--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kořínek Marek
Název: Judr. Libenský se dopouští dalších zločinů proti lidským právům
Zdroj: NN Ročník........: 0005/022 Str.: 001
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

JUDr. LIBENSKÝ SE DOPOUŠTÍ DALŠÍCH ZLOČINŮ PROTI LIDSKÝM PRÁVŮM Otřesný dokument o poměrech v psychiatrických léčebnách

Novinář Milan Kočík, o jehož případu jsme vás informovali v minulých vydání ch NN, byl na základě rozhodnutí o změně soudních znalců z oboru psychiatrie p řevezen do psychiatrické léčebny v Brně - Černovicích. Přestože prim. MUDr. Ji ří Pejchl, který jeho absurdní psychiatrické vyšetření (na žádost justičního p ohůnka JUDr. Antonína Pohunka a jemu podobných dalších pohůnků) má provádět, s tatečně prosazoval ambulantní formu vyšetření tak, aby nebyla porušována osobn í svoboda Milana Kočíka více než je dle zákona nezbytně nutné, soudce okr. sou du v Jihlavě JUDr. Libenský, jehož komunistické zločiny spáchané v minulosti p rosluly i daleko za hranicemi naší země, bezostyšně sedí na svém místě dál, ab y mohl páchat zločiny další při politicky motivované persekuci exponentů skute čně pravicové opozice a členů mezinárodních organizací, jakým je např. novinář Milan Kočík.

Absurdita skutečnosti, že v našem trestním zákoně ještě dnes figuruje paragr af 156 - verbální útok na veřejného činitele, se projevila v tom nejhorším svě tle. O zneužitelnosti tohoto totalitního paragrafu k politické represi již byl o napsáno mnoho. Ovšem jeho největší záludnost spočívá zejména v tom, že v těc hto případech bývá "napadený" policejní orgán (z právního hlediska tedy poškoz ený) současně i orgánem vyšetřujícím. I když nejde v obou případech o stejnou osobu, je zde jako u pracovníků stejné organizace o předpojatost naprosto zjev nou, navíc spojenou i s možností manipulacemi se svědeckými výpobvěďmi, neboť oragány "činné v trestním řízení" bývají profesně spjaty s "poškozeným" a svěd ectví a jiné okolnosti důležité pro soudní rozhodnutí o vině obžalovaného si s polečnými silami mohou jakkoliv upravovat ve svůj prospěch. Po slovním útoku n a veřejného činitele nezůstávají také žádné stopy a pokud neexistuje svědectví nezůčastněné osoby, soudy obvykle pracují pouze na základě výpovědí "veřejnýc h činitelů", které jsou bez ohledu na morální závadnost nezanedbatelného proce nta příslušníků policejních útvarů a pracovníků justice brány jako nezvratné d ůkazy.

Dalším důvodem pro vypuštění paragrafu 156 z trestního zákona je též skutečn ost, že funkci veřejného činitele smí dle zákona vykonávat pouze osoba mentáln ě nadprůměrně způsobilá, která by měla mít natolik dostatečnou dávku sebevědom í, že se dovede se slovními útoky na svoji osobu duševně vyrovnat a zákonnou o chranu tedy nepotřebuje.

Ze shora uvedených důvodů a zejména proto, že případy zneužívání pravomocí v eřejných činitelů a zneužívání jejich zákonné ochrany proti "neveřejným činite lům", tedy občanům, již zvedají hladinu občabského nesouhlasu natolik, že doch ází k excesům pramenícím z množící se občanské neposlušnosti vůči chráněncům p odobných totalitních zákonů, je nezbytně nutné, aby se již parlament začal úpr avou trestního zákona směrem k jeho uvedením do souladu s potřebami občanů toh oto státu vážně zabývat.

Soudce JUDr. Libenský a vyšetřovatel Antonín Pohunek se zřejmě dopustili tre stných činů zneužívání pravomomoci veřejných činitelů, neboť za pomoci jími vy daných rozhodnutí způsobili uvěznění a tedy omezení osobní svobody občana, kte rý se nedopustil ničeho jiného, než ochrany svého vlastního obydlí před vpádem několika vetřelců v policejních uniformách. O tom, že se v těchto případech j edná o zcela zjevné zneužívání jejich pravomocí, hovoří i zřetelný nesoulad je jich rozhodnutí s platnými ustanoveními trestního řádu.

