--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN
Název: Řádný proces
Zdroj: NN Ročník........: 0005/036 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Řádný proces Frank zdůrazňuje, že v každé společnosti a v každé době mají ti, kteří spravuj í trestně právní systém moc, která může být zneužita a vyústit v tyranii. Jmén em státu byli občané zavíráni do vězení, byl jim konfiskován majetek, byli muč eni, vyhnáni ze země nebo nebo popraveni bez zákonného orpvánění - a často bez jakéhokoliv formálního obvinění. Takovéto porušení práva nesmí tolerovat žádn á demokracie.

Každý stát musí mít moc udržovat pořádek a trestat přečiny, ale pravidla a postupy, kterými uplatňuje zákony, musí být veřejné a jasné, nikoliv tajné, svébélné nebo manipulovatelné.

Jaké jsou základní požadavky na řádný soudní proces v demokracii? Policie nesmí vniknout do sourkomého boydlí a udělat v něm prohlídku bez soudního příkazu potvrzujícího existenci oprávněného důvodu k prhlídce. V demo kracii nemá půlnoční "návštěva" policie místo.

Nikdo nesmí být zadržen bez písemného obvinění s určeným údajným porušení m zákona. Občané mají nejenom právo seznámit se s přesným zněním obvinění prot i sobě, ale jakmile soud zjistí, že obvinění je neoprávněné nebo zadržení bylo protiprávní, musí být okamžitě propuštěni podle zásady známé jako habeas corp us.

Osoby obviněné ze zločinu nesmí být drženy v prodlužované vazbě. Mají prá vo na rychlý a veřejný soud a na konfrontaci s obžalobou. Soud je povinen prop ustit obžalovaného na svobodu na kauci nebo podmínečně propustit obžalovaného, jehož čin se ještě neprojednával před soudem, je-li málo pravděpodobné, že po dezřelý uprchne nebo spáchá další trestné činy. "Kruté a mimořádné" tresty, ja k vyplývá z tradic a zákonů spolčnosti, jsou zakázané.

Občany nelze nutit, aby svědčili sami proti sobě. Zákaz nedobrovolného po škozování sebe sama musí platit absolutně. Z této vyplývá, že policie nesmí za žádných okolností týrat podezřelého. Právní systém, který zakazuje vynucené p řiznání, bezprostředně snižuje tendenci policie použít mučení, hrozby nebo jin é formy donucování, aby získala informace, protože soud nedovoluje předložení takoti získaného přiznání jako důkazu.

Osoby nesmí být dvakrát stíhané za stejný trestný čin, to znamená, že nem ohou být obviněny ze stejného činu dvakrát. Žádná osoba souzená před soudem a shledaná nevinnou až nikdy nemůže být obviněna ze stejného činu. Stejně tak je zakázané používat zákony ex post facto, neboť hrozí potenci ální nebezpečí, že jich úřady zneužijí. Jde také o zákony, které byly schválen y po nějaké uplynulé skutečnosti, a tedy nikdo nesmí být obviněn z činu, který v době, kdy se odehrál, nebyl podle platných zákonů protiprávní. Obhájci mohou použít další ochrany proti nátlakovým činů státu. Ve Spojen ých státech má obviněný například právo na obhájce, který ho zastupuje na všec h stupních soudního procesu, i když si obžalovaný nemůže dovolit platiti právn ího zástupce sám. Policie musí infromovat zadrženého o jeho právech hend při z adržení, včetně práva na obhájce a práva mlčet (odepřít výpověď, která by mohl a být použitá proti němu).

Běžnou taktikou tyranie je obvinit oponenty vlády z vlastizrady. Právě pr oto musí být pojem vlastizrady přesně definován, aby nemohl být použit jako zb raň k umlčení kritiků vlády.

Ani jedno z těchto omezení nznamená, že státu chybí moc potřebná k zabeze pčení zákona a potrestání jeho narušitelů. Naopak, systém trestního práva v de mokratické společnosti bude účinný do té míry, pokud bude veřejnost jeho fungo vání pokládat za spravedlivé a chránící práva jednotlivců stejně jako i veřejn é zájmy.

Soudcové mohou být jmenování nebo voleni a zastávat svou funkci po určito u dobu nebo doživotně. Jsouůli vytváni, je velmi důležité, aby byli politicky nezávislí a tím se zaručila jejich nestrannost. Soudcové nemohou být odvoláni za maličkosti nebo z čistě politických důvodů, ale jen za vážné přečiny nebo z neužití funkce - a to jen forální procedurou, jakou je odovolání z funkce (obv inění před soudem) a žádný soudní proces.

