--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kachlík Josef
Název: Vzpomínky těžké jako kámen
Zdroj: NN Ročník........: 0005/017 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

VZPOMÍNKY TĚŽKÉ JAKO KÁMEN Čas neúprosně běží a ani se nechce věřit, že už 46 roků uplynulo od konce nejh roznější války. Dnešní padesátníci o událostech těch jarních dní v roce 1945 v í jen z vyprávění starých, ze školy nebo všeobecně známých fotografií. Také jsem vyprávěl každoročně žákům ve škole o statečnosti sovětských vojáků - děti to vždy velice zajímalo "od přímého účastníka", celých 45 roků jsem jim neříkal úplnou pravdu. Chtěl bych dnes několika vzpomínkami, spíše střípky, př ipomenout toto výročí. Připomenout tyto události tak, jak jsem je prožil já a sousedé z původní ulice Tyršova. Věřím, že na mnohých místech to bylo jinak... v žádném případě nechci snižovat význam osvobození, bez kterého bychom tu asi nebyli. Není však důstojné zatajovat historii a rozmnožovat tak další bílá mí sta.

Čekání

Tenkrát zrovna v těch dnech mě bylo 19 let. Celých předcházejících 6 roků okup ace a války jsme všichni věřili, že Němci prohrají, i když se jim blesková vál ka dařila až neuvěřitelně. Otec byl jako ruský legionář propuštěn ze školské s lužby (což se opakovalo po tzv. vítězném únoru z téhož důvodu znovu). Věřili jsme v osvobození, i když nás překvapila smlouva mezi Hitlerem a Stalin em, nevěřili jsme událostem v Katynském lese a smáli se německým filmovým týde níkům. Věřili jsme v dobrý konec. Na mapách jsme zakreslovali "taktické a vítě zné zkracování fronty", mávali jsme na spojenecké bombardovací svazy přelétava jící pravidelně naše město.

Frontra se přibližuje

Od počátku dubna bylo jasné, že se konec okupace blíží. Vyškov byl vojenským m ěstem. Kromě Němců tu byli vojáci maďarští, bulharští, vlasovci a další. Na dů ležitých křižovatkách se kopaly protitankové příkopy, střelecké zákopy, stříln y ve zdech. Začala se objevovat ruská letadla, byl bombardovám a zničen muničn í vlak v Lulči a 24. dubbna přišlo i na Vyškov. Německé kolony projížděly měst em a všude je pozorovali lidé se škodolibými úsměvy. Večer toho dne rozhodilo z ničehonic takové malé rachotící letadélko (byl jsem zrovna na náměstí) množs tví zápalných bomb přes celý Vyškov. Začaly první požáry a přestávala legrace. Od toho večera jsme se přestěhovali do sklepa tehdejšího kina "Viktoria" (dnes Sokolský dům). Bylo nás tam několik rodin z okolí a po probdělé noci, kdy kaž dou půlhodinu přelétalo to hřmící letadlo, vždycky na chvilku vyplo motor, pot om zasvištěly bomby a ozvaly se tři výbuchy. A ráno se sklepení zaplnilo další mi obyvateli Tyršovky.

Od toho dne trvaly nálety na Vyškov. Hořel pivovar, Rádionka, domy na náměstí, bylo slyšet výbuchy z Kozí horky, kasáren i letiště. Přibližovalo se dunění d ělostřelby.

Děda Ježek

V domě dnešního kulturního střediska bývalo pekařství "U Ježků". Pekáren bylo tenkrát ve městě několik. V těchto dnech všechny pece vyhasly - a ž na dědu Ježka, který vyhasnout nenechal. S fajkou v zubech, bílé zástěře pek l i při největším bombardování. Teplé housky a rohlíky nám přinášel příko do s klepa. Kulky a střepiny svištěly, děda přecházel klidně ulici, nedal se přesvě dčit, aby se kryl a chvilku přestal.

Rozloučení s Němci

Na plácek před sokolovnou přitáhli tři němečtí vojáci malý protiletadlový kanó n a občas vystřelili na přelétající ruské letadlo. Nic netrefili. Když byl kli d, přicházeli si do vestibulu pokouřit. Tehdejší sokolník Smékal si navlékl ha sičskou unifirmu a oni mysleli, že je to československá vojenská. Nic ale nena mítali. Rusové brzy objevili, odkud se na ně střílí a tak jedno z letadel zaút očilo. Bomba vybuchla přesně uprostřed hřiště, druhá trefila jeviště. Všude by lo plno prachu a rumiska, ale nad jevištěm se udržela německá orlice s hákovým křížem. Pomocí hasičského háku jsme ji svorně strhli a proměnili v hromadu st řepů. Ti němečtí vojáci se samopaly naše počínání mlčky pozorovali. Asi už vše ho měli také dost. Požádali jsme je, aby kanôn odtáhli někam jinam, že jsou zd e malé děti a kanôn přivolává bombardovací letouny. Zasalutovali a odjeli bůhv íkam.