S novinářem MIlanem Kočíkem, který byl v pátek 26. května policejní hlídkou eskortován do uzavřeného pavilónu č. 22 v PL Brno - Černovice a ihned po naší návštěvě v sobotu 27. května přemístěn na otevřené oddělení č. 9, přinášíme ro zhovor:

NN: Stal jsi se jedním z řady politických věznů likvidovaných za pomoci psyc hiatrie. Změnilo se chování personálu oddělení k tobě od pátku minulého týdne, kdy tě navštívili novináři a televizní štáb v PL Jihlava?

Milan Kočík: Chování ersonálu se nezměnilo, to je prakticky pořád stejné. Jsou přesvědčeni o tom, že ten soud je nepřekonatelný. Rozhodnutí, které vydal, po dle nich platá i když je naprosto nesmyslné a odporující zdravému rozumu a zák onům logiky. Proto ani nevěří tomu, že by mohly nastat nějaké změny a že bych z tohoto oddělení mohl odejít. Z jejich pohledu to snad ani nepřicházelo v úva hu.

NN: Z pohledu jakého personálu konkrétně?

M.Kočík: Z pohledu například zdravotních sester. O lékařích se nemohu vyjádřit , neboť ti se se mnou nebavili vúbec. Ten personál, ty sestřičky říkají: "my n ic, my si jenom plníme povinnosti, to lékaři." A lékaři se staví do pozic mrtv ých brouků. Na oddělení každý den zasedá tzv. "komunita", na které by měl být vždy přítomen lékař nebo primář. ovšem ten se mi raději vyhýbá a proto ani na komunitu nechodí.

NN: Co ve tvém případě vlastně chce policie po soudních znalcích - psychiatrec ? Co mají na tobě zkoumat?

M.Kočík: Podle mě vyšetřovatel Pohůnek požaduje na soudu, aby zejména nějakým způsobem zajistili moji izolaci. Aby těmto požadavkům mohl soud vyhovět, vzal si jako záminku posouzení mého duševního stavu. A otázky tohoto druhu jsou roz epsány do pěti bodů. Nepamatuji si přesně jak tyto otázky zní, ovšem vím jistě vím, žže jedna z nich je nasměrovaná tak, jestli nejsem alkoholík a zda by ne bylo u mne možné nařídit ochranné protialkoholní léčení

NN: Přihodilo se něco zajímavého v souvislosti s tvým převozem do Brna? M.Kočík: Proběhlo to onou, již primáři Svatoňovi naprosto příznačnou formou, p rotože ten mluví v hádankách, nemluví jasnou řečí. Řekl to asi takto: "S nejvě tší pravděpodobností, ten výraz používá nejčastěji, s největší pravděpodobnost i, že budu převezen do Brna.

Potom na oddělení přišli tři policisté a vešli do ošetřovny. Již z jejich jedn ání bylo zřejmé, jak policie se zdravotnickým personálem oddělení tvoří sehran ý tým, poznamenán dlouholetou praxí spolupráce při represáliích. Ta obět jejic h represe je samozřejmě nezajímá, vždycky jdou za přímo za tím personálem, tam si předají jakési informace, pak zavolají, a policie si mezitím pohupuje v ru ce se stočeným "mědvědem". Já jsem tam přišel a říkám: "budete mě poutat ?" A on mě povídá: "chcete?" A já říkám: "Já jsem něco provedl?" "No tak my Vás ted a poutat nebudeme".

Zde v Brně jim chtěl personál naq příjmu potvrzovat papír o eskortě, ovšem oni tvrdili, že to eskorta nebyla, že to byl jen "obyčejnej převoz". To znamená, že se to snažili "zahrát do autu", protože nemohli požadovat eskortu jako na p řepravu nějakého zločince a sanitku nechtěli z nějakého mně neznámého důvodu p oužít.

Ten papír, co sebou vezli, mě lékařka přinutila, že to není právoplatné rozhod nutí, že je nějaké rozhodnutí JUDr. Soli, o převozu do Brna, není to právoplat né rozhodnutí.