Ústavy

Skálou, na níž spočívá demokratická vláda, je její ústava - formální konstatov ání jejich základní povinností, omezení, postupů a institucí. Ústava země je j ejím nejvyšším zákonem a všichni občané od předsedy vlády po nádeníka se musí podrobit jejím ustanovením. Ústava, která je obvykle kodifikována v jednom pís emném dokladě, přinejmenším určuje moci národní vlády, poskytuje záruky základ ních lidských práv a stanoví základní postupy vlády.

Přes svůj trvalý dlouhodobý charakter musí být ústavy schopné změn, přizp ůsobení a oprav, nemají-li se stát působnými zkamenělinami. Nejstarší písemná ústava na světě, Ústava spojených států amerických, se skládá ze sedmi stručný ch článků a 25 dodatků. Tento písemný doklad je však pouze základem široké str uktury soudních rozhodnutí, statutů, prezidentových pravomocí a tradičních pra ktik, které vznikly během posledních dvou set let a které činí americkou ústav u živou a životaschopnou.

Podobný způsob vývoje ústavy se odehrává v každé demokracii. Všeobecně ex istují dvě názorové školy na tvorbu dodatků a změn v národní ústavě. Jednou je přijetí složité procedury vyžadující mnoho kroků a souhlas většiny. Následkem toho se ústava mění zřídka, a to jen ze závažných důvodů za značné pdopory ve řejnosti. Tento model platí ve Spojených státech, jejichž ústava je stručným k onstatováním všeobencých principů, pravomocí a omezení vlády, spolu s přesnějš ím vyjmenováním povinností, postupů a - v Listině práv - základních práv občan ů jako jednotlivců.

Mnohem jednodušší metodou doplnění a oprav, kterou používá mnoho zemí, je ustanovení, že každý dodatek lze přijmout schválením legislativou a voliči př i nejbližších volbách. Ústavy schopné měnit se tímto způsobem mohou být dost d louhé, s konrtétnímái výnosy, které se jen málo liší od všobecného charakteru legislativy.

Žádná stava napsaná v osmnáctém století, jako americká, by nebyla přežila nezměněná do konce dvacátého století. Podobně žádná dnes platná ústava nepřež ije do následujícího století bez schopnosti měnit se, i když se bude pevně drž et prindipů sovbod jednotlivce, práva na řádný soudní proces a vlády jen se so uhlasem ovládaných.

VOLBY

Charakteristiké znaky voleb

Volby jsou ústřední institucí demokratických zastupitelských vlád. Z jakého dů vodu? Proto, že v demokracii se moc lvády odvozuje válučně ze souhlasu ovládan ých. Základním mechanismem, který mění tento souhlas ve vládní moc, jsou svobo dné a spravedlivé volby.

Všechny moderní demokratické státy pořádají volby, ale ne všechny vol by jsou demokratické. Pravicové diktatury, marxistické režimy a vlády s jednou politickou stranou také inscenují volby, aby daly své moci pečeť legitimity. V takových volbách bývá na seznamu pouze jeden kandidát nebo skupina bez možno sti výběru. V podobných volbách může být navrženo několik kandidátů pro každou funkci, ale zastrašováním nebo machinacemi je postaráno o to, že je nakonec z volen vládou předem schválený kandidát. To nejsou demokratické volby. Co jsou demokratické volby?

Vědecká pracovnice a bývalá stálá zástupkyně Spojených států v Organizaci spoj ených národů Jeane Kirkpatricková je definuje takto: "Demokratické volby nejso u pouze symbolické...Jsou soutěží, konají se pravidelně, nevylučují žádnou čás t obyvatelstva, jsou definitivní: přední vládní činitelel vybírají občané, kte ří mohou svobodně kritizovat vládu, svou kritiku zveřejnit a předkládat altern ativní řešení".

