--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Cihelková Dana
Název: Neviditelná ruka v DEU
Zdroj: NN Ročník........: 0005/017 Str.: 001
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Neviditelná ruka v DEU V třicátém čísle ČTD můžeme nalézt příspěvěk předsedkyně DEU A. Hromádkové, je hož obsah dává příčinu k zamyšlení nejen nad stavem parlamentních politických stran, ale i nad perspektivami DEU. Není pochyb, že "sametový podvod" je tvrdo u realitou, s kterou se musíme nějak vyrovnat. Jistěže jsou vrstvy, kterým tat o režie navýsost vyhovuje. Obávám se však, že několik let trvající náře nad pr oradností ODS a vládnoucí koalice už dnes nikoho "nenadzvedne". Mechanismy toh oto rozkrádání státu jsou natolik zřejmé a na mnoha příkladech dostatečně zdok umentované, že není pochyb kým, kdy a jak bylo co naplánováno. Z těchto důvodů se domnívám, že neustálé omílání afér rok před parlamentními volbami je poněk ud zpozdilé. O to více je možno přivítat nový úhel pohledu, který A. Hromádkov á charakterizuje jako "kvalitativní náhled na svobodu, jako na schopnost začít smysluplně tvořit, podnikat, vyrábět a prodávat, tj. docílovat úspěchu". V to mto ohledu musím však dodat, že režie privatizačního procesu zjevně nepočítala s těmi, kteří měli schopnost tvořit, podnikat, vyrábět a prodávat. Tato režie považoval za úspěch vyhcytrale a prohnaně rozkrást majetky a pokud možno neza platit za ně nic. Tatáž režie pochopitelně nekompromisně odstavila každého kdo nepatřil k vyvoleným, tedy postkomunistickým mafiím. Ta vůle začít se chovat jako "podnikatelé" zde, nepochybně byla od samého počátku a paní Hromádková se mýlí pokud říká, že byla poněkud pod vlivem polistopadového nadšení. Příčina totiž spočívá v tom, že když pár prohnaných šejdířů dostane stamilionové úvěry , starisíce drobných a středních podnikatelů už nemůže dostat nic. Vládnoucí g arnitura sice zajistila přežití obrovských majetků do rukou několika set jedin ců, ale nevzala v potaz, že mimo tyto touhy po majetku, jako údajně nejsilnějš í motivaci, existuje ještě jedna společenská síla, která působí v delším časov ém hrizontu, ale o to je pak účinější. Není pochyb, že tou silou je mravní zák on. Jestli kterýkoli občan něco bytostně nesnese, tak to je vlastní okradení. Vládnoucí koalici se dosud daří pomoci masmediálních intriků oddalovat "průval ", který by té dosud slepé a důvěřivé části občanů otevřel oči. Avšak ne nadlo uho. Nezodpovězenou otázkou však zůstává koho volit?
Chatrnost vládnoucí koalice nejsrozumitelněji dokazují úvěry jednotlivých stra n u bynk, mající charakter hazardu. V této souvislosti nelze pominout samotný fakt, že tyto úvěry vůbec byly realizovány. Jestliže si mohla půjčit ODS, ODA či snad ČSSD, musím se ptát podle jakých mechanismů? A proč nebyly úvěry zpřís tupněny i jiným stranám? Jak vidno, v mnohem to připomíná praktiky skrytě říze né selekce, v podstatě totožné s těmi, které vařadily z hospodářské soutěže st atisíce začínajících živnostníků a podnikatelů. Obávám se, že nebudu daleko od pravdy, když označím volby 1992 za prahpustý podvod. Voliči byli totiž vystav ení zcela zkreslené optice politického spektra. Zatímco strany vyvolené mohly díky fešáckým úvěrům voliče oslnit a vyvolat v nich dojem masovobsti, už jen p ro všude přítomnou bombastickou reklamu, strany vystavené akci "KlÍN", tedy, t y, které vznikly mimo režii StB, se nutně ocitly v roli autsideru. Výše jednotlivých úvěrů, dosahujících v průměru padesát i více milionů Kč, svě dčí o tom, že tyto strany s jejich navrácením příliš nepočítají. Spíše šlo o h ru vabank, v které se přdpokládal vítěz na dalších půl století, kde jediným vz orem byla KSČ. poražení by neměli právo se už zeptat, jak to, že vládnoucí koa lice za defakto státní peníze (úvěry), tedy za peníze daňových poplatníků, ted y voličů, nestydatě financuje sama sebe?