Když já srovnám podmínky, ve kterých jsi byl vězněn v PL Jihlava s těmi zdejš ími brněnskými, tak se mi zdá, že do Jihlavy byl s tebou podstatně snadnější t elefonický kontakt. Jak je možné, že ti nechtěli umožnit telefonovat, ani když ti volala tvoje manželka?

Ty podmínky na různých odděleních jsou různé. Právě proto mě napadla ta šíl ená myšlenka, projít co nejvíce oddělení a zjistit jak to funguje jinde. V Brn ě na oddělení 9 je ke stravě dostatek čerstvého kvalitního chleba. Na uzavřené m oddělení 22, kde jsem se ihned po převozu do Brna ocitl, tam jsem uviděl na vlastní oči, jak to vypadá, když se s lidmi zachází jak se zvěří. Tam je napří klad várnice, která nemá kotout a pacienti si nabírají z té várnice čaj holýma rukama Jídla tam dávají strašně málo, strašně malinkaté porce, a ani tam není možnost získat navíc chleba. Kdo získá chleba, ten vlastně jí na úkor těch dr uhých, jako kdyby si to kradli. Chleba je tam na příděl. K snídani 2 krajíčky chleba, kousek másla.

NN: Jak vypadá denní režim na takovém uzavřeném oddělení? M.Kočík: Denní režim je tam takový: Probuzení asi v půl sedmé, musiš vyjít na chodbu, udělat si hygienu, pak se uzamknou pokoje. Ten den vlastně prožíváš na chodbách oddělení. Nemluvím o té pracovní terapii. Tam na to mají nějaké míst nosti, kde malují, vyřezávají, to jsou tam lidé, kteří žijí v zaujetí svých př edstav, nevnímají příliš realitu, nebo jsou natolik nemocní, že se toho neúčas tní.

NN: Lehnout si přes den nesmíš?

M.Kočík: Nejde to. Po chodbách odedělení se prochází zřízenci a někteří z nich jsou obzvláště velmi agresivní. Kuřárna je taky v určitou hodinu uzavřena, ta kže všechno na zámek. Tam si nemůžeš zapálit ani u okna, okamžitě přiběhne ten zřízenec. Sám jsem viděl, jak zřízenci do jednoho pacienta kopali... NN: Telefonovat vůbec nemůžeš?

M.Kočík: V té Jihlavě se na mne snesla taková přeháňka telefonátů, že oni byli téměř šokování skutečností, že můj případ vzbudil takový zájem. Proto si zřej mě nedovolili tomu bránit. Tady už je ten systém jiný. O tom, že mne někdo tel efonuje neinformují, nebo když už musí, tak předem vyhrožují. Křičí: "mluvte s tručně a jasně". Co se týká Jihlavy, chtěl bych upozornit na jednu sociální se stru. Mezi nimi jsou také velmi zajímaví lidé. O jejich práci znám dost inform ací ještě z doby, když jsem pracoval ve špitále, kde se tyto sestry přímo podí lely na okrádání důchodců. Například tam někdo přijel z domova důchodců a ten domov mu posílal peníze. Peníze samozřejmě nedostal, protože žil v nemocnici, jídlo tam měl, co potřeboval měl. Když jsem se začal o ty důchodce zajímat, kd yž plakali, že nedostávají peníze, tak ta sestra mu dokázala léčení předčasně ukončit a poslat je do domova důchodců, abych já s nimi neměl kontakt. To stej né se stalo s člověkem, kterému jsem pomáhal vyřízovat korespondenci týkající se restituce jho majetku.

NN: To jsou takové ty typické estébácké metody... M.Kočík: Dochází zde ve vyloženě masovém měřítku k porušování základních práv člověka a k odmítání uspokojení jeho základních potřeb. ty sestry v Jihlavě. J á jsem po ní požadoval základní hygienické potřeby, kartáček, pastu, hřeben. O dmítala, prý to mám nejdřív zaplatit. Řekl jsem, že zaplatím, až budu mít u se be peníze (peněženku jsem musel zanechat na pracovišti při mém přepadu policej ním komandem, a policisté mi nedovolili se pro ni vrátit). Buď hned anebo nic. V kriminálech tyto základní hygienické potřeby samozřejmě dostaneš, tady nic. Pak jsem potřeboval psát tomu Pohunkovi (vyšetřovateli) žádost. "Buď si dáte známku na dopis nebo nic."

