--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vachalovský Přemysl
Název: Pochodeň
Zdroj: NN Ročník........: 0005/003 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Jan Palach a Jan Zajíc - jména jež se stala symbolem odporu českého národa proti okupaci a totalitnímu režimu.

POCHODEŇ č. 1 - JAN PALACH.

Praha , Václavské náměstí-čtvrtek, 16.ledna 1969 - 15,00. Poblíž Domu potravin vzplála lidská pochodeň - Jan Palach, jednadvacetiletý st udent filosofické fakulty. Na vysvětlení svého nezapomenutelného činu zanechal dopisy, které rozeslal m.j.kamarádům na fakultu a na Svaz spisovatelů. V dopise stálo : "Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděj e, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následující m způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naší věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jedničku, a tak jsem zí skal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou:

1) Okamžité zrušení cenzury

2) Zákaz rozšiřování "Zpráv". (tiskovina vydávaná okupačními vojsky, kterými b yla řízena též rozhlasová stanice "Vltava", vysílající z území bývalé NDR) Jestliže naše požadavky nebudou splněni do pěti dnů, tj.21.ledna 1969 a nevyst oupí-li lid s dostatečnou podporou(tj.časově neomezenou stávkou, vzplanou dalš í pochodně. POCHODEŇ č.1

P.S. "Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej."

Ihned po oznámení této zprávy v rozhlase se začalo Václavské náměstí v jeho ho rní části zaplňovat velkým množstvím diskutujících a viditelně zmatených, posm utnělých lidí.

Vzápětí se u sochy sv.Václava a u rampy Národního muzea vytváří početná uskupe ní, v nichž převažují zástupci nejmladší generace. Hrozivá výzva Jana Palacha - živá pochodeň vytrhla okamžitě z letargie téměř celý národ. "Lid" nečekal do 21.ledna, 1969, kdy podle dopisu měla vzplanout v případě nep ochopení Palachova činu další pochodeň. Místo časově neomezené stávky se zrodi la největší, časově neomezená manifestace celonárodního odporu proti okupaci a totalitě.

POCHODEŇ - HRDINA UMÍRÁ.

Praha, neděle 19.ledna 1969. Jako blesk se šíří zpráva o tragické smrti studen ta filozofické fakulty Jana Palacha. Čtyři dny zápasil se strašnými následky s vého statečného, vysoce morálního činu, kterým chtěl vytrhnout utlačovaný a ok upovaný národ z letargie a šířící se malomocné beznaděje, až nakonec v nerovné m zápase se smrtí podlehl. Jeho absolutní oběť, kterou demonstroval na pražské m Václavském náměstí vlastním sebezničením se stala v lednových dnech roku 196 9 výzvou pro deklasovanou o potupenou společnost.

POSTŘEHY.

Pro oživení vzpomínek na několik smutných lednových dnů roku 1969, se pokusím o krátké shrnutí některých událostí a vlastních zážitků, které se odehrály u r ampy Národního muzea, v místech kde probíhala za obrovského zájmu a podpory, p rotestní hladovka.

Neděle 19. ledna 1969 - odpoledne Václavské náměstí, prostor pod rampou Národn ího muzea. K rampě muzea, do míst kde drží více jak desítka studentů a mladých dělníků protestní hladovku, přináší v odpoledních hodinách akademický sochař Olbram Zoubek čerstvě sejmutý, sádrový odlitek, posmrtnou masku Jana Palacha, a za pomoci studentů jej zavěšuje v blízkosti kašny, kde již je vystaven opis dopisu Jana Palacha.

