--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: Mediátor - advokát budoucnosti
Zdroj: NN Ročník........: 0004/020 Str.: 028
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

MEDIÁTOR - ADVOKÁT BUDOUCNOSTI Technika mimosoudního řešení sporů, u nás doposud neznámá, se nazývá mediace (nezaměňte s meditací). Spočívá v tom, že obě znesvářené strany si najmou a zaplatí jednoho společného "advokáta", mediátora, který s nimi hledá uspokojivé řešení. Metoda je to sympatická, šetří čas i peníze. Přichází k nám z USA a už zde zapustila první kořínek.

Americký lektor Robert O. Benjamin, právník a sociální pracovník, profesní mediátor, předává v současné době své zkušenosti Českému centru pro prevenci a řešení konfliktů, které se touto metodou zabývá.

Metoda vyjednávání, se kterou mediátor pracuje, je propracovaný systém, který je snadné pochopit, ale poněkud těžší uskutečňovat v praxi. Protože jde o komerční záležitost, musí si každý, kdo by se chtěl stát mediátorem, položit otázku, zda má k tomu potřebné vlastnosti: umění naslouchat, schopnost a trpělivost ke studiu problému, dobrou rétoriku a organizační schopnost, takt, inteligenci. Má-li k tomu smysl pro humor a šarm, může si jen gratulovat. Usoudí-li, že je dostatečně jako osobnost vybavený, může začít podnikat. Nemusí být k tomu nutně právníkem. K získání zkušeností do začátku mu může pomoci České centrum pro prevenci a řešení konfliktů, které pořádá mediační kursy.

Člověk, který se chce stát mediátorem, se obvykle rozhodne o mediace v oblastech, které dobře zná, což mu práci velmi usnadní. Může vyjednávat v etnických sporech, ve sporech mezi podnikateli, v občanském soužití, v ekologii, v manželských poradnách, ve sporech odborů se zaměstnavateli a podobně. Pestrost je neomezená.

Proč je pro všechny strany tato metoda výhodná a v čem spočívá? Ve Spojených státech každý občan velmi dobře zná svá práva a všichni, kdo mají pocit, že byla kýmsi porušena, vyhledávají advokáty a chodí k soudu. Mediátoři, kterých ani tam není příliš mnoho (jde o celosvětově nový jev), se snaží tyto lidi přesvědčit, že oni sami musejí umět řešit své spory a přebírat za sebe odpovědnost a že to za ně nemůže udělat soud. V občanském, podnikatelském či jiném sporu soud sice rozhodne, ale, když pomineme soudní výlohy, honoráře akvokátům, a čas, který mezitím uplyne, téměř nikdy nerozhodne tak, aby se cítily spokojené obě strany. Konflikt většinou vyřešen není a trvá dál. Čím komplikovanější je spor, tím méně je soud, navzdory vynesenému rozsudku, schopen jej skutečně vyřešit.

Příklad: soud rozhodne, že podnik se musí zavřít, protože poškozuje životní prostředí. Ale: co s lidmi, kteří přijdou o práci? O tom v rozsudku není ani zmínky. Není ani v kompetenci soudů hledat lidem zaměstnání či nařizovat někomu, aby tyto lidi zaměstnal. Vyřešení jednoho problému stvořilo problém nový.

Mediátor, i když jeho taxy mohou být stejné, jako taxy advokátů, stojí klienty daleko méně, jedná ihned a hledá spolu s nimi řešení tak dlouho, dokud obě sporné strany neodcházejí spokojené. Na rozdíl od právníků, kteří jsou školeni v umění argumentovat proč tato strana má pravdu a ta druhá ji nemá, mediátor přijímá argumenty obou. Společně pak všichni tři hledají postup, jak najít rovnováhu.

Důvěra obou stran v mediátora je nezbytná. Nepodaří-li se mu ji získat, přijde o honorář, strany se obráti jinam.

Obvykle se mediátor nejprve ujistí o tom, že obě strany skutečně svůj spor řešit chtějí. Ne možná navždy, ale alepoň pro tuto kritickou chvíli. I schopnost nechat vyvanout negativní emoce, začít spolu vůbec rozumně komunikovat a vyřešit nejožehavější část sporu, má svoji cenu. Úkolem mediátora je, aby obě strany pochopily, že mají cosi společného. Musí být vskutku velmi dobrým diplomatem, aby lidi, kterými cloumají záště a vztek, dokázal donutit usednout k jednomu stolu a o svých požadavcích hovořit. Existence mediátorů a jejich komerční úspěchy svědčí o tom, že to možné je. Nejde jen o to "abychom na sebe byli hodní", ale je to pro všechny tři strany i výhodný byznys. Mediátor pochopitelně nerozhoduje. Je zprostředkovatelem. Usnadňuje oběma stranám se rozhodnout. Dohoda se uskuteční písemně, může být i notářsky stvrzená či zaregistrovaná u soudu. Kupodivu, obvykle ji obě strany dodržují. Nestane-li se tak, k soudu mohou jít vždycky. V takovém případě je jasné, že jedna ze stran dohodu vlastně něchtěla a přesto ji podepsala. U soudu to pak nemluví právě v její prospěch.

