--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Na čí straně je spravedlnost ?
Zdroj: NN Ročník........: 0005/025 Str.: 005
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

NA ČÍ STRANĚ JE "SPRAVEDLNOST"? STÁT ODMÍTÁ VRÁTIT UKRADENÝ DŮM

V článku 6 Listiny základních lidských práv a svobod se praví, že každý má pr ávo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě p rojednána nezávislým a nestranným soudem. Rychlá ochrana práva všem postiženým bez rozdílu (rovnost všech před zákonem) jsou základními kameny každého právn ího státu. Jak se v praxi dodržují uvedené zákony, je vidět z následujícího př íběhu.

Manželé ing. Jan Zářický a ing. Libuše Zářická se dodnes marně domáhají nav rácení jejich rodinného domu, který jim byl odcizen komunofašistickým státem v důsledku jejich "ilegálního" opuštění velkého koncentračního tábora, kterým b yla tzv. Československá socialistická republika. Komunistické soudy, jednající dle totalitních zákonů odporujících mezinárodním úmluvám, mnoho podobně posti žených lidi připravily o těžce nabyté majetky a zbavily je i toho práva jednoh o z nejzákladnějších, práva na návrat do své vlastní země. Dnešní "posametová" justice, která je z velké části obsazena komunistickými zločinci a jejich při sluhovači, navíc těmto lidem v mnoha případech svévolně, protizákonně a samozř ejmě beztrestně upírá i právo na spravedlivé a nestranné posouzení oprávněných nároků na navrácení svých odcizených majetků.

Na začátku osmdesátých let, během policejních a justičních represálií proti signatářům Charty 77, došlo k poměrně velkému vzestupu vlny emigrace, která n emusela mít vždy jen čistě politický podtext. Obzvláště lidé, kteří měli dosta tečné schopnosti se uplatnit v tržním hospodářství vyspělých zemí, tuto cestu volili jako útěk před živořením ve státě, který podstatou svého hospodářského systému a politickými podmínkámi nedával sebemenší záruku na plnohodnotný živo t těch, kteří přeze svoje schopnosti nemohli vzhledem ke svému přesvědčení neb o kádrovému profilu svých předků dosáhnout adekvátního společenského a pracovn ího uplatnění.

Jan a Libuše Zářičtí se dle svých slov usadili v zahraničí zejména z těchto d ůvodů:

1) Nechtěli aby jednak oni, jednak jejich děti museli mít dvojí tvář a dvo jí charakter a přitom nechtěli, aby se svou kvalifikací skončili v obligátních kotelnách a jejich děti jako pracovníci preferovaných dělnických profesí těžk ého průmyslu.

2) Odmítali se smířit s diskriminací nestraníků oproti členům zločinecké v ládnoucí státostrany.

3) Chtěli, aby jejich děti měli právo na život v systému, kde hodnoty, jak o morálka, právo a spravedlnost nejsou jen prázdnými pojmy.

4) Chtěli žít ve společnosti, kde pravda žije na výsluní a zločin je po pr ávu potrestán.

Komunistický stát sice ratifikoval Mezinárodní pakt o občanských a politick ých právech již na konci roku 1975 a do právního řádu jej přijal 23. března 19 76, ovšem k uvedení zákonů do souladu s ním a s dalšími mezinárodními úmluvami již nedošlo. Přestože se v článku 12 zmíněného paktu hovoří o právu občana na možnost kdykoliv svobodně opustit kteroukoliv zemi i svou vlastní, a kdykoliv se do ní vrátit, komunofašistický zločinecký stát vedený klikou vlastizrádců podporovaných několika stovkami tanků v sovětských kasárnách disponoval trestn ím zákonem, který z kohokoliv, kdo využil svého práva na svobodu pohybu a volb y pobytu, vytvořil vyhnance ze své vlastní země přičemž takového člověka připr avil nejen o vlast, ale i o veškerý majetek, který si tento utečenec nemohl vz ít ssebou.

