--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Rozpačité výročí
Zdroj: NN Ročník........: 0005/020 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

ROZPAČITÉ VÝROČÍ. Osmý květen byl přivítán většinou našich občanů jako jakési modré pondělí, kte ré prý světívali zedníci. An sdělovací prostředky, respektive osobnosti jejich prostřednictvím se vyjadřující, se neshodli na hodnocení tohoto dne. Spornými se stali pojmy o s v o b o z e n í a v í t ě z s t v í.

Protože jsem se narodil až po válce, nemohu se řadit ani mezi vítěze ani mezi osvobozené. Co však mohu vždy - přemýšlet o tom, co mi je sděleno. V í t ě z s t v í.

Zvítězili naši předkové ve válce, nebo byli osvobozeni? Hlásí-li se náš stát k vítězům, pak by mělo být vysvětleno, zda byl válčící st ranou nebo zda se jen někteří, ti nejstatečnější, připojili k válčícím státům jako jednotlivci hlásící se ke státu, který zanikl. Pokud vím, tehdejší Republ ika Československá doznala ještě před březnem 1939 několika podstatných změn a její nejvyšší představitel, Dr. Beneš řádně a ve smyslu platné Ústavní listin y z roku 1920 abdikoval. Slovensko se dočkalo vyrovnání jež se projevilo v nov ém názvu společného státu jako Česko-Slovensko. Nakonec ani to nevydrželo a je ho prezident Dr. Hácha podepsal pro území Čech a Moravy okupaci a Slovákům vyř ešil situaci Tiso připojením osamostatněného Slovenského státu k mocnostem Osy Berlín, Řím, Tokio.

Jakékoliv jednoznačné vysvětlení výše uvedených událostí může být napadnuto pr otiargumenty.

Zvítězit ve válce může z právního hlediska jen ten, kdo válčí, a z právního hl ediska válčí ten, kdo vyhlásí válečný stav. Je-li k vyhlášení válečného stavu oprávněn prezident, musí ten, kdo válečný stav vyhlásí prezidentem skutečně bý t. V tomto smyslu je oslava vítězství Československa nad Německem zpochybněna. Pokud tedy oslavujeme vítězství, oslavujeme něco, na čemž jsme se sice nikoli bezvýznamně podíleli, ale co jsme nevedli.

Pokud došlo z území na nemž se náš stát rozkládal před válkou k vyhlášení vále čného stavu, bylo to vyhlášení války Slovenským státem spojencům. O tom se vša k jaksi nehodí mluvit ani dnes, kdy společný stát Čechů a Slováků neexistuje. Ba ani spojenci po svém vítězstí nad Německem se s tímto problémam nezabývali, přesto, že Slovenský stát po jeho vzniku uznali. Připomíná to onu scénu popis ovanou v Osudech dobrého vojáka Švejka, v níž se sapér Vodička rozčílil na svý m neodsouzením za rvačku v Királyhídě. Jako by mi ten pacholek auditorská řekl , Jděte, vy a prát se.

No a onen zbytek - Čechy a Morava. Až na vystoupení vládního vojska na straně Německa při hlídkové službě v Italii do válečného dění nijak nezasahoval vojen sky, zato svým průmyslovým potenciálem pomáhal, chtíc nechtíc, německé brané m oci. To nebylo v historii poprvé ani naposled, co se národ poddal realitě. O s v o b o z e n í.

Nesporným historickým faktem je, že předválečné Československo bylo jako stát podmaněno. Nejprve i z vůle Velké Británie, jednoho z pozdějších vítězů nad, N ěmeckem bylo připraveno o podstatnou část svého území, později za přispění vla stního státního prezidenta zaniklo jako samostatný stát.

A jsou to podmanění, kteří jsou osvobozováni. Bylo v tomto smyslu Českoslovens ko osvobozeno? Aby mohl být někdo osvobozen, musí k tomu být tyto dva subjekty . Podmaněný a osvoboditel. A nejen to. U osvoboditele musí být vůle přinést po dmaněnému skutečně svobodu.

Drapne-li někdo v tramvaji kapsáře za ruku, neosvobodí tím od něho ostatní spo lucestující, pouze si chrání vlastní kapsu. Žene-li kdo zloděje ze své přes va ši zahradu, neosvobodí vás od něho.

Demarkační-linie vedená od Českého Krumlova přes Plzeň ke Karlovým Varům spíše napovídá, že více než o osvobození šlo o snahu prostě porazit protivníka spol ečnými silami spojenců tak, aby nedošlo k osudnému kontaktu armád a hlavně, ab y nedošlo ke zmaření představ spojenců o budoucím uspořádání území z něhož byl válečnými opercemi vypuzen nepřítel. Že postup na dohodnutou demarkační linii stihli dříve Američané je faktem o jehož důvodech není nutno hovořit. Sověti, nikoliv Rusové, jak se dnes po rozpadu SSSR často v souvislosti s válkou hovo ří, byli zaměstnáni boji v okolí Berlína. Nakonec, po dohodě s Američany postu p na demarkační linii stihli.

Nakolik se vůbec zabývali spojenci československou problematikou je na samosta tnou úvahu. Jsou i náznaky, že toto jim dělalo patrně méně starostí, než obnov a vztahů na Balkáně. Jen ti z obyvatel našeho státu, kteří se domnívají že je středem Evropy, ne-li celého světa, si to nechtějí připustit. Porážkou Německa nám však byla dána šance. Šnace na obnovu demokratického stát u jakým předválečné Československo bezesporu bylo. Jak jsme se jí chopili my v Čechách, na Moravě a na Slovensku napovídají výsledky prvních poválečných a p osledních svobodných voleb.V Čechách a na Moravě zvítězili komunisté, na Slove nsku demokraté. S tím se však poválečná vláda vyrovnala.

J e c o k e s l a v e n í.

Přesto si myslím, že je co ke slavení, spíše však ke vzpomínce. Slavme konec v álky, která přinesla utrpení obyvatelům celého světa ať žili v kterémkoliv stá tě. Vzpomínejme těch, kteří svoji statečností přispěli ke konci války i těch, kteří byli jejími pasivními obětmi na obou válčících stranách. A nezapoměňme n ejen na ně, nezapomeňme ani na ty, kteří válku rozpoutali an i na to, jaké měl i k válce důvody.

V Praze dne 11.května 1995, pro NN Vladimír Kolář