--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Křeček Stanislav
Název: Pracoval jsem u Baťů
Zdroj: NN Ročník........: 0005/013 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Stanislav Křeček PRACOVAL JSEM U BAŤŮ

P Ř E D M L U V A

28. dubna 1989 jsem se dožil osmdesáti let života. Prožil jsem jej v radostech i starostech, v plné práci i chvílích odechu, poznal jsem úspěchy i nezdary j ako mnoho jiných, kteří žili se mnou nebo vedle mě.

Kdybych dnes měl hodnotit, na co nejraději vzpomínám, pak jsou to předválečná léta 1931 až 1940, strávená v práci v Baťových závodech ve Zlíně. Nejenom, že to byla má léta mladá, prožitá ve věku 22 až 31 let, ale hlavně proto, že jsem se tehdy mnohému naučil a mnoho jsem pochopil, a stal jsem se - alespoň si to myslím - člověkem průmyslového věku. Byla to pro mě velká škola, škola odpově dnosti a přísné kázně, škola vytrvalosti a píle.

Mnozí moji přátelé i členové mé rodiny mě již vícekrát žádali, abych svůj živo t i svou práci v tomto období popsal a zhodnotil. Rozhodl jsem se proto nyní, že se o to pokusím a zaznamenám vše, co v něm bylo důležité.

Záznamy mají dvojí obsah a formu:

- odsazený text líčí život, který jsem osobně prožíval a prociťoval v jednotli vých fázích práce, která mi byla určena, i ve svém volném čase, a s jakými poc ity jsem se sžíval s celkovým společenským okolím a životem tehdejšího Zlína, - plný text pak popisuje do nutných podrobností metody a formy řízení a správy Baťových závodů. Mým úmyslem je zaznamenat a zpracovat, jak se věci "skutečně dělaly" v příkladech, popř. číselných údajích, nikoliv jen slovně popsat zása dy a pravidla, které byly již mnohokrát napsány. Byl jsem účetním a ekonomem, takže na tyto otázky bude kladen zvláštní důraz, s jistým vztahem na hmotnou z ainteresovatnost pracovníků, zejména vedoucích všech stupňů řízení. Budu rád, zda se mně, dík své paměti a některým písemným dokumentům, které jse m uchoval, můj záměr podaří.

Křižany, 17. června 1989

Stanislav K ř e č e k

--------------------------

Ú V O D

"Kam půjdeš a co budeš dělat, až se vrátíš z vojny domů?" otázal jsem se kamaráda Františka Štorka při setkání na kasárenském dvoře. Byl i jsme spolužáky v třebíčské Veřejné obchodní škole v létech 1926 až 1928. Zno vu jsme se pak setkali až v kasárnách 10. pěšího pluku Jana Sladkého Koziny v Brně. Blížilo se jaro v březnu roku 1931 a za čtrnáct dní se nám oběma jevil n ový civilní život v porovnání s vojenskou disciplínou jako růžový sen - jak ta ké jinak. Ale jinou věcí byla otázka získání budoucí práce ve světě postiženém v té době všeobecnou krizí a nezaměstnaností.

"Vrátím se zpět k Baťům do Zlína, kde jsem pracoval před vojnou", řekl Františ ek Štork.

"Cos tam dělal a s jakým platem?" ptal jsem se. "Pracoval jsem v kontrolním oddělení prodejen a vydělával jsem pět až šest set korun, rád se tam vrátím", odvětil.

"Kdykoliv jsem se s tebou na vycházce setkal, vždy jsi měl na sobě vlastní dra hé "extrovky" ušité z drahého důstojnického kamgarnu, kdes na to bral peníze? Vydělával jsem také kolem šesti set, ale nemám nic a chodím stále jen ve vojen ském munduru", řekl jsem.