Rodina Zářických si v roce 1975 postavila rodinný domek v Praze 5 - Třebon icích. Po jejich emigraci v roce 1982 byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 1 T 23/82 odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky mimo jiné i k propadnutí majetku státu. Jejich rodinný dům čp. 81 v Praze - Třebonicích na u lici která tehdy nesla název V brůdku, se všemi součástmi a příslušenstvím, ve dlejšími stavbami a zahradou o výměře 707 metrů čtverečných byl zkonfiskován a převeden pod správu Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 5. Přesto že v domě bydleli rodiče ing. Zářické manželé Mazancovi, kteří se na výstavbě rodinného domu podíleli jak pracovně, tak i finančně svými úsporami, přestože byli tito lidé ochotni tento protiprávně zkonfiskovaný dům, na jehož stavbě mě li svůj nezanedbatelný podíl, od státu odkoupit a byli dokonce jako zájemci o koupi doporučeni tehdejším Občanským výborem č. 50 v Třebonicích zastoupeným p . Antonínem Cyklem, dům byl celé rodině doslova ukraden a příbuzní manželů Zář ických byli z domu vystěhováni.

------------------------------------------------------------ scanner: foto rodinného domu

-------------------------------

Jako druhý zájemce o koupi ukradeného domu byla upřednostněna rodina jednoho z pilířů zločineckého vládnoucího režimu, pedagogického pracovníka vysoké škol y politické ÚV KSČ. Je zcela pochopitelné, že žádost podaná takovou "kapacitou " znásobená koeficientem servility a strachu orgánů, kteří o ní rozhodovali, n emohla být ani jinak vyřízena. Skutečnost, že se jedná o cizí, státem ukradený majetek a že tímto rozhodnutím bude připravena o střechu nad hlavou rodina ma jitelů domu, která má na výstavbě domu svůj nezcizitelný podíl, byla naprosto vedlejší jak pro rozhodující byrokracii, tak i pro "kupce", kterému jeho morál ní profil a svědomí nijak nebránily v rozhodnutí koupit zlodějskou kořist od z ločineckého státu.

Koupí-li kdokoliv věc, která byla předmětem trestného činu krádeže, je povi nen tuto bez jakékoliv náhrady vrátit původnímu majiteli, a to i v případě, že kupující nevěděl o tom, že kupuje cizí ukradený majetek.

Doc. RSDr. Pavel Kučera, CsC., si zřejmě jako pedagog výše uvedeného školíc ího střediska pro profesionální zločince, s těmito otázkami příliš těžkou hlav u nedělal. Na náměstích tehdy ještě visely transparenty hlásající nekonečné re ktální horolezectví do trávícího traktu představitelů Sovětského sajuzu "na vě čné časy a nikdy jinak", a Gorbačovova perestrojka byla prozatím ještě v nedoh lednu.

Vysokoškolsky vzdělanému člověku s vědeckou hodností muselo být postavení k upce kradeného majetku naprosto jasné, a i kdyby nebylo jeho právní vědomí na určité minimální výši, zajisté měl možnost zajít do kterékoliv z vědeckých kni hoven, kde by mu příslušnou literaturu obsahující mezinárodní dokumenty upravu jící záležitosti lidských práv a vlastnických vztahů, s větší či menší ochotou zapůjčili.

Zřejmě vidina snadného získání velmi pěkného rodinného domu se zahradou tém ěř "za babku" (něco málo přes 300 tisíc KČS) překonala i ty nejposlednější mor ální zábrany a přestože rodina dr. Pavla Kučery rozhodně bytovou nouzí netrpěl a, požádal si tento pedagogický pracovník vysoké školy zločinu o zakoupení stá tem ukradeného domu, který byl a nikdy nepřestal být vlastnictvím manželů Záři ckých.

Přestože místní orgán - občanský výbor č. 90 v Třebonicích, zastoupený p. A ntoninem Cyklem doporučil v souladu s tehdejšími právními předpisy domek po em igrantech prodat rodině jeho majitelů, manželům Mazancovým, kteří v domě bydle li a měli na domě svůj nezanedbatelný podíl práce i vložených finančních prost ředků, nakonec porada tzv. uvolněných funkcionářů rozhodla pod tíhou navršenýc h funkcí a "zásluh" soudruha Kučery o tom, že vlastníkem domu bude on a jeho r odina. Rozhodujícím podkladem pro tento verdikt byla intervence tehdejšího pri mátora hlavního města Prahy, který byl o svůj zásah požádám přímo kupujícím Pa vlem Kučerou. Ten byl také protiprávně zvýhodněn i co se týká kupní ceny, kter á byla hluboce podhodnocena. Je velice dobře známo, že domy, které komunistick o - fašisticko - zločinecký stát - tzv. Československá socialistická republika emigrantům odcizila, kupovaly téměř výlučně jen prominenti komunistického rež imu nebo kulturní pracovníci, kteří se nacházeli na výsluní laciné polularity získané třebas jen složením a zazpíváním stupidního popěvku o rudých "poupatec h" na strahovském stadiónu. Pseudonymní Michal David se také jen tak lehce nec hce vzdát ukradeného "okálu", ze kterého si udělal nahrávací studio a o němž n ěkteří servilitou k minulému režimu oplývající "novináři" tvrdí, že ač ukraden , je "v dobrých rukou".