Nedávný spor mezi Izraelem a Araby byl vpodstatě zprostředkován právě tímto způsobem.

TROJSTRANNÉ VYJEDNÁVÁNÍ

Umí-li lidé jednat (ve smyslu vyjednávat), mediátora nepotřebují. Ti, kteří to neumí, anebo umí, ale jsou chyceni do pasti negativních emocí druhé strany tak, že už ani oni pro stromy nevidí les, čekají měsíce i leta, až za ně rozhodne soud.

Zkušený mediátor vede rozhovor tak, aby oba přiměl podívat se na věc trochu z jiného pohledu, tak, aby byli později schopni dopracovat se nějaké dohody. Podaří-li se mu jemně a s taktem vytáhnout obě zúčastněné strany z emocí a donutit je ke konstruktivnímu myšlení, má to nejtěžší za sebou. Od kontruktivního myšlení už není tak daleko k pozitivnímu. A to je druhá stránka systému: učí lidi, jak se kultivovaně dohodnout.

Největším problémem ve sporech je neotřesitelná víra ve "svoji" pravdu, kterou přece "každý musí pochopit", rozhodně ji musí pochopit i soudce. Po soudu bývá velké rozčarování. Soudce jejich "mýtus spravedlnosti", tedy přesvědčení, že na všechno existuje jenom jedna správná odpověď, vůbec nevzal na vědomí. Většinou jedna strana, často i obě, odcházejí ze soudní síně roztrpčeny.

K řešení s mediátorem zpravidla nedochází ihned, záleží totiž velmi na tom, jak dalece jsou obě strany emotivně zasaženy. Veškerou tíhu prvního kontaktu na sebe bere mediátor a pomalu je vede až tam, kdy se zcela samostatně dohodnou. Přesto je to nejrychlejší způsob, jak spor urovnat. Za příznivých podmínek a v jednodušších případech k tomu může dojít tentýž den. Češi jsou ve světě známí tím, že se své konflikty snaží řešit nenásilnou cestou a proto Američané předpokládají, že se tato metoda u nás brzy rozšíří. Nestačili si ještě všimnout, že se poněkud měníme (v tom negativním slova smyslu), což je dobře. Můžeme vlastní vývoj, který nás samotné děsí, zvrátit tím, že tento systém přijmeme.

Pan Benjamin, průkopník systému vyjednávání u nás, navštívil nedávno také Rusko. Po jeho přednáškách mu leckterý podnikatel řekl: "K čemu já potřebuji vaši metodu? Když mám problém, najmu si mafii a ta ho za mne vyřeší raz dva." Najmout si mafii však problém neřeší. Protivník si též najme mafii a svému odpůrci jeho aktivitu oplatí. Ten si opět najme mafii...ad libitum. Až všichni všechny vyvraždí, nebo jinak "odrovnají", kdo bude obchodovat, podnikat, zaměstnávat lidi, pěstovat zemědělství? Společnost se naprosto zhroutí. Zbudou jen loupežné bandy a ožebračené dezorientované obyvatelstvo. Loupežit už nebude co. Do určité míry k tomuto zhroucení v této části světa už došlo. Cestu zpět zatím nenašel žádný z osvícenějších politiků Moskvy. Jak je vidět, mediace je služba, kterou neumí využívat každý. V každém případě ji lze hodnotit, když pomineme momentální výhodný obchod všech tří zúčastněných, jako civilizační fenomén, který může, uchytí-li se u nás, přinést mnoho dobrého.

Metoda vyjednávání ostatně není vlastně nic nového. Nový je pouze institut placené služby. Lidé, schopní vstoupit mezi dvě znesvářené strany a šikovně, aby ani jedna ze stran neutrpěla ztrátu prestiže, spor urovnat, žili vždy. Uplatňovali se zejména v politice. Vzpomeňme si na papeže, který zabránil třetí světové válce v okamžiku, kdy válečné lodě už byly na cestě. Ani USA ani SSSR nemohli vzít svůj krok zpět, aby nepřišly o renomé. Papeže v roli mediátora jim (a nám všem) seslalo samo nebe.

Nyní tato metoda hledá svoje uplatnění i v běžném životě. Doufejme, že nalezne a že se stane jedním z mnoha prvků, jimiž snad lidstvo začne rozumově dozrávat.

Jitka STUDNIČNÁ