--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Cihelková Dana
Název: Obecní byty - exkluzivní a sociální
Zdroj: NN Ročník........: 0005/026 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Obecní byty - exkluzivní a sociální
Z dob komunistického rovnostářství (spíše skrytých nerovností) přežívá názor, že obecní a státní byty mohou být pouze k sociálním účelům. V této představě je veřejnost udržována obzvláště poté kdy obecní byty se pro mnohé občany staly jakousi poslední záchranou před všemocnou rukou trhu, neboli bytových kšeftmanů. Na jedné straně zde máme občany, pro které obecní, tedy státem dotovaný byt, je jedinou možnou formou bydlení, kdežto na druhé straně zde máme občany, kteří díky konexím a úplatkům mají tyto byty buď k dalšímu obohacování a nebo si jednoduše zajišťují za státní dotace luxusní bydlení v obecních bytech, bez ohledu na to, že jejich příjmy by jim umožnily úplnou nezávislost na obecních bytech.
Je zjevné, že jak stát tak obce dopustily živelnost v bytové politice právě tam kde se celá problematika nejcitlivěji dotýká nejširších vrstev občanů, samozřejmě že se spodní poloviny příjmového spektra.
Klasickým příkladem skandálního a nesystemového přístupu je nabídka obecního bytu premiérovi V. Klausovi.
Pokud se premiér sám diví proč je ve veřejnosti právě v jeho případě tak prudká negativní odezva, nechť se zamyslí poněkud hlouběji a uvědomí si, že veřejnost jej právem činí jako premiéra plně zodpovědným za marasmus v bytové politice státu. Udělal by dobře kdyby zašel na kterýkoliv městský obvod v Praze, či v kterémkoliv jiném městě a pohovořil si právě s těmi nejotřesnějšími sociálními případy, kdy občané zcela marně usilují po celá desetiletí byť jen o garzonku, zatímco za jejich zády zlatá mládež Husákova s obecními byty ve velkém otevřeně a beztrestně kšeftuje. Pokud se pan premiér V. Klaus setkal jen s touto formou občanského nesouhlasu může hovořit o štěstí. V civilizovanějších končinách jsou důsledky mnohem komplexnější. Nejde však jen o bydlení V. Klause. Obecní byty, jak jinak než na úkor vskutku potřebných obdrželi i mnozí poslanci a bez uzardění je využívají v cenových relacích sociálních bytů, tedy opět zvýhodněných státními dotacemi. Položme si otázku: Je takovýto přístup vůbec možný? Odpovězme si otevřeně, že ano, ale každá věc má svá pravidla hry, vycházející z pravidel obecné morálky a ta právě jak vládě, tak parlamentu zoufale schází. Začněme u nutnosti rozlišit byty na sociální, na byty nájemné, byty luxusní a byty pro členy vlády a parlamentu. Samozřejmě, že sociální byty se měly v rozhodující míře nacházet v neatraktivních lokalitách, jinde jen vyjímečně, dle místní situace. Byty nájemné, tedy ty, které vytváří jakousi vatu mezi byty sociálními a luxusními by měly rovněž svým umístěním působit jako lepší doplněk k bytům sociálním, s tím rozdílem, že nájemné by v nich bylo diferencované dle příjmu nájemníka. Byty luxusní by se měly nacházet v luxusních a jinak atraktivních lokalitách, s tím, že nájemné bude striktně tržní dle nejvyšší nabídky, aniž by bylo nutné tyto byty dotovat. V poslední řadě by to měly být byty pro členy vlády, poslence a vysoké státní zaměstnance, tedy pro ty občany na jejichž bydlení vyplývá se zákona nárok. Rovněž v těchto bytech by se mělo očekávat tržní nájemné, plně úměrné finančním možnostem nájemníka.
Pomíjím byty diplomatické a vládní s ohledem na jejich zvláštní režim. Ve všech civilizovaných zemích světa bydlí vysocí vládní úředníci převážně v luxusních státních bytech, ovšem s tím rozdílem, že nájemné za ně odpovídá plně tržní hodnotě těchto bytů. Právě v tom spočívá onen rozdíl, který premiér V. Klaus přehlédl, avšak který plně tuší občanská veřejnost. Odtud pak vyplývá ona pro premiéra podivně ostrá reakce tisku a mnohdy i vlastních politiků. Vraťme se však k bytům sociálním. Je s podivem, že obecní úřady nejsou sto rozlišit obyčejný nájemní byt od bytu sociálně potřebné osoby, mnohdy navíc v důchodovém věku a invalidní. Tak se můžeme setkat s případem kdy inženýr s platem několika desítek tisíc platí nájemné pod dva tisíce měsíčně, přičemž invalidní stařenka v jednopokojové garsonce platí téměř totéž. Zatímco u inženýra představuje výdaj na nájemné maximálně 10% z příjmu, u důchodkyně činí více než 50%. Disproporce je zde zjevná a stěží obhajitelná. Především zde by se měla vláda zamyslet a uvést v život jasná pravidla hry. Na druhé straně by si movití občané měli uvědomit, že stát není dojná kráva a tentýž stát by si měl uvědomit, že tržní nájemné byť ve státním bytě, ale luxusním může dělat i 10 až 20 tisíc Kč za měsíc. Všude v cizině luxus něco stojí. V Paříži není vyjímkou kdy vysoký vládní úředník platí až 120 tisíc franků ročně za byt v diplomatické čtvrti. Na druhé straně by si však měl tentýž stát uvědomit, že invalidní stařenka bydlící v sociálním bytě, třeba i v centru Norinberku, by za takovýto byt nedala více než 200-300 marek. Zkrátka, je zjevné, že zodpovědným osobám chybí cit pro proporcionalitu a nebo se jedná o pouhý humpolácký záměr jak svým porudlým soukmenovcům umožnit nakrást si co nejvíc, třeba i za státní peníze a na úkor sociálně slabých. Ostatně, gauneři málo kdy vědí, co je to občanská solidarita.
