--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN
Název: Kultura a demokracie
Zdroj: NN Ročník........: 0005/037 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
KULTURA DEMOKRACIE Občanská kultura
Demokracie je více než pouhým souborem insitutcí. Zdravá demokracie je většino u závislá na vývoji demokratické občanské kultury. Kultura v tomto smyslu, zdů razňuje Diane Raivtchová, se netáká umění, literatury či hudby, ale "chování, praktik a norem, které určují schopnost lidí si vládnout".
"Totalitní politický systém", pokračuje Ravitchová, "podporuje pasivi tu a apatii. Tento režim se naží formovat poslušné a poddajné občany. V demork atické společnosti utváří občanskou kulturu svobodně zvolená činnosti jednotli vců a skupin. Občané ve svobodné společnosti pěstují své zájmy, uplatňují svá práva a berou do svých rukou zodpovědnost za vlastní život. Samostatně se rozh odují, kde chtějí pracovat, co chtějí dělat, kde chtějí žít, zda vstoupí do ně které politické strany, co budou číst a td Jejich rozhodnutí jsou čistě osobní , nerozhodují za ně politikové".
Literatura, umění, drama a film, které jsou vyjádřením kultury, fungu jí rovněž nezávisle na vládě. Demokratická společnost může umělce a spisovatel e podporovat nebo podněcovat, ale nepředpisuje jim kritéria, nevynáší úsudky n a kvalitu uměleckých snah a necenzuruje umělecká díla. Umělci nejsou zaměstnan ci státu a nejsou ani jeho sluhy. Primárním přínosem demokracie pro umění je s voboda tvořit, experimentovat a zkoumat lidskou mysl a duši.
Demokracie a vzdělání
Vzdělání je životně důležitou složkou každé společnosti, a tím více společnost i demorkatické. Thomas Jefferson o tom napsal: "Jestliže civilizovaný stát od svých občanů očekává, že budou nevědomí a svobodní, pak počítá s něčím, co nik dy nebylo a nebude."
Na rozdíl od autoritativních společností, které se snaží občanům vští pit pasívní odevzdanost, je cílem vzdělání a demorkacii formovat občany nezávi slé, zvědavé, kritické v názorech a současně důvěrně obeznámené s předpisy a p raktikami demokracie. Profesor Vanderbiltovy univezrity Chester E. Finn ml. př i stkání pedagogů na konferenci v Nicaragui řekl: "Touha po osobní svobodě můž e být lidem vrozená, ale nejsou jem vrozené poznatky o společenských a politic kých normách, které by jim a jejich dětem zaručeily svobodu...Takové vědomosti se musí časem teprve získat. Je třeba se jim učit."
Z tohoto pohledu nestačí říci, že úlohou vzdělání v demokracii je jed noduše zabránit indoktrinaci a poskytnout instruktáž, jejíž politické podnoty jsou absolutně neutrální. To není možné, protože každé vzdělání postuluje hodn oty, ať už záměrně či nikoliv. Studenti se mohou naučit principům demokracie v duchu otevřené informovanosti, která je sama o sobě důležitou demokratickou h odnotou. Zároveň je třeba vést je k tomu, aby zpochybňovali konvenční myšlení logickými argumenty a pečlivým rozborem. Může dojít k vášnivým debatám, ale de mokratické učebnice nesmí jednoduše obcházet některé události a fakta, která j sou nepříjemná nebo nejednoznačná.
"Ve svobodných společnostech má vzdělávání jedinečnou úlohu," říká Fi nn. "Zatímco vzdělávací systém v jiných režimech je nástrojem těchto režimů, d emokratické zřízení slouží lidu, jehož schopnost vytvářet, udržovat a zdokonal ovat je závisí ve velké míře na kvalitě a efektivnosti vzdělávacích institucí, které občané navštěvují. Můžeme právem říci, že v demokracii vzdělání plodí s vobodu a dále ji rozvíjí."
Rozpory, kompromisy a konsens
Lidé mají mnoho leckdy protichůdných tužeb. Chtějí jistotu, a přesto milují do brodružství, dožadují se individuálních svobod, a přece volají po společenské rozvnosti.