----------------------------------------------------------- scanner č 1 dopis fin. odboru z 21.4.1983

----------------------------------------------------------- Když se v listopadu 1989 konala sametová absurdní fraška na prknech zvaných ČSSR, mnoho našich občanů si budoucnost malovalo v přespříliš růžových barvách . Nutnost přijetí rehabilitačního zákona a uvedení právního řádu zločineckého státu do souladu s mezinárodním právem se ukázala být nezbytnou pro přijetí st átu mezi civilizované země. Ovšem jak věc provést tak, aby prominentům minuléh o režimu nebyl při rehabilitacích zkřiven ani vlas na hlavě a zejména aby nikd o z nich nepřišel o obrovské výhody a pokud možno si ještě přilepšil, to už by l úkol jistě ne snadný, ale nikoliv neproveditelný. Stačilo k tom u pouze obsa dit ministerstva, zejména vnitro a spravedlnost těmi "pravými" lidmi a všechno ostatní již šlo a dodnes jde jak "na drátku", jak v té nejabsurdnější tragiko medii říznuté science fiktion. Soudce dopoledne vynese několik rahabilitující usnesení, zruší několik zločinných persekučních rozsudků a už odpoledne si u p iva kamarádům stěžuje, jak se mu příčí přiznávat desetitisícové odškodnění těm "zločincům, kteří ten Jáchymov vůbec neměli přežít". Podobný slovník se samoz řejmě používá i na oddělení odškodňování Ministerstva spravedlnosti, kde se ka ždá vyplácená koruna odškodnění komentuje žlučovitými poznámkami podobného typ u jako v předchozí větě.

Praxe je zkrátka taková: rehabilitační usnesení o zrušení rozsudku ze zákon a či na žádost odsouzeného soud vydá. Ovšem požádá-li si občan i o další právn í kroky nezbytné k uspokojení jeho oprávněných nároků vyplývajících z rehabili tace, justice rozehraje proti němu hru, ve které ne každý obstojí a dá se říci , že je to velkým dílem hra o čas či na vytrvalost. Vedle nezbytného minima zn alostí práva nebo možnosti zaplacení slušného právníka (kterých je jak šafránu ) potřebuje oprávněná osoba ke svému úspěchu notnou dávku houževnatosti a poho tovosti pružně reagovat na všenmožné kličky a úskoky soudů a přitom musí důsle dně hlídat lhůty na uplatnění nároků a na podání, jejichž vypršení soudy, prac ující více než těžkopádně hlemýždím tempem, zásadně nepromíjejí. -----------------------------------------------------------

Scanner č. 2 Dopis obvodní prokuratury z 18.1.1991 pod scannerem: příloha č. 42 - Nemovitost K Jinočanům 81, Třebonice, kupují cí manž Kučerovi.

V prvém případě - v ulici K Jinočanům 81, byli bývalými vlastníky rodinného domku Jan a Libuše Zářičtí. Zájem o tuto vilu projevily dvě osoby. Jednak rod iče bývalých vlastníků Jan a Libuše Mazancovi, kteří se na stavbě RD podíleli (což mají písemně potvrzeno sousedy) a jednak manželé Kučerovi (RSDR. Pavel Ku čera CsC., politický pracovník Vysoké školy politické ÚV KSČ). P Kučera žádal p. primátora o podporu při prodeji domu v souladu s dopisem z kanceláře primát ora (dne 20.3.1983), který doporučil p. Kučeru.

Porada uvolněných funkcionářů dne 12.9.1883 rozhodla odprodat RD p. Kučerov i. Kupní smlouva byla sepsána dne 10.11.1983 na Kčs 316 424.--.

Naopak občanský výbor č. 90 v Třebonicích, zastoupený p. Antonínem Cyklem, doporučil prodat RD manž. Mazancovým.

