--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Svoboda Jan
Název: Rudé právo přepisuje dějiny
Zdroj: NN Ročník........: 0004/048 Str.: 003
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

RUDÉ PRÁVO "PŘEPISUJE" DĚJINY ? Bývaly doby, kdy to, co napsalo Rudé právo, považoval řadový občan, onen "malý český člověk", div ne za Písmo svaté. Nejinak se chová tato hlásná trouba kom unistů všech dob a odstínů rudé barvy dnes. Nic na tom nemění fakt, že v záhla ví tohoto, v sobotu nejprodávanějšího deníku, je označení "nezávislé noviny". Ten, kdo si bláhově myslel a nadále myslí, že "nezávislé" noviny jsou nevyčerp atelnou studnicí pravdy, bude asi zklamán. Rudé právo totiž lhalo dřív a lže i dnes. A pokud náhodou ne, pak neříká pravdu celou, nýbrž vždy jen pravdy půl. Komu slouží RP? (podnadpis)

Věrní předlistopadoví slouhové neomylného ÚV KSČ se dnes rozhořčují nad monstr procesem se Slánským, obhajují kolaboranty z let nacistické okupace a nestydí se ani tehdy, když pějí chválu na "knížete pána" K. Schwarzenberka a rakousko- uherské mocnářství.

Je mi hanba za ty, kterým je něco takového, jako pocit viny za posluhování moc ným (pokaždé jiným), zcela cizí. Snad si to ani neuvědomují! Nebo ano? Tlustokožci z Rudého práva nám denně bezostyšně předvádějí, jak si představují "transformaci" naší společnosti do nových, údajně demokratických poměrů: stač í odložit stranickou legitimaci KSČ a jede se dál ...

Mistři politické akrobacie (podnadpis)

Dokladů o myšlenkovém "převratu" dřívějších přispěvatelů do komunistických tis kovin je víc než dost. V Rudém právu je to vedle Miroslava Šišky jeho kolegyně , která dříve psávala o historii "rodné strany" - Lenka Bobíková. Dnes pro změnu píše o Masarykovi, první republice, o dříve nepublikovatelných "drbech" z tehdejší "lepší společnosti". Nevyzpytatelné jsou cesty osudu! Ty s vedly L. Bobíkovou až na tenký led erotické a sexuální problematiky. Ale co by dnešní novinář RP pro svůj list neudělal!

Nejinak dopadli i jiní včerejší hlasatelé komunistických "pravd". Například J. Tomeš zjistil, že psát do Lidových novin je lepší a možná perspektivnější. St ačilo pouze pozměnit úhel "třídního" nazírání. Jak jednoduché!

Když Únor 1948 byl ještě "vítězný" ... (podnadpis) Specifikem současného Rudého práva jsou některá jména jeho normalizačních novi nářů, kteří odložili stranické legitimace a převlékli kabát. Vespod však zůsta li stále rudí. Jednou z těchto bolševických přebornic na "transformace" všeho druhu, včetně vlastního názoru, je Lenka Bobíková.

Ještě krátce před listopadem 1989 se zabývala úplně jinými tématy než dnes. Je jí prvořadý zájem patřil dějinám KSČ, jak o tom svědčí její příspěvky uveřejňo vané ve Večerní Praze pod hlavičkou: Kapitola slavné historie.

Jedním z mnoha je i článek Náhodný výstřel, v němž se zabývá "únorovým vítězst vím pracujícího lidu". V něm se mimo jiné uvádí: "K nejslavnějším bojům patří střetnutí s reakcí v únoru 1948. Prohra reakce dodnes nedá "pokoje" západní hi storiografii, která v souvislosti s rušnými únorovými dny píše o desítkách por aněných a o "nebohých statečných studentech". Jak to tehdy bylo doopravdy?" L. Bobíková uvádí "dezinformace" západních historiků na pravou míru, a konstat uje: "Studenti, rozhodnuti za každou cenu prorazit kordónem mužů v uniformách (Lidových milicí, kterým v těchto dnech šéfoval zajímavý trojlístek budoucích osmašedesátníků - J. Pavel, J. Smrkovský a F. Kriegel - pozn. aut.), se začali drát vpřed, cestou k Hradu. V tom okamžiku třeskl výstřel. Náhodná rána ze sa mopalu, střela se odrazila od země a lehce zranila do kotníku pravé nohy poslu chače lesního inženýrství Josefa Řehounka. Byl to jediný raněný únorových dnů. " Tolik L. Bobíková.