Paní Hromádková se v hodnocení všoebecného propadu vládnoucích strn mýlí. Vych ází totiž z iluze, jakoby tyto strany vznikly přirozenou cestou. Je nejvyšší č as podívat se na tyto sametové rychlokvašky realisticky a hodnotit je takové j aké skutečně jsou, to je ukuchtěné Prognostickým ústavem, popřípadně kontamino vé a "umravněné" směrnici ÚV KSČ z konce listopadu 1989. Jestliže se dnes tyto strany topí v dluzích, přičemž jediným východiskem jsou začasté i vyděračské večeře s premiérem, není to důsledkem chyb organizačně finančních a systémově strukturálních. Ty chyby vznikly daleko dříve, už v dobách přípravy sametového podvodu, kdy jediným měřítkem byla výlučná moc KSČ. Proto nemohli prognostici překročit rozměr mocenského spektra daný zkušenosti komunistické diktatury, i kdyby se snažili sebevíce. Jedná se tudíž o omyl zásadní - strategický, vyplý vající z nepochopení principů pluratní demokracie, předpokládající spíše než v znik svobodné společnosti vznik nějakých mafiánských struktur na věčné časy. Pro demokratickou unii by mělo být mementem, že vládnoucí strany (a nejen ony) začínají přisluhovat finančním skupinám postkomunistické nomenklatury. Paní H romádková se domnívá, že řešení této anomálie, hrozící přeměnou parlamentu ve sněm prodejných kašparů, je možné a odvolává se na západoevropské zkušenosti, principy osobní zodpovědnosti za práci atd. Jakkoli je tento názor správný, ob ávám se, že praxe je poněkud jiná. ty strany, jejiž životnost je dána horizont em rozkradení státu, na žádných morálních principech zájem nemají. Občané jsou už dnes konfrontování s cynismem hraničícím s politickým hazardem (viz minist r spravedlnosti Novák ospravedlňující své navržení soudkyně Horvátové do neodv olatelné funkce tvrzením, že on nic, on to schválil parlament, viz. objímající ministr vnitra mafiánem Helbigem, tvrdící, že prý takových fotek má plný šupl ík, což prý je důkazem, že o nic nejde atd.)
Demokratická unie nepochybně vznikla jako protiváha tohoto "fundamentalistické ho pragmatismuů a cynismu. Tak tomu alespoň bylo za začátku. Už prvních půl ro ku od ustavujícího sjezdu však ukázalo, že praxe silně pokulhává za ideálem. p omíjím zjevnou nefunkčnost dvoučleného přesednictva. Nelze však pominout chová ní dosazeného managera, který s požehnáním předsednictva rozhoduje o věcech, n a které jako nevolená a tudíž nikoho nezastupující osoba nemá nárok. V tomto o hledu dluží paní Hromádková vysvětlení proč manager DEU v únorovém čísle N DEU vykládá stanovy, jakoby byl k tomu oprávněn. Výmluva na funkci tiskového mluv čího neobstojí, už jen proto, že ani tiskový mluvčí není k takovému počínání o právněn.
