--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Štědronský Antonín
Název: Zpráva ministra vnitra o katastrofě v Krásnem Březně
Zdroj: NN Ročník........: 0005/029 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Zpráva ministra vnitra o katastrofě v Krásném Březně.
Nejde o náhodu, nýbrž o německou sabotáž.
26 mrtvých a více než 200 zraněných při výbuchu v Krásném Březně - Jenom na pr ůmyslových objektech škoda 52 mil. Kč/ Viníci budou přísně potrestáni. Ministr vnitra podal ve schůzi vlády 3. srpna 45 zevrubnou zprávu o v ýsledku úřední cesty, kterou vykonal z pověření vlády s ministrem národní obra ny a řadou poradců dne 1. srpna 45 do Ústí n. L.
Podle úředního šetření došlo tu dne 31. července 45 o 15,35 hod. k ex prosi ve skladišti, v němž bylo mnoho vagónů střeliva a výbušnin. V několika v teřinách následovaly za sebou dva výbuchy. Prvý měl zvukovou sílu asi výbuchu pancéřové pěsti a zničil jenom část střechy. Druhý, mohutný výbuch, doslova ro zmetal celé skladiště. Hořící trosky, vymrštěné daleko do okolí, způsobily řad u požárů v továrních objektech i v okolních obytných domech, obývaných většino u českými dělnickými rodinami. V troskách skladiště zahynulo 26 osob a podle d osud neověřené zprávy snad ještě dvě vojenské osoby. Počet obětí mezi civilním obyvatelstvem v okolí skladiště nebylo možno přesně zjistit, ježto požáry zne snadňovaly přístup do postižené oblasti. V bezprostřední blízkosti místa výbuc hu bylo ošetřeno asi 200 zraněných osob, vedle toho dopraveno do nemocnice 39 osob (29 Čechů a 10 Němců) s vážnějšímii zraněními.
Materiální škody jsou velmi značné. Úplně byla zničena kabelovna v ho dnotě asi 25 milionů korun, dále skladiště zasilatelské firmy umístěné v cukro varu (moderní elektrické šicí stroje) 15 000 kg ricinového oleje, 275 kg lněné ho semínka, 263 000 kg rotačního papíru, 506 000 kg grafitu, 40 000 kg myté vl ny, dále spousta mýdla, máýdlového prášku, různých chemikálií, nábytku, obrazů atd. v hodnotě asi 20 milionů Kč, dále jiné skladiště (stroje do cukrovarů, m lýnů a jiný technický materiál) v hodnotě asi 5 milionů Kč. Značně byl poškoze n pivovar v Ústí n. L., lihovar, továrna na droždí a likéry, jakož i Labské př ekladiště uhlí.
Podle prvního odhadu je jenom na průmyslových objektech škoda asi 52 milionů korun. Vedle toho jsou ovšem ještě značné škody, zejména na obytnýách budovách a bytovém zařízení českých dělníků v Krásném Březně v částce asi 12 m il. korun. Rovněž velké škody jsou na železničních objektech a obrovské škody na vojenském materiálu, z něhož bylo zničeno 2 000 hotových leteckých motorů, velké množství automobilových motorů a náhradních součástek, vojenského prádla , uniforem a zbraní připravených pro nováčky, munice všeho druhu apod. Je jiste, že nešlo tu o pouhou nešťastnou shodu náhod, nýbrž o přímý důsledek německé podzemní práce. Viníci budou přísně potrestáni.
Na první pomoc bylo dáno plůl milionu korun a vláda ve schůzi dne 3. srpna 45 povolila další 1 milion korun. Dále bylo vládou schváleno, aby vedle opatření zásobovacích a vyživovacích byla městu dána přednost při přídělu stav ebních hmot a hlavně skla. Vláda se dále usnesla, aby byl vysloven dík všem, k teří se zasloužili o rychlé zdolání katastrofy, zejména předsedkyni okresní sp rávní komise Marii Vosecké.