Skoro by se chtělo říci, že to byla podobná idyla jako při "sametu" v listopad u 1989. Z výpovědí přímých účastníků tohoto studentského pochodu vyplývá, že š lo o tvrdý, brutální zásah "ozbrojené pěsti dělnické třídy".

A aby nezůstal nikdo na pochybách, že pravda a právo byly na straně Lidových m ilicí, L. Bobíková svůj článek uzavírá slovy: "Jakmile začali dělníci seskakov at z aut, zadní řady studentů se daly na útěk ... Stejně tak dopadla skupina r eakčních studentů na Pohořelci. Tak skončila "krvavá studentská historie" - ne slavně a bez udatných činů ..."

Historické paběrky M. Šišky (podnadpis)

Tak jako L. Bobíková dopadají historikové, kteří podléhají náhlým změnám polit ické situace. Pak jsou nuceni psát buď na "objednávku", nebo (a to v horším př ípadě) paběrkovat.

To se pro změnu přihodilo Miroslavu Šiškovi, který píše o všem možném a dohrom ady o ničem. Jeho pracovní postup je stále týž: nakousnout a nechat na čtenáři , aby si s neúplnou či zkreslenou informací nějak poradil. Tak ovšem pracuje n ovinář konjunkturalista, nikoli seriózní historik!

Vzhledem k tomu, že naprostá většina čtenářů jsou laikové, a nikoli profesioná lní historikové, kteří o zákulisí popisovaných událostí nevědí buď nic, nebo j en to, co znají ze školy či co proniklo do sdělovacích prostředků, je výsledek nabíledni. Dělej, co dělej, nezbývá ti, než věřit!

Z. Kalandra - zrádce, nebo mučedník? (podnadpis) Rudé právo se nečervená. Stačí, že má rudou barvu ve svém názvu. Kdyby to toti ž jeho redaktoři uměli, jistě by se upřímně začervenali za to, jak v různých d obách tyto noviny informovaly o různých událostech.

Kdo si přečetl článek M. Šišky Křižovatky Záviše Kalandry (RP 25. 6. 1994), mo hl nabýt dojmu, jak je to objektivní a všestranná informace. I v tomto případě však platí: Rudé právo nikdy neříká celou pravdu, a tu její část, která vyzní vá v jeho neprospěch, jednoduše zamlčí.

M. Šiška raději eufemisticky použil výraz "tisk", aby nemusel naplno říci, že to bylo právě Rudé právo, které v roce 1950 vylilo nejvíc kbelíků špíny na M. Horákovou a další odsouzené v jednom z prvních velkých politických procesů té doby.

A protože je mnohem víc toho, co M. Šiška čtenářům Rudého práva zatajil, bude užitečné doplnit tato "bílá místa" současné levicové žurnalistiky. Jaká tedy b yla pravda o M. Horákové a Z. Kalandrovi, a co o nich tehdy napsalo Rudé právo ?

Rudé právo o procesu s M. Horákovou (podnadpis) Dne 8. 6. 1950 vynesl Státní soud v Praze čtyři rozsudky smrti: nad Miladou Ho rákovou, Janem Buchalem, Oldřichem Peclem a Závišem Kalandrou. Jejich odvolání byla 24. 6. 1950 Nejvyšším soudem zamítnuta. O dva dny později, 26. 6. 1950, prezident K. Gottwald odsouzeným neudělil milost, a to navzdory četným interve ncím světově proslulých osobností. V rozhodování "prvního dělnického prezident a" více vážily desetitisíce podpisů na rezolucích pracujících z celé republiky , v nichž se volalo po trestu smrti pro "bandu zrádců a špionů". Rozsudek smrt i byl nakonec v ranních hodinách 27. 6. 1950 vykonán na dvoře věznice na Pankr áci v Praze.

Již 8. 6. 1950, kdy měl být vynesen rozsudek, uveřejnilo Rudé právo článek spi sovatele Jana Drdy Před soudem dějin, v němž se píše: "Teprve dnes před soudem si tato banda (M. Horáková a spol. - pozn. aut.) uvědomuje, proti jaké síle c htěla bojovat. Teprve dnes, kdy jejich spiknutí bylo rozbito, si uvědomují obr ovskou, tvořivou, mírovou sílu našeho pracujícího lidu. Tento lid, který v úno ru (1948 - pozn. aut.) rázně zúčtoval se zjevnými nepřáteli republiky, zúčtuje dnes a zúčtuje i kdykoliv v budoucnosti s jejími skrytými nepřáteli, kteří se změnili v bandu špionů, rozvratníků a teroristů." I takové věci psal autor Ně mé barikády a Českých pohádek ...