"Za dva roky práce jsem si uspořil pět tisíc a z toho si přilepšuji", odvětil František Štork. "Úspory mám na kontě u Baťů a když něco potřebuji, napíši k f irmě a oni mně peníze z mého konta pošlou."

Uvažoval jsem nad tím, jak to Štork dělal, když se mu z těch šesti set podařil o uspořit tolik peněz. Moje mzda mně vystačila právě na byt, stravu a ostatní běžné potřeby - na úspory nebylo ani pomyšlení. Řekl jsem mu to. "Víš, to je tak", odvětil, "z celkového výdělku dostanu na ruku jen tři sta a zbytek - účast na zisku - mně připisují na osobní konto, a to jsou ty moje úsp ory".

"A to ti stačí tři sta korun na měsíční stravu, byt a všechno ostatní? Řekni, jaks to dokázal?" namítal jsem.

Podíval se na mě a řekl: "Kdo mluví o měsíci? To, co jsem řekl, se týká týdne. Jestliže tvůj výdělek byl šest set korun měsíčně, můj byl týdně. A proto, a n ejenom proto, se tam, samozřejmě, vrátím."

Tak jsem poprvé pocítil dech nového, neznámého a v tu chvíli pro mě nedostižné ho světa. Má venkovská dušička byla ohromena, znovu jsem se v duchu ptal: je t o možné? Hlasitě jsem řekl:

"To máš velké štěstí, na nic takového nemohu já ani pomyslet." "Víš co", odvětil František Štork, "sedni si ihned ke stolu a napiš k Baťům, a požádej o přijetí s tím, že budeš dělat cokoliv a za cokoliv. Jsi mladý, svob odný a po vojně, snad tě přijmou, uvidíš".

Napsal jsem. Uprostřed května jsem dostal ze Zlína natištěný lístek, v němž mě osobní oddělení firmy Baťa oznamovalo, že mě zve k nezávaznému představení. S talo se. 19. května 1931 jsem byl přijat.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

I. N á s t u p d o p r á c e

Z mé rodné vsi Červené Lhoty se chodilo na nádraží do Třebíče pěšky. Vzdálenos t 10 km se ušla za dvě hodiny bystré chůze. K autobusovému spojení došlo teprv e po druhé světové válce v padesátých létech. Cesta byla příjemná po silničce mezi poli. V polovici se procházelo malou obcí Račerovice a za ní se šlo mezi lesíky kolem myslivny nazvané Bažantnice. Byl zde umělý odchov bažantů patřící panství Waldsteinů se sídlem v třebíčském zámku.

Na cestě jsem znal každý kámen, chodíval jsem zde denně po dobu několika let š kolní docházky do měšťanky a později do Veřejné obchodní školy v Třebíči. V ra čerovické obecné škole byl učitelem vynikající houslista, jmenoval se, myslím, Vajgner. Byl také primáriem třebíčského smyčcového kvarteta. Často jsem ho te hdy při cestě domů slýchával hrát u otevřeného okna mistrnné stupnice a arpegg ia, pilně denně cvičil. V bažantnických remízcích vesele kyrykali bažantí koho utci a v polích tu a tam přeletělo hejno koroptví. To byl krásný čas. V zimě ovšem byla cesta zlá. Z domu jsem vycházel o páté hodině ráno a často j sem se brodil po kolena sněhem do kopce Jestýbky k silnici, abych do osmi hodi n dorazil do školy. Zpět jsem docházel až večer mezi pátou a šestou hodinou. To všechno mně táhlo hlavou, když jsem nyní šel na třebíčské nádraží k nastoup ení cesty do Zlína. Myslím, že mě někdo doprovázel, asi starší sestra Liduška. V kufříku z vulkánfíbru jsem měl náhradní košili, zubní kartáček a nějaké nej nutnější maličkosti. Předpokládal jsem, že se ještě vrátím a že mě i v případě přijetí pozvou k nástupu do práce později. Jak se pak ale ukázalo, všechno by lo jinak - již jsem se nevrátil, do práce jsem nastoupil hned v dalším dnu, to je 20. května 1931. Později jsem četl na tovární zdi jeden ze sloganů: "Chcem e-li poctivě pracovat, začněme ihned!"