První Rus

Krátce po této příhodě se otevřely dveře do vestibulu a v nich se objevil prvn í ruský voják. Jen tak, bez pušky, či samopalu. Všichni jsme se na něho vrhli, objímali, brečeli radostí. Někdo z chapců přinesl dobře ukrývanou láhev určen ou pro tento radostný okamžik. Rus se napil, zbytek nalil do své polní láhve, prázdnou flašku zahodil...

Jsme osvobozeni!

Vyběhli jsme před budovu, tam už bylo plno vojáků v zimní ústroji, v ušankách (bylo jaro), přilby neměli. Běželi jsme k nim,

slzeli radostí, vyběhly i ženy a děti.

A TEĎ NASTALO TEPRVE PŘEKVAPENÍ..

Místo přepání rukou a objímání: "DAVAJ ČASY!", "DAVAJ SPIRT!" A už byli první vítající obráni o hodinky, prstýnky, náušnice, ti, kteří si chtěli zvěčnit tu slavnou chvíli, přišli o fotoaparáty. Osvoboditelé byli snad všichni pod vlive m alkoholu a dožadovali se namířenými zbraněmi dalšího "spirtu". Poněvadž toho nebylo, vzali za vděk i denaturoganým lihem. Přitom každý by jim dal radostí vše, co měl.

Prý jsme měli na osvoboditele smůlu (Malinovského armáda). Jisté však je, že t o byli gardoví vojáci s řadami vyznamenáními. Snad to bylo jinde jinačí... První noc osvobození

Do našeho sklepa přicházeli celou noc podnapilí vojáci, rabovali zavazadla, br ali vše, co se jim hodilo. Těžko bylo něco namítat opilému vojákovi se samopal em.

Sháněli děvčata. Celou noc přivlékali z okolí ženy i malá nezletilá děvčata, k terá znásilňovali. Tyto úděsné chvíle zanechaly v psychice mnohých dívek nenap ravitelné stopy. Část děvčat měla štěstí, že se podařilo panu Smékalovi je odv ést do jedné z chodeb a tu "zazdít" volně naskládanými cihlami. Úděsné ráno

Vydal jsem se s kamarády na průzkum Vyškova. Ve všech domech řádili vojáci. Mě sto bylo bez žen.

Na osvobození se nesmírně těšila rodina K R Á S N Ý C H . Bydlela v rodinném d omku v místě dnešního paneláku u hasičské zbrojnice. My kluci jsme kamarádili s děvčaty Olgou a Soňou. Byli jsme je navštívit ještě před osvobozením. Hrozně se těšily, až to všechno skončí.

Když jsme se přiblížili k jejich domku, z dálky jsme již viděli roj lidí. Tuši li jsme, že se přihodilo něco mimořádného. Zrychlili jsme krok. Prodrali se da vem lidí dovnitř až dosklepa a tam jsme spatřili to zrůdné divadlo... Olga (17 let), Soňa (15 let) ležely na zemi v tratolišti krve. Strhané šaty sv ědčily o znásilnění. Obě byly podřezané. Kousek dál ležela ubohá matka. U dveř í jsme spatřili jejich otce. Měl v čele kulku a i on byl pobodán. Tato bestiál ní vražda nemá dodnes ve Vyškově obdoby. I tohle je válka. S tím rozdílem, že tento čin spáchali ti, na které jsme se tolik těšili. Kdyby to udělali Němci, stál by na tomto místě alespoň malý pomníček. (Slavný milicionář a pozdější př edseda MěstNV ve Vyškově Josef Veselý se nechal slyšet, že to asi udělali Němc i. Dva dny po osvobození, ve vnitrozemí Vyškova, aby stihli to, čeho se ve Vyš kově během války nikdy nedopustili? - pozn redakce VN.)

Od velitele města byl vydán rozkaz urychleně pohřbít a nikomu nic neříkat. Pod dohledem ruských vojáků byly vykopány 4 hroby, pan Špičák nám zhotovil 4 dřev ěné kříže. Hroby jsme kopali my pod hlavněmi ruských samopalů. Za přítomnosti několika sousedů jsme celou rodinu pochovali.

46 dlouhých roků bylo přísně zakázáno o tom mluvit. Přes 40 roků jsem přesto m aloval "Sbratření" a polepoval okna školy výzdobou k osvobození. Věřil jsem - a chci věřit, že jinde to bylo jiné.

JOSEF KACHLÍK