Plivli si také ...(podnadpis)

Když strana dovolí plivat na odsouzené "velezrádce a špiony", kdo by to nezkus il! Vždyť z toho neplynou žádné sankce a nemusí se za to dokonce ani platit. A tak již 10. 6. 1950 kapitán Emil Zátopek, naše tehdejší atletická naděje příš tích olympiád, uveřejnil v Rudém právu článek s názvem Rozsudek vynesl všechen československý lid. Jak velkohubé a "historické"! V článku se uvádí: "... Diversanti se odsoudili sami svými činy - rozvratnictvím a přípravou válk y proti vlastnímu národu. Rozsudek je výstrahou pro všechny, kteří by u nás v Československé republice hledali působiště pro své hanebné cíle. Všichni naši pracující budují společně svůj lepší život a každý, kdo by chtěl narušit naši společnou práci, skončí tam, kde skončila banda špionů a diversantů ..." Pod titulkem Jednali z hluboké nenávisti k lidu otisklo 11. 6. 1950 Rudé právo také stanovisko děkana filozofické fakulty UK v Praze, prof. dr. Bohuslava Ha vránka. Náš přední jazykovědec našel pro odsouzené "třídní nepřátele" tato slo va: "... Jsme vděčni soudu (!), že přísně a spravedlivě trestá nepřátele naší republiky, že chrání před záškodníky míru a svobody náš lid, naše děti a prost ě všechno to, co mladého a krásného u nás vzrůstá. Jsme vděčni, že myslil také právě v těchto dnech sjezdu (I. sjezdu ČSM - pozn. aut.) na naši mládež a na její budoucnost."

K delegátům I. sjezdu ČSM (podnadpis)

Nejen B. Havránek myslel začátkem června 1950 na naši mladou generaci. Delegát y I. sjezdu Československého svazu mládeže, který se konal 7. - 10. 6. 1950 v Praze a na němž byl do čela jednotné mládežnické organizace zvolen Z. Hejzlar, přišla tehdy pozdravit také zástupkyně generálního tajemníka KSČ a poslankyně Národního shromáždění - Marie Švermová, sestra obávaného vyšetřovatele StB Ka rla Švába. Také ona se o rok později stala obětí politických soudních procesů, které spolu se Slánským a Reicinem pomáhala uskutečňovat. O každé revoluci př ece platí, že nakonec začne požírat své děti!

Delegátům sjezdu mládeže M. Švermová tehdy řekla: "Chceme, abyste nám pomáhali v boji proti všem nepřátelům naší vlasti, míru, lidskosti, proti nepřátelům m ládeže, proti těm, k nimž patří všichni ti, kteří se v těchto dnech v soudní s íni (myslí tím H. Horákovou a spol. - pozn. aut.) přiznávají, jaké zločiny pác hali a jaké zločiny ještě horší připravovali ..." (Mladá fronta, 8. 6. 1950) Z. Kalandra - nejodpornější zrůda? (podnadpis)

Je příznačné pro komunistický režim, že největší hrůzu mu naháněli kritikové " zleva", tzv. trockisté. Podobně i dnes má Klausova pseudopravice největší stra ch z těch, kteří vyznávají skutečně pravicové principy. Zběsilost v umlčování a difamaci zůstala stejná i po více než 40 letech.

Posuďte sami, co napsal o "trockistovi" Z. Kalandrovi v článku Strašná propast dne 6. 6. 1950 v Rudém právu jeho tehdejší šéfredaktor Vojtěch Dolejší: "... A konečně Kalandra, usvědčený špion, nejodpornější zrůda, jakou si jen možno p ředstavit, který bez ostychu mluví o tom, že "nějaké to procentíčko" také pro něj mělo zbýt ..."

A Bedřich Rohan v článku Proč lžou (Rudé právo, 13. 6. 1950) dodává: "Trockist a Kalandra prodával americkým imperialistům zprávy a štvavé, lživé informace, poškozující československý lid a bezpečnost naší republiky. Všichni prováděli ve službách osnovatelů války špionáž ..."

