--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Tichý Jiří
Název: Stalinský básník a kritik Jan Štern
Zdroj: NN Ročník........: 0005/003 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Z galerie "elity národa" Stalinský básník a "kritik" Jan Štern

Motto: Z řemesla se lze pozvednout k umění. Z fušování nikdy. (J.W.Goethe)

Když se vysloví jméno Jana Šterna (nar. 1.11.1924), vybaví se znalcům naší pov álečné literatury jeho Kunčický deník, který vydává svědectví o době strávené na této "stavbě socialismu". Štern byl však v 50. letech především autorem boj ovné politické poezie. Po válce nějakou dobu studoval filozofii a historii na Karlově univerzitě a pak se živil jako novinář v redakci týdeníku Tvorba a den íku Práce.

V roce 1948 byl spolu s J. Pelikánem členem Ústředního akčního výboru vysokých škol Praha (z tohoto titulu se na něho vztahuje tzv. lustrační zákon). O své aktivitě při vylučování studentů a učitelů napsal v článku Svoboda vědy a očis ta na vysokých školách mimo jiné toto: "Dbali jsme pečlivě na to, aby nebyli p ostiženi lidé jen pro odchylný vědecký názor. Vzdalovali jsme (!) z kateder ne přátele lidové demokracie a nepotrestané kolaboranty. Tím zajisté neutrpěla vě decká úroveň našich škol. Právě naopak. Tito lidé byli, zvláště ve společenský ch vědách, zastánci pavědeckých, fašizujících teorií, teorií, zplozených odumí rající třídou měšťáckou, která se z pochopitelných důvodů odříká vědy a rozumu ..." (Studentský předvoj, 13.3.1948). Ve skutečnosti se za těmito rádoby teore tickými frázemi skrývají stovky vyhozených studentů, desítky a stovky zmarněný ch lidských osudů.

Jan Štern již tehdy psal a uvěřejňoval básně, např. Dvě fronty (Předvoj, 17.11 .1948), Moukeš (Nový život, 1949, č. 2, str. 10-13), Ať žije slunce, ať zhyne tma! (Nový život, 1949, č. 5, str. 7-8). V měsíčníku pro soudobou literaturu a kritiku Nový život, který vydával Svaz čs. spisovatelů, otiskl rovněž svou bá seň Stalinův úsměv. V závěru básně, věnované velikému generalissimovi k jeho 7 0. narozeninám, se uvádí:

"Myslí Stalin na ty, kteří ještě padnou, /nežli zvítězíme v bitvě poslední. / Vidí krásné květy, které mrazem zvadnou, / vidí strázně mas a těžko je mu z ni ch. // Leč vidí ještě dál: to jitřní zem se čistí / z krve a kouře světa staré ho. / On z osení se učil příští sklizeň čísti, / jak zahradníci rodu mičurinsk ého. // A vidí jasně zem, k níž vedou všechny cesty, / vlast naši nejsladší, v last komunistickou. / Tam aviony krátí dálku mezi městy, / soudružství mezi li dmi dálku nelidskou. // Stalin, on vidí cíl. Loď k němu napřahuje, / v očích - ne slzy - hvězdnou rosu má. / Kupředu za cílem my neochvějně plujem / a kormi delník náš se tiše usmívá."

(Nový život, 1949, č. 11-12, str. 32-35).

Svá vysokoškolská studia sice J. Štern nedokončil, nicméně, jak se zdá, získal během nich dostatek poznatků a zkušeností, aby mohl druhým tvůrcům literatury poradit, jak se to má dělat.

V recenzi nazvané Kniha plná protimluvů si vzal na paškál sbírku Kamila Bednář e: Pravda světa. Ačkoliv se recenze odívá do hávu rádoby vědeckého, nejde v ní o nic jiného než o aplikaci komunistické ideologie. Posuďte sami: "... Kamil Bednář je pro nás dosud jedním z představitelů dvou reakčních směrů v naší poezii. Jedním z nich je onen pověstný civilismus, hlásající tzv. poez ii všedního dne.. Někteří mladí básníci považovali za realismus, když věrně po stihli náladu ranního vstávání, když vylíčili, jak jim bylo, když si vázali kr avatu, jak si jejich milá vyštipovala uhry atd. (Pozn. autora: Že by tím J. Št ern myslel svou tehdejší mladou manželku E. Šternovou-Kantůrkovou?) Druhým smě rem byl směr, proklamující "nahého", společensky nepodmíněného člověka... Trib unem prvního směru byl Jindřich Chalupecký. Tribunem směru druhého Kamil Bedná ř... Oba byly nízce bezideové a apolitické. Oba byly pomluvou společnosti ..." Po tomto teoretickém úvodu přichází to podstatné, co nám "kritik" J. Štern cht ěl sdělit: "Únor (rozuměj: Vítězný únor 1948 - pozn. autora) udeřil jako blesk do této zahnívající poezie. Avšak nová literatura, jejímž nositelem bude před evším nová, rodící se lidová inteligence, nesmí nechat ani stopu z těchto tlej ících buržoazních "teorií" v naší kulturní zahradě. Nová literatura nemůže růs t v neutrálním a v nevšímavém postoji k nim, nýbrž v nesmiřitelném boji s nimi . A jedině v nesmiřitelném boji proti své vlastní ideologické minulosti mohou se také obrodit ti básníci a kritici, kteří mají poctivou snahu se z tohoto mě šťáckého bahna vymanit..." (Jak si stalinisté z 50. let představovali skoncová ní se svou ideologickou minulostí, to nám názorně a bez skrupulí předvedli po listopadu 1989 - pozn. autora).