Podívejme se na tato kritéria trochu blíže. Demokratické volby jsou s outěží. Opoziční strany a kandidáti musí mít svobodu projevu, shromažďování a pohybu, aby mohli otevřeně kritizovat vládu a seznámit voliče s alternativní p olitikou a kandidáty. Připustit opozici k volbám nestačí. Volby, při nichž opo zice nemá volný přístup do éteru, jejíž shromáždění jsou rušena anebo noviny c enzurovány, nejsou demokratické. Vládnoucí politická strana se může těšit z vý hod svého postavení, pravidla a průběh voleb však musí být spravedlivé. Demorkatické volby jsou pravidelné. Demokracie nevolí diktátory nebo prezidenty na doživotí. volení funkcionáři se zodpovídají lidu a v předepsané době musí předstoupit před voliče a znovu se ucházet o jejich mandát, pokud ch tějí déle zůstat ve funkci. To znamená, že musí podstoupit riziko, že nebudou po druhé zvoleni. Jedinou vyjímkou jsou soudci, kteří mohou být jmenováni doži votně a odvoláni pouze pro závažné nedostatky. Tím jsou zproštěni tlaku věřejn osti a je zajištěna jejich nestrannost.

Demokratické volby jsou kompletní. Definice občana a voliče musí být dostatečně široká, aby zahrnovala co největší část dospělé populace. Vláda vyb raná malou, výlučnou skupinou není demokracie - bez ohledu na to, jak demokrat ická se zdá její vnitřní struktura. Jedním zvelkých dramat v dějinách byl boj vyloučených skupin - rasových, etnických a náboženských menšin nebo žen - za z ískání plnoprávného občanství a s ním práva volit a být volen. V roce 1787, kd y byla ve Spojených státech podepsána ústava, měli právo volit a být voleni po uze běloši - muži a vlastníci majetku. Požadavek vlastnit majetek zamkl začátk em devatenáctého století , do doby vzniku hnutí za občanská práva. A teprve v roce 1971 získali ve Spojených státech právo velit osmnáctiletí, do té doby by l minimální věk voliče 21 let.

Demokratické volby jsou definitivní. Rozhodují, kdo bude stát v čele vlády. Zástupci zvolení lidem a podžizeni zákonům země a ústavě drží otěže moc i. Nejsou pouhými reprezentativními či symbolickými vůdci.

A konečně - demokratické volbyse neomezují pouze na výběr kandidátů. Voliči se stejně tak mohou vyjadřovat k závažným politickým otázkám přímo v re ferendu a přímými iniciativami, o nichž se halsuje. Ve Spojených státech se st átní legislativy mohou například rozhodnout, chtějí-li nějaký problém přímo př edložit voličům. V případě návrhu shromáždí občané předepsaný počet podpisů (v ětšinou určité procento počtu registrovaných voličů ve státě) a požádají o zař azení otázky na volební lístek, a to dokonce i přes námitky státní legislativy nebo guvernéra.

Například v Kalifornii voliči v každých volbách přicházejí s tuctem l egislativních návrhů týkajících se široké palety problémů od znečišťování živo tního prostředí po výši pojistky pro motoristy.

Demokratická etika a loajální opozice Demokracie se snaží o otevřenost a zodpovědnost a to s jednou důležitou vyjímk ou: samotného aktu voleb. Aby se voliči v demokracii mohli rozhodnout svobodně a co nejvíc zamezili manipulaci, musí mít možnost volit tajně. Na druhé stran ě ochrana volební urny a sčítání volebních hlasů musí být co nejotevřejnější, aby občané měli jistotu, že výsledky jsou řesné a že vláda skutečně spočívá na jejich souhlasu.

Jednou z nejhůře pochopitelných představ pro lidi zejména ze zemí, kd e se přechod v dějinách vždy odehrál před bodáky, je poředstava "loajální opoz ice". Je to však životně důležitá koncepce. v podstatě znemná, že v demokracii všechny strany jsou společně oddané jsitým základním hodnotám. Političtí prot ivnici se nemusí mít rádi, ale musí se toletovat a uznávat, že každý má legiti mní a významnou úlohu. Základní pravidla společnosti musí navíc vést občany k toleranci a kultuře ve veřejných diskusích.

Když je po volbách, přijmou poražení rozsudek voličů. Prohraje-li str ana, která byla dosud u moci, předá moc klidně. Bez ohledu na to, kdo vyhraje, se obě strany dohodnou na spolurpáci ve jménu řešení problémů společnosti. Ti , co prohráli, tedy politická opozice, vědí, že nepřijdou o život, ani nepůjdo u do vězení. Opozice, ať už ji tvoří jedna nebo více stran, se dále účastní ve řejného života s vědomím, že její úloha je důležitá v každé demokracii hodné t ohoto jména. Opoziční strany jsou loajální nikoliv vůči konkrétní politice vlá dy, ale ůvči zásadní legitimnosti státu a vlastnímu demokratickému procesu. V příštích volbách mají opoziční strany opět příležitost soutěžít. Na víc pluralistická společnost, to je společnost, v níž je můc vlády omezená, na bízí těm, kteří ve volbách prohráli, alternativní uplatnění ve veřejných služb ách mimo vládní orgány. Poražení ve volbách si mohou vybírat, zda chtějí pokra čovt jako opoziční strana, nebo zda se zúčastní širšího politického procesu a diskusí články, přednáškami nebo zapojením se do početných soukromých organiza cí zabývajících se veřejnou politikou. demorkatické volby nejsou bojem o přeži tí, ale soutěží o to, kdo bude národu lépe soužit.