Dříve než obecní zastupitelstva přistoupí k diferenciaci občanů na žádoucí a méně žádoucí, což ostatně zjevně vyplývá z rozdávání obecních bytů poslancům jen proto, že jsou momentálně poslanci, měly by se postarat o veřejně známá pevná pravidla přidělování a držby obecních a státních bytů. Osobně považuji za naprosto nepřijatelné aby o přidělení bytu rozhodovala funkce nebo konexe. V naší právní džungli je sice možné vše, ale jak se zdá pouze do voleb. V tomto ohledu je mínění převážné části veřejnosti jednotné a nic na něm nezmění ani nakaširované výzkumy veřejného mínění. Je totiž nesporné, že vláda v bytové politice neučinila naprosto nic, spíše se postarala o ještě větší chaos než po sobě zanechali komunisté.
Pokud tedy premiér V. Klaus naříká nad rozlitým mlíkem, měl by se vskutku hluboce, ale hluboce zamyslet v čem je jádro problému.
Stát dal nejširší veřejnosti jednoznačně najevo, že s žádnou státní sociální politikou nepočítá a vše podřizuje trhu, tedy v našich specifických podmínkách i organizovaným gangům. V tom tkví veškerá tragédie státní politiky v této oblasti, která se musí stát pro tuto vládu osudnou.
Podívejme se na jeden politický problém, který se stále častěji v této souvislosti vynořuje. Je totiž dost důvodů domnívat se, že antisociální politika vlády je záměrná s cílem dříve nebo později donutit občany aby volili opět osvědčené bývalé nomenklaturní kádry. Už dnes sílí v měně uvědomělé části veřejnosti hlasy, že bude volit opět komunisty. Ostatně, zglajšatovaný postkomunistiský tisk už sonduje reakce veřejnosti na možnou vládu ČSSD. O co vládě v této podlé hře jde? Především o to, že od ODS až po KSČM se jedná o jednu partu sehraných kumpánů, kteří počítají s tím, že když občané jejich zlodějiny prokouknou budou zákonitě volit opozici, poklidně čekající na svou příležitost. Takováto situace by se pak mohla opakovat třeba donekonečna. Spíše nebo později by se vytvořil systém maximálně tří stran a vše by se uložilo ke spánku na věčné časy. V této souvislosti je třeba poukázat, že svobodní demokraté nejsou v poslušných masmédiích frekventováni náhodně, prostě zodpovědné osoby se pouze drží jednou daného schématu a la Prognostická věštírna StB.
Občané zdela správně tuší, že čistá zastupitelská demokracie není vždy demokracii, ale zvrhává se v autokracii všude tak, kde státní byrokracie začíná pohrdat občany. Obávám se však, že v současných podmínkách přímá demokracie není možná jen proto, že občané si začasté nevědí rady ani s tou zastupitelskou. Proto by stálo za úvahu zamyslet se zda prvky zastupitelské demokracie by nebylo možno používat alespoň v té míře kde stát si uzurpuje právo bezprostředně rozhodovat o osudech občanů. Ve městech a obcích rozhodně působí silná občanská solidarita, která se však nemůže rozvinout, protože stát nedává obcím tolik prostředků a zákonných možností kolik by bylo mnohdy třeba. Je dost důvodů domnívat se, že obce by byly sto vlastními silami vyřešit problémy nejméně majetných občanů, avšak neadekvátní zásahy státní mašinérie jim v tom brání. Podívejme se například na daňový systém. Jak celek postrádá logiku a ve skutečnosti se svými přerozdělovacími mechanismy nijak od svého komunistického předchůdce neliší. Stát si prostě vezme vše a tím to končí. Něco jako místní daně a poplatky prostě nezná a pokud ano, tak v notně omezené míře.
Občané v obcích by si měli uvědomit, že potkomunistický stát není žádným garantem jejich svobod, není žádnou zárukou demokracie natož občanské solidarity. Právě tato vláda umožnila, že plevel komunistického zločinu má zde stále živnou půdu.
Opět před námi stojí otázka jak tyto problémy souvisí s bytovou problematikou? Obávám se, že velmi úzce. Míra skryté i otevřené kriminality je totiž vždy spolehlivým indikátorem zkorumpovenosti státní mašinérie, která se už tak i tak ani nesnaží skrývat, že stojí na straně elitních zločinců a mafiánů. Naši občané pouze tuší, že v civilizovaných zemích se výnosy se zločinu bez náhrady zabavují, i kdyby byly ve formě osobního majetku. Pouze v tomto absurdistánu vláda vymýšlí kličky jak veškerou tu gengsteřinu omluvit a pokud možno ututlat. V takovéto atmosféře se totiž i byty stávají předmětem zločinu, obzvláště když absence zákonů tyto zločiny plně umožňuje. Je ještě čas vybudovat účinné mechanismy občanské solidarity na skutečně pravicově konzervativních principech a naučit se těmto postkomunistickým mafiím čelit. V prvé řadě však k sobě hledejme cesty. Mějme na paměti, že rudé mafie činí vše proto abychom tyto cesty k sobě nikdy nenašli. Pište a volejte na t.č. 05-41221215. Naučte se důvěřovat, že i váš názor je důležitý, už jen proto, že jste občané svého státu.
Dana Cihelková