--------------------------------------------------------------------------------
Autor: de Villemarest Pierre, Vydra L
Název: Společné finanční zdroje nacizmu a komunizmu
Zdroj: NN Ročník........: 0004/020 Str.: 013
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
Společné finanční zdroje nacizmu a komunizmu
Pierre de Villemarest, Luboš Vydra
Úvodem
Když v roce 1984 v Paříži vydali Pierru Villemarestovi knihu "Byla doba, kdy SSSR byl spojencem nacistů", autor s velkým překvapením zjistil, že v "tiskárně" zmizely nejen některé pasáže jeho textu, ale dokonce i celá jedna stať. Vzhledem k tomu, že jsem získal od zástupce pana Villemaresta nejenom souhlas se zveřejněním, ale i s volně učiněnými doplňky, pokusím se podobně jako v případě materiálů o Sorosovi, nedělat pouze průvodce touto nevydanou statí, ale kde to není ke škodě věci, krátit jí, či doplnit a co je hlavně úkolem redaktora novin, které by měly mít na věc svůj názor, klást si spolu se čtenáři otázky a hledat na ně novou odpověď.
1. 257 obětních beránků
Zmíněná kniha byla věnována oné historii, která je opomíjena, či záměrně odsouvána z učebnic. Shromážděná jména a dokumenty, které je možno si ověřit, dokazují, že u kolébky obou totalitních systémů jako byl komunismus a fašismus, bděly tytéž průmyslové a bankovní rodiny a titíž inspirátoři. Bohužel dějiny nelze rekonstruovat jako v případě kriminalistiky. Ovšem zároveň nelze přehlížet jisté události, intriky a rozhodnutí. Tak na příklad "Německý kapitál", který nesporně pomohl revolucionářům v Rusku, hrál tu svoji roli i po roce 1919 a pod pláštíkem komplexních mezinárodních zájmů podporoval nejenom Lenina, Stalina a jejich dědice, nýbrž také jejich totalitaristické druhy - nacisty. Kořeny našich zpráv o intrikách nadnárodního kapitálu se táhnou až odkudsi z první světové války. Anglický spisovatel Colin Simpson zveřejnil v r. 1973 aféru a to i s patřičně ověřenou dokumentací o torpedování amerického parníku Luisiana 7. května 1915, na němž utonulo 1.257 nic netušících cestujících a které bylo počátkem vstupu USA do války. V těchto materiálech hraje nemalou roli obzvláště jméno agenta britských tajných služeb Wisemana, který se souhlasem prezidenta Wilsona a skrze jeho podřízeného Courténay Bennetta zkonspiroval torpédování parníku. Pierre de Villemarest se vrátil ke Colinovu textu a obohatil a doplnil ho novými fakty. (Exploits et bavures de ĺespionnage américaia 1917 - 18, nakl. Famot-Beauval, Paris.) V těchto dnes již rozebraných třech svazcích autor odhaluje mnohé aspekty tajné diplomacie a v jejím pozadí operujících šedých eminencích v "klubu", který ještě dnes vyrábí a bourá nejen prezidenty, ale i kariéry.
Prezident Woodrow Wilson chtěl díky tomuto strašlivému incidentu svalenému na Německo, docílit, aby americké veřejné mínění souhlasilo se vstupem do války po boku Francie a Anglie. Ostatně bylo by v rozporu s logikou "zdravého rozumu", aby Německo uvízlé v poziční válce usilovalo o rozšíření válečného konfliku ve svůj neprospěch. Proč k tomu tedy došlo? V pařížských aglo-amerických kruzích byly byly sledovány dva hlavní záměry. Přivést do hospodářského úpadku především Německo, jako potenciálního vládce Evropy a Rusko pro jeho nebývalé potenciální možnosti, které projevil také tím, že postavil grandiozní stavbu táhnoucí se až po Vladivostok - sibiřskou magistrálu.
Sibiřský nový Suez
Otevření první sibiřské trati magistrály v r. 1891 značně znepokojilo finanční kruhy jak v londýnské City, tak Wall Streetu. Tento překvapivý rozvoj dopravy přes poměrně schůdné a rovinaté oblasti, které ovládalo carské Rusko ohrožoval britský monopol námořních transportů mezi Evropou a Asií. Stojí za povšimnutí, že již v r. 1894 přijelnáklad ze západní Evropy do Šanghaje za pouhých šestnáct dní, zatímco po moři, z Glasgova, Antverp, či Amsterodamu si vyžádal nejméně 36 dní. Přitom se ale neušetřilo jen na čase, o bezpečnosti ani nemluvě, ale též na penězích: jízdenka první třídy po magistrále stála 319 rublů, zatímco lodí přes Suezský kanál 900 rublů. Přitom pouze v roce 1899 bylo po magistrále přepraveno 500. 000 cestujících a 15 milionů tun zboží. Britsko-americké bankovní bratrstvo bylo zneklidněno rostoucím ruským vlivem u indických hranic a sbližování se Moskvy s Tokiem. S nelibostí přihlíželo jak ruská produkce ropy doháněla americkou. Edmond Théry, ředitel odborného časopisu Economiste Européen ve své knize vydané v r. 1913 napsal: " Budou-li se věci vyvíjet tak jako v období 1900 až 1912, do poloviny století Rusko dosáhne převládajícího vlivu v Evropě a to jak po stránce politické, tak hospodářsky a finančně." Je jasné, že pak ale z velké Británie by bylo pouze bezvýznamné souostroví u břehu Evropy.
