--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kořínek Marek
Název: Právo na ochranu osobnosti v zemi ve které platí právo džungle
Zdroj: NN Ročník........: 0005/018 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Právo na ochranu osobnosti v zemi, ve které platí právo džungle

Již v dobách první předkomunistické republiky existoval zvláštní zákon na o chranu cti. Tento zákon byl velmi účinný, neboť stavěl nactiutrhače do velmi n epříjemného postavení. Poškozený si většinou najal právní zástupce a tím se so udní spor náležitě prodražil. Viník byl potom odsouzen k povinnosti veřejné om luvy (například v novinách, což nebylo tak zlé, i když uveřejnění omluvy stálo několik desítek nebo stovek korun), ale horší bylo, že viník zaplatil veškeré soudní náklady právního zastoupení poškozeného. Procesy se tákly dlouhopu dob u a stály mnoho peněz. Již z tohoto hlediska šlo o silnou ochranu, bohužel vša k na této právní úpravě chybělo to podstatné, že poškozený častokrát utrpěl vi nou nactiutrhače velkou občanskou, rodinnou i finanční ztrátu, kterou mu sebel épe napsaný omluvný článek v novinách nikdy nenahradil.

Socialistický právní "řád"proslul zejména svým okázalým cynismem vůči člově ku, kterého výkladem "socialistického" práva prakticky degradoval na nepatrnou součástku "pracujících mas", za jejichž "ochranu" se jeho legalita schovávala . Ze všech lidských práv bylo komunistickou ideologií proklamováno nejvíce "pr ávo na práci", čímž de facto docházelo k rehabilitaci otrokářské společnosti, která "právo na práci", tak jak je chápáno v totalitním socialismu, zajišťoval a pro tu bezprávnější část svých členů nejdokonaleji. Tento státně - otrokářsk ý systém, honosně se nazývající socialismus, ve snaze začlenit se mezi státní zřízení civilizovaných zemí, přijal a ratifikoval množství mezinárodních smluv , jejichž obsah byl ovšem před občany tohoto státu úmyslně tajen a státní orgá ny dělaly všechno pro to, aby nedošlo k uvedení právního řádu do souladu s mez inárodním právem, neboť taková právní úprava by se pro systém vytvořený jako h ybrid nacistického a komunistického zřízení, rovnala dokonalé sebevraždě. Přesto všechno byl již v roce 1969 přijat Federálním shromážděním zákon, kt erý vzhledem ke své dokonalosti a dnešní novelizaci občanského zákoníku, vykaz uje znaky určité nadčasovosti natolik, že tento zákon nevyžaduje novelizaci. O všem vedle své relativní dokonalosti a souladem s mezinárodním právem, se tent o zákon vyznačuje též tím, že bývá v drtivé většině případů zcela opomíjen ane bo soudními orgány zcela úmyslně přehlížen. Zatímco občan bývá častokrát odsou zen k vysoké finanční náhradě vůči někomu, komu se nelíbil popis jeho jednání tak, jak byl uveřejněn např. v denním tisku, (zde si můžeme připomenout vysoké částky, o které zažalovali deník ŠPÍGL např. Stanislav Devátý, Petr Uhl nebo Milan Uhde, který si ze žalob na ochranu osobnosti již udělal docela slušně vy nášející živnost) stát po celá dlouhá léta prostřednictvím své justice vynáší nezákonná rozhodnutí měnící lidské osudy, rozbíjející rodiny, působící rozsáhl é národohospodářské škody, a to většinou naprosto beztrestně nebo přinejlepším s přiznáním směšné částky poškozeným.

