--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kořínek Marek
Název: Rozhovor s Judr. Otakarem Motejlem
Zdroj: NN Ročník........: 0005/036 Str.: 002
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Ochrana osobnosti před justiční zvůlí

Rozhovor s předsedou Nejvyššího soudu JUDr. Otakarem Motejlem

Listina základních lidských práv a svobod

článek 36 odst.2)

Každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné s právy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví - li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkou mávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle listiny. odst.3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím so udu, jiného státníhoho orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

Pane předsedo Nejvyššího soudu, jaký je váš názor na současnou soudní pra xi při odškodňování obětí soudních rozhodnutí, které byla později pro svoji ne zákonnost zrušena? Jsme toho názoru, že je v tomto směru postupováno v rozporu se zákonem, neboť paragraf 13 občanského zákoníku hovoří zcela jasnou řečí a vztahuje se na každého, ať se jedná o fyzickou či právnickou osobu. Za neopráv něné zásahy do práva na ochranu osobnosti ve smyslu uvedeného zákona je nutné považovat v prvé řadě nezákonné soudní rozsudky, a za ně a jími způsobené škod y, materiální i nemateriální, nese plnou odpovědnost stát.

JUDr. Otakar Motejl: Vyřešení tohoto rozporného problému současná právní ú prava příliš neumožňuje a nepředpopkládá se, že by Občanský zákoník tento prob lém vyřešil. Ono vlastně celé to odškodňování nemateriálních škod má své morál ní opodstatnění a je legitimní, ale já sám mohu říci, že mám k němu určité výh rady. Judikatura paragrafu 13. občanského zákoníku výši odškodnění nereguluje a ve hře jsou často astronomické částky a je to celé vnímáno spíše jako sankce , než jako odškodnění. Velice těžké je totiž zjistit, do jaké míry se dá ona n emateriální škoda vyčíslit materiálně. Evropský systém, na rozdíl od anglosask ého a amerického systému, se k nemateriálním škodám staví poněkud jinak a prom ítne se to i v novele Občanského zákoníku, na které se již začíná pracovat. Ov šem tolik prostoru, aby se při odškodňování poškozených občanů rozhodnutím stá tního orgánu uvažovalo i o nemateriálních škodách, současná právní úprava nemá .

NN: Já samozřejmě s tím, co jste mi teď říkal, nesouhlasím, jsem přesvědčen o tom, že i současná právní úprava dostatek prostoru pro odškodňování nemateri álních škod dává, ovšem ze strany soudů je zákon v tomto směru absolutně ignor ován. Kdyby bylo pravdou to, co jste mi zde řekl, docházelo by k paradoxním si tuacím a nemohlo by být naplněno znění článků 10 a 36 listiny základních lidsk ých práv a svobod. Nezákonně odsouzenému člověku náleží spravedlivé odškodnění . To je neoddiskutovatelné. Jestliže dosavadní praxe odškodnění ve výši průměr né tzv. ušlé mzdy bude aplikovánoa na člověku bez vlastního příjmu, např. na n ezaměstnaném, podle takto pokřiveně chápané praxe by tento člověk neobdržel od škodnění vůbec žádné. Tento člověk by si na základě nezákonného rozsudku odpyk al několik let ze svého života ve vězení, utrpěla by jeho vážnost a čest mezi spoluobčany, rodina by se s ním rozešla a když by byl jeho rozsudek např. na z ákladě stížnosti pro porušení zákona zrušen, neobdržel by ani korunu odškodnéh o jen proto, že by nemohl prokázat průměrný výdělek za poslední období před sv ým uvězněním. Proč zde dochází k tak protiprávním zrůdnostem, že je po nezákon ně odsouzeném požadováno potvrzení o průměrném výdělku před nástupem trestu a tato částka je rovněž protiprávně brána jako základ pro odškodnění? Jak je zná mo, z této částky je nezákonně odsouzenému člověku srážena ještě paušální část ka za stravu a "ubytování" ve věznici, takže nakonec je odsouzený "odškodněn" směšnou částkou, např. jen 1000 Kč. za každý nezákonně odpykaný měsíc, pokud v ůbec nějaké odškodnění dostane.

