--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bičík Tomáš
Název: Svobodná Evropa - podruhé
Zdroj: NN Ročník........: 0004/020 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Svobodná Evropa - podruhé
Když zvítězila velká sametová revoluce, vypukl po přestálém strachu z prvního překročení státních hranic pravý a nefalšovaný pendl Svobodoevropanů mezi Mnichovem a zlatou matičkou Prahou. Začali vyhledávat a horečně navazovat styky s prvními špičkami politického života. Bylo třeba využít každé příležitosti k osobnímu seznámení s vlivnými osobami, popularizovat co nejčastěji a co nejlépe vlastní osobu a snažit se v hierarchii patolízalů vyšplhat na příčku co nejvyšší. Nikdy nikdo neví, kdy se která známost může hodit a být ku vlastnímu prospěchu. To ukáže budoucnost. A mít známosti se vždycky vyplatí, stejně jako pinkaná s různými vysokými nebo diplomatickými posty podle osvědčené praktiky "já na tebe, ty na bráchu, brácha na mě". Ty známosti se některým lidem opravdu dobře vyplatily. Bylo by zajímavé vědět, kdo stál např. za rozhodnutím, aby byl bývalý redaktor Radia Svobodná Evropa Karel Kuehnl ustanoven velvyslancem v Londýně a zastupoval tam zájmy České republiky. Obávám se, že to sotva byly jeho ekonomické znalosti, které uplatňoval v ekonomických pořadech Svobodné Evropy a s kterými jako ekonomický poradce poradil Petru Pithartovi ve věci česko-slovenského dvojdomku tak dobře, že onen dvojdomek vzal zasvé a rozsypal se na kusy. Jistě to nebyla ani jeho bídná znalost angličtiny. Je však s podivem, že člověk, jehož tchána doktora Vladimíra KUSÍNA na hodinu vyhodili ze Svobodné Evropy kvůli jeho prokázané dlouholeté spolupráci s StB a dokonce prý i s KGB, což se zatím nepodařilo doložit,může zastávat tak důležité místo. Vladimír Kusín byl v pořadí důležitosti třetím nejmocnějším a také nejvlivnějším mužem v RFE/RL a tak se není třeba divit, že jeho "dlouhé prsty" dosadily s pomocí stejně orientovaných osob zetě na tak vysoké a hlavně "zajímavé" diplomatické místo v Londýně. Určité známosti, i když skoro zapomenuté, se opravdu hodí a dají se dobře zužitkovat. Pan Kusín totiž pracoval před svým odchodem z ČSR jako tlumočník na britské ambasádě v Praze, kam ho "zařadila" Správa služeb diplomatickému sboru. Zajímavá shoda okolností, že. Dnes už není žádným tajemstvím, že tato organizace zaměstnávala na ambasádách a jinak exponovaných místech "své lidi", t.j. agenty nebo spolupracovníky StB a to v profesích od zahradníků a dalšího pomocného personálu přes číšníky až třeba právě po tlumočníky.
Přišel rok 1968, s ním fraška zvaná "Pražské jaro", Dubčekův socialismus s lidskou tváří a v patách za nimi sovětská okupační vojska. Komunisté, kterým se v tehdejší tahanici o moc a nadvládu nepodařilo urvat pro sebe dostatečně velký podíl obojího a protože neuspěli, utekli ze strachu před zvítězivšími soupeři do kapitalistické ciziny, kterou v dobách, kdy sami přispívali k upevnění komunistické moci ji pomlouvali, házeli na ni bláto a vylévali putýnky nejhorších špinavostí. Ale když jim šlo o krk, byla jim najednou moc dobrá. Někteří našli uplatnění v Mnichově ve štvavé vysílačce Svobodná Evropa, která od té doby začínala nabírat jiný politický nádech než byl ten, kterým se až dosud výrazně odlišovala od ostatních rozhlasových stanic. Tu změnu způsobili komunisté, dnes si říkají bývalí, kteří se vetřeli do Svobodné Evropy a začali zcela nenápadně manipulovat s obsahem vysílání podle svého prokomunistického scénáře. V hloubi duše však zůstali i nadále věrnými stoupenci komunistické ideologie, svého přesvědčení se nevzdali, jen ho šikovně maskovali fingovanými útoky na bývalý režim v ČSFR. Totalitnímu režimu tím prokázali neocenitelnou službu, protože svými komentáři přispívali v souhře s domácí propagandou k desorientaci posluchačů a dařilo se jim