Zatím jsem si nepřipouštěl starosti, kde budu spát, protože jsem stále věřil, že se vrátím domů. A je také možné, že mě nepřijmou vůbec.

Cesta do Brna, kde jsem přestupoval, uběhla rychle. Pak jsem ještě přestoupil v Přerově na trať Přerov-Břeclav a naposled v Otrokovicích. Před polednem jsem vystoupil na zlínském nádražíčku a šel jsem kolem parku přímo k mohutné vstup ní bráně do hlučících továrních objektů firmy Baťa.

Osobní oddělení firmy bylo umístěno v třípodlažní budově číslo 11, se vchodem hned vedle hlavní brány. Na chodníku před vchodem seděl muž. V malé almárce mě l v poličkách uloženo několik druhů kartáčů a kartáčků a kelímky s různými pas tami. Právě cídil do vysokého lesku flanelovým klůckem boty stojícímu zákazník ovi, kterého ujišťoval, že nikdo mu nevyčistí a nevycídí boty lépe než právě o n. Později jsem se dozvěděl, že v roli čističe bot se může octnout kdokoliv, i vysoce postavený vedoucí pracovník, a to z různých příčin, hlavně však proto, že dopustil vyrábět nekvalitní boty, nebo také proto, že znevažoval práci lid í jemu podřízených. Pokládal-li uloženou práci pouličního čističe bot za poniž ující trest, nevrátil se nikdy ke své dřívější práci. Jestliže ale v roli čist iče bot obstál a pochopil, že každá práce, jež slouží člověku, je potřebná a č estná, mohl doufat v návrat.

V čekárně osobního oddělení stálo několik lidí s lístky v rukou. Postupně přic házeli osobní referenti a odváděli čekatele dovnitř. Asi 30tiletý muž přišel t aké ke mně, převzal si pozvánku a předal mně "dotazník" k vyplnění. Byly v něm rubriky o datech osobních, rodinných i příbuzenských. Po půlhodině přišel pro vyplněný dotazník, sedl si neprodleně k psacímu stroji a zapsal na osobní kar tu z dotazníku všechny záznamy, a požádal mě, abych mu dodatečně přinesl svou fotografii malého formátu (udělá fotograf Sovička, řekl), kterou pak připevní na mou osobní kartu.

Osobní karta o zvětšeném formátu A4 byla opatřena kapsou, do níž se vkládala j akákoliv písemná dokumentace během trvání služebního poměru v podniku. Ve zvlá štním oddílu bylo vyhraženo místo pro záznamy o práci, kterou pracovník vykoná val a vykonává, a kde (v kterém vnitropodnikovém útvaru). Na zadní stranu se n a určené místo zaznamenávaly kladné a záporné poznámky o pracovníkovi. Jak jse m se později přesvědčil, kladných (pochvalných) poznámek nebylo mnoho (říkalo se: pochvalte někoho a "zpuchne" mu hlava), zapisovaly se jen významné zásluhy , jako: zachránil život, zabránil požáru, zvítězil v soutěži apod. Záporné poz námky se však zaznamenávaly všechny. Ve své pozdější funkci jsem objevil i poz námku kuriozní: Jistý vedoucí pracovník pozoroval od svého pracovního stolu či nnost podřízeného mladého muže. Po chvíli si nechal přinést z osobního oddělen í jeho osobní kartu a na příslušné místo napsal: "Seděl za stolem a dělal, jak oby dělal, a nic nedělal".

