--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kořínek Marek
Název: Dveře do psychiatrických vězení stále dokořán
Zdroj: NN Ročník........: 0005/031 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Dveře do psychiatrických vězení stále dokořan Dokud vedoucí činitelé zločinecké terapie z dřívějších let nebudou stát př ed spravedlivým soudem a odpovídat se ze svých zločinů proti lidskosti, dokud je dovoleno ochránce lidských práv označovat za "choromyslné", dokud nás zákon nechrání před zneužíváním psychiatrie, nejsou žádné důvody k uspokojení. Abyc hom si uvědomili vážnost celé situace a mohli vytvořit proti ní dostatečně úči nné obranné mechanismy, musíme si uvědomit, že v těchto případech nejde o něja ká selhání charakterů veřejných činitelů a psychiatrů, nýbrž o propracovaný sy stém likvidace režimu nepohodlných jedinců, který vznikal po dlouhá léta v kol ébce totality - Sovětském svazu a k nám byl v již hotové podobě importován. Začátkem roku 1983 vystoupila Všesvazová společnost psychiatrů ze Světové asociace psychiatrů (SAP) těsně před jejím valným shromážděním ve Vídni. V ofi ciálním dopise, který podepsal předseda společnosti Georgij Morozov a členové předsednictva, byla Světová asociace psychiatrů obviněna z rozpoutávání "propa gandistické kampaně" proti sovětské psychiatrii, z toho, že se řídí duchem stu dené války a také, že spolupracuje s rasistickým režimem Jihoafrické republiky . Ve skutečnosti však se vedoucí činitelé Všesvazové společnosti psychiatrů ni koli bezdůvodně obávali, že by kongres Světové asociace psychiatrů mohl být pr o ně i pro tuto společnost posledním. Tak velké bylo rozhořčení vyvolané praxí psychiatrických represí v Sovětském svazu.

V říjnu 1989 v Aténách, na dalším kongresu SAP, který následoval po Vídni, s e Sovětský svaz stal znovu jejím členem. Návrat Sovětského svazu do Světové as ociace psychiatrů nebyl ani zdaleka jednoduchý, a teprve když Všesvazová spole čnost psychiatrů veřejně uznala, že v minulosti byla psychiatrie zneužívána pr o "nelékařské účely, mimo jiné i pro politické účely", byl Sovětský svaz do SA P znovu přijat. Pravda je i to, že statut člena asociace byl poskytnut Nezávis lému psychiatrickému sdružení SSSR, které se postavilo proti Všesvazové společ nosti a bylo přijato s podmínkou, že splní dané závazky. Přece jen však mnozí pochybovali o tom, zda se situace v sovětské psychiatrii tak zásadně změnila. K tomu, abychom se v tom mohli vyznat, museli bychom pochopit, řečeno slovy, j akého vlastně dědictví se musí sovětská psychiatrie zříci.

Zločinecká terapie

V nesvobodné společnosti je psychiatrie pohodlným nástrojem k boji proti lid em, kteří nesouhlasí s režimem. V sovětském svazu to mocenské orgány pochopily už dávno. V sedmdesátých letech se zneužívání psychiatrie stalo každodenní pr axí a dotklo se nejenom disidentů. V té době pocítili na vlastní kůži, co to j e psychiatrická léčebna, takoví známí ochránci lidských práv jako Vladimír Buk ovskij, generál Pjotr Grigorenko, matematik Alexandr Jesenin - Volpin, básnířk a a překladatelka Natalja Gorbaněvská a dělníci Vladimír Borisov a Vladimír Ge ršuni. Velkou odezvu a nesčetné protesty v celém světě vyvolal případ, kdy byl násilím umístěn do psychiatrické léčebny známý biolog Žores Medvěděv. Ti ovše m nemlčeli. Tak jsme se dověděli, co je skryto za neosobním pojmem "zneužívání v psychiatrii", co čeká pacienta, který vzbudil nelibost úřadů, ve zvláštní p sychiatrické léčebně nebo na zvláštním oddělení nemocnice běžného typu. Byly tu ovšem protesty přátel, prohlášení tehdy už existujících prvních skup in na ochranu práv. Na ochranu obětí psychiatrie se postavil akademik Andrej S acharov. Ale snad nejodvážněji se postavil proti systému zločinecké terapie Vl adimír Bukovskij. Začátkem roku 1971 se mu podařilo shromáždit a zaslat západn ím psychiatrům kopie posudků soudních a psychiatrických expertiz týkajících se šesti občanů známých svými akcemi na obranu lidských práv v SSSR. To se stalo právě těsně před dalším kongresem Světové asociace psychiatrů, které se konaj í jednou za šest let. Zatímco západní psychiatři uvažovali, zda mají věřit těm to informacím či nikoli, a nakolik jsou přesvědčivé, byl Bukovskij zatčen a v témže roce 1971 odsouzen podle smutně proslulého 70 článku trestního zákona RS FSR (protisovětská agitace a propaganda) na dvanáct let odnětí svobody (dva ro ky vězení, pět let tábor a pět let vyhnanství).