Pondělí 20. ledna 1969 - Hladovkáři byli zásobováni výtisky novin a nepřetržit ě informováni o zprávách z televize a rozhlasu, které měli jedno společné - z celého světa přicházela podpora celonárodnímu aktu odporu proti okupaci a nast ávající totalitě, vyburcovaným tragickým činem Jana Palacha. Celé prostranství u kašny je až do noci obklopeno stovkami diskutujících, jejichž přítomnost by la mimo vlastního odhodlání, nejspolehlivějším povzbuzením pro hladovkáře. Ti pravidelně po dvou až třech hodinách opouštějí dočasný úkryt před mrazem a nep ohodou, spacáky a stany, aby vystřídali své kolegy. Dopoledne kolem jedenácté hodiny přichází ke kašně světlovlasý mladík a dožaduje se přijetí mezi hladovk áře (Organizátoři hladovky stanovili přísná kritéria pro účastníky, aby nedošl o k jejímu zneužití. Vysokoškolský index, popřípadě občanský průkaz s nezbytný m vyznačením zaměstnavatele.) Jmenoval se Jan Zajíc a byl studentem střední že lezniční průmyslové školy v Šumperku. Přesto, že neměl ani jeden z potřebných dokladů, jeho argumentace, prosby a slzy přesvědčili všechny natolik, že byl p řijat mezi nás. Od té chvíle se okruh "neúnavných" a téměř neodpočívajících hl adovkářů rozšířil o další výraznou osobnost (a jak se zanedlouho ukázalo i výz namnou).

SNB vstupuje na scénu.

Čtvrtek 23. ledna - 5,30 hodin - Nás spící ve stanech probudil hluk a smýkání se spacáky, ve kterých jsme leželi.

Rozespalí jsem byli vyvedeni ven ze stanu a během několika dalších minut jsme se ocitli za vydatné pomoci chrabrých příslušníků VB, přes značný odpor několi ka přihlížejících ze řad věrných "návštěvníků" našeho azylového prostranství v "antonech". V okamžiku, kdy jsme byli do jejich útrob nacpáni, ihned se rozje l směr "Krakovská" (Známé oddělení VB, kde většinou končili cesty demonstrantů i v pozdějších letech.). Od šesti hodin probíhala "perlustrace" všech hladovk ářů, společně s následnou "zdravotní" prohlídkou v esenbáckém zařízení, které se dodnes nachází na stejném místě, vzdálené několik desítek metrů od zmiňovan ého oddělení VB. Nakonec nás po "nezbytných" úkonech, jako sejmutí otisků a fo tografování ze všech stran postupně pouštěli.(Příprava na pozdější výrobu krim inálních živlů ?)

Stačili jsme se domluvit posunky při náhodném míjení s ostatními kolegy, že až nás pustí, tak se sejdeme opět u muzea na "našem" místě. Z původních jedenáct i nás zbylo pouze šest (zbytek si pro své záměry "ponechali" za účelem "zdravo tní kůry" v esenbáckém zdravotním zařízení, anebo na oddělení VB), v podvečer pak pouze čtyři.

"Naše" místo bylo důkladně vyčištěno od všech plakátů a taky od stanů a spacák ů, které jsem měl zapůjčeny a s nimiž jsem se již nikdy neshledal. Pátek 24. ledna - Popisovat průběh tohoto dne, je velice těžké z toho důvodu, že jsme po probdělé noci, propadali beznaději zda budeme vůbec schopni bez nás ledků vydržet ještě další, tentokrát tu poslední. Krátce před půlnocí jsme se dohodli na ukončení naší hladovky, její veřejné formy s tím, že následující de n se ráno sejdeme u filosofické fakulty a zúčastníme se pohřbu a potom, že půj deme společně na první oběd a pivo. Tehdy jsem se na chodníku u pražské kavárn y Luxor, na Václavském náměstí loučil naposled s Janem Zajícem anichž bych tuš il, že se již nikdy neuvidíme.

Ten odešel s Oldou Vítem (student teologie) přespat na kolej a já se dostal dí ky Petrovi Čunderlíkovi (student právnické fakulty) vyčerpán domů, s horečkou více jak čtyřiceti stupňů. Setkání se zbylými třemi kolegy z hladovky následuj ící den při pohřbu Jana Palacha se bohužel nekonalo.

POHŘEB, JAKÝ PRAHA NEZAŽILA.