PRÁVO NA OCHRANU NEZÁKONĚ ODSOUZENÝCH

Jedním z nejtěžších zásahů do práva na ochranu osobnosti je nezákonné odsouz ení k trestu odnětí svobody. V tomto případě nedochází jen k duševnímu utrpení , způsobeném ztrátou osobní svobody, odloučením od svých blízkých, nemožností provozovat sport, záliby, zaměstnání a zasahovat do záležitostí své rodiny. Vě znění je v mnoha případech spojeno i s fyzickým týráním a trvalou újmou na zdr aví. Člověk takto postižen je na dlouhou dobu a častokrát i doživotně poznamen án ztrátou společenského uplatnění, ztrátou možnosti volby zaměstnání dle svéh o výběru a schopností a tím ve většině případů i nižší životní úrovní. Existuj e mnoho zaměstnání, které vyžadují čistý trestní rejstřík a tento doklad se vy žaduje i před vydáním živnostenského listu. Citelným zásahem do života člověka je tedy i odsouzení k jakémukoliv jinému trestu, peněžitému nebo podmíněnému. Proto je zásah do života nezákonně odsouzeného v mnoha případech způsobením n enapravitelné škody, a jako takový je ve většině civilizovaných zemích hodnoce n vysokými, více než sedmimistnými částkami, vyplácených ve tvrdých měnách. Dl e zákona je i náš stát povinen vyplatit vysoké odškodné každému, kdo byl odsou zen v trestním řízení a jehož rozsudek byl pro nezákonnost zrušen v opravném ř ízení. Doposud prováděná praxe však vypadá úplně jinak a zřetelně odporuje nej en našim zákonům, ale i mezinárodnímu paktu o občanských a poliktických právec h, který již Československá socialistická republika ratifikovala v roce 1976. PŘEKROUCENÝ A ZATAJOVANÝ ZÁKON

Občan, který způsobí druhému občanu jakoukoliv hmotnou nebo nemajetkovou šk odu, je povinen tuto škodu nahradit. Tuto povinnost má dle zákona zcela samozř ejmě i stát. Zatímco občan je soudním rozhodnutím téměř vždy odsouzen k náhrad ě škody, kterou úmyslně či neúmyslně zapříčinil, stát ve velké většině případů prostřednictvím svých justičních orgánů navodí naprosto bezprávný stav, ve kt erém je zákon na ochranu občana před justiční zvůlí úmyslně překroucen v nepro spěch poškozeného. Občan nakonec dostane jen směšný zlomek z částky, která by mu za škodu způsobenou nezákonným soudním rozhodnutím náležela ve kterékoliv c ivilizované zemi, kde nejsou zákony jen vysmívanými a neplatnými cáry papíru, jako je tomu v zemi, která se honosně a prozatím nepříslušně nazývá republikou .

SOUDCE JAKO NESVÉPRÁVNÁ OSOBA ?

V době nedávno minulé, před novelizací občanského zákoníku nezákonně odsouz enému člověku náleželo jen právo na náhradu ušlé mzdy. To byla soudní praxe. Z ákon č. 58 sice zcela jasně hovoří o náhradě škody, při jejimž určení se soud má řídit občanským zákoníkem, ovšem v praxi docházelo a kupodivu i nadále doch ází jen k náhradě ušlé mzdy, což mělo oporu jen v již neplatné komunistické ús tavě, která neumožňovala člověku jiný příjem než výdělek získaný vlastní prací . Jiné náhrady se nepřiznávaly, protože odškodné by bylo považováno za "bezpra cný zisk", újma na zdraví odsouzeného byla vždy zaretušována do ztracena zkoru mpovanými lékaři - zaměstnanci státu a náhrada jiných škod již prakticky nepři cházela v úvahu. Zcela jiná právní situace ovšem nastala po 17. listopadu 1989 . Občanský zákoník byl změněn ve prospěch občana, paragrafy 11 a 13 již umožňu jí požadovat vedle morální satisfakce i finanční náhradu za újmu na občanské c ti a všude kolem slyšíme skloňovat frázi "právní stát" ve všech pádech. Ovšem soudní praxe je přeze všechno citelně (a to doslova) poznamenána obsazením sou dů všech stupňů absolventy komunistických právnických fakult, kteří jsou sice schopni k naprosto až do očí a svědomí bijícímu "volnému a nezávislému" hodnoc ení i naprosto jednoznačných a exaktních důkazů a k volné manipulaci se zákone m (zřejmě dle dražebního pravidla - kdo dá víc), ale v případě, když mají rozh odnout o výši náhrady za nemajetkovou újmu dle 11 nebo 13 OZ (až na vyjímky v případech agentů StB a ústavních činitelů), stávají se z lidí v talárech zastu pujících zákon, zcela nesvéprávné osůbky, kopající soudní spor do "autu" nebo si jej přehazují jako horký brambor mezi soudy různých stupňů, aniž by o výši náhrady rozhodly. Nejsou výjimkou ani případy, kdy je v odůvodnění rozsudku si ce ustanovení zákona č. 58 citováno, ale rozsudek sám je s tímto zákonem v pří krém rozporu.