Tolik uváděla Lidová demokracie ze dne 3. srpna 19458. Jakmile dozněl výbuch, rozkřiklo se po Krásném Březně a celém Ústí, ž e jde o sabotáž se stran německého obyvatelstva. Jakým způsobem se tak stalo, či kdo stál v pozadí obvinění, nebylo nikde oznámeno, za to se staly známými v ýslkedky tohoto obvinění. Rozjitřené a zfanatizované davy českých kolonizátorů vrhly se na dosud neodsunuté německé obyvatelstvo, přičemž smrt a násilí slav ily své hody. Podle neúřadních odpadů zahynulo tehdy na několik desítek (či sp íše stovek) německých žen, dětí starců a těch, kdož se vrátit němohli, přistěh ovalí fanatici jali se je shazovati z mostu, vedoucího přes Labe, přímo do řek y, kde nalezli svou smrt. Nezachránil se nikdo, komu by se podařilo vyplavat, na břehu byl napaden rozvášněnými Čechomedány a a ubit. Ještě po letech si vyp rávěli o tomto masakru někteří ze zůčastněných Ústěčáků a jen málo bylo těch, kdož by litovali takto zmařených životů, většina spíše prohlašovala: "Dobře ji m tak, dobře se jim stalo. Nač je litovat. Byli to Němci a oni by nás také nel itovali. "Podobně znějící úsudek převládal celá desetiletí, páni politici, ovi náři a historici si tím dále hlavy nelámali a většině národa se servíroval krá snobřezenský výbuch ajko německá sabotáž.
Já tehdy žil daleko odtud, celou událost jsem vnimal pouze z novinový ch zpráv, onen masakr se mne sice dotkl, protože však po celém českém území pr obíhalo při odsunu Němců něco podobného, i když v menší míře, jen po dvanácté a dokazovali celému národu i světu, že oni jsou také "gerojové, již podle hesl a: Ať se třesou váleční štváči. Tož jsem, byť s určitými pochybnostmi, uvěřil tomu, co předkládala vláda a tisk ku věření a dále po tom nepátral. Pak přišel vítězný únor s rudou totalitou, mne postihl hned v počátku a já se stěhoval z Vltavotýnska do pohraničí, abych tamějšímu kraji poskytoval kulturu a základy vědění. Jistě zajímavým bylo, že pro mne byl vybrán okres Ústí nad Labem. Prv ní rok jsem se pohyboval po kopečkách a po hranicích, pak zakotvil na rok a pů l na chlumecké škole a ekončil v Ústí v Trmicích. toť byla moje poslední štace , pak spadla kled, následoval "rekreační pobyt" v ústecké a litoměřické estebá rně, konec tomu učinil Pankrác a státní soud, který mi navrhl jedenáctiletou p řevýchovu a sametové zacházení v československých koncentrácích, kde jsem svoj i vinu odpykával při těžbě uranové rudy. procestoval jsem tehdy jako "pracovní k ministerstva vnitra" hlavní těžebné oblasti na Slavkovsku a Jáchymovsku, až jsem skončil nedaleko Příbrami v koncentráku s velkodolem Bytíz. Tu jsem slouž il do roztrhání těla až do roku 1960, tam mě zastihla v květnu amnestie a já s e vrátil domů.
Jednu věc jsem si z pobytu na Bytízi přece s sebou odnesl, totiž vyře šení záhady tzv. katastrofy v Krásném Březně. V lednu r. 1955 jsem se dostal j ako horník na druhé patro, kde jsem měl pracovat s partou na jedné dobývce na páté žíle. Ona dobývka měla zajímavou přezdívku. Říkalo se tam "U kliďasa" sna d proto, že v tehdejší době honění metrů a procent se zde nic takového nedělo. pracovaly tam totiž party, které na podobné věci nedbaly, byli to více méně t zv. neplniči. když chtěl závod mukly s podobnou pracovní morálkou někde umísti t na díle, vybral pro ně takové, kde se nic nevydělalo a také vydělat nemohlo Pro podobné pracovníky čekaly trestní barák nebo korekce, v nejlepším případě přeložení ze šachty na komando Sídliště. tehdy jsme tam pracovali čtyři, z nic hž vynikal, ovšem nikoliv pracovně, Václav Tlustý, bývalý velkostatkář od Libo chovic, zavřený se skupinou "Zelená internacionála", prý jako její vedoucí. U soudu mu sice smutně proslulý prokurátor Čížek navrhoval nejvyšší trest, ale s oud se zachoval milosrdněji a odsoudil ho jen na doživotí. Václav byl zajímavý člověk. Na dílo, tj. do práce, práchazíval tak o půli