--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Případ Pinochet aneb poučení z krizového vývoje
Zdroj: NN Ročník........: 0004/024 Str.: 003
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

PŘÍPAD PINOCHET, ANEB POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE.

V poslední době byl málokdo tak prodiskutovaným námětem temat ve sdělovacích prostředcích, jako generál Pinochet,

kdysi diktátor v daleké Chile.

Jedni jej zatracovali, jiní se vyjadřovali s despektem. Osamocen s názorem mez i populáry své úrovně, stál Václav Benda. Pan premiér polemiku bagatelizoval, jako nevýznamnou.

Ministr vnitra, Jan Ruml, zdá se, nejpřijatelněji vyjádřil názor, jednat minis terský, jednak svůj, lidský.

Všichni však opoměli přiblížit tehdejší události tak, aby si občan mohl učinit názor sám. Připoměňme tedy něco z událostí předcházejících Pinochetovu puči. Ani bolševická propaganda počátku sedmdesátých let neutajovala základní skuteč nosti z období vlády Salvatora Allendeho. Jako krajně levicově orientovaný soc ialista, začal znárodňovat. Snad to byla neznalost gottwaldovské taktiky nenás ilného převzetí moci, co učinilo Allendeho znárodňovací kroky rychlejšími, než bylo pro něho samotného nakonec zdrávo. V čele chilské armády nestál generál Svoboda, chilskou policii, zejména tu tajnou, neovládali komunisté Noskova typ u. Sovětských poradců bylo pomálu, nebo nebyli vůbec. Proto také ony znárodňov ací kroky nezůstaly bez patřičné odezvy. Zejména těch, kteří majetek znárodněn ím postižený získali vlastní usilovnou prací. Mezi ně patřili dopravci, jenž d ali Allendemu zřetelně pocítit svůj odpor proti znárodnění.

V zemi, kde mezi tradiční prostředky politické boje patřily pušky a pistole, v ypadala situace zcela jinak, než například u nás. Náš rok 1848, byl jen nevýzn amnou epizodou ve srovnání s protišpanělskými osvobozovacími válkami Latinské Ameriky. V zemi, kde je téměř v každé rodině puška, nelze prosazovat krádež, a to ani pod názvem znárodnění.

To, že se pušek, jako prostředku politického boje chopil generál Pinochet, je pouhou historickou shodou okolností. Neučinil-li by tak on, učinili by tak ti občané Chile, na jejichž těžce nabytý majetek Allendeho vláda sahala. A možná, že by boj byl daleko krutější. Ne všude jsou lidé ovce, jdoucí s bečením na p orážku. Někde jsou dokonce statečnější lvů, z nichž jednoho máme, Bůh ví proč ve znaku my. Toto není obhajoba Pinocheta, je to jen konstatování skutečnosti, že byl jen jedním z mnohých, kteří by proti Allendemu jisto jistě pozdvihli z braň. Pinochet pouze použil prostředků jež mu dávala jeho funkce. Funkce, v ní ž jej Allende neprozřetelně ponechal. Byla to jeho chyba, za níž zaplatil. Ke cti mu budiž připočteno, že ani on neprodal svou kůži lacino a zemřel se samop alem v ruce. Pokud kdo přičítá Pinochetovi na vrub zločiny proti lidskosti, ji chž se kdokoliv dopustil v době puče i krátce po něm v Chile, přičítá mu je op rávněně. Ano, padají na jeho hlavu. Na čí však hlavu by padly zločiny, k nimž by došlo v případě vypuknutí občanské války vedené živelně těmi, kdož by se zb raní v ruce hájili svůj majetek proti těm, kteří jim jej chtěl vzít? Tou odpov ědnou osobou by byl Salvator Allende a spolu s ním jeho bolševičtí přátelé, to užící po cizím majetku. Kdo by byl odpovědný za utrpení těch, kdož by, v přípa dě vítězství Allendeho vizí přišli o majetek, domovy a zdraví tak, jako se to stalo po únorovém puči u nás? Byl by to zase Allende.

V Praze dne 6. června 1994, pro NN Vladimír Kolář