U záznamu o propuštění pracovníka byl vedle data uveden vždy i důvod propuštěn í, popřípadě i poznámka "nikdy přijímat zpět". V továrním objektu byl vydán st riktní zákaz kouření. Byl-li někdo při kouření přistižen, bylo to zapsáno na j eho osobní kartě zvlášť výrazně a pracovník byl okamžitě propuštěn. Po založení osobní karty mě osobní referent poučil o pracovní době, o možných příčinách úrazů a o ochraně před úrazy, o možnostech ubytování a stravování, o možnostech vzdělávání a stručně o správních orgánech města Zlína. Nakonec jsem dostal "kontrolní lístek" s poučením, k čemu slouží. Osobní refer ent zvlášť zdůraznil nezastupitelnou úlohu kontrolního lístku i s výstrahou, ž e za jeho ztracení a vydání náhradního se platí pokuta Kč 5,-. Přijímací formality skončily a stal jsem se zaměstancem firmy Baťa a. s. Zlín. Osobní referent mě pak doprovodil po továrním nádvoří do budovy číslo 42 a př edal mě vedoucímu oddělení, nazvaného ŠKOLA. Vedoucí školy mně po podání ruky a krátkém přivítání ukázal mé budoucí pracoviště a propustil mě s tím, abych s e ubytoval, a zítra o sedmé hodině nastoupil do práce ve Škole. Šel jsem mezi halami a tří až pětipodlažními továrními budovami k východu. Nad e mnou nad ochrannou sítí se na lanové dráze posunovaly přepravní vozíky napln ěné polotovary nebo výrobky, přepravované mezi kooperujícími dílnami nebo mezi dílnami a sklady materiálu nebo sklady výrobků. Na ploché střeše budovy příje mce stál muž, který snímal vozíky z lanovky a podle vložených dodacích příjeme k (dodacích průvodek) disponoval vozíky do dílen v jednotlivých podlažích budo vy. Zastavil jsem se uprostřed tovární ulice a pozoroval jsem čilý provoz na l anových drahách křižujících se po střechách budov. Z pozorování mě vyrušil var ovný signál z přijíždějícího automobilu, zvlášť upraveného pro nutnou a rychlo u přepravu pracovníků mezi budovami rozsáhlého továrního komplexu, rozloženého podél říčky Dřevnice v dálce několika set metrů. Po obou stranách vozidla byl y, místo karoserie, instalovány plošiny s lavicemi. "Cestující" nastupovali a vystupovali na plošiny vozidla pohybujícího se rychlostí asi 6 km v hodině. Po zději jsem služeb tohoto zařízení také a rád používal.

Blížil jsem se k bráně - k východu. Všechny budovy hlučely a duněly ozvěnou ti síců elektromotorů a poháněných strojů. Na ulicích mezi budovami byla pečlivě udržovaná čistota, vše bylo na svých vyhražených místech, lidé se objevovali j en ojediněle a kromě pendlujícího vozidla na přepravu osob vládl všude klid. Východy k hlavní bráně, ohraničené trubkovými ohradami a zavěšenými kontrolním i hodinami (píchačkami) byly v tuto odpolední hodinu uzavřeny. Kdo chtěl opust it závod, musel projít zvláštním východem ve vrátnici. Vstoupil jsem. Vrátný m ě zastavil a žádal předložení propustky. Teprve po vysvětlení a předložení nov ě vystaveného kontrolního lístku (kontrolky) mě propustil s ponaučením, že nap říště, bez řádné propustky, vystavené odpovědným a oprávněným pracovníkem, se ven nedostanu.

Přechodně jsem se ubytoval v podnájmu u paní Hluštíkové v ulici nazvané Santra žiny. Mým spolubydlícím byl mladý polygraf Hořínek. Pracoval jako sazeč v míst ní malé tiskárně firmy Sígl.

Paní Hluštíková mně sdělila, že nájemné s ranním snídáním (bílá káva a chléb s máslem) a s výměnou ložního prádla činí týdně 25 Kč a platí se vždy v pondělí .

Moc klidně jsem tuto první noc ve Zlíně nespal.