Demokracie není jiná a je nutné si uvědomit, že mnohé z těchto napětí , dokonce paradoxů, najdeme v každé demokratické společnosti. Podle Larryho De amonda, spoluvydavtele časopisu Journal of Democrary a výzkumného pracovníka H ooverova ústavu, existuje zásadní paradox mezi konfliktem a konsensem. Demokra cie není často ničím jiným než souborem pravidel k řešení konfliktů. Tyto rozp ory je však třeba řešit v jistých mezich a dospět ke kompromisu, shodě nebo ji ným dohodám, které uznají všechny strany za legitimní. Přílišné zdůrazňování j edné strany rovnice může ohrozit celý podnik. Kdyby skupiny chápaly demokracii pouze jako fórum pro prosazování svých požadavků, mohla by se společnost vnit řně zhroutit. Když vláda vyvíjí příliš silný tlak na dosažení shody a umlčuje hlasy lidu, může dojít k rozštěpení společnosti shora.
Z toho vyplývá, že neexistuje nijak jednoduchá a snadná odpověď. Demo rkacie není stroj, který běží sám, jakmile jsou jednou stanoveny zásady a post upy. Demokratická společnost potřebuje zaangažovanost občanů, kteří přimou nev yhnutenost rozporů stejně jako ptořebu tolerance.
Je důležité si uvědomit, že mnohé konglikty v demokratické společnost i nejsou konflikty mezi jednoznačným "dobrem" a "zlem", ale mezi různými předs tavami demokratických práv a společenských přiorit. Ve Spojených státech ustav ičně probíhají podobné diskuse. Například o tom, zda je správné přidělovat jis té procento pracovních míst menšinovým skupinám, které bylyl tradičně diskrimi nované. Má stát právo vyvlastnit něčí dům pro stavbu velmi potřebné silnice? Č í práva mají přednost, když chce společnost zakázat kácení lesů ve jménu ochra ny přírody, ale za cenu ztráty pracovních příležitostí a ekonomické zkázy obcí závislých na dřevařském průmyslu? Porušují se práva občanů nebo se chrání prá va obce, když policie provádí namátkové kontroly, aby udělal přítrž obchodu s drogami?
Zodpovědět tyto otázky není snydné a široké chápání demokracie dává p ouze návod, jak k problémům přistupovat a analyzovat je. Řešení se může časem změnit. Právě proto je tak důležité, aby se rozvíjela kultura demokracie. Jedn otlivci i skupiny musí být ochotni přinejmenším tolerovat rozdíly mezi sebou, uznat, že druhá strana má plné právo na vlastní názor. Různé strany v nějakém sporu, ať už v místním měřítku nebo v parlamentu, se mohou střetávat v duchu k ompromisu a hledat specifická řešení vycházející ze všeobecných principů vlády většiny a práv menšiny. V některých případech může být nevyhnutelné formální shody nebo dohody diskusemi a kompromisy. Tyto postupy mají navíc tu výhodu, ž e posilují důvěru občanů, tak potřebnou při řešení problémů budoucnosti. "Podstatou demorkatické činnosti je budování koalice," říká Diane rav itchová. "Učí zájmové skupiny vyjednávat, uzavírat kompromisy a pracovat v rám ci ústavního systému. Při vytváření koalic se skupiny s odlišnými názory učí j ednat klidně, jít za svými cíli demokratickým způsobem a žít v diferencovaném světě."
Demokracie není souborem daných, neměnných pravd, ale mechanismum, dí ky němuž jednotlivci a instituce prostřednictvím srážek, kompromisů a ústupků nacházejí pravdu. Demokracie je pragmatická. Nápady a řešení problémů neprochá zejí zkouškou tvrdé ideologie, ale procházejí úskalími skutečného světa, kde j e možné o nich vést spory, měnit je, přijímat nebo zavrhovat.
Samospráva není imunní vůči omylům, nezabrání etnickým napětím, ani n ezaručí ekonomickou prosperitu. Umožňuje však diskusi a analýzy, které pomohou odhalit chyby, dává skupinám příležitost střetnout se a řešit rozpory a nabíz í možnosti inovace a investování, které jsou hnací silou ekonomického růstu. D E M O K R A T I C K Á V L Á D A
Demokracie a moc
Zastánci autoritativního režimu a jiní kritikové demokracie se velmi čast o domnívají, že demokracie, které nemají moc utlačovat, nemají ani moc vládnou t. Tento názor je od základu mylný. Demokracie vyžadují, aby moc jejich vlád b yla omezená, nikoliv aby byla slabá. Z historického hlediska a zejména ze zkuš eností posledního desetiletí se může zdát, že demokracie jsou křehké a vzácné. Demokracie nebyly v žádném případě imunní vůči dějinnému pohybu : zhroutili s e v důsledku politického omylu, podlehly vnitřnímu rozkolu nebo je zničily nep řátelé. V průběhu svého vývoje však také potvrdily pozoruhodnou pružnost a pro kázaly, že díky zaangažovanosti a úsilí občanů dokážou překonat velké ekonomic ké těžkosti, zmírnit sociální a etnické rozpory a přečkat válku. Pružnost dávají demokracii právě ty charakteristické rysy, které její kri tikové nejčastěji uvádějí. Diskuse, nesouhlas a kompromisy, považované některý mi za její slabé stránky, jsou ve skutečnosti její hlavní silou. Nikdo by samozřejmě o demokracii nemohl říci, že se její nekonečné diskus e vyznačují efektivitou : demokratické rozhodování o širokých a složitých spol ečenských otázkách může být chaotické, vyčerpávající a časově náročné. Ale vlá da spočívající na souhlasu ovládaných může nakonec hovořit a jednat s důvěrou a autoritou, jaké nemá režim, jehož moc balancuje na úzké ostří vojenské síly nebo je v rukou dosazeného stranického aparátu.