Obávám se, že zásadní chynba spočívá v samotném dvoučleném předsednictvu, v po dstatě chápajícím tragédii vládnoucí koalice, avšak zatíženém těmi samými maný ry, tedy neschopném překročit ten rámec vzorců chování, kterých ohraničuje vlá dnoucí koalici, vlekoucí jej za sebou jako břemeno dědictví někdejší spřízněno sti s ODS:
Paní Hromádková se mýlí, pokud se domnívá, že politické strany se nacházejí v těžké strukturální krizi především proto, že postrádají efektivně pracující ro zhodující orgány. Ty nevznikly na základě západoevroských modelů, již dávno et ablovaných stran, jakými jsou například pravicové CDU a CSU či levicové SPD a FPD, ale výlučně pod vlivem představ více či méně blízkým KSČ. Odtud pak vyplý vá, že tyto strany se v krátkém čase staly nefunkčními, v kterých zbytnělé sek retariáty rozhodující o všem, aniž by si lámaly hlavu z budoucnosti. Ukazuje se však, že DEU je dnes extrémem zcela opačným. Minimum osobností, max imum reklamy v ČTD může sice zajistit v parlamentních volbách 1996 nějakých 5- 6% hlasů. Je však jisté, že v parlamentu by byli poslanci DEU vysmívaným ostrů vkem, připománající donkochotské bojovníky. Proto je na pováženou s jakou bezs tarostností hazarduje předsednictvo DEU s výstavbou strany. Je nepochybné, že rádoby kosmetickou úpravou stanov, trčí ze struktury DEU tuhý centralismus jak o slána z bot. K tomu je nezbytné přičíst metody jakými jsou předsedové krajsk ých rad vybíráni. Dosud předsednictvo věrohodně nezdůvodnilo proč musí mít vše chny volby pod přímou kontrolou a proč předseda KR se nestává předsedou aktem volby, ale teprve poté, až mu předsednictvo vystaví registrační list? Bylo by nepochybně chválihodné kdyby předsednictvo DEU se pro budoucnost sklád alo z devíti až dvanácti osob. Ovšem pouze za předpokladu, že jeho bezprostřed ní podstruktury umožní dělbu práce tak, aby bylo zjevné kdo plní úkoly strateg ického a kdo taktického významu. Skutečnost, že vedení DEU dodnes dluží členům roční uzávěrku, nemá pořádek ve členských průkazech, ve členských příspěvcích , v registračních listech, atd, svědčí spíše pro existenci chaosu, tedy směšov ání dílčích cílů se zásadními. S čím vedení DEU zjevně nechce počítat jsou spo ntální a dobrovolné aktivity, které by vhodně usměrněné mohly plně nahradit po dstatnou část placených sekretariátů na všech úrovních. Pouze touto cestou je možno se vyhnout funkcionářské gigantománii a boji o koryta. Ne funkce v apará tu strany, ale maximum poslanců v parlamentu, to musí být pro DEU za všech oko lností strategickým a prioritním cílem!
Rozhodně nemám v úmyslu upárat předsedkyni DEU snahu po průlomu poskomunistick ých manýrů směrem k evropským standartům. Obávám se však, že by měla mnohem ví ce dbát, aby slova pedsednictva byla vždy v souladu s činy. Ztráta tempa, ztrá ta iluzí u mnohých členů DEU, o voličích ani nemluvě, téměř úplné vyvanutí z m asmédií, to vše v souhrnu není dobrou vizitkou a dává v mnohém za pravdu opozi ci uvnitř DEU. Pokud se DEU nechce stát autokratickou pidistranou v exotické č ásti politického spektra, bude muset předsednictvo vzít tuto vnitřní opozici v úvahu, dříve než se ty nejčernější předpoklady stanou realitou. Je totiž přir ozené mít uvnitř strany frakce, tak jak je tomu ukterékoli západoevropské stra ny. Pouze v postkomunistických stranách (viz ODS) mají už z pouhých náznaků fr akcí panickou hrůzu.
Jestliže ODS už přestává cítit potřebu hrát si na pravici, o to více by měla b ýt tou pravicí DEU. Obávám se však, že k tomu občasný půlstránkový článek v ČT D nestačí.
Dana Cihelková