--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Polák Jiří, Kočí Jaroslav
Název: Přímá demokracie zítřka
Zdroj: NN Ročník........: 0005/021 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Jiří Polák - Jaroslav Kočí: Přímá demokracie zítřka - Systém politického management na počítačovém základě (Úvodní kapitola - překlad z angličtiny)
Kongruence společenksých, ekonomických a politických systémů V učebnicích politické vědy bývá vztah mezi výše uvedenými třemi typy systém obvykle znázorňován takto:
Ekonomické i politické systémy jsou součástmi rozsáhlejšího společens kého systému. politika a ekonomie nejsou zcela od sebe odděleny, navzájem se o vlivňují a vyvíjejí se neustálou interakcí. Daný společenský systém může vyvin out a udržovat pouze takový politický a ekonomický systém, který zhruba odpoví dá stupni vývoje dané společnosti. V určitém historickém okamžiku dosud každý politický systém zastaral a byl nahražen jiným, vhodnějším pro novou společens kou a ekonomickou situaci. marxismus se pokusl vysvětlit tyto změny jednostran ným způsobem, zdůrazňováním ekonomických faktorů působících v zjednodušeném, b ipolárním společenském kontestu, který musel nakonec vyústit v násilný převrat . Tato koncepce byla značně ovlivněna Marxovou osobní zkušeností (několik revo lucí), stupněm vývoje vědy jeho doby (determinismus, materialismus) a velkými sociálními problémy vyvolávanými ranným kapitalismem. V pozdním dvacátém stole tí, ne-li dříve, se stalo zřejmým, že se marxismus mýlil téměř v každém ohledu . Ale přes všechny své omyly dokázal po dobu zhruba jednoho století poutat ora zotvornost nejen skupinky revolučních fanatiků, nýbrž i mnohých intelektuálů a "průměrných" občanů. Proč? Důvodem musí být skutečnost, že v marxismu bylo ně co, co chybí v jiných společenských a politických doktrinách. Všeobsáhlá a opt imistická vize budoucího vývoje lidských společností.
Naše práce má za účel mimo jiné vyplnit prázdnotu vzniklou selháním m arxismu, aniž bychom opustili pevnou půdu soudobé vědy. Pokud můžeme soudit, p olitologové a jiní výzkumníci v oboru společenských věd jsou příliš úzce spjat i s establishmentem svých zemí, než aby dokázali otevřeně říkat to, co ve svýc h nejskytějšícvh myšlnekách nemohou přehlížet. Jejich spisy nejsou schopny ins pirovat lidová hnutí podobným způsobem jako kdysi marxismus. A při tom je situ ace ve světě všechno, jen ne idylická. Znečišťování prostředí, nezaměstnanost, šíření islamického a i křesťanského fundamentalismu, narkomanství, kriminalit a, etnické konflikty - to všechno volá po nápravě. A současně tradiční politic ké systémy, včetně toho, čemu se říká "západní demokracie" zůstávájí vůči všem těmto problémům bezmocné. Různí komentátoři poukázali na to, že se nynější sp olečenská a politická situace na Západě podobá situaci ve Francii v desetiletí ch, které předcházely Velké Francouzské Revoluci. Je-li tomu tak, blížíme se r adikální změně. Ale je toto očekávání skutečně opodstatněné? Podívejme se na t ři velké historické události a pokusme se zjistit, jsou-li tu podobnosti s dne šní situací: Pád Římské říše v pátém století, a konečně zhroucení sovětského i mperia o dvěstě let později.
Pád Římské říše se obvykle vysvětlluje takto: Rozsah říše se nakonec zvětšil do té míry, že nad ní římští vojáci a úředníci ztratili kontrolu. Souč asně se zvyšoval tlak germánských kmenů, které nakonec dobyly Řím a sesadily p osledního loutkového císaře.