Sobota 25. ledna - Praha se zahalila v ten den do smutku. Téměř na všech budov ách bylo možno spatřit státní vlajky a v jejich sousedství černé, smuteční. Do ulic vyšli snad všichni Pražané, společně s desetitisíci smutečních hostů z c elé republiky (Československa). Podle informací, které se ke mne bezprostředně po skončení smutečního aktu od mých přátel dostali - odehrála se ono mrazivé lednové dopoledne jedna z nejsmutnějších celonárodních demonstrací v historii hlavního města. Nikdo z účastníků netušil, že smutek a beznaděj obestře nejen hlavní město, ale celé Československo na dalších dlouhých dvacet let. Navíc ni kdo z nich netušil, že přesně za měsíc si stejný osud jako Jan Palach vybere, blonďáček z Moravy, Jan Zajíc, který téměř celý svůj dlouhý pobyt v kolektivu protestujících hladovkářů u rampy Národního muzea absolvoval se slzami v očích , stejně tak jako smuteční průvod doprovázející rakev s Janem Palachem, který sledoval z chodníku v Pařížské ulici.

*****

Janu Palachovi

Rozmarné odpoledne.

Kolem vezou víc než Promethea.

Oči jsou prolomená hráz.

Pláču-v dešti-na chodníku.

Pro všechno.

Pro těch jednadvacet let,

pro Člověka, co odmítl jít zpět,

pro srdce, do kterého by se vešel svět,

pro několik nevykřičených vět,

pro cizími vojáky sražený jarní květ,

Chce se mi zařvat-zeď, hned:

"Pryč s nimi! Ať žije nový svět!!"

To ticho řve za mne.

Praha teď skutečně dotýká se hvězd.

Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst.

Ticho rve uši.

Všichni to vědí a mlčí.

Ústa jim zacpal strach ze života i smrti. Je leden 69,

I láska bolí-proto pláču

(Jan Zajíc - leden 1969)

KOLABORANTI A NORMALIZÁTOŘI V AKCI.

Pociťuji i dnes, po šestadvaceti letech, silné pohoršení, když si ve vzpomínká ch promítnu jaké nehoráznosti a pochybnosti se objevily po pohřbu Jana Palacha ve sdělovacích prostředcích, které podle mého názoru napomohli značnou měrou Zajícovu rozhodnutí, stát se "Pochodní č.2", jak sám sebe nazval. Mimo nesmysl ných a lživých obviněních, namířených proti účastníkům hladovky, ve kterých by lo sdělováno, že na místě jejich protestu byly nalezeny zbytky jídla, anebo že mezi účastníky byl zjištěn výskyt kriminálních živlů , se objevily nestoudné útoky na osobu Jana Palacha ve spojení se snahou o znevážení jeho činu. ( Tehd y se poprvé objevila ve sdělovacích prostředcích zmínka o kriminálních živlech v souvislosti s manifestací odporu proti tehdejšímu režimu. Bylo zajímavé sle dovat, jak se tento propagandistický prvek ujal v průběhu dalších dvaceti let, kdy se protirežimních demonstrací zúčastňovaly podle informací masmédií pouze kriminální živly. Někdy nás "kriminálních živlů" bylo na václavském "Václavák u" dokonce několik desítek tisíc.)

Nehoráznosti z pera vskutku "národního" umělce, spisovatele Viléma Nového o po dvodu se studeným ohněm, byly jen zlomkem nechutností, zrůdností a malomyslnos tí, jimiž se začala prezentovat staronová normalizačně-totalitní kolaborace. Neodpustím si opět osobní vzpomínku na jeden z černých dnů v mém životě, dokon ce na jeden z těch nejčernějších:

POCHODEŇ č.2 - JAN ZAJÍC.

Úterý 25.února 1969 - Staroměstské náměstí. Právě tam, měsíc po pohřbu Jana Pa lacha, probíhala oslava výročí "Vítězného února". Společně s Petrem Čunderlíke m (přítel z hladovky) jsme přivedli několik svých přátel a ve skrytu duše jsme doufali, že na "Staromák" snad nikdo "oslavovat" nepřijde. O tom jak hluboký byl náš omyl nás zanedlouho přesvědčili na zaplněném náměstí, půl roku po okup aci a měsíc po sebeobětování Jana Palacha, davy kolaborantů a zrádců, v nichž převažovaly jak jinak, modré uniformy "lidových" milicionářů. Nevydrželi jsme ani na okamžik skandování zdegenerované klaky: "Ať žije Sovětský svaz" a další ch podobných bolševických zkurvelinek a odešli mezi normální lidi. Z povídání při cestě Václavským náměstím nás vyrušil křik a úprk lidí ke kavárně Luxor. P rotlačili jsme se davem až k domu č.39 odkud vynášeli saniťáci na nosítkách, p řekryté tělo nějakého člověka.