Prodej manž Kučerovým byl protekční, nebyly respektovány místní orgány (OV) . Ve své žádosti RSDr. Kučera uvedl, že jeho 4 členná rodina bydlí v 3 + 1 I. kat. a rodinný domek chce koupit proto, aby byt 3 + 1 mohl nechat svému synovi . Bytová naléhavost zde nebyla. Ale manž. Mazancovi byli a jsou nuceni bydlet u svého syna v 4 + 1, celkem 7 osob.

----------------------------------------------------------- Manželé Zářičtí byli na podzim roku 1990 rehabilitováni usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. Rt 1243/90 a původní rozsudek byl v celém rozsahu z rušen včetně všech dalších rozhodnutí na něj navazujících. Ve smyslu zákona 81 /1991 Sb., ş 4 odst. 2 se tedy manželé Anna a Pavel Kučerovi stali povinnými o sobami s povinností neoprávněně nabytý majetek v pořádku vrátit jeho majitelům .

Z právního hlediska tedy nastala naprosto jednoznačná situace. Manželé Záři čti jsou oprávněnými osobami k převzetí jejich rodinného domu, který byl vždy jejich nezcizitelným vlastnictvím a za jehož neoprávněné používání by měli pož adovat vyplacení nájemného ať již od státu, nebo od manželů Kučerových, kteří dům bezplatně užívají.

Pro soud, který se jednoznačně postavil na stranu neoprávněných uživatelů a který již svým postojem a snahou překroutit zákon ve prospěch neoprávněného n abyvatele majetku naplnil všechny znaky předpojatosti, tedy nastala nepříliš z áviděníhodná situace. Jak obejít zákon ve prospěch spolupachatele zlodějů domu č. 81 tak, aby nebyl vytvořen precedens a aby náhodou nemuseli všichni promin enti pocházející z nejrůznějších kruhů hromadně vracet majetky nakradené zloči neckým státem, když na straně oprávněných osob stojí jeho nesmlouvavá a jasně hovořící litera?

------------------------------------------------------------- Scanner č. 3 Žádost P. Kučery o koupi domu, odovodněná politickou angažovanost í.

základě neoprávněného zvýhodnění není pravdivé a nemůže být prokázané. Prvý ža lovaný pracoval na katedře světové ekonomiky a vnějších ekonomických vztahů ja ko normální pedagog, který neměl žádné výsadní postavení, kterého by mohl zneu žít. Je pravda, že byl členem KSČ, ovšem nebyl funkcionářem KSČ, jak tvrdí žal obci. Rovněž je nepravdivé tvrzení, že si opatřovali přímou intervenci u tehde jšího primátora Prahy. Ocenění nemovitosti bylo provedeno podle tehdy platného práva úředním znalcem...

pod rámeček: Z odůvodnění rozsudku 5 C 260/91 - 32 OS Praha 5, ze dne 7. prosi nce 1992.

----------------------------------------------------------- Návrh na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., který manželé Zářičti pod ali u

Obvodního soudu pro Prahu 5, dne 30. září 1991, byl projednáván ve veřejném zasedání až po více než roce ode dne podání návrhu, tedy až 19.11. 1992.