Toto vysvětlení však není úplné. Možná ještě důležitější příčinou byl y postupující korupce římské vládnoucí elity. Po smrti Marca Aurelia, poslední ho velkého císaře, přišel nezadržitelný úpadek, počínaící Commodem. Místo aby udržovali pořádek, snažili se úředníci v první řadě o vlastní obohacení. Za úč elem maximálního vyždímání ekonomického systému ve vlastní prospěch, dusili te nto systém svěrací kazajkou byrokratických pravidel a praktik. Následkem toho se celá ekonomie zhroutila. (V naší době dělali komunisté více méně totéž a se stejným výsledkem.( Obchod za peníze byl do značné míry znemožňován. Místo to ho začali lidé opět praktikovat směnný obchod. Osobní vztahy podřízenosti a vě rnosti začaly být důležitější než centrálně zavedené legální struktury. Jinými slovy: Římský politický systém, založený na rudimentární reprezentaci, univer zalitě a alespoň teoretické rovnosti občanů před zákonem, se stal inkongurentn í s novou socio-ekonomickou situací, založenou na faudálních vztazích a směnné m obchodě. Výsledek mohl být pouze jediný: zhroucení politického systému. Ve Francii osmnáctého století byla situace v jistém směru podobná, al e v jiných směrech řpesně opačná. Podobnost se týká korupce vládní elity - šle chty a kněžstva. Zpočátku bývalo povyšování do šlechtického stavu odměnou za o sobní zásluhy. První šlechtici dosahovali svého vysokého postavení ve společno sti proto, že si to zasloužili. Když se však tituly staly dědičnými, přestaly být osobní zásluhy nutné. V osmnáctém století už byli mnozí aristokraté bezvýz namnými parazity, žijícími v přepychu, zatímco jejich sedláci hladověli. A při tom neplatili šlechtici žádné daně. Daňové břemeno tížilo pouze nižší třídy. Státní pokladna byla prázdná následkem řady válek. Za těchto okolností byl výb uch nevyhnutelný.
Avšak na rozdíl od situace v antickém Římě, existoval ve Francii "tře tí stav", poměrně zámožné měsťanstvo, nabývající na důležitosti v příznivých e konomických poměrech. Podobně jako ve starém Římě se stal existující feudální politický systém inkongruentní s novou společenskou a ekonomickou situací a mu sel se tudíž zhroutit. Ale následkem výše zmíněných okolností nevedlo jeho zhr oucení ke zhroucení celé společnosti, nýbrž pouze k odstranění (byť i z počátk u jen dočasnému) představitelů "starého režimu" a postupnému zřizování politic kých systémů, které lépe odpovídaly rychle se vyvíjející společnosti a ekonomi i.
Sovětské imperium vzniklo po Druhé světové válce a dosáhlo vrcholu ko ncem čtyřicátých a počátkem padesátých let. Odpodnutí Titovy Jugoslavie se zdá lo být bohatě kompenzováno komunistickým pučem v Československu v únoru 1948 a zejména vítězstvím komunistického režimu v Číně následujícího roku. Z počátku byly všechny komunistické země ovládány tvrdými stranickými diktaturami, které zavedly centrálně plánované a řízené ekonomické systémy. Z ápadní výzkumníci nazvali systémy tohoto typu "mobilizační". Takové systémy se ukázaly být vhodnými pro éně vyvinuté země (a to nejen komunistické), mající velké přírodní zdroje a lacinou pracovní sílu. V prvních letech přesahoval roč ní ekonomický růst v komunistických zemích běžně 10%, což vyvolávalo iluzi, že socialismus je lepší než kapitalismus, poněvadž západní ekonomie nerostly víc než o nějaké 2 - 4%. Brzy se však stalo zřejmým, že po dosažení určitého stup ně vývoje už "mobilizace" nemůže zajišťovat uspokojivý růst. Místo toho se stá valo stále nezbytnějším spoléhat na zvašující se produktivitu a té mohlo být d osahováno pouze zaváděním individuálních stimulů místo kolektivistických hesel . Avšak taková změna - učitá liberalizace ekonomie - automaticky vedla k požad avkům liberalizace politického systému a tedy k uvolnění stranické kontroly. K omunističtí vůdce zabředávali do dilematu: Buď preferovat ekonomický růst za c enu postupného oslabování své moci, nebo udržovat netknuté své mocenské pozice za cenu ekonomické stagnace a úpadku. Celá historie komunismu od Stalinovy sm rti r. 1953 byla kolísáním mezi těmito dvěma politickými liniemi. Komunistické politické systémy se stávaly stále více inkongruentní s měnícími se ekonomick ými a společenskými podmínkami.