(Anichž bych to já nebo Petr tušil v tu chvíli , ocitli jsme se naposled v blí zkosti modrookého blonďáčka z Moravy, Jana Zajíce, který nám byl po téměř pět dní kamarádem a společníkem. Téměř na měsíc přesně od okamžiku, kdy jsme se na stejném místě loučili, den před pohřbem Jana Palacha.) Zanechal na místě dopi s, který je bohužel ještě dnes aktuální a zřejmě nadále bude. Občanům republiky československé!

Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozho dl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako pochodeň číslo dvě. Nedělám to prot o, aby mě někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo proto, že jsem se zbláznil. K tomu činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory. Pamatujte: Když někomu voda vystoupí nad hlavu, je už jedno o kolik. Nemáme se čeho bát. Jedině smrti. Ale: "Smrt není zlá, strašné je jenom pomalé umírání...". A to-to je pomalé umírání naší svobody. Nenech si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým na v ěky půjdeš. Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly d alší oběti, uposlechněte následující výzvy:

Stávkujte, bojujte!

Kdo nebojuje, nezvítězí!

Nemám na mysli jen ozbrojený boj.

Ať moje pochodeň zapálí vaše srdce a osvítí váš rozum. Ať moje pochodeň svítí k svobodnému a šťastnému Československu. Měli jsem dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí. Nezahazujte j i! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe. (Jan Zajíc 25.února 1969)

STRACH A OBAVY Z ODKAZU MRTVÝCH

První dva měsíce roku 1969 změnily zásadně život mnohým přímým či nepřímým úča stníkům protestních akcí, souvisejících se sebeobětováním dvou mladých lidí, s tudentů Jana Palacha a Jana Zajíce. Zmíním se pouze o několika z nich. Mimo př irozených útrap a smutku rodičů a sourozenců obou hrdinů, se "normalizační" to talitní moc postarala o jejich pozvolnou fyzickou, psychickou a existenční lik vidaci. Jako příklad uvedu osud matky Jana Zajíce, Marty Zajícové. Ta byla vyl oučena ze školských služeb na zásah znormalizovaného Okresního národního výbor u v Opavě a to z velice zajímavých důvodů-podle normalizátorů "nedokázala prý vychovat řádně svého syna!" (Co na to naši "lidumilní" sametoví propagátoři tl usté čáry za minulostí a obhájci totalitních zločinů? )

O zrůdnosti a zlotřilosti kolaborantského režimu by mohl vyprávět další ze zat racovaných, akademický sochař Olbram Zoubek, jenž pro oba nejstatečnější ze st atečných vytvořil důstojné pomníky, které se měli stát oslavou jejich hrdinský ch činů a neměli dát budoucím generacím zapomenout.

Zoubkem vytvořená náhrobní deska Palachova hrobu na pražských Olšanských hřbit ovech byla po krátké době zlikvidována. Stalo se tak na zásah a příkaz StB, na konci října 1973, kdy bylo tajně exhumováno jeho tělo, a ostatky, krátce poté zpopelněny. Ty pak byly 27. března 1973 uloženy do rodinného hrobu ve Všetate ch. Teprve po šestnácti letech se jeho ostatky vrátily na původní místo, na Ol šanských hřbitovech, které do té doby bylo stejně dostaveníčkem všech, kteří n ezapomněli. Stejně tak skončil v té době jeho návrh na Zajícův pomník na hřbit ově v rodném Vítkově, který nebyl z "estetických a ideových důvodů" tehdejším městským výborem povolen. Satisfakce se Olbramu Zoubkovi a jeho dílu dostalo a ž v roce 1990, kdy se výsledky jeho práce vrátily na místa pro která byla s lá skou a úctou vytvořena.

NEZAPOMNĚLI A NEZAPOMENOU !