KULTURA DEMOKRACIE

Občanská kultura

Demokracie je více než pouhým souborem insitutcí. Zdravá demokracie je většino u závislá na vývoji demokratické občanské kultury. Kultura v tomto smyslu, zdů razňuje Diane Raivtchová, se netáká umění, literatury či hudby, ale "chování, praktik a norem, které určují schopnost lidí si vládnout".

"Totalitní politický systém", pokračuje Ravitchová, "podporuje pasivi tu a apatii. Tento režim se naží formovat poslušné a poddajné občany. V demork atické společnosti utváří občanskou kulturu svobodně zvolená činnosti jednotli vců a skupin. Občané ve svobodné společnosti pěstují své zájmy, uplatňují svá práva a berou do svých rukou zodpovědnost za vlastní život. Samostatně se rozh odují, kde chtějí pracovat, co chtějí dělat, kde chtějí žít, zda vstoupí do ně které politické strany, co budou číst a td Jejich rozhodnutí jsou čistě osobní , nerozhodují za ně politikové".

Literatura, umění, drama a film, které jsou vyjádřením kultury, fungu jí rovněž nezávisle na vládě. Demokratická společnost může umělce a spisovatel e podporovat nebo podněcovat, ale nepředpisuje jim kritéria, nevynáší úsudky n a kvalitu uměleckých snah a necenzuruje umělecká díla. Umělci nejsou zaměstnan ci státu a nejsou ani jeho sluhy. Primárním přínosem demokracie pro umění je s voboda tvořit, experimentovat a zkoumat lidskou mysl a duši.

Demokracie a vzdělání

Vzdělání je životně důležitou složkou každé společnosti, a tím více společnost i demorkatické. Thomas Jefferson o tom napsal: "Jestliže civilizovaný stát od svých občanů očekává, že budou nevědomí a svobodní, pak počítá s něčím, co nik dy nebylo a nebude."

Na rozdíl od autoritativních společností, které se snaží občanům vští pit pasívní odevzdanost, je cílem vzdělání a demorkacii formovat občany nezávi slé, zvědavé, kritické v názorech a současně důvěrně obeznámené s předpisy a p raktikami demokracie. Profesor Vanderbiltovy univezrity Chester E. Finn ml. př i stkání pedagogů na konferenci v Nicaragui řekl: "Touha po osobní svobodě můž e být lidem vrozená, ale nejsou jem vrozené poznatky o společenských a politic kých normách, které by jim a jejich dětem zaručeily svobodu...Takové vědomosti se musí časem teprve získat. Je třeba se jim učit."

Z tohoto pohledu nestačí říci, že úlohou vzdělání v demokracii je jed noduše zabránit indoktrinaci a poskytnout instruktáž, jejíž politické podnoty jsou absolutně neutrální. To není možné, protože každé vzdělání postuluje hodn oty, ať už záměrně či nikoliv. Studenti se mohou naučit principům demokracie v duchu otevřené informovanosti, která je sama o sobě důležitou demokratickou h odnotou. Zároveň je třeba vést je k tomu, aby zpochybňovali konvenční myšlení logickými argumenty a pečlivým rozborem. Může dojít k vášnivým debatám, ale de mokratické učebnice nesmí jednoduše obcházet některé události a fakta, která j sou nepříjemná nebo nejednoznačná.

"Ve svobodných společnostech má vzdělávání jedinečnou úlohu," říká Fi nn. "Zatímco vzdělávací systém v jiných režimech je nástrojem těchto režimů, d emokratické zřízení slouží lidu, jehož schopnost vytvářet, udržovat a zdokonal ovat je závisí ve velké míře na kvalitě a efektivnosti vzdělávacích institucí, které občané navštěvují. Můžeme právem říci, že v demokracii vzdělání plodí s vobodu a dále ji rozvíjí."

