--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Adamik Josef
Název: Komentář k Pithartovi
Zdroj: NN Ročník........: 0005/020 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Komentář k Pithartovi duben - květen 1995

Je otázkou, jakou hodnotu má reakce na události staré několik měsíců či dokonce let.

Vyjděme z přísloví "lépe pozdě nežli nikdy", a akceptujme přepoklad, že v naši ch mrzáckých poměrech je téma "Pithart" adekvátním způsobem aktuální permanent ně a dlouhodobě.

Všimneme si tří Pithartových vystoupení: - Dne 19. ledna 1990 pronesl Petr Pithart v televizi podivný projev, jehož pří mé důsledky byly tyto:

a) ochromení aktivity utlačených vrstev obyvatelstva v samém počátku a zastave ní očistného procesu v naší zemi;

b) ofenzíva komunistické nomenklatury, otřesené vývojem předcházejících dvou m ěsíců.

Text tohoto projevu byl otištěn po 5 letech v ČTD 6/1995. - V témže čísle ČTD byl otištěn Pithartův článek "Co jsem slyšel před pěti let y růst".

- Dne 12. 2. 1995 byl Petr Pithart spolu s Josefem Zieleniecem hostem pořadu T V Nova 7 čili sedm dní.

Nutno předeslat, že Pithartovy texty a televizní vystoupení by nestál y za povšimnutí, natož za komentář či analýzu, kdyby v jeho osobě nešlo o význ amného činitele", předurčeného k vykonávání dalekosáhlého vlivu na osudy nás v šech.

Obsahem článku "Co jsem slyšel před pěti lety růst" se zabývali pánov é Placák (ČTD 8 (1995) a Mandler (ČTD 10 (1995). Kupodivu a bohužel se ani jed en z nich nedotkl podstaty věci.

Začněme tady. Nemá smysl prodírat se Pithartovou slátaninou slovo od slova, nemá smysl zesměšňovat bezcennou kritiku dnešní situace z pera člověka, který za sebou trousí v lepším případě jalová slova, v horším nenapravitelnou zkázu; nemá smysl vysmívat se Pithartovým alibistickým pózám a chvástavým výr oků, propagujícím vlastní domnělé kvality, o nichž nám z dob jeho největší slá vy není nic známo; nemá smysl komentovat bezduché papouškování omšelých flosku lí z dílny KGB o nepřípustnosti kolektivní viny, o nutnosti rozlišovat mezi od povědností morální, politickou a trestně-právní apod.

Poukažme na nejkřiklavější a nejsměšnější nehoráznost, která sama v dostatečné míře diskvalifikuje celý Pithartům dlouhý text.

Pithart píše:

"Odmítal jsem hned od počátku (viz moje promluva o "trávě") také mnohoslibné, patetické slovo "revoluce". Jaká revoluce, když po nás ve frontě na změnu pomě ru čekali už jen Rumuni a Albánci"!

A dále:

"Můžeme snad nazvat revolucí, co většina z nás - s vyjímkou nás ve velkých měs tech - prožívala dosti dlouho v televizních fotelech? A štípala se přitom do r uky: Co se to v té Praze děje? Je tohle vůbec možný? Nešálí mě zrak? Vždyť u n ás se přece neděje vůbec nic, viď mámo, ty kurvy jsou tady pořád, že jo, kdy u ž na ně konečně někdo (z Prahy, z toho jejich óef) vlítne?" Podle těchto a dalších Pithartových výroků neproběhla v naší zemi v l istopadu 1989 revoluce. Přesto si Pithart v témže článku několikrát výslovně p ochvaluje, že oni, "umírnění", nedopustili revoluci druhou. Pithart opakovaně a bez zábran chválí sebe a svou vládu za údajné zabránění tz v. druhé revoluci, když žádná první podle jeho slov nebyla. Pithartovu televiznímu projevu ze dne 19. 1. 1990 je nutno věnovat mn ohem větší pozornost; ne proto, že by byl obsahově na vyšší úrovni než text z roku 1995, ale pro jeho dopad.

Pithart vystoupil dva měsíce po spuštění "revoluce", v okamžiku, kdy obyčejní lidé začínali věřit v možnost skutečných a nezvratných změn, v okamžiku, kdy s e v lidech začalo rodit sebevědomí a odhodlání vzít vlastní osud do vlastních rukou.