úspěšně ovlivňovat a manipulovat smýšlení obyvatel v zemi. Za své "zásluhy" o upevňování a podporu zločineckého režimu byli po "zrudlém" sametu přijati dokonce samotným panem NEJVYŠŠÍM. Stačí se vrátit k některým zmatečným komentářům Milana Schulze nebo "naší Lidunky Rakušanové", k níž někteří stařešinové s bradou třepající se vzrušením vzhlíželi s obdivem. Postupem času byli tito vyznavači komunismu čím dál troufalejší a drzejší, svými intrikami, spolu s ženskou taktikou, zpěvem Sirén a mazaností dokázali "ovlivnit" každého jen trochu povolnějšího ředitele v obsahu vysílání a hlavně v obsazování rozhodujících postů lidmi podle svého scénáře. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až padla kosa na kámen. Nově nastoupivší ředitel Zdeněk Šedivý ( vrátil se do RFE/RL z rozhlasové stanice Hlas Ameriky), z 50. let známý z dělnického vysílání pod jménem Tomáš Baraba, si od nich "do kaše příliš foukat nenechal". Jak houževnatě prosazovali své stranické přesvědčení a jak urputně se snažili uchvátit monopol na vysílání svědčí řada doslova lítých soubojů mezi ředitelem Šedivým a "rudou smečkou" o ideovou čistotu - rozuměj protikomunistickou - vysílání, doprovázených z jejich strany podlým špiclováním, donášením výmyslů a lží na něj na americké vedení nebo doslovným sabotováním práce jiných pracovníků vysíláním např. neúplných nebo nepřesně prezentovaných zpráv. Čtyři roky s nimi úporně válčil, ale nakonec ho uštvali, proto raději rezignoval a odešel. Přátelé z "rudého koutku" inscenovali soustavně proti těm, kteří s nimi netáhli za jeden provaz různé provokce, banální případy, které by rozumný člověk hodil za hlavu nafukovali do rozměrů obrovských afér, ustavičně vyvolávali neklid a konflikty tak, jak to všude na světě komunisti praktikovali.
Posluchači rozhlasové stanice Svobodná Evropa asi sotva budou věřit tomu, že paní Rakušanová a Milan Schulz byli iniciátory většiny intrik a nestoudných podrazů a stáli v pozadí udání, pomluv a jiných darebáctví. Zkrátka, otravovali lidem život, v radiu pracovní ovzduší a brali mnohým chuť k práci. Dryáčnickou povahu "naší Lidunky" prozrazují už její samotné komentáře, hektickým a téměř soustavně naštvaným (slušně řečeno) způsobem posluchačstvu předkládané, ve kterých se s hádavostí hodné městské trhovkyně zasvěceně vyjadřuje skoro ke všemu a ze kterých přímo čiší její až neuvěřitelná schopnost všemu rozumět, všechno poznat, všechno vědět, ale přece jen ne vždy dokáže trefit hřebík na hlavičku. A tak její komentáře jsou sice často kvalifikované, jindy ale uvařené z vody nebo opsané ze zahraničních materiálů. To pan Milan Schulz je jinačí kabrňák. Na oko je klidnější, vyrovnanější, dokáže se perfektně ovládat, zkrátka je mazanější. V jeho komentářích se často objevuje ironie, záští a nepřímé podceňování inteligence posluchačů. Je taky jedním z těch, který pravděpodobně nepočítal s tím, že to u nás někdy "praskne", a že na světlo vyjdou jména těch, kteří s StB za totality spolupracovali. Pan Milan Schulz je totiž taky zapsán (jako ředitel Pavel Pecháček) v seznamu Důvěrníků na stránce 140 pod číslem 060430 14544. Právě jeho komentáře to byly, ze kterých zaváněl po téměř celých dvacet let odporný komunistický pach.
Listopad 1989 s jeho sametovou revolucí vítali nadšenci na Václavském náměstí v Praze cinkotem drobných klíčků, kterým pomyslně pohřbívali komunistický režim. Škoda, že už tehdy ve svém entuziasmu neprohlédli narežírovanou komedii a neměli po ruce dostatek alespoň francouzáků. Těmi by se to přece jen hlasitěji a hlavně důrazněji zvonilo. Revoluce by pak jistě nabrala na prudších obrátkách a měla razantnější závěr. Možná, že bychom už dnes měli to "vyrovnávání se s komunistickou minulostí" za sebou a mohli se věnovat plodnější práci ve prospěch národa, společnosti a vlastně nás všech.
Tomáš Bičík