Termín jednání nebyl ani zdaleka překvapivý. V případech, kdy se oprávněné osoby dožadují jakéhokoliv hmotného zadostiučínění nebo dokonce potrestání vin íků komunistických zločinů na nich spáchaných, se soudy v žádném případě rozho dně v rychlosti nepřetrhnou. Nepřekvapilo nás ani kostrbaté odůvodnění, které je uděláno dle pravidla o psobijci vždycky snadno vyhledajícím svoji hůl. Zde je nutno připomenout, že Ústavní soud svým nálezem č. 164/94 shledal, že výraz "trvalý pobyt", jak je upraven v ş 3 odst. 2 zákona č. 135/1982 (komunistický zákon), je z oblasti práva veřejného, který má povahu pouze evidenční a polic ejní, proto všichni, kteří měli trvalý pobyt vyznačen v občanském průkaze, spl nňovali podmínku danou restitučním zákonem. Soudkyně si tedy v tomto případě z ákon vyložila skutečně po svém, zřejmě dle svého přesvědčení, které ji více či méně přitahovalo k bývalému funkcionáři KSČ, dnes ekonomickému poradci RSDr. Pavlu Kučerovi CsC. Návrh manželů Zářických byl zamítnut s odůvodněním, že man želé Zářičtí jsou přihlášeni k trvalému pobytu na území České republiky, ovšem soud prý zjistil, že se zdržují v Austrálii, tedy prý podmínku trvalého pobyt u danou zákonam nesplňují. Zde nebyl vůbec brán v úvahu fakt, že manželé Zářič tí musí být přihlášeni k trvalému pobytu u svých rodičů v přeplněném domě, pro to jsou nuceni prozatím pobývat mimo území ČR. Není přece možné, aby se rodina bez dlouhodobého zajištění bydlení a zaměstnání stěhovala do ČR, aby zde po d louhá léta živořila po podnájmech a čekala na navrácení svého domu! Je-li r ozsudek soudu přinejmenším prapodivný, potom způsob jeho "vyhlášení" se již je ví jako naprosto skandální a nemající obdoby. Zamítavý rozsudek, postavený na překrouceném výkladu zákona, byl totiž vyhlášen takovým způsobem, který měl zř ejmě za účel znemožnit okamžité odvolání k soudu vyššího stupně. -----------------------------------------------------------

Scanner č. 4 Dopis JUDr. Jaroslava Stárka z 28. 4. 1995 -----------------------------------------------------------

Soudkyně JUDr. Květa Krocová v naprostém rozporu s občanským soudním řádem rozsudek vynesla NEVEŘEJNĚ, dle jejich slov údajně ve své kanceláři dne 7. pro since 1992 a právnímu zástupci manželů Zářických JUDr. Stárkovi byl doručen až 21. 5. 1993. Aby nebyl všem nezákonnostem a absurditám konec, dopustila se JU Dr. Květa Krocová ještě závažnějšího porušení zákona tím, že odvolání proti uv edenému rozsudku neodeslala nadřízenému soudu, nýbrž jej nechala téměř dva rok y ležet někde ve spisovně či v šufleti stolu, zřejmě doufaje, že již každou ch víli musí přijet ruské tanky ztažené z Čečenska a bude již těm zpropadeným res titucím konec. Odvolání proti rozsudku postaveném na klauzuli, která již byla v roce 1994 zrušena ústavním soudem, doposud nebylo projednáno. Údajně proto, že ve spise chyběl protokol o veřejném vyhlášení rozsudku!!!??? Aby mohlo být po několikeré urgenci odvolání zasláno Městskému soudu v Praze, bylo nařízeno dodatečné jednání na den 15.5.1995, údajně za účelem rekonstrukce protokolu (jakého protokolu, když rozsudek nebyl za celé dva roky nikdy veřejně vyhlášen ?) o vynesení rozsudku. Paradoxem na celé situaci je skutečnost, že ačkoliv ro zsudek dle spisu nebyl veřejně vynesen, již v květnu 1993 bylo rozesláno účast níkům jeho písemné vyhotovení a žalující strana se proti němu již odvolala. Na víc byl při této "rekonstrukci" vyhlášen rozsudek, který obsahoval ještě podmí nku trvalého pobytu restituenta v ČR, která byla nálezem Ústavního soudu č. 16 4/1994 ze dne 12.7.1994 již zrušena. Zdá se vám těch paradoxů, nesmyslů a soud ních kliček přece jen přespříliš? Nedivte se. Stranou žalovanou - držitelem od cizeného domu je osoba, která má shodné jméno, příjmení a datum narození s oso bou uvedenou v seznamech tajných spolupracovníků StB: Kučera Pavel, 18.02.43, č. svazku 19628, krycí jméno Kadet. Vazby z minulosti některých prominentních osob zločineckého režimu jsou jak je vidět více než silné a je zřetelně cítit, na čí straně stojí nepročištěná justice.