"Trockistický záškodník" (podnadpis)

Snad nejbarvitěji, v těch nejtemnějších barvách, vykreslil Z. Kalandru stalini stický "spisovatel" Josef Rybák, který se neblaze zapsal do dějin naší literat ury svým působením rovněž v letech normalizace. Dne 18. 6. 1950 otisklo Rudé p rávo jeho článek Cesta velezrádce a špiona (s podtitulem Portrét trockistickéh o záškodníka), v němž se praví:

"Mezi třinácti rozvratníky, velezrádci a špiony, kteří byli v minulých dnech s ouzeni státním soudem v Praze, a nad nimiž byl vynesen spravedlivý rozsudek, b yl zvlášť odporný zjev starého trockistického záškodníka Záviše Kalandry, už p řed válkou pověstného nepřítele Sovětského svazu a komunistického hnutí ... Sá m také před soudem výstižně vykreslil svoji podobu takto: "Začal jsem jako nep řítel Sovětského svazu, zradil jsem dělnickou třídu a končím jako velezrádce a špion." (...) Zvýšené bdělosti a zvýšené ostražitosti je třeba, aby všichni K ostovové, Rajkové a Kalandrové byli včas odhaleni, dopadeni a zneškodněni, pos taveni před soud lidu a národa, a stiženi spravedlivými tresty." Osmašedesátník V. Slavík o Kalandrovi (podnadpis)

Neprozradím žádné státní tajemství, když budu popravdě konstatovat, že mnozí p říští reformní komunisté z roku 1968 a jedni z prvních signatářů Charty 77 byl i v 50. letech tvrdými, dogmatickými stalinisty největšího kalibru. Výjimkou n ebyl ani Václav Slavík, který v roce 1950 už nebyl žádný mladík: měl rovných 3 0 let (a tudíž už mohl mít rozum).

Když totiž během měsíce června 1950, během neuvěřitelně krátké doby, stačila k omunistická moc vytisknout a dát do oběhu brožuru s názvem Proces s vedením zá škodnického spiknutí (o procesu s M. Horákovou a spol. - pozn. aut.), ujal se tehdy ambiciózní redaktor Rudého práva V. Slavík úkolu, aby o této knize dokum entů poreferoval čtenářům "jediného správného deníku". V článku Proces s veden ím záškodnického spiknutí dne 25. 6. 1950 mimo jiné napsal:

"... Do této galerie vhodně zapadá další člen bandy, trockista Kalandra. Jedna z nejodpornějších postav mezi odsouzenými. V roce 1936 se postavil proti komu nistické straně, proti Sovětskému svazu. (V. Slavík bohužel neuvádí, že příčin ou byl Kalandrův odmítavý postoj k zinscenovaným soudním procesům proti Stalin ovým odpůrcům - pozn. aut.). Skončil jako odsouzený velezrádce, jako usvědčený špion, jako nejhnusnější lokaj šílených atomčíků ..."

Vzhůru do boje s "americkým" broukem! (podnadpis) Již tři dny po popravě M. Horákové, Z. Kalandry a dalších dvou odsouzených z p rocesu "s vedením záškodnického spiknutí" mělo Rudé právo docela jiné starosti : ze všech svých revolučních sil se dalo do boje proti "americkému broukovi", jak se tehdy říkalo mandelince bramborové, kterou nás zlí imperialisté chtěli vyhladovět a přivést zpět do lůna kapitalismu. Jak rafinované!

Pod titulkem Zmaříme zločinný pokus západních imperialistů informuje 30. 6. 19 50 na stránkách Rudého práva jeho tehdejší dopisovatel z Chrastavy Zdeněk Hoře ní (pozdější šéfredaktor předlistopadového RP) o tom, jak reagovali zaměstnanc i závodu Totex v Chrastavě na vládní provolání o výskytu mandelinky bramborové .

V bleskovce, vydané závodní skupinou ČSM, se ústy dělníků, rolníků a ostatních pracujících dostalo pádné odpovědi západním imperialistům: "Naši výživu si ro zvracet nedáme! Na hanebný čin západních imperialistů odpovíme ještě vyšším pr acovním výkonem."

A bylo to! Imperialisti měli po ptákách ...