Případy, kdysi se zneužívalo psychiatrie v Sovětském svazu, se stále množil y. Vznikla nutnost nějak zobecnit to, co v tomto smyslu vypověděli nesčetní sv ědci. Této věci se na západě chopil psychiatr Sidney Bloch a odborník na ochra nu práv v SSSR Peter Reddaway. V roce 1927 vydali v Londýně knihu, v níž se po kusili plně informovat o případech zneužívání psychiatrie, které se v té době staly. Zároveň dokončil v Sovětském svazu svou knihu Zločinecká terapie sanitá ř záchranné služby pětadvacetiletý Alexandr Podrabinek. S odvoláním na množstv í osobních výpovědí a na další dokumentární zdroje odhalil případy, kdy stát z neužíval psychiatrie. Tato kniha se pak dostala na západ a byla tam vydána. V lednu 1977 vznikla v rámci Moskevské helsinské skupiny, kterou o rok dříve založil Jurij Orlov, Pracovní komise pro vyšetření případů zneužití psychiatr ie pro politické účely. Zpočátku ji tvořili Irina Kaplunová, Alexandr Podrabín ek, Felix Serebrov a Vjačeslav Bachmin. Irina Kaplunová později z této skupiny odešla a jejími novými členy se stali Leonard Těrnovskij a Irina Grivinová. K onzultanty komise byli psychiatři Alexandr Vološanovič a Anatolij Korjagin. Vladimír Borisov vzpomíná na svůj pobyt v leningradské speciální psychiatri cké nemocnici takto: "Dovolili mi používat propisovací tužku a papír, ale každ ý řádek jsem byl povinen odevzdávat "do úschovy" ošetřujícímu lékaři (pochopit elně "v mém vlastním zájmu"), aby ani jeden z nich neopustil nemocnici bez kon troly." V nemocnicích zvláštního typu, kam jsou "pacienti" posíláni z rozhodnu tí soudu, vykonávají službu sanitářů často vězňové - vždyť je to stejně vězení ! I "svobodní" sanitáři se často vyznačují krutým chováním. Vladimír Bukovskij říká: "Mohou beztrestně fyzicky týrat pacienty. Vždy se totiž mohou odvolat n a to, že se pacient choval nepřístojně, že byl ve stavu nepříčetnosti, že byl příliš podrážděný, takže sanitář neměl možnost jednat jinak. Takové vysvětlení je zcela dostačující. Sanitáři nejsou za to trestáni."

Málokdo z ochránců práv měl takové štěstí, že když byl v psychiatrické léče bně, nedostával žádná psychofarmaka. Většina však si musela hodně vytrpět kvůl i lékům, které byly často aplikovány za trest. Co také může pocítit člověk, kd yž se jeho vědomí zamlžuje, propadá apatii a nebezpečí, že skutečně příjde o r ozum, se stává reálným? Matematik Leonid Pljušč, který strávil několik let v d něpropetrovské speciální nemocnici, vzpomínal:"Přesvědčil jsem se na vlastním případu, že první dny jsou určeny k tomu, aby byl člověk ihned zlomen morálně, aby se potlačila jeho vůle k boji. Pak začíná léčení neuroleptiky. S hrůzou j sem pozoroval, jak den ode dne klesá moje intelektuální úroveň. Zakrátko jsem ztratil i zájem o politické otázky, pak o vědecké a nakonec o ženu a děti. Spí še jsem měl o ně strach. Začal jsem mluvit křečovitě a překotně. Zhoršila se m i paměť."

Pobyt v nemocnici nebyl nijak časově omezen. Pacient ta měl být až do "vyléč ení". Nejdůležitější známkou uzdravení disidentů bylo, že upustili od svého př esvědčení a uznali, že jsou nemocni. Apelovat na zákon nebylo možné. Prostě je nikdo neslyšel. Pacienti neměli vůbec žádná práva. "Lékaři si s nimi mohli dě lat všechno co chtěli, nikdo nezasáhl., nikdo se za ně nepostavil, žádné jejic h stížnosti nebo stížnosti spolupacientů se za zdi nemocnice nedostaly. Pacien tům zůstala jen jediná naděje - spoléhat se na poctivost lékařů," napsal v kni ze Bláznovy úvahy generál Grigorenko.