S tímto vývojem SE jistě předem počítalo a vědělo SE, že takový vývoj je utno v zárodku utnout, přičemž SE stejně dobře vědělo, že v situaci "epochálního př emetu" nepřichází v úvahu použití "bratrských armád" ani jiných podobných pros tředků. Proto vstupuje na scénu Petr Pithart a přednáší projev, který je dovrš ením a korunou všech zmatků a nesmyslů, zasévaných do našich možků systematick y po dlouhá desetiletí komunistickými manipulátory.

Podstatou Pithartova projevu o růstu trávy je prakticky absolutní, totální rel ativizace a nivelizace všeho a všech, v situaci proklamované revoluce, v situa ci, která by se ze své podstaty měla vyznačovat jednoznačností a přímočarostí. Zkusme z tohoto rozumové analýze úporně vzdorujícího blábolu přece jen vyprepa rovat jakous takous kostru Pithartova "poselství". Opakovaným pozorným čtením lze najít a rozlišit několik východisek Pithartovy argumentace. 1. Prvek vydírání, zastrašování, okřikování, mentorování utlačených lidí, práv ě připravených vstoupit do veřejného života. "Zkrátka: působení Občanských fór se nesmí v ničem podobat řádění akčních výborů NF po únoru 48". "Jak neochromit každodenní fungování podniků, škol, nemocnic, národních výborů ? Dryáčnické metody řešení personálních problémů se obrátí nejen proti nám, pr oti Občanským fórům, ale proti celé společnosti. OF na pracovištích i v místec h proto naléhavě vyzávám, aby se vyvarovala všech pseudorevolucionářských způs obů."

Poznámka: Pithart odmítá slovo "revoluce", tudíž by měl logicky varov at před způsoby revolucionářskými". Přesto věc ještě více zamotává a varuje př ed způsoby "pseudorevolucionářskými": jednejte revolučně, presudorevolučně, je dnejte jakkoli,všechno je špatně.

"Co jinak hrozí? Rozpad podniků, pokles výroby; hrozí, že se zadrhne fungování institucí, které denné všichni potřebujeme k životu."

"Možná, že slyším trávu růst. Jestli něco takového přece jen roste, není to tr áva, je to plevel, agresivní plevel. Je to bohužel odrůda toho, co zarostlo ce lou tuto zemi - odrůda totality. A my se totalitě musíme bránit - té, která st ojí proti nám, i té, která - nerad to říkám - by mohla vyrůst z nás." 2. "Dialektická" obhajoba komunistů jako vrstvy predestinované k řízení státu a společnosti, demagogická nivelizace utlačených lidí na úroveň členů zločinné organizace, prosazování hlediska, že komunisté a komunistická praxe spolu vzá jemně nesouvisí.

"Ano, všichni zkompromitovaní komunisté, ale i všichni jim podobní bezpartijní - musí odejít ze všech odpovědných míst. Musí odejít i všichni diletanti, kte ré držela nahoře jen partajní legitimace nebo přízeň mocných." "je opravdu každý komunista nemravným člověkem a je každý aktivista Občanského fóra bezúhonným idealistou? Uvažujme střízlivě. Komunistická strana, která mě la 1.700.000 lčenů, nemohla být jen stranou stalinistických a brežěvovských po hroků, bezohledných konsolidátorů a cynických mafiánů nebo lidí neschopných, k terým strana poskytla mimořádnou šanci k neoprávněné kariéře." Ale mohla, a taky byla.

"Někdy to byla touha po vyniknutí, po osobním uplatnění, u jiných to bylo i ur čité vědomí odpovědnosti vůči pracovnímu kolektivu, vůči podniku, městu a někd y i svým způsobem ke společnosti."

Tady už nejde o obhajobu, ale o oslavu dobrovolných členů zločinné or ganizace, jejich přízemní vychcanosti a blbských výmluv, z úst komunisty Pitha rta.

"Vědomí odpovědnosti", "svým způsobem". To jsou věci. "Že se svým členstvím podíleli na zlu? Kdo má právo soudit jen proto, že byl n estraníkem? Kdo má právo soudit podle zásady kolektivní viny?" Kupodivu, velkému, všechny a všechno objímajícímu humanistovi upadlo neslušné, nepřípustně jednoznačné slovo "zlo"; naštěstí jen jaksi mimochodem a ez jakékoli definice či specifikace. Možný účinek tohoto slova kompenzuje oka mžitě velký osvoboditel kágébáckými zaklínadly "soudit", "kolektivní vina", ač koli začátem roku 1990 hrozil Pithartovým zločinným chráněncům v nejhorším pří padě odchod z funkcí do pozic řadových občanů...