Neúplná faktografie M. Šišky (podnadpis)

Vraťme se po tomto malém odbočení opět ke zmíněnému článku M. Šišky o Z. Kalan drovi. Autor se v něm zmiňuje o Kalandrově publicistické činnosti, ale zcela o pomíjí jeho přínos pro historickou vědu. Pomineme-li Kalandrovy příspěvky v ča sopise Dějiny a přítomnost, nelze nevzpomenout jeho základního vědeckého díla, které znamenalo "bombu" v tehdejších historických disciplínách, knihu České p ohanství, jež vyšla v roce 1947.

Bohužel, právě o této knize, která Kalandrovi později nepochybně "přitížila", se čtenáři Rudého práva z článku M. Šišky nic bližšího nedozvídají. A to je šk oda.

Jistě to není proto, že by autor o negativním hodnocení všech takyhistoriků ma rxistické éry nic nečetl nebo neslyšel. A pokud skutečně ne, není nic jednoduš šího, než některá tato "hodnocení" připomenout ...

Kalandra ne, Nejedlý ano! (podnadpis)

Na Kalandrovo jméno narážejí, chtě nechtě, všichni, kdož se zabývají nejstarší m obdobím našich dějin. Třebaže již největší vlna hysterie z 50. let pominula, ještě po celá následující desetiletí zůstával Z. Kalandra osobou, o níž bylo lépe nevědět, a když už ano, pak jedině v tom negativním slova smyslu. V tomto duchu se nesla většina zmínek o něm.

Proč si po obvyklém českém způsobu nekopnout do mrtvoly, když je to dovoleno? Náš přední archeolog Rudolf Turek to navzdory svým křesťanským zásadám udělal dokonce dvakrát: jednou kopnul do Z. Kalandry a podruhé do Z. Nejedlého. Proč ne, když už v té době byli oba dva, "trockista" Kalandra i "rudý děd" Nejedlý, po smrti?

Ve své faktograficky bohaté, avšak čtenářsky nestravitelné a beznadějně nepřeh ledné knize Čechy na úsvitě dějin z roku 1963 R. Turek na str. 277-278 uvádí: "... To už předem odsuzuje k nezdaru pokus Záviše Kalandry, České pohanství, P raha 1947, úzkostlivě se snažící odhalit a odbourat veškerou "euhemerizaci mýt ů", odstranit z cesty překážky, zvláště Kristiána, s povýšeností vzbudit nedův ěru ke kritické akribii i k celé práci předchozích badatelských generací a uči nit ze všech postav před Boleslavem I. (...) slovanské bohy a démony." A aby nebylo pochyb, komu R. Turek dává přednost, doplňuje: "I skvělé postřehy Zdeňka Nejedlého, zčásti v Dějinách národa českého II, Praha 1955, zvláště pa k ve výborné (!) knížce Staré pověsti české jako historický pramen, Praha 1953 , se střídají s místy silně diskusní povahy ..."

R. Turek se zachoval jako typický intelektuál období chruščovovského tání: tro šku si zakritizovat, aby všichni poznali, že se jedná o vzdělance, ale ne zase tak moc, aby si náhodou neublížil. Každý kriticky uvažující historik totiž ji ž tehdy věděl (a někteří se to nebáli vyslovovat ani nahlas), že Nejedlého kni hy patří k nejhorším ideologickým slátaninám, jaké kdy byly o českých dějinách napsány!

"Fantasta a diletant"? (podnadpis)

To jiný koryfej marxistické historické vědy Zdenek Fiala, odkojený dílem prvor epublikového historika V. Novotného, zaujal, narozdíl od R. Turka, zdánlivě ob jektivnější stanovisko. Bylo totiž po velkých stranických rehabilitacích obětí politických procesů z 50. let, a proto se jaksi nehodilo, byť jen mimochodem, připomínat cokoli z choulostivé minulosti rodné strany.

Proto Z. Fiala v knize Přemyslovské Čechy (Praha 1965, str. 67) na adresu Z. K alandry uvádí: "... Nedávno byla vypracována o "českém pohanství" velká konstr ukce domnělých náboženských představ a systémů našich předkřesťanských předků na základě známých Kosmových "starých pověstí českých", které byly prohlášeny za zbytky pohanského náboženského systému a euhemerizovaných mýtů českého dávn ověku. Ovšem pracovní postup byl tak fantastický a neseriózní, že výsledky cel é práce je možné pokládat rovněž za mytickou konstrukci, která nemá v žádném p řípadě s historií nic společného."