Podmínky pobytu ve zvláštní nemocnici, často mezi skutečně neklidnými pacien ty, jsou zvláště kruté. Bývalý pacient to nemá lehčí ani po propuštění. Je teď poznamenán navždy, je "v evidenci". Podezíravě se k němu chovají sousedé a tě žko najde nějakou práci. Zatím však na sebemenší podnět (z KGB nebo nadřízenéh o orgánu) může přijet automobil se svalnatými sanitáři a bývalý pacient se vra cí do nemocnice "na vyšetření". Zvlášť rozšířena byla preventivní hospitalizac e před oficiálními svátky nebo akcemi. Do psychiatrických léčeben se dostávalo mnoho neodbytných stěžovatelů, někdy dokonce přímo z přijímací kanceláře Nejv yššího sovětu.

Obrana a represe

Nově vzniklou Pracovní komisi pro vyšetření případů zneužití psychiatrie pr o politické účely čekalo mnoho práce. Vznikala v těžkém období. V lednu 1977 b yla provedena série prohlídek a začalo se zatýkat mezi členy Moskevské helsins ké skupiny. Vznik nové organizace se samozřejmě stal výzvou úřadům. Represe se daly očekávat kdykoli. Nicméně se práce komise postupně rozvíjela. Objevila s e první prohlášení jménem komise na podporu ochránců práv V. Borisova, A. Volo ščuka a I. Tereliové, umístěných v psychiatrických léčebnách. Když se dověděli o existenci pracovní komise ti, kteří už nemohli v nic doufat, začali ji žáda t o pomoc.

Všechny shromážděné informace a také kopie posílaných dopisů a žádosti byly uveřejňovány ve zvláštním informačním bulletinu. Od května 1977 do září 1980 stačila komise vydat 2č čísel tohoto bulletinu. Byla psána na obyčejném psacím stroji a zpočátku v malém nákladu, maximálně padesát výtisků. Později pak při prohlídkách byla některá čísla bulletinu objevena v různých místech Sovětskéh o svazu. Těchto celkem 900 stránek tvoří svéráznou, i když neúplnou kroniku ps ychiatrických represí oněch let, jsou historií pokusů čelit této zločinecké te rapii. Na obálce každého bulletinu byla otištěna jména, adresy a telefonní čís la všech členů komise. Materiály bulletinu byly zasílány nejen sovětským a zah raničním organizacím (prokuratuře, hlavním psychiatrům, Světovému sdružení psy chiatrů, ministerstvu zdravotnictví, Londýnskému královskému psychiatrickému ú stavu), ale i konkrétním psychiatrickým léčebnám a konkrétním lékařům, o nichž se v informacích mluvilo. Tak byl široký okruh oficiálních osobností informov án o existenci organizace, která si kladla za cíl bojovat proti porušování prá v lidí, kteří uvízli v tenatech psychiatrie. Hlavní lékaři některých psychiatr ických léčeben byli upozorněni, že část jejich pacientů je teď pod kontrolou P racovní komise. Nikdo z nich teď nemůže říkat, že nic nevěděli...

V jednom z informačních bulletinů komise se uvádělo:"Komise netvrdí, právě tak jako netvrdila nikdy dříve, že všechny osoby, o jejichž osvobození z psych iatrických léčeben usiluje, netrpí žádnými psychickými úchylkami a jsou psychi cky docela zdrávy. Jde o to, že jsou umístěny v psychiatrických léčebnách z id eologických důvodů, a nikoli na základě nemoci." Psychiatři Alexandr Vološanov ič a Anatolij Korjagin vyšetřili 57 bývalých pacientů psychiatrických léčeben. Výsledky expertiz byly dány k nahlédnutí západním psychiatrům a byli s nimi o beznámeni i představitelé Všesvazové společnosti psychiatrů, ale věcnou spolup ráci s Pracovní komisí oficiálně psychiatři odmítli.