JUDr. Otakar Motejl: Já se na rozdíl od vás domnívám, že současná praxe je vyhovující, protože i nezaměstnaný by dostal odškodnění ve výši sociální podpo ry. Ovšem v případě odškodnění morálních škod by zde nastal problém, jak se ty to škody dají vyčíslit.

NN: Proč zde neexistuje jasná právní úprava, kterou by byl např každý den v e vězení odškodněn pevnou taxativní částkou v takové výši, aby byly vzaty v úv ahu veškěré aspekty morálních následků jeho odsouzení, když nejsou soudy schop ny se k tomuto problému náležitě postavit, byť jen v rámci svých povinností da ných zákonem?

JUDr. Motejl: No není zde žádná taková úprava a je to věcí kontinentální, n ejde o žádný československý vynález, na rozdíl od USA nebo Velké británie tyto škody neodškodňujeme, protože se těžko dají vyčíslit. Vezměme si rozdíl v cen ě jednoho dne svobody vaší a dne svobody matky s dětmi. Zkuste vyčíslit ten ro zdíl... (rovnost občanů před zákonem předseda Nejvyššího soudu ČR jaksi pomíjí , všimněme si tohoto diskriminačního příměru - pozn aut.).

NN: Ale právě od toho jsou zde soudy, aby tu výši škody podle konkrétních o kolností určily. Tak je to přece uvedeno v zákoně č. 58/1969 Sb., ş 26, že o n árocích podle tohoto zákona rozhodují soudy. Kdyby tomu tak dle zákona nebylo a mělo se odškodňovat pouze dle výše průměrného výdělku před nástupem trestu, stačila by k výpočtu takového "odškodnění" jedna administrativní pracovníce, k terá ovládá násobilku.

JUDr. Otakar Motejl: Ano, ale výše náhrady je přesně stanovena zákonem č. 5 8/1969 Sb. a podle této úpravy soud při odškodňování materiálních škod postupu je. Podívejte se, to má kořeny dávné, a dá se říci naopak, že jestliže se něco jeví opravdu jeko sociální problém, je to situace, která se vyvíjí v oblasti odškodňování nemateriálních škod, že jde často o milionové částky za věci vážn é a jindy zase za věci neuvěřitelně malicherné a bagatelní. To je věc, která s e nedá nijak legislativně upravit co do výše limitů, a často se z toho stává z ejména výnosný kšeft právních zástupců žalujících stran. V Americe se roku 199 2 konalo zasedání organizace právníků, na kterém byla tato situace silně kriti zována jako neúnosná, zejména v oblasti odškodňování nemateriálních škod způso bených nedostatečnou zdravotní péčí, což je v Americe velice rozšířené. Docház í tam k žalobám o milionové částky proti lékařům, kteří se jen zmýlili v diagn óze a pacientovi oznámili např. že má rakovinu, což se později neprokáže a pac ient požaduje na lékaři několikamilionovou částku v dolarech jen za ten úlek z nesprávně určené diagnózy. To se celé samozřejmě promítá i do výše pojištění provozovatelů lékařských služeb a to celé samozřejmě zase zvedá pojistné částk y, které často převyšují finanční možnosti zdravotnických zařízení. Tuto siitu aci si ještě lépe představíme, když nám např. zemědělský podnik přeletem letad la popráškuje včely a ty nám uhynou. Mohli bychom samozřejmě žádat vedle náhra dy za včelstva i náhradu za ušlý zisk na prodeji medu, ovšem problém by nastal , jak náhradu za ušlý med vypočítat, když nikdo neví dopředu, kolik toho medu by tyto včely mohly nanosit. Museli bychom brát v úvahu, zda byl suchý či vlhk ý rok, kolik medu bych potřeboval na krmení včel a kolik by ho mohl prodat a p od. Tatom situace by byla téměř neřešitelná, protože nikdo nemůže dopředu vypo čítat přesné množství a cenu medu, který bych mohl na trhu prodat. Někdy je to tvrdé, velice tvrdé, ale v tom obecnějším slova smyslu je to spr avedlivé, že stát odškodňuje jen prokazatelnou materiální škodu, než v tomto s měru nechat dveře otevřené.