Systém kontroly a rovnováhy
Jedním z nejdůležitějších přínosů Ameriky pro demokratickou praxi je vývo j systému kontroly a rovnováhy, který zabezpečuje rozdělení a decentralizaci p olitické moci. Je to systém založený na hlubokém přesvědčení, že vláda se nejl épe osvědčí, když její potenciální schopnost zneužít moc je okleštěná a když j e pod co nejpřísnějším dohledem lidí.
Kontrola a rovnováha moci znamená všeobecně dvě věci:federalismus a odděl ení pravomoci.
Fedralismus je rozdělení vlády mezi národní, státní, okresní a místní vlá dy. Například Spojené státy jsou federální republikou, přičemž státy mají vlas tní právní status a pravomoci nezávislé na federální vládě. Na rozdíl od polit ického dělení, jaké známe z Velké Británie a Francie, Které mají jednotnou pol itickou strukturu, nemůže federální vláda americké státy zrušit nebo změnit. I když ve dvacátém století moc federální vlády Spojených států Výrazně vzrostla v poměru k moci států, státy i nadále nesou významnou zodpovědnost v oblastec h jako je školství zdravotnictví,doprava a provádění zákonů. V centralizovanýc h nebo "unitárníchů" systémech jsou tyto kopetence vyhrazeny národní vládě. Je dnotlivé státy USA se běžně řídilly federalistickým modelem. kdy mnohé funkce, jako správa škol a policie, přešly na místní úřady. Rozdělení moci a kompeten cí ve federálním systému není nikdy přímočaré a přesně ohraničené:federální, s tátní a místní úřady se mohou v některých oblastech, například ve školství, př ekrývat nebo se křížit, ale federalismus dává občanům větší možnost angažovat se a to je nesmírně důležité pro fungování demokracie.
Kontrola a rovnováha se dále týká oddělení pravomocí, které tvůrci ústavy v roce 1789 velmi pečlivě formulovali z obavy, aby se politická moc nesoustřed ila v jedné složce vlády. Jeden z hlavních tvůrců ústavy a později čtvrtý prez ident Spojených států James Madison napsal: "Soustředění veškeré moci - zákono dárné, výkonné a soudní - v jedněch rukou......by se oprávněně mohlo nazvat de finicí tyranie."
Oddělení pravomoci je v jistém smyslu klamný termín, protože systém, jaký navrhl Madison a další tvůrci Ústavy, znamená spíše společnou moc než oddělen ou. Zákonodárná moc například přináleží Kongresu, ale zákony jím schválené můž e vetovat prezident. K přehlasování prezidentova veta však Kongres potřebuje d voutřetinovou většinu hlasů jak ve Sněmovně reprezentantů. tak v Senátu. Prezi dent jmenuje velvyslance a členy kabinetu a uzavírá mezinárodní smlouvy, ale p otřebuje k tomu souhlas Senátu. Ten musí také schválit všechny členy Nejvyššíh o soudu. A můžeme uvést další příklad: ústava stanoví, že pouze Kongres má prá vo vyhlásit válku, i když vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident. Toto rozdělení moci je neustálým zdrojem napětí mezi oběma složkami a projevilo se jak během zdlouhavé války ve Vietnamu koncem šedesátých a počátkem sedmdesátý ch let, tak v období krátké války v Perském zálivu v roce 1991. Právě proto, ž e prezident potřebuje souhlas Kongresu, aby mohl realizovat svůj politický pro gram, popsal politolog Richard neustadt prezidentskou pravomoc ve Spojených st átech jako "nikoliv moc rozkazovat, ale přesvědčovat".