Své dopisy oficiálním instancím jsme posílali na tiskopisech zhotovených v tiskárnách (tehdy vytisknout takové tiskopisy byla také skutečná anabáze). Tak ová kombinace naprosto úředního tiskopisu se zjevně nepřípustným - z hlediska úředníka - obsahem dopisu byla někdy docela úspěšná. Zahraniční badatelé, o ni chž jsem se někdy už zmínil (Peter Reddaway a Sidner Bloch), dospěli k závěru, že přinejmenším v patnácti případech pomohl zásah komise zabránit nezákonné h ospitalizaci a v devíti případech po protestech Pracovní komise uznala psychia trická expertiza obžalované příčetnými.

Uvážíme - li ovšem, že kartotéka komise obsahovala stovky jmen, zatímco pro testů bylo podáno nekonečné množství, nebyla efektivnost práce nijak velká. Na víc se v některých případech projevila podpora světové veřejnosti a psychiatri ckých organizací západních zemí. Počítat však s bezprostředním účinkem dopisů a protestů se však v té době nedalo. Všechny stížnosti zůstaly bez odpovědi, a jak potom vyšlo najevo, byly posílány přímo KGB.

Je pochopitelné, že činnost komise nemohla zůstat beztrestná, zpočátku však represe nebyly formálně spjaty s její prací. Felix Serebrov byl zatčen v srpnu 1977 a odsouzen na jeden rok odnětí svobody za opravu provedenou v pracovní k nížce před mnoha lety. Pak přišel na řadu Alexandr Podrabinek. Při jedné prohl ídce našli příslušníci KGB jeden výtisk jeho knížky Zločinecká terapie. Autor byl hlídán ve dne v noci. V lednu 1978 dostal on, jeho bratr a otec ultimátum. Jestliže s celou rodinou neodjedou ze země, bude zatčen Alexandr a jeho bratr Kirill. Rozhodnout se nebylo pro Alexandra Podrabinka snadné. Několik dní pot é na tiskové konferenci pro zahraniční novináře prohlásil, že bude raději sedě t ve vězení, ale zůstane ve své vlasti, a vyzval, aby odešli ze země ti, kteří vyhrožují jemu a jeho bratrovi. Krátce nato byl Kirill zatčen a odsouzen za " přechovávání zbraní a munice" (kdysi bylylo při prohlídce jeho bytu nalezeno n ěkolik malorážkových nábojů a pistole, kterou používají potápěči pro lov ryb). V květnu 1978 byl zatčen i Alexandr Podrabinek. Byl souzen za napsání "pomlou vačné knihy" podle článku 190 trestního zákona RSFSR a odsouzen na pět let do vyhnanství, což byl rozsudek v té době neobyčejně mírný. Ve vyhnanství (v Jaku tské ASSR) se Podrabinek i nadále účastnil práce komise. Jeho místo v Moskvě m ezitím zaujal rentgenolog Leonard Těrnovskij. Koncem 70. let se úřady rozhodly definitivně skoncovat s hnutím na ochranu práv. Do Gorkého byl vypovězen Andr ej Sacharov. Začalo se zatýkat mezi členy skupin na ochranu práv a někteří byl i pod pohrůžkou represí nuceni zemi opustit.

Já jsem byl zatčen 12. února 1980. Krátce předtím odjel ze Sovětského svazu poradce Pracovní komise Alexandr Vološanovič. V průběhu roku 1980 byli zatčen i Leonard Těrnovskij, nová členka komise Irina Grivninová, ve vyhnanství byl z novu zatčen Alexandr Podrabinek. V lednu 1981 přišla řada na Seberova, o měsíc později byl uvězněn Anatolij Korjagin, kterého čekal zvlášť přísný rozsudek: sedm let v táboře a pět let ve vyhnanství. Pracovní komise přestala existovat. V té době mnozí z těch, kteří i nyní zastupují ruskou psychiatrii na meziná rodních fórech, "s hlubokým rozhořčením a s hněvem" odpovídali "pomlouvačům" p okoušejícím se očernit sovětskou psychiatrii. Situace se však postupně měnila. Faktů bylo příliš mnoho, veřejně je vyvracet bylo stále těžší. již v roce 197 7 na řádném kongresu Světové asociace psychiatrů v Honolulu bylo schváleno usn esení odsuzující praxi zneužívat psychiatrie ve všech zemích (přitom byl zvláš tě uveden Sovětský svaz) a ustaven zvláštní výbor vyšetřující taková fakta. Od halit represivní praxi v sovětské psychiatrii pomohly výpovědi bývalých vězňů psychiatrických léčeben, kteří se ocitli na západě, jako byl Pjotr Grigorenko, Leonid Pljušč, Natalja Gorbněvská a Vladimír Bukovskij. Zůčtování s členy Pra covní komise rovněž odhalilo skutečné záměry sovětských úřadů a vyvolalo množs tví protestů mezi psychiatry různých zemí.