Rozpory, kompromisy a konsens

Lidé mají mnoho leckdy protichůdných tužeb. Chtějí jistotu, a přesto milují do brodružství, dožadují se individuálních svobod, a přece volají po společenské rozvnosti.

Demokracie není jiná a je nutné si uvědomit, že mnohé z těchto napětí , dokonce paradoxů, najdeme v každé demokratické společnosti. Podle Larryho De amonda, spoluvydavtele časopisu Journal of Democrary a výzkumného pracovníka H ooverova ústavu, existuje zásadní paradox mezi konfliktem a konsensem. Demokra cie není často ničím jiným než souborem pravidel k řešení konfliktů. Tyto rozp ory je však třeba řešit v jistých mezich a dospět ke kompromisu, shodě nebo ji ným dohodám, které uznají všechny strany za legitimní. Přílišné zdůrazňování j edné strany rovnice může ohrozit celý podnik. Kdyby skupiny chápaly demokracii pouze jako fórum pro prosazování svých požadavků, mohla by se společnost vnit řně zhroutit. Když vláda vyvíjí příliš silný tlak na dosažení shody a umlčuje hlasy lidu, může dojít k rozštěpení společnosti shora.

Z toho vyplývá, že neexistuje nijak jednoduchá a snadná odpověď. Demo rkacie není stroj, který běží sám, jakmile jsou jednou stanoveny zásady a post upy. Demokratická společnost potřebuje zaangažovanost občanů, kteří přimou nev yhnutenost rozporů stejně jako ptořebu tolerance.

Je důležité si uvědomit, že mnohé konglikty v demokratické společnost i nejsou konflikty mezi jednoznačným "dobrem" a "zlem", ale mezi různými předs tavami demokratických práv a společenských přiorit. Ve Spojených státech ustav ičně probíhají podobné diskuse. Například o tom, zda je správné přidělovat jis té procento pracovních míst menšinovým skupinám, které bylyl tradičně diskrimi nované. Má stát právo vyvlastnit něčí dům pro stavbu velmi potřebné silnice? Č í práva mají přednost, když chce společnost zakázat kácení lesů ve jménu ochra ny přírody, ale za cenu ztráty pracovních příležitostí a ekonomické zkázy obcí závislých na dřevařském průmyslu? Porušují se práva občanů nebo se chrání prá va obce, když policie provádí namátkové kontroly, aby udělal přítrž obchodu s drogami?

Zodpovědět tyto otázky není snydné a široké chápání demokracie dává p ouze návod, jak k problémům přistupovat a analyzovat je. Řešení se může časem změnit. Právě proto je tak důležité, aby se rozvíjela kultura demokracie. Jedn otlivci i skupiny musí být ochotni přinejmenším tolerovat rozdíly mezi sebou, uznat, že druhá strana má plné právo na vlastní názor. Různé strany v nějakém sporu, ať už v místním měřítku nebo v parlamentu, se mohou střetávat v duchu k ompromisu a hledat specifická řešení vycházející ze všeobecných principů vlády většiny a práv menšiny. V některých případech může být nevyhnutelné formální shody nebo dohody diskusemi a kompromisy. Tyto postupy mají navíc tu výhodu, ž e posilují důvěru občanů, tak potřebnou při řešení problémů budoucnosti. "Podstatou demorkatické činnosti je budování koalice," říká Diane rav itchová. "Učí zájmové skupiny vyjednávat, uzavírat kompromisy a pracovat v rám ci ústavního systému. Při vytváření koalic se skupiny s odlišnými názory učí j ednat klidně, jít za svými cíli demokratickým způsobem a žít v diferencovaném světě."

Demokracie není souborem daných, neměnných pravd, ale mechanismum, dí ky němuž jednotlivci a instituce prostřednictvím srážek, kompromisů a ústupků nacházejí pravdu. Demokracie je pragmatická. Nápady a řešení problémů neprochá zejí zkouškou tvrdé ideologie, ale procházejí úskalími skutečného světa, kde j e možné o nich vést spory, měnit je, přijímat nebo zavrhovat.

Samospráva není imunní vůči omylům, nezabrání etnickým napětím, ani n ezaručí ekonomickou prosperitu. Umožňuje však diskusi a analýzy, které pomohou odhalit chyby, dává skupinám příležitost střetnout se a řešit rozpory a nabíz í možnosti inovace a investování, které jsou hnací silou ekonomického růstu.