Tento vývoj se zdál být nezadržitelný navzdory tomu, že západní kruhy se snažily pod pláštikem diplomacie proniknout od ruské ekonomiky a kontrolovat její vývoj. Zatímco Ukrajina a západní Rusko se stávaly obilní komorou Evropy, na carské mapě se objevovalo stále více průmyslových oblastí. Proto bylo tak důležité pro souhlas s umělým státem Československo naše zviditelnění přes legionáře, působící právě jako strážci obsazené transibiřské magistrály. Proti tomu je Havlovo poslání jednotek na pomoc americké alianci do Kuvajtu - byť v nejvyšších zednářských lóžích jistě s chválou přijaté - pouze chabé symbolické gesto.
Rusko - odsouzená země
V létech 1904 až 1907 vzniká Trojčlenná dohoda v jejímž rámci Velká Britanie a Rusko se seskupují kolem Německa, které bylo rovněž v hospodářském rozmachu a navíc často arogantně vystupujícího. Strůjcům této dohody však ve skutečnosti šlo o posílení hospodářského pronikání do Ruska, protože Mikuláš II. dbal, aby ruské zdroje zůstaly v ruských rukou. Podle knihy "Bankovní bratrstvo tváří v tvář v Rusku", vydané v r. 1966 připouští americký historik Caroll Quigley, kterého lze stěží podezírat, že by překrucoval pravdu, neboť byl po celý život archivářem a dějepiscem "Klubu", o kterém píše: " Vlivným kruhem, který usiloval o založení a posílení Trojstranné dohody bylo mezinárodní bankovní bratrstvo. Jeho členům se nepodařilo proniknout do hospodářského rozvoje v Německu. Zato však utužovali své svazky s Francií a Ruskem. Jejich vysoce prosperující podniky, jako na př. Společnost suezkého průplavu, firma Rothschild, nebo Rio Tinto ve Španělsku a početné commun ventures působící v Maroku, vytvořily velký počet diskretních sítí, jež předcházely vzniku Trojstranné dohody a jejímu utužování. Rothschildové, intimní přátelé Eduarda VII. a Francouzů byli napojeni na velkou a vlivnou Pařížskou a nizozemskou banku. To poukazuje na roli, kterou tato rodina sehrála při vypsání velké ruské půjčky ve Francii v hodnotě 9 milionů rublů..."
Je zřejmé, že C. Quigley nepopsal všechno, aby se nezpronevěřil těm, jimž sloužil až do konce svého života v r. 1977. Například neříká nic o tom, proč se Rothschildové, poté co zprostředkovali zmíněnou půjčku, přestali o celou záležitost zajímat a francouzští akcionáři v ní všechno ztratili. - Do dnes se ve Francii šprýmuje o carských dluhopisech, na které se chodí Francouzi dívat do svých zaprášených kufrů. - Doplatilo na to i carské Rusko; jeho revolucionářům se potírajících Mikuláše II. se totiž dostávalo stále rostoucí finanční podpory z Londýna a ze Stockholmu. Ve stejnou dobu však banka Kuhn Loeb a spol. podílející se na onom bratrstvu si přiotevírá zadní dveře, když zatímco veřejně projevuje značný zájem o hospodářský rozvoj v Rusku, ujišťuje Japonce, že v případě jeho války s Ruskem mu poskytne finanční pomoc. A dodržela slovo po celou dobu válečného konfliktu, jehož vznik všemožně podporovala. Rusko-japonský konflikt v r. 1905 se tak stal předzpěvem velké evropské občanské války, která zpustošila Francii, přivedla Německo na pokraj revoluce a zcela hospodářsky zničila carské Rusko. Mimo toto "Bratrstvo" podporoval ruské revolucionáře v roce 1914 i německý vrchní generální štáb, ve kterém intriky zednářské se nyní ve vzácné souhře splétaly se zájmy Velkoněmeckými. Rodící se revoluce tak měla své kmotry a tím i zajištěné prostředky.