směny, ale to již měl z a sebou vymetená všehna díla a pracoviště, kde sbíral zprávy o tom, co venku n ového, neboli tzv. latriny. Vítali jsme jej slovy: "Tak co, ještě to neprasklo ?" a Venca odpovídal: "Ještě ne, hoši, ale bude to co nevidět." Pak podíval da lekosáhlé komentáře o situaci jaká je dnes a jak může vyhlížet zítra. S Vencou jsem se rád stýkal, byl to zkušený a sečtělý člověk a nakone c jsme byli oba zaměstnáni i zavření v jednom kraji, totiž ústeckém. Stalo se, že při jedné takové debatě se na mne obrátil s otázkou, zda jsem slyšel o krá snobřezenské katastrofě a co s o ní myslím. Odpověděl jsem podle pravdy, že ví m jen, co o tom psaly noviny." A víš, jaké bylo pozadí oné aféry? Asi ne a já se ti je pokusím objasnit. Ona katastrofa nebyla náhodná ani nešlo o nějakou n ěmeckou sabotáž, vše bylo předem připraveno a mělo sloužit jako clona velké af éry, která se nesměla provalit. Jednalo se o Fond národní obnovy neboli o FNO. Pracovníci onoho fondu v Ústí n. labem měli na svědomí veliké krádeže a zašan tročení vybraného neměckého majetku, který byl uložen v onom skladišti, kde se nalézaly také výbušniny a válečný materiál. Vše prý bylo v pořádku, ale hrozi l jeden malér. Z Prahy měla přijet komise a měla převzít nebo zkontrolovat one n znárodněný majetek, který byl zatím již rozkraden. Proto musilo dojít k něja ké katastrofě, aby místo činu bylo k nepoznání rozmeteno, že by ani nějaký She rlok Holmes nemohl zjistit, co vše se za tím skrývalo. Bylo ovšem třeba majít nějakého vinníka. Na Rusy se to svést nedalo, rozhodnuto, že se to svede na Ně me a označí jako samotáž, což se také stalo. tady vidíš, jakých kousků se dove dli dopustit naši lidé, to by byli nedokázali ani američtí gangsteři. Já sám n áhodou některé ty chlapy z FNO v Ústí znal a vím, že to byli lumpové všeho sch opní."
Já jsem sice žádných pracovníků zmíněného fondu neznal, ale měl jsem také tu čest seznámit se s jeho praktikami, buď na vlastní oči či ze zjištění jiných usedlíků. Viděl jsem na příklad, jak onen fond hospodařil ve vsi na sam ých hranicích, totiž v Schönwaldu neboli Krásném Lese. Byla to větší vesnice, nyní vysídlená a její obyvatelstvo tvořilo pár Čechů, hlavně člernové finanční stráže, a asi dvacet rodin rumunských Slováků, přistěhovalých z kraje Bihor v rumunsku. tak to vyhlíželo na podzim r. 1948, kdy jsem po čtyři měíce spravov al tamější skolu. Většina domů zela prázdnotou, jak je vyhnaní Němci opustili, více méně byly vykradené a všelijak poškozené, ale na každých dveřích strašil a tabulka s nápisem: Nevstupujte! Nepoškozuje" Majetek Fondu národní obnovy. N a jedněch dveřích dokonce někdo připsal! Nezdržujte se! Zloděj už tu byl. Vidě l jsem na vlastní oči, jak se neznámýá zlatokop, který zjistil, že stěna v něk terých místech zní dutě, proboural do starého komína. Pakli se už nedalo nic u krást, zlodějíček ve snaze, zanechat po sobě něco na památku, alespoň rozbil o kna či dveře.
Všichni Slováci byli zaměstnání v tamějším patvinářském družstvu, kte ré obhospodařovalo dobytek, zbyvší po Němcích. Původně prý čítal na 1 500 kusů , za mých dob sotva 150. Přitom správce družstva tvrdil, že žádný kus ani neuh ynul, ani jej neprodal, nuže, kam to vše přišlo? Do chlumecké hraběcí hrobky s e též dobývali zlatokopové a hledali v rakvích prý uložené zlato či skvosty. S amozřejmě bez výsledku. Také kostely byly plánovitě vykradeny a co se vykradlo v samotném Úst , nelze si ani představit. Stalo prý se, že jeden z nových pře sídlenců po krátkém čase se vrátil do vnitrozemí. Dům i jeho zařízení předal, místní komise z FNO vše přejala a zapečetila. Po nějaké době se o vilku zajíma l jiný přivandrovalec. Přišla znovu komise, byt odpečetila a ke svému úžasu zj istila, že byt je prázdný, vše zmizelo. Snad to přičítali zlým duchům, tvrdilo se, že v Ústí v té době se rozrostl klub spiritistů.