Každý rok, v den umrtí Jana Palacha a Jana Zajíce, ale i v ostatní významná ju bilea, přicházeli lidé na jejich hroby i přes odpor všudypřítomné bolševické r epresivní zločinné soldatesky, uctít památku svých velkých mladých hrdinů. Seb eobětování velkých Janů se stalo po celých dvacet let nesvobody, důvodem a pří ležitostí pro všechny svobodomyslné a vlastenecky smýšlející občany naší země k masovým manifestacím, které vyvrcholily právě při dvacátém výročí jejich umr tí.

PALACHIÁDA - LEDEN 1989

Pět dní trvající mohutná demonstrace celonárodního aktu nesla název po "Pochod ni č.1", Janu Palachovi. Masovost této manifestace, demonstrující "procitnutí z otupělosti a letargie", se nesla v duchu obou Janů a jejich odkazu. Na její potlačení v Praze, použilo vládnoucí uskupení bolševických kolaborantů a zločinců to nejlepší co bylo k dispozici. Věrné a "statečné" (navíc opilé a zdrogované) příslušníky SNB a jejich nepostradatelné pomocníky, slavné "lidov é" milicionáře (ti si odskočili do Prahy na melouch a za rozptýlením z věčných brigád a sázení stromků a pod.) Toto "nezapomenutelné" uskupení po pět dní ma sakrovalo téměř vše živé, co se nacházelo na Václavském náměstí a přilehlých u licích. "Milovaná" strana a vláda je na tyto zásahy proti "vlastnímu" lidu vyb avila vším potřebným, co je jen k mrzačení a zabíjení třeba. Přes nepředstavit elné masakry s velkým počtem těžce raněných se nepodařilo zastavit a potlačit veřejně se projevující myšlenkové a morální procitnutí, ke kterému dvacet let před tím vyzvali svými činy Jan Palach a Jan Zajíc.

Nezmiňuji se záměrně o několika osobách současné politické scény, které se ve dnech Palachiády neúspěšně "snažili" dostat s kytičkou k pomníku svatého Václa va, a uctít tak památku obou Janů, ale myslím si, že o jejich vystoupení bylo napsáno již dost, a to i na tehdejší poměry.

Chci se však zmínit o stovkách pomlácených na dvorečku ve Školské, dále o stov kách zbitých a vyvezených mimo Prahu o všech těch statečných-bezejmenných. Chc i se také zmínit o dalších tisících statečných-bezejmenných, kteří vytrvale a neúnavně po celých pět dní zaplňovali "Václavák", aby přesvědčili nejenom sebe , ale také ostatní, že nejsme národ "zdegenerovaných" a malomocných, jak se ná s snažil přetvořit k "obrazu svému" normalizačně totalitní režim. Těm hlavně p atří dík, ti svoji "kytičku" donesli až ke svým Janům. Bez nich, by totiž nikd y nedošlo k tomu co se v Praze při tzv. Palachiádě odehrálo. Obdivuhodně rychl é a spontánní procitnutí z letargie a bezmocnosti. Po dvaceti letech, opakovan á a stejně rychlá reakce na výzvu a čin Jana Palacha.

SAMET A POCHODNĚ. (Dva významy,které se přirozeně nesnáší.) Při projevu k 21. výročí smrti Jana Palacha řekl prezident Václav Havel, že od kaz Jana Palacha se teprve nyní zhodnocuje a naplňuje. Totéž prohlásil po návr atu z oficiální návštěvy USA, 25.února 1989 na Staroměstkém náměstí o odkazu J ana Zajíce. Mýlil jste se pane prezidente. Odkazy Jana Palacha a Jana Zajíce s e dávno před tím zhodnotily v mysli poctivých a čestných lidí, kteří na jejich oběti nezapomněli. K tomu, aby se jejich odkaz naplnil, jsme bohužel ještě ne dospěli. Proto by jsme v žádném případě neměli dopustit, aby se na oba velké J ANY zapomnělo! Mějme neustále na mysli, že zemřeli v mukách proto, aby my jsme mohli svobodně žít !! Nezemřeli pro sametové zapomnění, ale pro pravdu a lásk u!

Přemysl Vachalovský