--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kořínek Marek
Název: Občanskou statečností proti justiční zvůli
Zdroj: NN Ročník........: 0005/024 Str.: 004
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
OBČANSKOU STATEČNOSTÍ PROTI JUSTIČNÍ ZVŮLI V minulém čísle NN jsme naše čtenáře seznámili s případem soudní persekuce pana Vladimíra Vízdala z Brna. Když se tento dvaačtyřicetiletý muž dostal v ro ce 1991 do ostřejší debaty s několika příslušníky policie, zajisté netušil, ja k bude policejní a justiční moloch, který neprošel očistnou lázní od zkompromi tovaných soudruhů a zločinných psychopatů, ještě v roce 1995 nepříjemně páchno ut zločinnými totalitními praktikami, které vytvořil minulý režim za dobu své více než čtyřicetileté hrůzovlády.
Pan Vízdal, který byl na základě nepravdivého posudku vyhotoveného dvěma zn alci z oboru psychiatrie odsouzen Krajským soudem v Brně k časově neomezené tz v. ochranné léčbě v uzavřeném oddělení psychiatrického ústavu, využil svého pr áva zakotveného v Listině základních lidských práv a svobod, a z areálu léčebn y jednoduše odešel.
Není to zajisté ojedinělý případ, kdy se člověk, který si je vědom svých zá kladních práv postaví na odpor proti soudnímu rozhodnutí, které tato práva víc e než zřetelně pošlapává. Vzpomeňme si na více než čtyřletý vnitrostátní "exil " manželů Karla a Jindřišky Kořínkových, kteří tuto cestu svobody v nesvobodě museli zvolit v roce 1985, neboť jim úmyslným předávkováváním psychofarmak ord inovaných MUDr. Svitavskou a MUDr. Hulvou z psychiatrické ambulance v Prostějo vě bylo záměrně ničeno zdraví a přerušením jejich protizákonné "ochranné léčby " si doslova a do písmene zachránili život, i když následky několikaletého vpi chování nejrůznějších jedů do organismu nesou na svém zdraví dodnes. Na začátk u jejich mnohaleté kalvárie stálo také absurdní obvinění z útoku na veřejného činitele a následující usnesení OS v Prostějově (JUDr. Odvalilová) o ochranné léčbě.
Když na podzim roku 1989 cestu odporu proti nezákonnému rozsudku trestního senátu zvolil dnešní ředitel BIS Stanislav Devátý, koho z nás by napadlo, že p odobným způsobem se proti justiční zvůli, zneužívání pravomocí veřejných činit elů a zneužívání zákonů vytvořených v době temna pro potírání demokraticky smý šlejících občanů, budou muset bránit někteří občané ještě po více než pěti let ech života ve státě, který by se tak rád nazýval demokracií?
V případě pana Vízdala vidíme téměř učebnicový příklad situace, kdy není m ožné se podrobit soudnímu rozhodnutí a je nutné se mu jednoznačně postavit na odpor. A kdo na stavu, který umožnil páchání justičního teroru na občanu, kter ému nebylo prokázáno spáchání jakéhokoliv trestného činu nese největší podíl? Všichni velmi dobře víme, že morální úroveň společnosti není taková, aby nemus ely existovat omezení protispolečenských jevů pomocí legislativních zábran, te dy zákonů. Umožní-li jakýkoliv zákon jeho zneužití ve prospěch morálně nevyspě lých jedinců kteří k tomu mají možnosti dané svým služebním postavením, musíme počítat s tím, že těchto možností samozřejmě využijí. Tak jako příležitost dě lá zloděje, tak špatný, mnohoznačně vyložitelný neboli "gumový" zákon udělá z morálně nevyspělého soudce justičního zločince.
Současně platný trestní zákon a trestní řád si ve svém obsahu ponechal něko lik paragrafů, které byly vytvořeny jakoby na míru pro léta tvrdé "normalizace " po roce 1968 a dodnes věrně slouží stejným "činitelům", kteří jich ještě pře d několika málo lety používali pro svoji "ochranu" před kritikou ze strany odv ážných jedinců.
Paragraf 25 trestního zákona má v zákoně zajisté svoje nezastupitelné místo :
"Soud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti a soud má za to, že ochranné léčení (ş 72), které zároveň ukládá, zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe ne ž trest..."
Prozatím vše v pořádku. Nebylo by přece morální odsoudit k odnětí svobody nebo k peněžitému trestu někoho, kdo není schopen své jednání ovládat a spole čnost vyžaduje ochranu před chorobnými kleptomany, sexuálními maniaky apod. Ov šem kdo určuje u obviněného míru jeho ovládacích schopností a kdo má tu téměř pohádkovou moc na počkání během dvaceti minut udělat na kusu papíru z naprosto zdravého a inteligentního člověka dokonalého imbecila neschopného chápat smys l trestního řízení, jehož pobyt na svobodě je "pro těžkou duševní chorobu niko liv přechodného rázu" nebezpečný? No přece soudní znalci. A my dobře víme, jak jsou někteří ze soudních znalců ještě z předlistopadové doby vycvičeni. Vždyť téměř každý okresní soud má ve svém znaleckém "sboru" někoho méně profesně zd atného, o to však povolnějšího a ochotného na objednávku kteréhokoliv ze soudc ů vyhotovit i třebas znalecký posudek o reverzním vertikálním proudění vody v Niagarských vodopádech a tím popřít i veškeré fyzikální zákony a zdravý rozum odkázat do oblasti sciens fiktion a absurdna. Z toho nám tedy plyne poučení pr vé:
Vymítit ze soudnictví tvora zvaného "PRODEJNÝ, SERVILNÍ A DLE OBJEDNÁVEK SO UDCE (ST. ZÁSTUPCE, VYŠETŘOVATELE) POSUDKY VYHOTOVUJÍCÍ SOUDNÍ ZNALEC". Bude-l i justice důsledně zbavena tohoto přemnoženého plevele, nebude možné ş 25 a na něj navazující paragrafy zneužít k likvidaci nepohodlných jedinců. Má-li soudce aspirující na čestný titul justičního zločince k dispozici dvo jici takových soudních "znalců", stačí mu již jen zformulovat vhodné otázky, n a které má již předem připraveny "vhodné" odpovědi, které znalci nadiktuje, přičemž na znalce čeká již jen jejich častokrát velmi pozoruhodné až krkolomné zdůvodnění a závěrečná autogramiáda. V cestě k obdržení svého pozdějšího nepř íliš lichotivého titulu (zatím zůstává jen u udělování "čestných titulů, nejsm e ještě tak daleko jako ve vyspělých státech Evropy, kde se již soudci za své zločiny zodpovídají před skutečnými soudy) , má již ty nejlepší předpoklady, p oněvadž mu již nic nebrání v použití dalších z plejády totalitní praxí jemu od kázaných paragrafů, které mu umožní z naprosto zdravého člověka, u kterého nav íc stačí jen pouhé podezření ze spáchání trestného činu, udělat doživotního vě zně psychiatrického ústavu.