"Občanské fórum tu není proto, aby si vyřídilo účty s komunisty. Je tu proto, aby skoncovalo s komunistickou praxí."

A je to. Samosebou se rozumí, komunisté nemají s komunistickou praxí nic společného, stejně jako nacisté neměli nic společného s praxí nacistickou, nebo třeba spánembohem dinosauři s praxí dinosauří.

Bylo by hrubým zjednodušením takto uvažovat, soudruzi, nabízet jednoduchá, pop ulistická řešení. Věci jsou, soudruzi, daleko, daleko složitější. A pak. Kdo kdy slyšel ve slušné společnosti o palcení, jiným slovem vyřizování účtů? A kdo kdy slyšel o trestu za spáchaný zločin?

Pro úplnost je nutno říci, že Pithart má ve svém relativizujícím a ni velizujícím pohledu kus pravdy, a dnes je zřejmé, že položil-li by rovnítko me zi špičky KSČ a OF, asi by měl pravdu celou.

Zastánc takového pohledu nemá ovšem co pohledávat ve společnosti revolucionářů , ale ani ve společnosti reformátorů, v jakékoli skupině lidí usilujících o zm ěny. K čemu změny, když koneckonců v každé nové garnituře mohou být, stejně ja ko ve staré, jenom lidé dobří a špatní?

3. Selektivní odmítání některých povinností a závazků, logicky a legitimně ply noucích z držení moci.

"Nemáme v Koordinačním centru Občanského fóra Čech a Moravy tajemníky, kteří b y přijeli na okres či na podnik a udělali tam pořádek. Nemůžeme to udělat a an i to nechceme udělat. Nejsme strana, která dává příkazy a dělá pořádek - jak s e říkalo - v kádrech."

"Žádní lidé z Prahy či z Brna nebo Bratislavy neudělají u vás pořádek, jen vy sami to můžete udělat."

Pithart, který se neštítí nás, vekovské lidi, z pozice prominentní ce ntrální veličiny mentorovat, povýšenecky nás poučovat o všem možném i nemožném , odrazovat nás od samostatného jednání okřikováním, zastrašěováním, vydíráním , ale také všemožným zamlžováním situace, se na druhé straně, najednou, dokáže velice jasně a jednoznačně distancovat od jakékoli řídící role směrem k nám, jasně a jednoznačně odmítnout jakýkoli akt elementární solidarity s námi, vykr outit se z jakékoli pomoci činem nebo i jen slovem.

(O pět let později dává klidně najevo, že byl velmi dobře informován o nízké a opožděné akceschopnosti mimopražského obyvatelstva, výrokem o "televizních fo telech".)

Lze říci, že pasáže, v nichž se Pithart vylhává z odpovědnosti směrem dolů, js ou jako jediné v celém projevu formulovány jasně a pro každého srozumitelně. NEMŮŽEME A NECHCEME vám pomoci, to je řečeno velice přímo. A jedna zvláště šílená věta:

"Zbavili jsme společnost strachu z vlády jedné strany, z komunistů, ale obávám se, abychom nemuseli za čas zbavovat lidi strachu z nás samotných." Kdo koho proboha zbavil strachu z vlády jedné strany, z komunistů, al e obávám se, abychom nemuseli za čas zbavovat lidi strachu z nás samotných." Kdo toho proboha zbavil strachu a z koho? Kdo jsou vlastně Pithartovi "komunisté" a kdo "my samotní"? Jaký je mezi nimi rozdíl? TY KURVY JSOU TADY POŘÁD!!!

Jaká přízračná hrůza vane z Pithartových slov dnes, po pěti letech, "za čas"! Kdo je tu kdo?

4. Nesmyslný a tudíž nepoužitelný "návod k jednání", de facto návod k nejednán í.

"Občanská fóra mohou vyvolávat tlak i silný tlak na změny, ale jen jako občané , nikoli jako partaj, která klade ultimata, která sundává ředitele podniků neb o primáře v nemocnicích jen proto, že to jsou komunisté."

"Jsme hnutí demokratický angažovaných nestraníků. Můžeme jen přesvědčovat, uka zovat na dobré a špatné příklady."

"Jsme fórum občanské, jednejme jako občané, ne jako aparátníci, kádrováci či e stébáci."