U soudce se předpokládá jistý stupeň vyzrálosti jeho osobnosti, proto proza tím neexistují žádné tabulky, které by taxativně stanovily výši odškodných čás tek za nezákonnou vazbu nebo trest. Stejně tak, jako je ponecháno na vůli soud u, k jakému trestu v rozmezí zákonných trestních sazeb je obžalovaný odsouzen. Kdyby totiž zákonem stanovené odškodnění bylo taxativně vymezeno, nemusel by zákon č. 58/1969 obsahovat ustanovení o tom, že o výši škody rozhoduje soud. P řesto u nás dochází k projevům naprosté nesamostatnosti a nerozhodnosti nebo v yložené ignorace zákona v případech, kdy nezákonně odsouzený prokázal svoji ne vinu, rozsudek byl na základě stížnosti pro porušení zákona zrušen a soud má r ozhodnout o výši náhrady za ztrátu osobní svobody a občanské cti. Výňatky z mezinárodního paktu o občanských a politických právech Článek 17

1. Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rod iny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst. 2. Každdý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům Článek 9

1 Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatč en nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stan e na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem. 5 Každý, kdo se stal obětí nezákonného zatčení nebo vazby, má vymahatelné práv o na náhradu.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl otevřen k podpisu dne 19. prosince 1966 v New Yorku. S tímto paktem vyslovilo souhlas dne 11. listop adu 1975 Federální shromáždění, prezident ČSSR jej ratifikoval s prohlášením k článku 49 dnem 23. března 1976 a tímto datem vstoupil v platnost pro Českoslo venskou socialistickou republiku. Pakt je zveřejněn pod vyhl. 120-1976 Sb. Ochrana osobnosti

ş 11

Občan má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti , jakož i svého jména a projevů osobní povahy.

ş 13

Občan má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů d o práva na ochranu jeho osobnosti a aby byly následky těchto zásahů odstraněny . Soud může též rozhodnout, aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. ş 426 (zrušen zákonem č. 58/1969 Sb.)

Státní orgán nebo orgán, na který přešly úkoly státního orgánu, odpovídá té ž za škodu způsobenou nezákonným soudním rozhodnutím podle úpravy obsažené ve zvláštních předpisech.

Z Á K O N

č. 58/1969

o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávn ým úředním postupem

ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU ROZHODNUTÍM O VAZBĚ NEBO TRESTU ş 5

Náhrada škody způsobené rozhodnutím o vazbě (1) Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má vůči státu ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylůo proti němu trestní stíhání zastaveno nebo byl obžaloby zproštěn.

(2) Právo na náhradu nemá ten,

a) kdo si vazbu zavinil sám, zejména tím, že pokusem o útěk nebo jiným svým je dnáním dal příčinu k obavám, jež byly důvodem vazby nebo jejího prodloužení, b) kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno j en proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla ud ělena milost, anebo že trestný čin byl amnestován.

ş 6

Náhrada škody způsobené rozhodnutím o trestu (1) Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má vůči státu ten, n a němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl ob žaloby zproštěn nebo bylo - li proti němu trestní stíhání zastaveno. (2) Právo na náhradu škody má i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mír nějšímu trestu, než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. (3) Právo na náhradu škody podle předcházejících odstavců nemá ten, a) kdo si přivodí svéodsouzení úmyslně

b) proti komu bylo pozdější trestzní stíhání zastaveno jen proto, že mu byla u dělena amnestie vztahující se na čin, za nějž byl původní trest uložen. ş 8

Odpovědnosti podle ustanovení ş 5 a 6 se nelze zprostit. ş 20

Pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně ob čanským zákoníkem.

PRÁVO NA ÚHRADU (REGRES)

ş 12

(1) Nahradil - li stát podle ustanovení tohoto zákona škodu způsobenou nezákon ným soudním rozhodnutím, má právo požadovat úhradu na státním orgánu, který ne zákonné rozhodnutí vydal, má-li způsobilost mít práva a povinnosti. (2) Jde-li o nezákonné rozhodnutí několika orgánů, jsou povinny plnit rovným d ílem.

ş 13

(1) Státní orgán nebo ústřední orgán společenské organizace, proti nimž stát u platnil nárok podle ş 12, mají právo požadovat úhradu na tom, kdo se na vydání nezákonného rozhodnutí podílel, jestliže jeho vina byla zjištěna v trestním n ebo kárném (kázeňském) řízení.