Bylo opravdu zaostalé?
Po válečné katastrofě, obnova Evropy probíhala podle stanovených podmínek. Přežití a nástup bolševismu, byl tak zcela v rukách "Bratrstva". Pokud jsem se zmínil v jednom ze svých předcházejících článků v NN o tom, že se vývoj společnosti nedá předvídat, neznamená to, že se nedá ovládat a řídit. Přestože skutečný cíl nemusí být známý, může vést třeba do pekel, veškeré manévry řízení ale mohou být v "našich" rukách. Rozhodující ovšem je, kdo vede ruce samotné, zda Bůh, či ďábel. Pokud je to pouze naše sobectví pak je to vždy ďábel.
Sám Trocký odhalil cíp tohoto závoje ve svých Dějinách ruské revoluce, když o bouřlivých létech 1905 - 1918 se značnou dávkou ironie napsal, že liberalismus svými penězi a sympatiemi podporoval revoluční teroristy v naději, že svými bombami se jim podaří svrhnout monarchii. Není lepšího svědectví o tom, že liberálové podporovali revolucionáře a tím se jim podařilo destabilizovat carský režim, který se stále nemohl odhodlat přijmout " přijatelný" parlamentní systém, což znamená takovou demokracii, která by umožňoval zmíněným zájmům, aby zevnitř mohly kontrolovat industrializaci ruské říše. Ruské lóže "Severka", či "Obnova", až na několik poslanců, či důstojníků byly záležitostí především intelektuálských idealistů, než aby mohly tvořit předvoj finančnické moci. A kdo přerostl natolik, že nebezpečným se stal, skončil včas na Sibiři.
Proto také byla rozpoutána finanční celosvětová kampaň proti carskému režimu ve které se roku 1911 angažoval Jacob Schiff, který se tím chlubil 6. června 1916 v New York Times. V té době totiž již nic neriskoval, protože k velkému uspokojení Londýna rusko-německé mírové pokusy definitivně selhaly. Ve zmíněné knize Trocký v krátkosti popisuje i setkání mezi ruským liberálním poslancem Protopopovem a Němcem Warburgem, ke kterému došlo ve Stockholmu. Zmiňuje se též o podobných krocích některých poslanců ruské Dumy v Paříži a Londýně (mimochodem byli to právě uvedení členové již zmíněných ruských zednářských lóží). S neskrývaným posměchem pak k tomu dodává: "Delegáti Dumy si mohli bez obtíží uvědomit, že cílem jejich milých spojenců nebylo nic jiného, než válkou vyčerpat všechny živé síly Ruska a po konečném vítězství pak si z něho udělat hlavní pole svého ekonomického vykořisťování." O kus dál se Trocký uchyluje k zavádějícímu marxistickému slovníku, který je papouškován do dnes, že totiž carské Rusko bylo před socialistickou revolucí zaostalé. Venkov USA byl v té době jistě také mnohde zaostalý, stejně jako venkov ruský. Je však pravdou, že říše Mikuláše II. byla teprve v samých počátcích průmyslového rozmachu, který měl závratně růst v budoucnosti, jež ale již nebyla daleko. Kulturnost tehdejšího Ruska dokládá i alkoholog Uglov, uvádějící že spotřeba alkoholu mezi obyvatelstvem před tzv.říjnovou revolucí 1917 byla poměrně nízká a odpovídala ostatním evropským zemím. Alkoholická pověst obyvatel Ruska nabyla svého oprávněnění, po téměř čtvrtstoleté pauze, teprve jeho demoralizací a pokračujícím mravním úpadkem za bolševického režimu.
Naší finančnické mafií bylo Německo, které se cítilo sevřeno ve své potřebě trhů mocnostmi Dohody tak, že své ohrožení řešilo maladaptivním agresivním chováním, vítaným nástrojem na zastavení ruského rozvoje. Na jejím čele pak stáli bratří Warburgové, zabydlení jak v Londýně, tak New Yorku, zatímco pan Hamburg byl mozkem jejich firmy, ale především rodina Rothchildů se svými spojenci Kuhn Loeb a spol., či J. P. Morganem. Ti pak neměli žádný zájem, aby evropská občanská válka skončila co nejdříve.
Co je elitářský přístup?