Ne všechny druhy kontroly a rovnováhy moci v rámci vlády jsou specificky s tanovené ústavou. Některé se vyvinuly v praxi a na základě precedentů. Snad ne jvýznamější je doktrína soudní kontroly, zavedená v roce 1803, která dává Nejv yššímu soudu Spojených států pravomoc prohlásit rozhodnutí Kongresu za odporuj ící ústavě.
Oddělení pravomocí v americkém systému je často neefektivní, ale je důleži tou pojistkou před potenciálním zneužitím moci vládou - což je problém, s nímž se musí vyrovnat každá demokracie.
Předsedové vlád a prezidenti K nejvýznamějším rozhodnutím v demokracii patří metoda volby nejvyšších ústavn ích činitelů a zástupců. Existují dvě možnosti. v Parlamentním systému vytváří většinová strana v legislativním orgánu nebo koalici stran vládu, v jejímž če le stojí předseda. Systém parlamentární vlády, který vznikl ve Velké Británii, se dnes praktikuje ve většině zemí Evropy, v Karibské oblasi, Kanadě, Indii a mnohých zemích Afriky a Asie (často v bývalých britských koloniích). Druhou h lavní metodou je přímá volba prezidenta nezávisle na legislativních orgánech. Prezidentský systém se dnes praktikuje ve velké části Latinské Ameriky, na Fil ipínách, ve Francii, Polsku a Spojených státech.
Hlavní rozdíl mezi parlamentním a prezidentským systémem je ve vztahu mezi zákonodárnou a výkonnou mocí. V parlamentním systému je to v zásadě jedna a t atáž moc, protože předseda vlády a členové kabinetu pocházejí z řad parlamentu . Funkční období vládnách činitelů je časově omezené - například čtyři nebo pě t let - pokud předseda vlády odstoupí a konají se nové volby. Další možností j e, že prezident nebo konstituční panovník, jehož role je převážně symbolická, nabídne vůdci jiné strany, aby sestavil vládu.
Rozdělení moci, charakteristické pro americký prezidentský systém, tu chyb í, protože vládnoucím orgánem je parlament. Parlamentní systém se musí mnohem více spoléhat na vnitřní politickou dynamiku samotného parlamentu, aby zaručov al kontrolu a rovnováhu moci vlády. Tuto úlohu většinou přebírá jedna organizo vaná opziční strana, takzvaný "stínový" kabinet, nebo několik soupeřících stra n.
V prezidentském systému je funkce vlády a hlavy státu spojena v osobě prez identa, který je volen na určité období přímo lidem, podobně jako členové kong resu. Jedním rysem rozdělení moci je zkutečnost, že členové vlády zpravidla ne jsou členy kongresu. Prezidenti mohou být odvoláni z úřadu před vypršením funk čního období pouze pro vážný trestní čin nebo zneužití funkce. Legislativní vě tšina prezidentovi strany může ulehčit cestu jeho politickému programu, ale na rozdíl od předsedů vlád prezidentovo funkční období nezávisí na této většině. Zástupci
Dalším významným rozhodnutím v každé demokrakracii je způsob, jakým jsou organ izovány volby. Zde opět existují dvě základní možnosti: pluralitní volby nebo poměrné zastoupení. Pluralitní volby, někdy nazývané "vítěz bere všechno", zna menají, že kandidát s největším počtem hlasů v daném regioně vyhrává - ať už p luralitou (když získá méně než 50 procent hlasů, ale víc než jeho soupeř) nebo majoritou (více než 50 procent). Presidenti jsou voleni podobným způsobem, al e na celonárodní bázi. Když ani jeden kandidát nezíská přímou většinu v prvním kole, umožnují některé systémy rozhodující kolo prvními dvěma kandidiáty. Plu ralitní systémy většinou podporují dvě politické strany se širokou základnou, které dominují na politické scéně.
Narozdíl od toho voliči v systému poměrného zastoupení, uplatňovaného ve větši ně evropských zemí, zpravidla dávají hlasy politickým stranám, nikoliv jednotl ivým kandidátům. O zastoupení strany v národních legislativních orgánech rozho duje procento nebo podíl hlasů získaných tou kterou stranou ve volbách . V par lamentním systému se vůdce největšíé strany stává předsedou vlády a sestavuje kabinet z členů parlamentu. Když žádná strana nezíská většinu, zahájí strany i ntenzivní jednání s cílem vytvořit vládní koalici. Poměrné zastoupení stimuluj e množství stran, které přesto, že
nemají velký počet voličů, často jednají s ostatními o křeslo v koaliční vládě