NN: Já se na rozdíl od vás přikláním k názoru, aby stát občanům, poškozený m nezákonnými soudními rozhodnutími vyplácel vysoké částky. A to z důvodu urči té prevence proti nezákonným postupům soudů a nezákonným rozhodnutím. Nemyslít e si, že by soudci rozhodovali s větší odpovědností, když by byli na odškodněn í jejich obětí skutečně hmotně zainteresováni?

JUDr. Motejl: Rozhodně ne, zkuste mi přinest důkaz o opaku, a to ze dvou dů vodů. Za prve rozhoduje každý soudce v přesvědčení, že rozhoduje spravedlivě a to zejména v těch případech, kdy jedné straně něco upírá a druhé straně nějak ý nárok přiznává. A to není jen záležitostí trestních řízení, týká se to i roz hodnutí v právu rodinném, týkajících se osudu nezletilých dětí.

Za druhé nebude možné nikdy vytvořit pevnou vazbu mezi tím, co stát vyplat í na náhradě škody a tím, kdo to (nezákonné - pozn. aut.) rozhodnutí vydal. Do savadní právní úprava nepředpokládá a nikdy předpokládat nebude, že soudce je na dopadech svého rozhodnutí hmotně zainteresován a navíc, kdyby - nedejž Pánb ůh - někdo něco takového vymyslel, tak by za škodu odpovídal jen do určité ome zené výše. (Touto odpovědí se již cítíme skutečně a hluboce pobouřeni. Soudce je zde otevřeně povyšován nad ostatní občany, kteří ho za jeho špatnou práci a výrobu právnických zmetků platí, a jeho funkce je málem chápána jako nějaký " božský trůn" ze kterého by bylo možné beztrestně poplivat kohokoliv a jakkoliv "dle svého názoru, svědomí a nejlepšího přesvědčení." - pozn red.) NN: Jak je mi známo, zákon č. 58/1969 Sb. na toto všechno pamatuje a za ško du způsobenou nezákonným soudním rozhodnutím odpovídá stát, ale stát má právo žádat náhradu vyplacené částky na osobě, která za rozhodnutí odpovídá. Tak hov oří ş 19 uvedeného zákona.

JUDr. Otakar Motejl: Ovšem, ale porušení povinností soudce je třeba v tomt o případě prokázat. On má vždycky v rozhodnutí odůvodněno, proč rozhodl takto a ne jinak. Jen soudce má právo rozhodnout o tom, které svědectví je lepší, kt erý důkaz bude proveden a který ne. To je jeho nezadatelné právo a to je dáno pravidly hry. Každý soudce rozhoduje samostatně dle svého přesvědčení a jestli že je jeho rozhodnutí zrušeno jako nezákonné, nejde o nic jiného, než že odvol ací soud byl jiného přesvědčení. Žádný soudce nikdy nerozhoduje úmyslně nesprá vně.

NN: V roce 1990 byl znovelizován Občanský zákoník a v jeho paragrafu 13 doš lo k podstatné změně. Újma na cti občana podle této nové úpravy zakládá občano vi nárok na náhradu tzv. nemajetkové újmy v penězích. Proč tato právní úprava, která posunula náš právní řád o pořádný kus vpřed, není aplikována v případec h těžkých poškození cti a pověstí nezákonně odsouzených, nebo těch, kterým byl y rozhodnutími v občanskoprávních sporech rozbity rodiny, sníženo profesní upl atnění a jiným způsobem byli rozhodnutím soudu neprávem zařazeni do nižší kate gorie, zatímco v poměrně bagatelních sporech, např. o větu v novinovém článku jsou některým osobám přiznávány částky ve stotisících korunách. Proč zde exist uje dvojí metr? Proč je zde na jedné straně ve statisících hodnocena poměrně n epatrná škoda způsobená soukromými subjekty a na straně druhé jsou zcela přehl íženy nesrovnatelně vyšší škody, které svým občanům páchá stát prostřednictvím svých justičních orgánů? Není to tím, že o náhradě škod rozhodují tytéž orgán y, které samy tyto škody páchají?