Jak sděluje Pierre de Villemarest, na těchto stránkách nejde o odsouzení kapitalismu jako takového, či obvinění, že tím, či oním způsobem dal podnět k válce. Máme na zřeteli jistou koncepci ovlivňování světového vývoje jistým "kapitalistickým" uskupením, které už po celé století nekontrolovaně prosazuje - bez ohledu na vlády - díky svému mezikontinentálnímu rozvětvení svou vlastní politiku. Jednou s pomocí svých přátel a agentů, jindy zase díky slabosti nebo neinformovanosti parlamentních a vládních činitelů. Pokušení těžit z této situace je mu milejší než svědomí. A to vše tím více, že touha po úspěchu a úsudek založený výhradně na výročních bilančních zprávách, finančních křivkách a statistikách vede zvolna k tomu, že toto nepočetné, elitářské a internacionalistické prostředí přehlíží pravidla morálky, práva a spravedlnosti, bez niž se daří pouze diktatuře a opovrhování lidskou osobností.
Caroll Quigley zednářství bezmezně hájí a jako všichni oddaní stoupenci tohoto hnutí jej omlouvá, že " jeho cílem je vytvořit celosvětový kontrolní systém, soustředěný v rukách několika osob schopných ovládnout politické systémy jednotlivých zemí a pak vytvořit planetární hospodářský celek". Zapomíná však, že tento elitářský přístup není ve skutečnosti nic víc než prachsprosté rozhodování za miliardy lidí na světě a usměrňování vývoje lidstva nikoliv k prospěchu této většiny, ale pouze úzké jeho skupiny. Pokud ovšem elitáři napomohli jak si ukážeme již ke dvěma zničujícím světovým válkám, co může jiného než opět zlo zahrnující v sobě i zkázu životního prostředí, či sebe sama od nich lidstvo v budoucnu očekávat? Jsme si vědomi, že o tom existují pouze indicie a důkazů je žalostně málo, protože lidé pro elitu jsou pečlivě vybíráni a tresty za zradu jsou nemalé. Nic jiného však nezbývá, než o tom psát. Možná se přeci jen najdou natolik odvážné osobnosti, kterým se již přejedlo to, že jsou jako loutky zapleteni do čehosi, s čím ale bytostně nesouhlasí a pošlou nám informace. Někdy stačí jen málo, aby člověk pochopil... Tak na příklad pozoruhodná věta nositele Nobelovy ceny za ekonomii profesora Miltona Friedmana: " Není žádného důvodu, proč by po odstranění totalitního omezování činnosti lidí, nenastal rapidní ekonomický vzestup". Proč však namísto toho proběhla "šoková terapie", která vyvolala hyperinflaci v Rusku, stála u zrodu občanské války v bývalé Jugoslávii a způsobila, že spousta velkých podniků v postkomunistických zemích přešla pod správu právě těch druhů zahraničních firem, které jsou úzce napojeny na finanční kruhy angloamerických zednářských lóží? Co na tom, že jejich novými partnery se staly rezidentury KGB, StB a bossové komunistické nomenklatury? " Lump, či hrdina, jsme jedna rodina", tak by mohlo stát na vlajce tohoto nestvůrného hybrida. Proč návrh zákona o špinavých penězích u nás, "odsouhlasený" švýcarským ministrem spravedlnosti přichází teprve nyní? Má to znamenat, že síly jsou již rozděleny a ve správných rukou a proto musí nastat regulace, aby nebyli okradeni i zloději samotní?
Skutečná historie je komplexní!
Nesouhlasíme s míněním mnohých autorů, jako třeba bývalého šéfredaktora pařížského Le Mondu André Fontaina, který v knize věnované událostem z let 1917 - 1965 se snaží objasnit vztahy Východ- Západ a z nich vzešlých konfliktů bez komplexního "zatěžování". Brání se totiž, aby vedle politických, diplomatických a vojenských střetů " popisoval rovněž působení hospodářských, duchovních a intelektuálních sil". Na rozdíl od A. Fontaina zastáváme názor, že právě tyto posledně jmenované síly určovaly světové dění, takže náš přístup je z jiného úhlu a proto také nejen složitější, ale i riskantnější, protože neponecháváme stranou jistá tabu, jímž se vyhýbají jak marxisté, tak "liberálové". Tato tabu se vztahují na fakta a dokumenty o financování a o diplomatických a intelektuálských sympatiích, bez nichž by marxismus, ale ani nacizmus nedosáhly státoprávních postavení, z nichž se pak šířily násilím, či podvratnou činností, nebo obojím. Chápeme, že talentovaný André Fontaine se nehodlal vydat po cestách, na nichž by potkal početné přátele, či spolupracovníky, které ono "Bratrstvo" od jedné generace ke druhé, cyklicky vypouští na oběžnou dráhu, stejně v tisku, ve vládních kruzích, jako v různých nadnárodních organizacích. A nevjímaje ani mezi současné historiky a badatele. Což nám vysvětluje ono "ticho po pěšině", jakmile příjde řeč na okultní činnost "Bratrstva".
(příště: Za dalšími důkazy)