická a tudíž materialistická , pragmatická pravice, těžko může slyšet jiný hlas, než svůj. Jen jeden vždy byl správný.

Vyprávějte odborovým předákům, že stávka na "Západě" je hrazena z fondů odborových svazů, včetně ušlé mzdy, tudíž z prostředků stávkujících a nikoliv všemi daňovými poplatníky. Vysvětlete "pravici" ala ČR, že podnikatelé se bojí stávek pro ztrátu trhu, dobrého jména a ušlého zisku ze zastavené výroby. Na "Západě" , přiznejme si, nevidí podnikatel (zvláště střední a drobný) rád, má-li v zaměstnaneckém poměru odboráře obzvlášť silného svazu. Důvod je jednoduchý. Musí naprosto přesně dodržovat sjednané pracovní podmínky - jinak.. Ze stejných důvodů však oponovat se neodváží.

I naši odboráři hodlají a zřejmě asi nejlépe " uzákonit" ( u nás je zákon s velkým "Z" něco jako v Knize džunglí), aby odbory byly akceptovány v soukromém sektoru a to tak, aby byl vyčleněn prostor (kancelář) pro jejich činnost a staly se partnery pracovních porad. Myslím, že není třeba komentovat. Což se nezdržovat a zakládat rovnou Brigády socialistické práce ?

Jak sovětské tanky nejen osvobodily Československo od reakčních živlů koncem šedesátých let, ale pomátly celou Evropu a intelektuály celého světa.

Když jsme tak konečně na jaře v roce 1968 počali pod vedením komunistické strany, ( vzácně najednou tolerantní obrozením), budovat spravedlivou společnost, pozornost levice celého světa byla upoutána. Prestiž levicového smýšlení utrpěla po druhé světové válce velice vývojem v socialistickém bloku, jen těžko zacelitelnou ránu. Ejhle, nemožné možným se stalo. Bohužel sovětští zachránci tomuto experimentu udělali rychlý konec. Bohužel hlavně proto, že by se záhy ukázalo, že se jedná o experiment neživotaschopný. Proč, teď právě dočítáte. Dvě nohy, dvě ruce, nosí jednu hlavu. Konečně, nedavno probíhala konference k tehdejšímu "Pražskému jaru" a myslím, že dokumentuje nejlépe, že nebyli pozváni ani tehdejší představitelé přípravného výboru KAN a K 231, tehdejší zástupci politické opozice, ale za to pan Dientsbier zasedl k jednomu stolu se Zdeňek Mlynářem, jehož podpis se stkví pod moskevskými protokoly a s prvním polistopadovým předsedou české vlády také tehdejším reformovaným komunistou, (mimochodem autorem myšlenky federálního dvoudomku), panem Petrem Pithartem.

Levicové síly ve světě a zvláště v Evropě však nabyly přesvědčení, že nebýt násilí, ukázalo by se, že zdravé levicové hnutí dokáže setřást jho komunismu a nastolit společnost, pro svět ukázkovou. Největší ranou pro levici totiž bylo "stmelení" soc.demokracie a komunistů v socialistickém bloku, neboť stíralo pro levici nebetyčný rozdíl v myšlení sociálním a marxisticko-leninském. Tato "rehabilitace" byť jen pomyslná, pomohla posílit vliv levicových trendů a byla živena našimi emigranty osmašedesátníky, viz právě citovaný Zd. Mlynář a další. Když odmyslíme všechny další aspekty, CH 77 byla ze zahraničí podporována zvláště zleva, v naději v konečné vítězství pracujícího lidu. Jest-li je teorie o dvouetapové přeměně komunismu , nejprve hospodářské a posléze politické správná, jsme tedy zpět v Evropě a socialismus byl u nás uhájen, se souhlasem všeho lidu.

Iva SEDLÁŘOVÁ