(2) Právo požadovat úhradu na osobě uvedené v odstavci 1 má za stejných podmín ek stát, jestliže státní orgán nemá způsobilost mít práva a povinnosti nebo je stliže státní orgán nebo společenská organizace zanikly, anebo jestliže nezáko nné rozhodnutí vydal ústřední orgán.

(3) Odpovídá-li státnímu orgánu, ústřednímu orgánu společenské oprganizace neb o státu několik osob, jsou povinny plnit podle míry svého zavinění. ş 14

Uplatní-li stát nárok na úhradu podle ş 12, je oprávněn požadovat úhradu zap lacené částky v plné výši.

ş 15

Uplatní -li stát nárok na úhradu podle ş 13 odst. 2 proti osobě, u níž účast na rozhodování náležela k povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru mu na roveň postaveného, řídí se výše úhrady podle předpisů upravujících pracovní vz tahy...

Toto omezení neplatí, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. V případech soudních persekucí vůči politickým odpůrcům minulého režimu s e dle legislativy jedná většinou o úmyslně způsobenou škodu nezákonně odsouzen ému. Finanční náhradu za újmu na cti je povinen odsouzenému zaplatit stát, ale ten je oprávněn tuto škodu vymáhat na osobě, která ji způsobila, tedy většino u na soudci, v regresním řízení. Důsledné uplatňování zákona č. 58/1969 by měl o zpětně působit také na kvalitu soudní praxe, která by nesporně získala, kdyb y každý soudce soudil s vědomím, že veškeré škody vzniklé jeho nezákonným rozh odnutím půjdou k tíží jeho kapsy. Zde právě dochází k nesmírnému paradoxu: Zat ímco nesrovnatelně hůře placený dělník v továrně je finančně postihován za kaž dý zmetek vyprodukovaný jeho strojem a zachycený výstupní kontrolou, soudci s dvacetitisícovými měsičními platy "vyrábějí" právnické zmetky jak na běžícím p ásu, páchají tím nesmírné škody na lidských osudech, na národním hospodářství a tím na životě celé společnosti, a to naprosto beztrestně, právě proto, že zd e neexistuje účinný legislativní mechanismus, který by zmíněný zákon 58 uvedl do praxe v jeho platné a totalitní soudní praxí nepřekroucené podobě. Prozatím bývá právo na ochranu osobnosti včetně příslušné finanční náhrady z a nemajetkovou újmu v penězích, uplatňováno ponejvíce politiky, kteří požadují miliónové částky za desetiřádkové kritické články v tisku, a také osobami, je jichž jména včetně dat narození se shodují se jmény, která jsou uvedena v regi strech svazků tajných spolupracovníků Stb. Jejich řídící důstojníci svědčící u soudu trpí ve většině případů "chronickými ztrátami paměti" a tím soudům dáva jí možnost rozhodnout na základě důkazní nouze ve prospěch tajných spolupracov níků a agentů StB. Do celého sametově - absurdního polistopadového scénáře již zcela samozřejmě zapadá skutečnost, že vůči tajným spolupracovníkům StB postu pují soudy, (jejichž obsazení se od konce období, kdy tajní spolupracovníci St B byli s komunistickou justicí spjati poutem více než úzkým, podstatně nezměni lo) více než vstřícně. V oblasti manévrování právem a jeho bezpříkladném překr ucování ve prospěch státních činitelů a agentuře StB, doposud prosluli zejména soudci Městského soudu v Praze, JUDr. Romana Vostrejšová a JUDr. Vojtěch Troj ánek, jejichž rozhodnutí často vzbuzují u kvalifikovaných právníků - členů mez inárodních organizací, širokou škálu pocitů, od údivu, přes skepsi a beznaděj nad stavem českého práva, až po rozhořčený a bezesporu oprávněný odpor. V příp adech, ve kterých je pachatelem obrovských škod na cti a zdraví svých občanů t zv. demokratický stát, naopak dochází k novým křivdám a právnickým zmetkům v p odobě soudních rozhodnutí zamítajících nároky na spravedlivé odškodnění již je dnou soudem poškozených osob. Jak dlouho budou poškození občané této země snáš et tento bezpříkladně bezprávný stav?

Marek KOŘÍNEK