Tak vznikla situace, za níž Všesvazová společnost neuropatologů a psychiatrů , která nechtěla otevřeně přiznat zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu, by la nucena před kongresem SAP ve Vídni v roce 1983 z tohoto mezinárodního spole čenství vystoupit.

A zločinci mají stále zelenou...

S rozvíjením tzv. perestrojky a veřejné informovanosti se v Sovětském tisku začaly objevovat první zprávy o zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu. V l ednu 1968 byl schválen výnos prezídia Nejvyššího sovětu SSSR, jímž se uváděl v platnost nový Předpis o podmínkách a postupu poskytování psychiatrické léčby. Tento předpis nahradil dříve platné tajné instrukce ministerstva zdravotnictv í SSSR. Mimo jiné byla stanovena možnost soudního stíhání rozhodnutí psychiatr ů a také převedení všech psychiatrických léčeben do resortu ministerstva zdrav otnictví SSSR (dříve byly zvláštní nemocnice podřízeny navíc i ministerstvu vn itra). Oficiální psychiatrie, která měla zájem na obnovení své prestiže, si po spíšila ohlásit hluboké a zásadní změny v oblasti, která jí byla svěřena. Seri ózní analýza schválených pravidel ale ukazuje, že tato pravidla však bohužel s tále ještě nezaručují dostatečná práva pacientů psychiatrických léčeben a nech rání je před zvůlí. Dobrý zákon je cenný tehdy, je - li plně uplatňován. V našem, zdaleka ne právním státě je důležitější psychiatrická praxe. Právě ta má bezprostřední vliv na postavení pacientů v psychiatrických léčebnách, j en na ní závisí, zda se pověst psychiatrie změní. Vypadá to však, že stejně ja ko ve státech bývalého Sovětského svazu, tak i u nás se změní jen máloco. I na dále není z arzenálu našich psychiatrů vyškrtnuta častokrát zneužívaná diagnóz a "pozvolná schizofrenie", která se již dávno zkompromitovala a která připoušt í psychické poruchy bez jakýchkoliv příznaků choroby. V psychiatrických léčebn ách jsou i nadále pacienti, kteří se tam dostali nikoli ze zdravotních důvodů a jejichž osud je více než znepokojivý. Všichni tito lidé stále ještě čekají n a nezávislou psychiatrickou expertizu. Neustále se dovídáme z tisku a redakční korespondence, že někdo byl zase zavřen v psychiatrické léčebně anebo je v ne bezpečí, že tam zavřen bude. Není se čemu divit. vždyť i nadále nám panují ste jné mravy a vládnou nám stejní úředníci. Naštvaný policista, úředník, zaměstna vatel nebo v některých a ne málo početných případech i rodinný příslušník má s tále ještě možnost sáhnout po telefonu a zavolat si na pomoc takřka všemocnou a nikdy v minulosti neselhávající psychiatrii.

Dodnes nejsou rehabilitováni a někdy ani osvobozeni vězni psychiatrických l éčeben, kteří byli anebo stále jsou vystaveni represím za svá přesvědčení. Stá le ještě jsou považováni za bývalé zločince nebo jsou nuceni žít daleko od vla sti ti lidé, kteří se pokusili čelit psychiatrické zvůli, zatímco pilíře ofici ální psychiatrie, nesoucí za to všechno vinu, zůstávají ve svých funkcích a ne hodlají na své praxi cokoli měnit.

Změnilo se vůbec něco v tzv. posttotalitní psychiatrii? Ovšem, změny tu urč ité jsou a není jich málo. Zamyslíme-li se však nad právy těch, kteří se i dne s, v době proklamované výstavby právního státu, mohou najednou stát nepohodlný mi a na telefonické zavolání nebo usnesení některého ze soudců, vyšetřovatelů nebo státních zástupců, kteří dříve věrně sloužili zločinecké organizaci a dne s, když museli rudé knížky uložit do trezoru, si říkají "nezávislí",se nečekan ě dostanou do psychiatrické léčebny, nebo těch, kteří se dodnes z těchto "léče ben" nemohou dostat, pro tyto lidi se nezměnilo téměř nic. Kromě toho, že je d nes více možností postavit se na jejich ochranu.

Dle zahraničních materiálů

zpracoval

Marek KOŘÍNEK