JUDr. Motejl: V roce 1990 se objevila změna v našem právním řádu oproti do té doby osvědčené koncepci, dle níž se odškodňuje pouze materiální škoda, a sp olečně s tiskovým zákonem bylo vydaná novela občanského zákoníku, podle níž se odškodňuje i tzv. nemajetková škoda. Tato právní úprava není ze strany soudů nijak obcházena. V tiskových záležitostech a proti vydavatelstvím je plně apli kována. V případech škod způsobených soudním rozhodnutím nejde o žádný "druhý metr", neboť tam je náhrada škody přísně určena a upravena zákonem č. 58/1969 Sb., který nemajetkovou újmu odsouzenému nepřiznává.

NN: V tomto ale s vámi, pane předsedo Nejvyššího soudu, nemohu v žádném př ípadě souhlasit. Jak jsem již dříve řekl, zákon č. 58/1969 Sb. hovoří jasnou ř ečí: Paragraf 20 zní: Pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy v tomt o zákoně Občanským zákoníkem. A součástí Občanského zákoníku je přece i paragr af 13, dle něhož má občan nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích. JUDr. Motejl: Tuto otázku zde nebudeme řešit. V zákoně č. 58/1969 Sb. se do čtete, (Přes všechnu snahu jsem se nedočetl, nic takoévého jsem tam nenašel - pozn. autora) že se odškodňuje pouze skutečná škoda. Jo? A už o tom nebudeme m luvit, máme málo času. To je obecná občanskoprávní zásada obecných ostanoveníc h o náhradě škody. Je to tam neorganicky, já pro to sice nepláču, ale je tam j ediná vyjímka v ş 13 Občanského zákoníku, která přiznává to přiměřené odškodně ní nemateriální povahy. V ostatních věcech se skutečně přiznává jen materiální škoda a je to zcela správné a praktické, funguje to tak v celé řadě evropskýc h států. Tedy odškodnění jen skutečně vzniklé škody v okamžiku té události. NN: Jak jsou tyto věci řešeny ve vyspělých evropských státech? JUDr. Motejl: Podobně. Velice obdobně. To je všechno tradice Napoleonskéh o občanského zákoníku z roku 1805 a snad nikde, kromě Ameriky a Anglie, nikde na severní polokouli není nijak rozvinut systém odškodňování nemateriálních šk od.

NN: Pane předsedo, to, co mi zde ovšem říkáte, je v rozporu se soudní prax í a tato soudní praxe je zase velmi často v rozporu se zákonem. Co byste napří klad řekl na tento případ: Krajský soud uzná, že má nezákonně odsouzený občan nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích, ovšem zároveň na navrhovatele - nezákonně odsouzeného naloží důkazní břemeno, případ vráztí k novému projednán í okresnímu soudu, ten rozhodne po předložení důkazů stejně jako poprve a Kraj ský soud nakonec rozsudek potvrdí s tím, že navrhovatel důkazní břemeno neunes l. Vždyť paragraf 13 Občanského zákoníku žádného dokazování vzniklých škod nev yžaduje, stačí pouze prokázat ohrožující stav. Soud v tomto případě požadoval naprosto nesmyslné důkazy. Jak má např. člověk se zápisem v rejstříku trestů s oudu dokazovat, že nemohl pracovat ve státní správě nebo u policie, jak má dok ázat, že se s ním manželka v důsledku jeho nezákonného odsouzení rozvedla, neb o že se mu lidé vyhýbali a posmívali se mu, to je přece absurdní! JUDr. Motejl: V případech řešených dle ş 13 Občanského zákoníku není třeb a žádného dokazování co do vzniku škody. Takový rozsudek neznám a rád bych jej viděl.