"Občanská fora v místech a na pracovištích nechť postupně, zdůrazňuji postupně , vytlačí ty, kteří byli oporou starého pořádku, ale především ať rozhodnou o způsobu, jakým budou napříště nalézáni noví lidé do vedení podniků a institucí . Konkursní řízení se tu nabízí jako velmi případná metoda. Ještě před tím ať na pracovištích oživí odborovou organizaci, ať působí na obměnách rad pacující ch všude tam, kde je to potřeba."

Kdo se v tomto "návodu" může orientovat, kdo podle něho může jednat? Kde jsou kritéria "Občanského" a "partajního" jednání? Jaký je rozdíl mezi "op orami starého porádku" a komunistickými řediteli a primáři? K čemu může být "p řesvědčování, ukazování na dobré a špatné příklady" tváří v tvář absolutní a p o zuby ozbrojené moci? Kde je a kde není potřeba "oživení" či obměna", kdo a p odle jakých měřítek a tom rozhoduje? Kdo jsou to "naši nepřátelé", kteří se, p odobně jako předtím slovo "zlo", mihnou Pithartovým návodem k nejednání? Čí ne přátelé? A co vlastně znamená jednozančné slovo "nepřítel" v Pithartově zmalžo vací orgii? Co znamená toto slovo v Pithartových kruzích, kde je používáno výh radně v zpochybňujícím a matoucím slovním spojení "obraz nepřítele"? Zmatek nad všechny předchozí zmatky celého světa, totální blábol, absolutní ne smysl, babylónská supervěž, bahbylónská Empire State buldinmg. Nejúžasnější věta z celého projevu:

"Nechť se ale vyvarují role všmocných soudců, kteří - aniž by existovala pravi dla hry - rozhodují o tom, která strana dostane kdy gól."

Může existovat civilizované jednání bez pevných pravidel? Lze a může se rozhodovat ve "hře" o čemkoli, třeba o gólu, bez pravidel? Je možno provést změnu politického systému, převrat nebo dokonce revoluci, nebo snad Pithartov o "osvobozování se z poměrů, které byly neslušné a nerozumné", bez stanovení p evných kritérií a regulí, dokonce bez definování dvou sporných stran? Na kom b ylo, aby toto vše stanovil? Na nás, venkovských "televizních fotelistech"? Neb o na těch, kteří se postavili do čela, na KC OF? Co znamená, že KC OF, místo a by zaujalo pevný postoj a bylo důsledným jednáním příkladem pro všechny, nás P ithartovými ústy výslovně a důtklivě upozorňuje, že pravidla neexistují, TUDÍŽ ŽE NEMÚŽEME DĚLAT VŮBEC NIC?

Místo pravidel nám Pithart vnucuje pseudokritérium tzv. zkompromitovanosti a n ezkompromitovanosti.

Zkomromitovaní a nezkompromitovaní nacisté... Samozřejmě se ukázalo, že kromě nastreného Jakeše a několika šašků kolem něho nebylzkompromitován nikdo. Toto hledisko je totiž natolik vágní, že umožňuje j akoukoli interpretaci. A v soutěži interpretací prosadí tu svou silnější. Kdo to byl v lednu 1990: my, nebo "ty kurvy"? Jak jedině mohlo dopadnout jednání p odle Pithartova "návodu"?

Pithartův projev, přeplněný nesmysly a protimluvy, dostane smysl, dos adíme-li premisu, že direktiva, na základě níž svůj text sestavil, zněla přibl ižně takto:

Všemi přiměřenými prostředky zabránit vývoji, který by mohl směřovat k podstat ným personálním změnám ve státě, který by mohl narušit stávající mocenské stru ktury a pořádek.

V takovém případě dostáváme skutečné poselství, bez ironie a bez uvozovek; jen v takovém případě můžeme konstatovat, že VŠECHEN ZMATEK, VŠECHNY NESMYSLY V P ITHARTOVÉ PROJEVU JSOU VYSOC FUNKČNÍ.