NN: To je ovšem nejen omezování tvých základních práv, ale i porušování tvého práva na obhajobu. Obviněný ve vyšetřovací vazbě je na tom po této stránce pod statně lépe.

M.Kočík: Já myslím, že Ti lidé jsou velmi dobře informovaní, a že spolupráce mezi nimi a vyšetřovacími orgány dokonale funguje. Druhá otázk a je, jak si tito lidé vůbec mohou říkat "zdravotníci", když se zde evidentně propůjčují k pomoci při páchání zločinů.

Na tom oddělení 22 bylo zcela evidentně poznat, jak primářka Prchalová zneužil a informace, které jsem jí sdělil při pohovoru. Založila je do složky s mojí z dravotní dokumentací a sestry na oddělení se začaly druhý den chovat úplně jin ak: "My už víme, co jste zač, my už víme, za co tady jste, vy si neuvědomuje k de jste" a takové podobné naprosto nemístné a ponížující řeči. Samozřejmě jsem chtěl s nimi navázat kontakt, říct jim co se vlastně stalo a kdo za tím vším stojí, abych se u nich domohl alespoň slušného zacházení. Výsledkem bylo, že m ne již k telefonům ani nevolaly a telefonické hovory z venku zapíraly. Snažil jsem se jim vysvětlit, že platí nějaké právní předpisy, že jsem neuděla l nic, za co bych musel být omezovaný na svobodě, že platí nějaká ústava, ukáz al jsem jim dokument o tom HELPINGU. To je vůbec nezajímá. Ta sestra má zúžený rozhled, ta vidí jenom ten předpis a řád na tom oddělení. Tak to fungovalo dř ív, tak to bude fungovat i dnes.

NN: Jak probáhal tvůj rozhovor s primářkou Prchalovou? M.Kočík: Vytáhla papír, dala ho do stroje a psala, že vypadám dobře, že jsem u praven, ačkoliv vypadám tedy "podivně",že artikuluji, že přistupuji otevřeně, vesele. Pak začala vytahovat rozumy přes rodinu, dostali jsme se až po manžels tví. Že mi čte rovnou z očí, že se mnou to může mít žena jednou dobrý a jednou špatný. Že ona jako žena by se mnou žít nemohla. Potom o dětech. Jak mám rád děti, že je hodně lidí, co má rádo děti, ale ne každý se o ně dokáže postarat. Již tyto otázky mě překvapily, protože jsem si myslel, že hrajeme fér hru. Ps ala to jenom na jeden papír a myslel jsem si, že to je výhradně pro její potře bu. Chci podat u pana Pejchla protest proti tomuto postupu, chci mu řící, že j sem spíše zkoušel, jak se ty informace rychle dostanou tam, kam nepatří, což s e mi potvrdilo. O tom, jak zdejší perzonál "šlape" přesně v režii represivních orgánů svědčí i skutečnost, že jsem zde diskriminován i oproti jiným opravdu těžce dučevně nemocným pacientům na uzavřených odděleních. Například: Protože jsem uviděl na nástěnce oznámení, že ve dvě hodiny se koná mše svatá, řekl jse m sestře, že bych se jí rád zúčastnil. Sestra odmítla, že "pro mě to neplatí", já říkám: "Jak neplatí, tady to máte jednou na nástěnce," a ona: " jedině v d oprovodu" a já říkám: " no tak mě doprovoďte" a ona říká: " ne, Vás ani v dopr ovodu".

NN: Kdo o takové nehoráznosti mohl rozhodnout? M.Kočík: Ta sestra sama. Na ní bylo vidět, že strašně mění náladu. Jak je výbu šná. S pacienty hovoří způsobem: "běžte, padejte". Ti lidé bývají navečer úpln ě zničeni. Tam když přijdeš k člověku a podáš mu ruku nebo ho pohladíš, tak se na tebe nevěřícně dívá, protože s tímhle lidským přístupem se již delší dobu nesetkal.