NN: Velice rád vám jej přinesu ukázat. Ná závěr rozhovoru bych k vám měl ještě jednu a poslední otázku: Vyx říkáte, že soudce rozhoduje podle svého nej lepšího přesvědčení a podle svého svědomí. Jak má správně rozhodovat, když jeh o přesvědčení je komunistické, tedy přesvědčení bývalého člena zákonem definov ané zločinecké organizace a jeho svědomí je nečisté, poznamenané jeho bezvýhra dnou službou této organizaci a vedením politických procesů s odpůrci jeho zloč inecké ideologie? Jako příklady si můžeme uvést např. soudkyni Marcelu Horváto vou nebo Aloise Klára.

JUDr. Motejl: Každý soudce má nějaké svědomí a zákon předpokládá, že podl e toho svědomí bude rozhodovat.

NN: Milan Kočík: Já neuznávám termín svědomí, pouze vědomí. Každý z těcht o soudců rozhodoval s vědomím, že páchá zločin a dnes bude soudit tak, aby po sobě stopy svých zločinů smazal, tedy bude páchat zločiny další, aby svoji tre stnou činnost zakryl. To je neoddiskutovatelné. Já bych měl ale k vám také dvě otázky: Dnes se konala na nejvyšším státním zastupitelství tiskovka týkající se prověření vyšetřování trestných činů, jejichž stáíhání bylo v minulosti z p olitických důvodů znemožněno. Dověděl jsem se, že v materiálech státních zastu pitelství figuruje jen směšně malé procento z celkového množství trestných čin ů, které napáchali služebníci komunistického režimu. Mám se cítit pohoršen nad nezahájením trestního stíhání JUDr. Horvátové, jejiž delikt zcela zřejmě spad á mezi komunistické zločiny spáchané v období 1948 - 1989, a proč nejsou dosud stíhaní tzv. soudní znalci z oboru psychiatrie, kteří mají rozhodující podíl na jejím zneužíváním k likvidaci politické opozice.

JUDr. Motejl: Na to vám snadno odpovím. Kde není žalobce, neí ani soudce. NN - Milan Kočík: Mám se tedy cítit pobouřen jako novinář, jako občan, obe cně jako člověk? Jak tedy?

Otakar Motejl: Máte právo si zjistit reaálné podklady a sám posoudit, jest li máte ke svému pobouření skutečně důvod. Já bych řekl konkrétně na adresu té psychiatrie, vy třeba o nějkém případě zneužívání psychiatrie víte, ja ne. Já nevím o žádném případě, který by se mohl takto nazvat. To je sice teoreticky možné, ale v praxi většinou vychází najevo, že se jednalo skutečně o duševně n emocné lidi, mnohdy částečně nebo zcela zbaveni svéprávnosti, kteří si svoji d uševní chorobu nechtějí přiznat a své zbavení svéprávnosti považují za příkoří ze strany státu. Vy, jako novináři byste měli být při používání těchto pojmů opatrnější a namísto zevšeobecňování hovořit spíše o konkrétních případech. Já , jak jsem již uvedl, o žádném takovém případu, že by u nás v republice byl ně jaký zdravý člověk dlouhodobě internován a léčen medikamenty, skutečně nevím. NN - Milan Kočík: Vy skutečně nic nevíte ani o nejznámějších zdokumentovaný ch případech zneužívání psychiatrie, které byly prošetřeny a mezinárodními org anizacemi zařazeny mezi zločiny komunismu, o případu manželů Karla a Jindřišky Kořínkových z Prostějova a Augustinu Navrátilovi z Kroměřížska, o případech, které již doslova obletěly svět?

JUDr. Motejl: O případu Manželů Kořínkových skutečně nic nevím. Pokud jde o záležitost pana Augustina Navrátila, nedomnívám se, že by šlo o skutečný příp ad zneužívání psychiatrie.

NN - Milan Kočík: My jsme ochotni vám o těchto případech dokumentaci předlo žit. Máte zájem?

JUDr. Motejl: No, můžete...

Děkujeme za rozhovor.

Zaznamenal

Marek KOŘÍNEK