Člověk podezřelý z trestného činu může být v případě, že je zároveň např. nebezpečným svědkem trestné činnosti některého z orgánů činných v trestním říz ení, internován v psychiatrickém zařízení a zároveň na příkaz soudu tráven nej různějšími jedy až do jeho celkového duševního, a jak je mnoha případy u nás i ve světě zdokumentováno, i fyzického zničení.
Aby bylo znemožněno zneužití institutu ochranné léčby, je nezbytné prosadi t alespoň dvě základní legislativní změny: Ochrannou léčbu aplikovat jen v pří padech, kdy je během veřejného soudního jednání nepochybně zjištěna skutková p odstata trestného činu, kterého se měl občan dopustit.
Uzákonit možnost a v určitých případech i povinnost revize znaleckého posudku na návrh osoby posudkem poškozené v případech, pokud je důvodné podezř ení, že znalecký posudek byl záměrně vyhotoven tak, aby poškodil ústavou chrán ěné zájmy obžalovaného. Tím by nemělo být dotčeno právo požádat v odůvodněných případech o revizi komisi sestavenou mezinárodní asociací psychiatrů. V případě, kdy dojde k revizi úmyslně či neúmyslně stanovené diagnózy , na jejimž základě dochází k neoprávněné internaci člověka v psychiatrickém z ařízení ( jako v případě Vladimíra Vízdala) stanovit soudu závaznou lhůtu nepř evyšující týden, ve které by soud musel rozhodnout o propuštění z ochranné léč by. Doposud tato lhůta stanovena není a soudy tohoto nedostatku očividně zneuž ívají.
O tom, že mezi soudci by neměli co pohledávat individua, pro které člověk a jeho osobní svoboda chráněná ústavou státu neznamená nic a kteří za lidským osudem vidí jen okénko v diáři s datem a hodinou nařízeného jednání, případně jen trestní spis zabírající místo v pracovním stole, snad netřeba ani hovořit. Co vy na to pane JUDr. Černý, soudce Městského soudu v Brně, který jste tak c ynicky odkázal plačící manželku pana Vízdala "až na konec června či na červene c", až se budete společně s dalšími dvěma směšnými panáky ve středověkých talá rech radit o tom, zda blahosklonně dáte jednomu z plnoprávných občanů tohoto s tátu osobní svobodu? Tento člověk vám o takovouto "milost" nestojí už jen prot o, že si svoji mezinárodními dokumenty a Listinou lidských práv danou dávku os obní svobody již musel vybrat sám.
A nakonec opatření nikoliv poslední ale rozhodně jedno z nejdůležitějších: Občané, využijte všech svých možností vám daných článkem 23 Listiny lidských p ráv a svobod. Nepodvolujte se zjevně nezákonným rozhodnutím soudů tohoto absur dního státu a obracejte se v co nejvyšší míře na sdělovací prostředky a součas ně na parlament. Jedině tak lze absurdním soudním praktikám nastavit účinné zr cadlo a vytvořit pro jejich šiřitele viditelný pranýř a tím postupně docílit v ýměny těchto justičních karikatur či kreatur za opravdové soudce, kteří si ten to titul plně zaslouží a kteří by mohli v budoucnu požívat vážnosti a statutu nezávislosti. Soudce se totiž nezávislým nestává jen tím, že jeho nezávislost někdo od stolu nadeklaruje. Taková "nezávislost" se totiž v každodenní praxi n akonec jeví jen jako nepodařený falzifikát skutečné soudcovké nezávislosti. So udci na všech stupnbích nám prozatím ukazují předevšim závislost na své komuni stické minulosti, komunistickému rodinnému zázemí, které bývalo jedním ze zákl adních předpokladů při přijetí na právnické fakulty, na svých StB, KGB či KSČ kontaktech, a v nemenší míře na svých zvyklostech servilně sloužit momentálně vládnoucí moci. Jejich "nezávislost", ke škodě nás všech kteří si tento nenasy tný a nikterak levný stav ze svých daní platíme, se v jejich rozhodnutích větš inou projevuje jako nezávislost na zákonech tohoto státu, na ústavě státu, na mezinárodně platném právním řádu a v neposlední řadě i na morálce, mnohokrát b ohužel i na zdravém rozumu.
Náš úkol je sice nelehký, ale trvalý, termín jeho splnění je v nepřímé úm ěře k dávce naší občanské statečnosti.
Marek KOŘÍNEK