Případ budeme sledovat a o jeho dalším pokračování vás bude informovat Marek KOŘÍNEK

V Z P O M Í N K A N A S T A R É Z L A T É Č A S Y. V rozhovoru pro Denní Telegraf zveřejněném dne 13. června označil pan Jiří Die nstbier ODS za výtah k moci. Ba co víc, upřel jí i oprávnění nazývat se politi ckou stranou. Tvrzení nikoliv nezajímavé, více však ústy z nichž vyšlo. Má-li OH, nyní SD ve svých řadách politiky zvučných jmen, jaký zvuk, jaké tóny se nám v jejich jménech připomínají. Nevím jak komu, ale mně při zvuku jejich jmen zní v uších internacionála a budovatelské písně padesátých let. To u těc h starších. U mladší generace OHnutých svobodných demokratů, neslyším s jejich jmény zvuk žádný. Snad ryk putiky či vinárny pozdních nočních hodin. A pokud vytýká ODS pan Dientsbier skutečnost, že si mladí lidé vybírají stranu podle toho, kde udělají snáze osobní kariéru, maje na mysli ODS, lze zajisté věřit, že mu to připomíná společnost minulých padesáti let, kdy politická stra na takové kariéře dobře posloužila. Vzpomíná nejspíše na svůj vlastní život, n a začátky svojí vlastní kariéry, jež nakonec dodala i jeho jménu zvuk. Nebyl by to ani on, bývalý ministr zahraničí, aby se k problematice zahraniční politiky nevyjádřil. Jako takový nás vidí coby součást globálníhoi sousedství . Neboli, že zahraniční politika je vlastně vnitřní politikou. Jistě jde o bon mot, avšak bonmot nebezpečný, je-li realizován. Takto viděl postavení naší rep ubliky ve světě Dr. Beneš. A nakonec ono věčné jeho hledání opory v zahraničí přivedlo samostaný stát československý dvakrát do záhuby. Jednou v roce 1938, podruhé v roce 1948. Pokud se OHaři poženou za stejnou vidinou Dientsbierovým bonmotem vyřčenou, budiž to jejich věcí. Aby to jejich věcí i zůstalo, proboha nevolte je lidé zlatí. Ono je to totiž naopak. Vnitřní politika je politikou zahraniční. Jsou-li uspokojivé poměry uvnitř státu, je to znát i navenek. Kamp ak nakonec došel soudruh Gorbačov, k čemu mu byla jeho popularita v zahraničí, když poměry domácí, sovětské, byly měřitelny od nevalného k hroznému. K čemu je panu Havlovi,majícímu jak je vidět k OH-SD blízko, jeho případná u nás toli k hlásaná popularita v zahraniční, podíváme-li se na vývoj jeho popularity dom nácí?

Pan Dienstbier patrně poněkud pozapoměl na doby před volbami 1992, z nichž OHn utí utrpěli fiasko znatelnější zejména v porovnání s jejich předvolebními vlád ními pozicemi a předvolební prezentací osob zvučných jmen. Když nyní hovoří o obsahu demokracie, jestli například budeme státem, v němž občan má jen právo n a to jednou za čtyři roky jít hodit nějaké hlasovací lístky do volební urny, n ebo budeme demokracií skutečně svobodných občanů sdružujících se k vykonávaní mnoha úkolů a zajišťování mnoha potřeb, do kterých by se potom stát vůbec nemu sel vměšovat. Otázka zní, co učinili politici zvučných jmen v době své slávy p ro to, o čem tak hezky pan Dienstbier mluví?

Je třeba se zeptat, jaké zvolíme politiky ve volbách nastávajících, dozvíme-li se o nich pouze z předvlobeních bildboardů jako o těch, jimž je naše bezpečno st i jejich věcí (Tomáš Sokol) nebo že se rádi procházejí po Karlově mostě ( s ám pan Dienstbier). Volební zákony dle nichž právě demokracie začíná a končí p ro obyčejného očana vhozením volebního lístku připravovali politici zvučných j men. Nyní již jde skutečně o obsah demokracie, v tom má pan Dienstbier pravdu. A proto je důležité, aby občané věděli koho volí. O kandidátech OH-SD to snad již vědí. Pan Dienstbier vzpomíná výroku pana premiéra, dle něhož jej těší rů st volebních preferencí ČSSD. V klíčovém okamžiku se voliči váhající mezi ČSSD a ODS prý přikloní k ODS. Pan Dienstbier s touto teorií, jak je znát z jeho s lov, souhlasí. Pak si ale protiřečí připouští-li na jedné straně možnost voleb jako volby mezi dvěma alternativami v porovnání s jeho slovy dle nichž půjde o obsah demokracie.

Ale to nic, u OH-SD se slova neberou doslova, jak nás o tom přesvědčil Tomáš S okol, muž jedné věty.

V Praze dne 13. června 1995, pro NN Vladimír Kolář