Pithartovým projevem bylo jednak odpískáno krátké období naší "svobod y", jednak, v době, kdy začala probíhat školení řadových komunistů a udavačů o tom, že se nic neděje, že komunismus pouze přechází z prvního do druhého dějš tví, bylo zahájeno zotavování komunistických struktur z otřesu předchozích dvo u měsíců. Lze logicky předpokládat, že byla obecně otřesena i důvěra ke "svrže ným", proto byl dohodnut signál ze strany "vítězů". Protože mělo jít o sígnál veřejný, musel mít tak mnohoznačnou podobu, aby byl jakžtakž přijatelný pro vš echny strany a aby se snad nakonec nestal impulsem ke skutečné revoluci. Pro t ento úkol byl vybrán Pithart a každopádně se ho zhostil tak, že většina z nás naletěla a vnímavější menšina to aspoň nechala tak.

Jisté je, že důsledky Pithartovy řeči platí. K televiznímu vystoupení Pitharta a Zieleniece v pořadu 7 čili sedm d ní.

Oba "pánové" se většínou shodli. Proč taky ne. Pithartův protějšek, "ódéesácký " (Pithartovo vyjadřování) ministr Zieleniec, človíček záhadného působdu, záha dné minulosti, záhadného pozadí, podle všeho jeden z "otců Josefů" dnešní česk é politiky, nápadně podivného pohledu očí, tvářící se, jako by trnul, že mu ka ždou chvíli vypadne z rukávu dýka, před dvěma lety neodpověděl Necenzurovaným novinám na žádnou z dlouhé řady otázek, z nichž nejzajímavější zněla: "Co byste nám mohl říci k pověstem o působení vašeho bratra v Polsku jako hlav ního rezidenta KGB pro Východní Evropu?" (NN 7 a 8, ročník 1993) Z pořadu nás zajímá reakce obou "pánů" na referát o "prasečím procesu " mezi Petrem Cibulkou a spol. a soudcem JUDr. Klárem. Žádný z "pánů" se nevyj ádřil k otázce součansé české justice vůbec. Pro oba "pány" začíná spor až v o kamžiku, kdy se jim to hodí do krámu. Je to tehdy, kdy Cibulka a jeho druhové nazvali svorně JUDr. Klára prasetem, pravděpodobně proto, aby na něho a na pra xi tzv. zbytkových trestů upozornili širší veřejnost.

Pithart promluvil takto:

"Cibulka pokračuje v násilí, byť je to vebální násilí. Každé násilí začíná ver bálním násilím."

Můžeme pominout sporné slovní spojení "verbální násilí", snad i nehor ázný nesmysl, že prý každé násilí začíná verbálním násilím (Pithartova nevinno st a nedotčenost špínou reálného světa je zřejmě tak naprostá, žře se nikdy, a ni v "televizním fotelu", nesetkal s násilným činem, jemuž nepředcházelo slovn í varování). Budiž.

Čeho je nutno si povšimnout:

1. Důsledné mlčení o podstatě sporu, popírání či zamlčování umpulsu, kterým sp or vznikl. Bránící se oběť pak vypadá jako útočník a násilních, byť "verbální" .

Jde o rutinní praktiku z repertoáru KGB. 2. Při netečnosti ke zločinu, chytání se neslušného nebo i jen tvrdšího slova proneseného druhou stranou v reakci na zločin. Tento postoj je nutno zejména v dnešním hnoji pseudodiplomatických eufemismů, příslušně zhodnotit a pojmenot. Jde o MORÁLKU LŮZY, nic nižšího už neexistuje.

Máme-li shrnout "ducha" Pithartových vystoupení a charakterizovat jeh o osobu, do popředí se nám neodbytně dere jako dominantní rys jeho ad absurdum dovedená "dialektičnost":

Komunista - nekomunista.

revolucionář - nerevolucionář, možná "nepseudorevolucionář". Koordinátor - nekoordinátor.

Straník, později angžovaný nestraník zásadně a autoritativně odmítající "parta jní" jednání, a zase straník.

"Osvoboditel" neznámo koho neznámo od koho. Postupně významný člen a činitel KSČ, OF, Liberálního klubu, Občanského hnutí, Svobodných demokratů.

Bývalý předseda české vlády proslulý svými "konstruktivními" jednáními se slov enskou státní reprezentací.

Stěžejní postava bizarní Středoevropské (čti Pithartovy) univerzity, iniciátor dlouhé řady všemožných, vesměs plodných iniciativ....

Chytrák nad chytráky, agent nabízející pečené sněhové koule. Velkolepá ilustra ce slavné Shakespearovy věty "život je příběh vyprávěný blbcem". Zrcadlo malosti, křivosti, obojakosti, prodejnosti, dušení bídy nás všech.

Josef Adamik