--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Přibský Vladimír
Název: Háchovský syndrom
Zdroj: NN Ročník........: 0005/026 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Vladimír Přibský Háchovský syndrom

Nedávno se na obrazovce pořadu televize NOVA odbývala diskuze dvou politiků, Milana Uhdeho a Zdeňka Mlynáře. Diskutující se dotlky i neuralgického bodu - roku 1968. Zatímco Milan Uhde byl v roce 1968 jako bezpartijní vysoké politice vzdálen, a jak řekl v roce 1968 ani příliš nevěřil, že pokusy reformních komunistů oživit mrtvolu komunismu skončí úspěšně, Zdeněk Mlynář je jedním naopak jedním z komunistický představitelů, kteří byli 21. 8. 1968 sovětským vojenským přepadovým komandem zatčeni a v poutech odvlečeni kamsi do Rumunska a poté do Moskvy, aby zde jm=nem našich národů podepsali tzv. Moskevský protokol, který se až podivuhodně podobá protokolu jinému, který se 30 let předtím nazýval Mnichovská dohoda.

Zatím co pod tzv. Mnochovskou dohodou se neskví žádný českoslovský podpis, pod tzv. moskevským protokolem jsou až na jednoho podepsáni všichni prominentní představitelé KSČ včetně dnes na všech obrazovskách živě diskutujícího profesora politologie Zdeňka Mlynáře, dřívě politika. Jsem dalek toho, vyčítat ex post dříve politikovi, dnes politologovi profesoru Z. Mlynářovi, že pod tzv. Moskevským protokolem lze číst i jeho jméno. Naopak soudím, že z ryze taktického hlediska bylo asi nezbytné jim ty protokoly podepsat třeba už jen pod záminkou získání času. Všechny komunistické představitele v roce 1968 ostatně vedla též úvaha, jaká v noci ze 14 na 15 března 1939 nedala oka zamhouřit dr. Emilu Háchovi, když byl nedelý půl rok po Mnichovu postaven před holou nutnost podepsat Hitlerovi okupaci vlastní země. Z čistě moralistického pohledu to byl čin jistě zavrženíhodný, leč s historickým odstupem nezbývá než konstatovat, že to bylo rozhodnutí realistické. Ústup není vždycky chybou, dějiny vojenství dokládají, že mnoho slavných vítězství počínalo zbabělým ústupem.

Tím se nicméně usalašil v české politice jev, který by bylo možno nazvat Háchovský syndrom. Český politik je čas od času vystaven hrubému nátlaku ze strany silnějšího, a má na vybranou ze dvou zel: buď okamžitě vydat svůj národ totálnímu zničení, anebo se pokusit hanebným podpisem oddálit zkázu alespoň načas. Hic tertium nullo tempore datur.

Povšimněme si tu však významné odlišnosti situace, v které se ocitl dr. Emil Hácha v roce 1939 po ideách březnových a funkcionáři KSČ o 30 let později v srpnu 1968.

Zatímco dr. Emil Hácha byl národním shromážděním řádně zvolen prezidentem ČSR, komunističtí představitelé v r. 1968 odevzdali ČSSR na milost i nemilost SSSR, aniž k tomu měli mandát. Šlo výhradně o funkcionáře ÚV KSČ najmenované do vládních funkcí orgány vlastní strany. I prezident ČSSR Ludvík Svoboda byl do své funkce na jaře 1968 zvolen komunistickým parlamentem, který vzešel z "voleb", již se pokaždé "dobrovolně" musel zúčastnit 99,99% dospělého obyvatelstva, přičemž pro tzv. kandidáty národní fronty vždy "dobrovolně" hlasovalo 99,98% "voličů". Tento parlament a tito představitelé, to vše bylo výsledkem volebního podvodu organizovaného každých 5 let sekretariáty komunistické strany.

Povinnosti politologa, zejména pak profesora prazvláštní vědy, která vystřídala marx-leninismus, rovněž vědu, bylo v televizi NOVA tyto skutečnosti osvětlit. Podle názoru Milana Uhdeho se členové zavlečené "delegace" ÚV KSČ podopisem na tzv. Moskevském protokolu nedopustili žádné velezrady. Tu je třeba dodat, že pokud se dopustili velezrady mohli se jí dopusti pouze jako soukromé osoby. Žádný z nich totiž nebyl skutečně legitimním představitelem československé republiky. Byli jen loutkami Moskvy, které z jakýchsi důvodů počátkem roku 1968 přestali mašírovat dle pokynů svých voličů. A tak právě tak jako plitolog Zdeněk Mlynář, dříve politik, nikdy nebyl představitelem Československa, nikdy jimi nebyli ani zatčení komunisté Dubček, Smrkovský, Černík, Svoboda a dokonce ani MUDr. František Kriegel, kterého jediného v Moskvě nezlomili. Je vůbe otázka, do jaké míry byli tito lidé představiteli řadových komunistů, kteří nikdy do jejich jmenování do funkcí v ÚV KSČ neměli do mluvit.

Tím se čin "reprezentace roku 1968" podstatně liší od činu prezidenta dr. Emila Háchy, kterého za jeho podpis na Hitlerově listině o zřízení tzv. Protektorátu revoluční gardisti po revoluci v roce 1945 jako těžce nemocného starce umučili na Pankráci.

Na závěr se vnucuje jenom otázka po výtce řečnická. Zda-li pak v případě, že by byl ještě dost mladý a zdravý, dr. Emil Hácha po revoluci 1945 by v sobě našel dost řekněme neomalenosti, aby v tehdejších médiích vystupoval jako neohrožený bojovník za národní svobodu, jako nejlepší přítel popraveného generála Eliáše, kterého do poslední chvíle držel v protektorátní vládě, a začal národu štědře rozdávat rady, jak si má i nadále počínat ve své vnitřní a zahraniční politice.

Politik, kterého dějiny vystaví takového ponižující zkoušce, navzdory tomu, že jeho prohra je lidsky pochopitelná, musí vědět, že nadále již nemá svému národu co říci.

Vladimír Přibský