V dějinách lidstva bychom mohli najít mnohem víc takových příkladů. D opadne to vždycky stejně. Po dosažení určitého (poměrně vysokého) stupně socio -ekonomického vývoje se stane ekonomie důležitější než vojenská síla, přitažli vost koliktivstické propagandy (nacionalistické, náboženské, socialistické, ra sistické, etnické..) se zmenší a zvětší se individuální uvědomnění a požadavky . Po období přibližné kongruence mezi společenským, ekonomickým a politickým s ystémem dané společnosti začnou se společenské a ekonomické systémy měnit rych leji než jak probíhá adaptace politického systému. Jinými slovy: Politický sys tém začne zaostávat. To je samozřejmě zcela přirozené: Elity, které vděčí za s vé mocenské pozice a svá privilegia dotyčnému politickému systému, nejsou ocho tny tento systém měnit způsobem jim nevyhnutelně nepříznivým. Z toho důvodu zů stává po určitou dobu politický systém v podstatě netknutý, zatím co změny pro bíhají ve sféře společenské a ekonomické. Avšak taková situace nevyhnutelně ve de ke vzniku prohlubující se propasti a napětí mezi vládnoucí elitou a obyvate lstvem dotyčné země, napětí, které dříve nebo později vyústí v kolaps politick ého systému a v nastolení nového, vhodnějšího pro změněnou společenskou a ekon omickou situaci.
Rychlost tohoto procesu závisí na stupni vývoje dotyčné společnosti, jakož i na mezinárodní situaci, a to zejména na
1. stupni vývoje vzdělání probouzejícího politické uvědom nění a chápání naskýtajících se možností změny;
2. stupni uspokojování základních potřeb širokých vrstev společnosti;
3. stupni technického pokroku (informační a komunikační t echnologie;
4. tlaku zvenčí.
Na nízkém stupni vývoje je rychlost adaptace politického systému na s ocioekonomický systém malá. Ve druhém století před naším letopočtem podnikli b ratři Gracchové pokus přizpůsobit římský politický systém měnící se socioekono mické situace ( proletarizeci sedláků). Tento pokus ztroskotal následkem opozi ce se strany vládnoucí elity. Inkongruence politického a socio-ekonomického sy stému starého Říma zůstala zachována a dále se prohlubovala, ale politický sys tém přžil po dalších více než pět století.
Podobně byly první pokusy o omezení moci krále a feudálních pánů učin ěny už ve 13. a 14. století (Magna Charta 1215 v Anglii a La Grande Ordonnance 1357 ve Francii). Již během vlády Ludvíka XIV se objevily ve Francii první zn ámky sociální kritikyx (Moliére, La Bruyére), ale pak to trvalo ještě víc než sto let než byl feudální systém odstraněn Velkou Revolucí.
Naproti tomu probíhal proces rozpadu Sovětského imperia mnohem rychle ji. Pokusy o dosažení větší kongruence mezi politickým a soccio-ekonomickým sy stémem začaly v ranných šedesátých letech ve Východním Německu a kulminovaly " Pražským jarem" 1968. Okupace Československa téhož roku může být přirovnána k zesílení oligarchické vlády v Římě vraždou bratří Gracchů. Nicméně však, násle dkem mnohem vyššího stupně socio-ekonomického vývoje dvacátého století, poskyt lo potlačení reforem v Sovětském imperiu komunistickým oligarchiím ne více než dvacetiletou lhůtu.
Když jsme takto načrtli pojmový koordinační systém pro analýzu, pokus me se teď zjistit je-li stranický parlamentarismus stále ještě kongruentní s r ychle se měnící socio-ekonomickou situací v západních zemích. Není-li tomu tak a dá-li se předpokládat, že výše uvedené trendy stále existují, musíme dojít k závěru, že nynější západní stranické systémy nepředstavují definitivní stadi um politického vývoje západních společností, nýbrž že budou, dříve nebo pozděj i nahraženy systémy, které budou lépe odpovídat změněným socio-ekonomickým pod mínkám.