Po ukončení té hladovky v Jihlavě, jsem měl problémy se zažíváním, navíc jse m měl střevní parazity. Šel jsem tedy na ošetřovnu a požádal o Endiaron. Byli překvapení, že si vůbec můžu něco takového přát, ale nakonec mi to dali. Takže jsem dostal několikrát v Jihlavě tyhle tablety. A tady je vidět ta jejich mán ie v podávání chemických léků. Když oni něco napíší, berou to za směrodatné. K dyž jsem přišel do Brna a bylo mi to normálně předávané, já řekl, že moje užív ání Endiaronu bylo dočasné. To je ovšem nezajímá, to tady nerozhoduje. Říkal j sem: "Vždyť jsem si o ty prášky požádal sám", tak proč mi to vnucujete, když t o již nepotřebuji"! Odpověď sestry zněla: "To můžete říkat komu chcete, tady j e to jednou napsaný a to musíte brát. Musel jsem tablety před nimi spolknout n a. Já jsem je žádal sestry na "devítce", že na té dvaadvacítce jsem měl problé my s léky, které už nepotřebuji, že je to jen střevní desinfekce. Ráno jsem je tedy převzal, v poledne jsem to již odmítl. Oni prý "to tam mají psané", a pr o ně je to směrodatné...

NN: Oni přece nejsou oprávnění Ti vnucovat jakékoliv medikamenty bez tvého sou hlasu! Mimochodem, jak se zde vyrovnáváš se stravováním z hlediska toho, že ne jíš maso?

M.Kočík: Na té "dvaadvacítce" byly nějaké brambory s masem, k večeři byly kolí nka. Požádal jsem, jestli by mi nabrali kolínka bez masa. Sestra mi řekla, že jsem to měl říct dřív, a jednoduše mi nedala k večeři nic. Že nevěděli, že pří jdu, že jsem měl na příjmu nahlásit, že jsem vegetarián. Neviděl jsem žádný dů vod, proč bych to měl předem hlásit, když já jím téměř všechno, kromě masa. NN: Říkal jsi to primářce Prchalové?

M.Kočík: Samozřejmě jsme o tom mluvili.

Ríkala, že to není vhodné, že by se v tom mohla spatřovat nějaká úchylka od no rmálu, že neříká, že by se měli lidé mezi sebou požírat, ale že to patří ke ko loběhu života. V jejím chování spatřuji nedostatek tolerance neboť já, na rozd íl od ní, lidi co jí maso beru normálně.

NN: Jak dlouho trval ten rozhovor?

NN: Ptala se také na politiku?

M.Kočík: Jí vadilo strašně v tom spisu o HELPINGu, že se tam vyjadřuji jako o likvidátorech, no toto prý teda ne..!! Že jsem měl vydržet, že prý by to byla záležitost pěti, šesti , já myslel že dnů, a ona... týdnů....

NN: Ten nedostatek jídla na tom uzavřeným oddělení dle tvého názoru náhoda, ne bo je to spíše systematické okrádání pacientů?

M.Kočík: Myslím si, že je to privátní záležitost, protože každé oddělení ná sv ůj způsob hospodaření. Když jsou lidé těžce duševně nemocní, tak se ani tomu a ni nebrání. Na jednoho pacienta je rozpočet všude stejný. Lidé se na "dvaadvac ítce" o to jídlo doslova perou.

NN: Podávají se zde pacientům psychofarmaka například před spaním? M.Kočík: Člověk je stvořen k pohybu, aby se pohyboval, pracoval a tím dojde k únavě, dojde i k vyrovnání fyziologický potřeb, k vyprovokání spánku. Strava j e mizerná, člověk si pak musí vzít nějaká hypnotika aby vůbec spal. V Jihlavě dokonce pacientům, kteří po večerce nemohli usnout, sestry do úst vkládaly usp ávací medikamenty. Jednoduše procházely oddělením a jak viděly že někdo nespí, hned mu vložily do úst tablety...

NN: Je to příšerné, otřesné, téměř neuvěřitelné. O tom všem, co se děje v psyc hiatrických léčebnách musíme informovat světové organizace zabývající se dodrž ováním lidských práv. I ten duševně nemocný člověk má právo na důstojný život. Zatím Ti děkuji za rozhovor

Marek KOŘÍNEK