"Třeštění" Dušana Třeštíka (podnadpis)

Od koho opisoval následující autor, snad poznají čtenáři sami. Historik Dušan Třeštík se zmiňuje o Z. Kalandrovi ve své knize Kosmova kronika (Praha 1968, s tr. 169) takto: "Svůj názor se znovu pokusil hájit Z. Kalandra ve fantastické a do značné míry diletantské práci pokoušející se o důsledné "odeuhemerizování " starých pověstí českých, které jsou podle něho pouhou euhemerizací mythologi ckého magického kalendáře ..."

Když už ne "třídní nepřítel" nebo "trockista", tak tedy aspoň "fantasta" a "di letant". Bolševické nálepkování dovedlo D. Třeštíka od jeho dlouholetého poslu hování komunistickému režimu až k vyslovenému "třeštění" o českých dějinách na stránkách kdysi disidentských, dnes kryptokomunistických Lidových novin, ovlá daných profesionálními převlékači kabátů, včerejšími svazáky a služebníky všec h režimů, které se v této zemi vystřídaly. Inu, cesty osudu jsou nevyzpytateln é ...

Jen docela na okraj dodávám, že komunistická propaganda dosáhla svého. V akade mickém Přehledu dějin Československa I/1 (Praha 1980) není už o Z. Kalandrovi ani zmínka. Byl totiž nadobro a definitivně "zapomenut".

Pak přišel listopad 1989. Kalandrovo jméno se vrátilo ze záhrobí, aby znovu st rašilo naše zdemokratizované "historiky". Nejlepším potvrzením toho je i rudop rávní článek M. Šišky.

Oranžové RP stále černobílé? (podnadpis)

Rudé právo ani dnes neztratilo, navzdory své "nezávislosti", tradičně černobíl ý pohled na všechno kolem sebe. Co bylo včera černé, je dnes bílé. A naopak. A aby se neřeklo, že v redakci RP nepracují samí rodilí demokraté, občas, jen t ak na okraj, se podotkne, že existují také jiné názory, ale ty jsou tak nedůle žité, že "seriózním" novinám nestojí za to, aby se jimi vůbec zabývaly. A je t o! Demokracii bylo učiněno zadost a "pravda" zůstala nedotčena. V podobném duchu se představil naposledy Miloslav Martínek v článku Příběh pod vržených rukopisů (Magazín RP 9. 7. 1994), v němž seznamuje čtenáře s nejnověj ší knihou M. Ivanova o problematice tzv. Rukopisů. Kdo by jen zapochyboval o t om, že M. Ivanov má pravdu a nic než pravdu, má smůlu. M. Martínek mu prostě n edává šanci...

Bělohoubek má pravdu! (podnadpis)

Víc než samotná problematika Rukopisů královédvorského a zelenohorského mě na tomto článku zaujala zdánlivá maličkost. Jeden mezititulek totiž zní: Bělohoub ek neměl pravdu.

Každý průměrný novinář ví, jakou sílu a moc může mít dobře zvolený titulek: vr yje se do paměti čtenáře silněji než samotný text, který pak následuje. Podle titulku se čtenář rozhoduje, zda si článek přečte, či nikoli.

Co na tom záleží, že se jedná o jistého prof. Bělohoubka, chemika, který v 80. letech 19. století prováděl na RKZ chemické zkoušky jejich pravosti? Čtenáři komunistických tiskovin znají jméno ing. Antonína Bělohoubka, vyhlášeného anti komunisty a bojovníka proti větrným mlýnům postkomunistického dneška. A to sta čí!

Čtenář si totiž bude pamatovat, že "ten" Bělohoubek neměl a nemá pravdu - vůbe c v ničem. A právě toto konstatování musí komunisty všech dob a odstínů rudé b arvy hřát přímo u srdce. Větší satisfakce se jim ani nemohlo dostat! Nezbývá mi tedy nic jiného, než abych popřál pravdymilovnému kolektivu našich v sobotu nejprodávanějších novin: jen houšť a větší kapky! Jak říká jedno přís loví: Pravda ve vodě neutone a v ohni neshoří.

Přeji redaktorům RP, aby se o tom přesvědčili osobně a na vlastní kůži. Pokud ovšem se ta jejich mezitím neproměnila v hroší. Kdoví?

Dr. Jan Svoboda