A co J. Štern poradil kritizovanému autorovi? Toto: "Bednář je ještě v klepete ch měšťáctví a mystiky. I jemu je třeba směle plivnout a stře trhnout a odhodi t svou láhev s vodkou. Skoncovat se svým měšťáctvím. To proto, že revoluční bo j si žádá odvahy a nekompromisnosti." (Nový život, 1949, č. 2, str. 69-70). Na počátku 50. let J. Štern předvedl v praxi, jak si tuto "novou literaturu" p ředstavuje mladá generace budovatelů komunismu. Nejlépe to dokládají jeho rece nze tehdy vydávaných knih: Najít klíč k srdci člověka (Lidové noviny, 4.2.1951 ) o románu spisovatele Ažajeva, Román o nástupu lidové demokracie (Tvorba, 195 1, str. 459-460) o Řezáčově budovatelském románu Nástup, jakož i "Anna proletá řka" - mezník v dějinách české literatury (Tvorba, 10.1.1952). J. Štern ukazoval i vlastní tvorbou, jak se to má "správně" dělat, a to v člán cích: KSČ - uskutečňovatelka odvěkých snů (Tvorba, 1951, str. 486-488) nebo Pr ostřelená legitimace (Tvorba, 1951, str. 719), v něm vypravuje příběh zastřele ného komunisty. Politicky úderná je také jeho báseň Kdo žije a kdo umírá (Tvor ba, 1951, str. 262).

V roce 1953, kdy nás opustili veliký J. V. Stalin a jeho zmenšená kopie K. Got twald, našel J. Štern svůj domov na Ostravsku. Jeho budovatelská tvorba čerpá výhradně z námětů, které mu poskytovala Nová huť Klementa Gottwalda v Ostravě- Kunčicích.

Dne 11.4.1953 otiskl sice v Literárních novinách básně Kamarádům z "Donbasu", ale již o čtrnáct dní později vyšel jeho článek Nepřemožitelné hnutí (Vlasta, 30.4.1953) o budovatelích NHKG.

Stalinský básník J. Štern sledoval pozorně i na Ostravsku politické změny, k n imž docházelo v SSSR po Stalinově smrti. Napsal dokonce báseň "Ouha, kmotře... !" (Nová svoboda, 13.8.1953), v níž parafrázoval citát z projevu G. M. Malenko va proti západnímu vyhrožování vojenskou silou.

Také na Ostravsku, v tomto "ocelovém srdci republiky", se od roku 1953 obracel a pozornost od politických procesů ke společensky méně závažným problémům. Tét o změny nezůstal ušetřen ani "politický" básník J. Štern, jehož "angažovaná" t vorba z této doby zpracovávala i takové náměty, jako byl např. Nápis pod fotog rafie bulačů na koksové baterii NHKG. Už tedy nikoli "agenti imperialismu" a " generalissimu Mír", ale obyčejní nemakačenkové. Přesto i v této básni poznávám e, že doba nesmiřitelného třídního boje ještě neskončila. Jan Štern nás o tom přesvědčuje těmito slovy:

"Když na frontě bys zradil kamaráda, / stihne tě opovržení a neúprosný trest. / Zde také fronta je a bulačství je zrada! / Vždyť, soudruzi, jde o dělnickou čest!" (Nová svoboda, 19.8.1953).

Ptáte se, o jaké frontě je řeč? Jak říká jiný tehdejší básník: "Fronta je všude". Měl pravdu. "Studená válka" tehdy vrcholila a v čele naší a rmády byl stále ještě Gottwaldův zeť A. Čepička...

Jiří Tichý