Tak vyhlížela činnost FNO v malém. Jak to vypadalo ve velkém, nelze s i ani představit, faktem je, že činnost tohoto fondu nepřinesla pro náš stát v ůbec žádného užitku, naopak státní pokladna musila ještě "ze svého" uvolnit ur čité částky pro výpaltu zaměstnanců dotyčného fondu a nebylo to jistě málo. Te ď si ale představme, že v dnešní době máme něco podobného, totiž Fond národníh o majetku s řadou zaměstnanců, kteří vědí, jak na to zajít, aby se do státní p okladny moc nedostalo. Již dnes proskakují určité zprávy o různých mafiích, je jichž hlavní činnost se dá klasifikovat podle trestního zákoníku jako podvod, lež, krádež a násilí, v čemž e vyznají především vedoucí členové bývalé bolšev ické diktatury, však také mají svůj světlý vzor, v bývalém FNO, svého času nep otrestané zločinecké organizaci. A jako jejich tehdejší předchůdci, tak i oni se snaží všechnu špínu a zlobu svrhnouti na Němce, protože ti jsou bývqalí faš isti a nacisti, i když je jim třeba jen dvacet let. Ano, tehdejší gérojové, ja ko ti nynější, odsuzují esesmany a gestapo, i když sami nejsou o moc lepší, v mnohých případech dokonce horší. Měl jsem možnost v českých kopncentrácích poz nat obojí, ještě dnes slyším, jak bývalí esesáci, nyní muklové, krotili hlavou nad rozkazy pana náčelníka či jiné svoloče a potichu si sdělovali: "Hrome, na tohle jsme ani my nepřišli." To se v tehdejším čase odehrávalo v koncentráku Rovnost, kde život politického vězně neměl žádné ceny. Tehdy vzniklo pořakadlo : Mukl - to je míň než nic! Ve školách se děti učí, jaká zvěrstva páchali naci sté, jak esesáci vyvraždili a vypálili Lidice. Je to, bohužel, pravda, ovšem v yznavači stalinské pravdy opomněli se zmínit o tom, že vraždící esesáci ušetři li ženy a děti, zatím co naši gerojové v krásnobřezenském případě vraždili prá vě jenom ženy a děti. Ani si nemusíme klást otázku, kdo se zachoval líp. Já sá m jsem lidi nerozlišoval na Čechy, Němce, Rusáky, Angličany, Číňany či černoch y, nýbrž dělil jsem je na dobré a na zlé, na spravedlivé a nespravedlivé a boh užel, musím uznat, že v tomto ohledu jsme na tom nyní hůře než Němci. Nutno př iznat, že co se týče morální stránky, máme stále co dohánět a je nejvyšší čas, abychom si to všichni uvědomili a to opravdu všichni, nejenom lid, ale i jeho vláda. Vždyť Československo, po válce jeden z nejbohatších států Evropy, kles lo za dálších padesát let na úroveň polorozvinutých států a to především díky "moudré politice" vlády a lidu. Nu, mohlo to dopadnout ještě hůře, vždyť jsme si o to zrovna říkali, jestli se však mravně nezlepšíme, dopadne to přesně pod le Sybillina prorodtví. Snad potom bychom si uvědomili, že stále platí: "Co nechces, aby tobě druzí činili, nečiň ty i jim." Bohužel, moderní doba, do ba psaudosocialistická, se zvláště k tomuto heslu nezná, vždyť v r. 1951 mě k vůli tomuto potrestal státní soud jedenácti lety žaláře. Snažit se o něco tako vého rovnalo se rozvracení republiky a tu si přece, podle hesla komunistů, roz bourat nedáme.
PROLOG:
Letošní rok je ve znamení různých výročí stran druhé světové války. Připomínám zde jedno, které sice s válkou nemá ničeho společného, odehrávalo se až třetí měsíc po válce, ale přímo navazovalo na ni a její důsledky a uskutečnilo se v českém pohraničí.
Dr. Ant. Štědronský 10. 7. 1995